Stálé ve svých smlouvách
Být stálými v Kristu v sobě zahrnuje dodržování smluv. Když toto činíme, … náš duch je pozdvižen a naše srdce je naplněno láskou.
Od svého povolání, právě před šesti měsíci, k vám pociťuji, drahé sestry, hlubokou, Bohem danou lásku. Velice toužím po tom, abyste vy, mladé ženy, ať jste kdekoli, věděly, že jste milovány – nejenom mnou, ale také svými rodiči a vedoucími a zejména Nebeským Otcem.
Někdy je těžké pociťovat tuto lásku. Vypadalo to, že jedné mladé ženě, kterou znám, všechno vychází. Právě zvítězila ve volbách do studentské samosprávy, zúčastnila se konkurzu do madrigalového pěveckého sboru a byla přijata a byla zvolena královnou krásy plesu svého ročníku. Jednoho dne přišla ze školy a v slzách se vrhla na postel. Matka se jí zeptala, co se děje, a ona vyhrkla: „Nedaří se mi, nikdo mě nemá rád, nemám žádný talent, nestačím držet krok ve škole a kromě toho jsem ošklivá.“ Nikdo by netušil, že se cítí nejistá, osamělá a neschopná, ale takto se občas cítí většina dospívajících.
A někteří mladí lidé mají ještě zjevnější trápení. Mezi mladými ženami, které znám, má například jedna dívka matku, která umírá na rakovinu. Rodiče jiné dívky jsou rozvedeni. Jedna dívka zůstává o víkendech sama doma, zatímco všichni její přátelé chodí pít. Jedna mladá žena měla nehodu, po které ochrnula. Otec jedné dívky byl nasazen ve vojenské službě. Jedna dobrá sestra si dělá starosti o svého vzpurného bratra.
Co může této mládeži s těmito různými a ohromnými problémy pomoci? Odpověď dává téma Vzájemného sdružení pro tento rok, na které se dnes večer zaměřujeme. Zní: „Proto se musíte snažiti postupovati kupředu se stálostí v Kristu a míti dokonalou radost naděje a lásky k Bohu i všem lidem.“ (2. Nefi 31:20.) Mám ráda tento verš. Popisuje, jak máme čelit životním překážkám. Když postupuji kupředu s nadějí a láskou, také pociťuji naději a lásku.
Být stálými v Kristu v sobě zahrnuje dodržování smluv. Každý týden obnovujeme smlouvu křtu, při níž jsme se zavázali „vzít na sebe jeho jméno“, „vždy ho mít na paměti“ a „dodržovat jeho přikázání“ (viz NaS 20:77). Když toto činíme, jsme stálí v Kristu a náš duch je pozdvižen a naše srdce je naplněno láskou. Jednoduše řečeno, když dodržuji své smlouvy, pociťuji naději a pociťuji lásku.
Moje mladá přítelkyně, které budu říkat Lindsey, potřebovala naději. Žila v rodině, která postrádala Ducha a lásku. Její přátelé byli divocí a i většina jejích vedoucích Mladých žen na ni pohlížela pouze jako na „projekt“. Hluboko uvnitř však cítila, že nehledě na její žalostnou situaci ji Pán miluje. Zaměřila se na to, aby Ho měla vždy na paměti. Rozhodla se, že se nepřidá ke svým přátelům, když budou dělat špatné věci. Snažila se uctívat Nebeského Otce v soukromí své ložnice, protože chtěla ve svém životě cítit Jeho Ducha. Cosi ji nabádalo, aby byla dobrá, aby dodržovala Jeho přikázání. I se svými omezenými znalostmi a nedostatkem vnější pomoci se snažila dodržovat smlouvu křtu. Pociťovala naději, že má pokračovat, a cítila lásku Nebeského Otce.
Pán nám slíbil, že na nás nezapomene, protože si nás vryl do dlaní svých rukou (viz Izaiáš 49:16). A my jsme slíbili Jemu, že nezapomeneme na Něj, neboť jsme si Ho vryli do svého srdce.
První Svatí se tomu učili při svém utrpení v Missouri. Pán jim radil, aby trpělivě čekali na „Pána, neboť vaše [modlitby] pronikly až ke sluchu Pána…
Proto vám činí tento příslib nezlomnou smlouvou, že se má splniti, a všechny věci, kterých musíte zakoušeti, budou spolupůsobiti pro vaše blaho“ (NaS 98:2–3). Tento slib neodstranil jejich utrpení, ale utěšil je a dal jim naději do budoucnosti.
Podobně stále kupředu postupoval Abraham a držel se slibu, který mu dal Bůh. Pokaždé, když čtu o Abrahamově cestě k hoře Moria, aby přinesl svého syna Izáka za oběť, cítím, jak úzko mu muselo být. Neznal výsledek oné zkoušky, jako ho známe my ze své historické perspektivy. Kráčel do neznáma. Přesto byl stálý. Žil podle slibů, že ho Pán požehná. Ať byl jakkoli nervózní, neodradilo ho to od toho, aby postupoval kupředu se stálostí v Kristu.
Podobně jako Svatí v Missouri i Lindsey věděla, že nehledě na její žalostný stav ji Nebeský Otec neopustil. Jeho láska byla pevná. Útěchu čerpala z „nezlomné smlouvy“ Jeho lásky – že „všechny věci, kterých musíte zakoušeti, budou spolupůsobiti pro vaše blaho“ (NaS 98:3). Její stezka nebyla snadná, stejně jako Abrahamova, přesto postupovala kupředu. Když tak činila, našla pomoc. Jeden neobyčejný církevní vedoucí ji měl rád a vedl ji. Tak se přibližovala Nebeskému Otci a nakonec našla mladého muže, který ji měl rád, hodně ji učil o evangeliu a oženil se s ní.
Nakonec na ni byla vylita mnohá požehnání, po kterých dříve v životě toužila. Zjistila, že může mít Ducha ve vlastní rodině a vychovávat spravedlivé děti. Tam, kde kdysi byla izolovaná a opomíjená, se nyní cítí obklopená láskou. To vzešlo z toho, že postupovala kupředu a přitom trpělivě čekala na Pána. To, že Lindsey byla stálá v Kristu, jí přineslo naději a stejně tak ji přinese každému z nás, až se budeme potýkat s životními překážkami. Slova, která dnes zpívá pěvecký sbor, nás povzbudí, abychom přišli k Němu:
Nezáleží na tom, co se může stát,
jaká hrozba nade mnou visí,
On je vždy mou záštitou,
mým útočištěm před nepřáteli.
Pojďte k Němu všichni, kteří trpíte,
vy chybující mdlého zraku,
vy ochablí, již po odpočinku toužíte!
Pojďme k Němu! Pojďme k Němu!
(„Come unto Him“, Hymns, no. 114.)
Zatímco nám dodržování smluv dává naději pokračovat, mění to také srdce. Pán v Jeremiášovi učí: „Tatoť jest smlouva, kterouž učiním… Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich, a na srdci jejich napíši jej“ (Jeremiáš 31:33). Smlouvy rozšiřují naše srdce a dovolují nám, abychom cítili „lásku k Bohu i všem lidem“ (2. Nefi 31:20). Mějme na paměti toto: když dodržujeme své smlouvy, pociťujeme naději a pociťujeme lásku.
Ježíš v Kázání na hoře učil ctnostem srdce, jako jsou láska, odpuštění a soucit. Učil nás jako své učedníky, abychom na sebe vzali Jeho jméno a vlastnosti. To mění naše srdce a žehná našim vztahům s druhými. Starší Marvin J. Ashton řekl: „Když se skutečně staneme obrácenými k Ježíši Kristu, Jemu oddanými, stane se zajímavá věc – naše pozornost se obrátí k blahu našich bližních a způsob, jakým jednáme s druhými, je v rostoucí míře naplněn trpělivostí, laskavostí [a] jemným přijímáním.“ („The Tongue Can Be a Sharp Sword“, Ensign, May 1992, p. 20.)
Můžete být stálejšími v Kristu doma, když jednáte se členy své rodiny? Když slibujete, že na sebe vezmete Jeho jméno a vlastnosti, znamená to, že máte mluvit o trochu jemněji, jednat o trochu laskavěji, sloužit svým sourozencům nesobečtěji a svým rodičům pomáhat a vyjadřovat jim vděčnost otevřeněji.
Hodně dávno, při jednom rodinném výletu, náš syn udělal toto. Cestovali jsme mnoho mil, abychom si prohlédli nádherný hrad. Když jsme k němu konečně dorazili, jedna z našich mladších dcer byla unavená a mrzutá. Odmítala vystoupit z auta a pěšky ujít krátkou vzdálenost k místu, kvůli kterému jsme přijeli z takové dálky. Většina z nás s ní ztrácela trpělivost. Ale náš čtrnáctiletý syn ji vzal jemně na záda a na hrad ji donesl. Napětí polevilo jeho klidným výrazem lásky. Jeho postoj nyní žije ve vzpomínkách každého z nás více než pohled na hrad.
Někdy je nejtěžší být co nejlepšími právě doma. Vyžaduje to pilné úsilí typické pro „postupování kupředu“. Když ale dodržujete své smlouvy, naučíte se plněji mít rádi ty, se kterými jste věčně svázáni. Potom budete také schopni rozšířit svou lásku za tento kruh k dalším.
Před mnoha lety žila naše rodina krátce v Brazílii. Dva týdny před předpokládaným návratem domů jsme měli autonehodu. Když jsme jeli v dešti domů ze shromáždění svátosti, vjeli jsme do křižovatky v sousedství. Zpoza zaparkovaného vozidla vyrazilo auto a vrazilo nám do boku. Naštěstí ani v jednom autě nebyl nikdo zraněn, ale oba automobily byly vážně poškozeny. Když můj manžel John vystupoval, aby si o nepříjemnosti promluvil s druhým řidičem, neustále jsem mu připomínala, že to nebyla naše chyba. Brzy se vrátil k autu a pomalu jel zpátky k malému domku na farmě, kde jsme žili, a při každé otáčce dřel kov o pneumatiky. Druhé auto jelo za námi. Jediné, co John řekl, bylo: „Vysvětlím později.“
Když jsme dorazili domů, John našel naši malou obálku s hotovostí pro případ nouze a zaplatil rodině opravu jejich auta. Odcházeli s pocitem štěstí. Byla jsem udivena. Potom John shromáždil rodinu. Poněkud omluvně vysvětloval své jednání. „Vím, že to nebyla naše chyba, ale když jsem s touto rodinou vyjednával, to jediné, na co jsem mohl myslet, bylo, že zhruba před hodinou jsem uzavřel smlouvu s Nebeským Otcem, že budu vždy jednat tak, jak by On chtěl. Věděl jsem, že kdyby byl na mém místě, měl by s touto rodinou soucit a udělal by vše, co by bylo v Jeho silách, aby jim pomohl.“ Jak příkladný manžel a otec! Pamatoval na své smlouvy. Jednáním s křesťanskou láskou obměkčil srdce.
Svědčím vám o tom, že když každý den pamatuji na své smlouvy, pociťuji naději a pociťuji lásku. Vím, že když jsem stálá v Kristu, přináší mi to dokonalou jasnost naděje a mému srdci lásku k Bohu i všem lidem.
„Co od nás Otec žádá? Co říkají písma? Mějte víru, mějte naději, žijte jako jeho Syn, pomáhejte druhým na jejich cestě“ („He Sent His Son“, Children’s Songbook, 35; Liahona, Apr. 1992, F11). Modlím se, aby každá z nás přišla k Němu pro naději a řídila se Jeho příkladem lásky, ve jménu Ježíše Krista, amen.