Hledání pokladu
Poučte se z minulosti, připravte se na budoucnost, žijte v přítomnosti.
Jako chlapec jsem rád četl Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona. Také jsem viděl dobrodružný film, ve kterém mělo několik lidí různé části staré mapy, které, když se našly a poskládaly, ukázaly cestu k zakopanému pokladu.
Vzpomínám si, jak jsem každý všední den odpoledne poslouchal v rádiu patnáctiminutový program. Onen program se jmenoval Jack Armstrong – ideální americký chlapec. Začínal touto upoutávkou: „Už jste ochutnali vločky Wheaties – nejlepší snídani ve Státech?“ Pak se z rádia ozval hlas zastřený tajemstvím: „Teď se přidáme k Jackovi a Betty, kteří se blíží k bájnému tajnému vstupu na sloní hřbitov, kde je ukrytý poklad. Ale pozor; na cestě na ně číhá nebezpečí.“
Od tohoto programu mě nemohlo nic odtrhnout. Připadalo mi, jako kdybych osobně vedl průzkumnou výpravu za skrytým pokladem vzácné slonoviny.
V jiné době a v jiném prostředí mluvil o pokladu Spasitel světa. Ve svém Kázání na hoře prohlásil:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“1
Slíbenou odměnou nebyl poklad plný slonoviny, zlata či stříbra. Ani nespočívala v lánech půdy či v portfoliu akcií a obligací. Mistr mluvil o bohatství, které je na dosah každému – vpravdě o nevýslovné radosti zde a o věčném štěstí ve světě příštím.
Dnes jsem se rozhodl poskytnout vám tři části mapy s cestou k pokladu, které vás dovedou k vašemu věčnému štěstí. Jsou to tyto:
-
Poučte se z minulosti.
-
Připravte se na budoucnost.
-
Žijte v přítomnosti.
Pojďme se nyní zamyslet nad jednotlivými částmi mapy.
Zaprvé poučte se z minulosti.
Každý z nás s sebou nese dědictví – ať již od pionýrských předků, těch, kteří byli obráceni později, či jiných, kteří pomáhali formovat náš život. Toto dědictví nám poskytuje základ vystavěný z oběti a víry. Naší výsadou a zodpovědností je budovat na tomto pevném a stabilním základu.
V roce 1974 se v časopise New Era objevil příběh, ve kterém Karen Nolenová vyprávěla o Benjaminovi Landartovi, který byl v roce 1888 ve věku 15 let vynikajícím houslistou. Žít na farmě v severním Utahu s matkou a sedmi bratry a sestrami bylo pro Benjamina někdy náročné, protože na to, aby mohl hrát na housle, neměl tolik času, kolik by si přál. Občas mu jeho matka housle zamkla, dokud nedokončil své pracovní povinnosti na farmě – tak velké bylo pro Benjamina pokušení hrát.
Ke konci roku 1892 byl Benjamin požádán, aby přijel do Salt Lake a zúčastnil se konkursu na místo v oblastním orchestru. To pro něj znamenalo splnění jeho snu. Po několika týdnech cvičení a modliteb přijel v březnu roku 1893 do Salt Lake na velmi očekávaný konkurs. Když pan Dean, dirigent, slyšel Benjamina hrát, řekl mu, že je tím nejlepším houslistou na západ od Denveru, kterého kdy slyšel. Bylo mu sděleno, že na podzim se má dostavit do Denveru na zkoušky a že si bude vydělávat dost na to, aby se dokázal postarat o sebe a ještě posílat to, co mu zbude, domů.
Týden poté, co Benjamin obdržel tuto dobrou zprávu, si ho však jeho biskup povolal do své kanceláře a požádal ho, zda by nemohl své účinkování v orchestru na několik let odložit. Řekl Benjaminovi, že ještě než začne vydělávat peníze, je tu něco, co dluží Pánu. Pak požádal Benjamina, aby přijal povolání na misii.
Benjamin cítil, že vzdát se své šance hrát v oblastním orchestru bude pro něj znamenat téměř víc, než co dokáže unést, ale také věděl, jak se má rozhodnout. Slíbil biskupovi, že pokud se najde nějaký způsob, jak získat peníze, aby mohl sloužit, povolání přijme.
Když Benjamin řekl své matce o povolání, měla velikou radost. Vyprávěla mu, že jeho otec chtěl vždy sloužit na misii, ale byl zabit dříve, než k tomu dostal příležitost. Když však diskutovali o financování misie, její tvář posmutněla. Benjamin jí sdělil, že nedovolí, aby prodala další část jejich pozemku. Matka se na něj chvíli zkoumavě zadívala a pak řekla: „Bene, je zde ještě jedna možnost, jak si můžeme opatřit peníze. Naše rodina [má] jednu věc, která má dostatečně velkou cenu, abys díky tomu mohl jít na misii. Budeš muset prodat své housle.“
O deset dní později, 23. března 1893, si Benjamin napsal do deníku: „Dnes ráno jsem se probudil a vytáhl jsem housle z pouzdra. Celý den jsem hrál skladby, které mám tak rád. Večer, když se setmělo a já jsem věděl, že už nebudu moci hrát, jsem položil nástroj do pouzdra. Tím to skončilo. Zítra odjíždím [na misii].“
O čtyřicet pět let později, 23 června 1938, si Benjamin napsal do deníku: „To nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy v životě učinil, bylo, že jsem se vzdal něčeho, co jsem moc miloval, kvůli Bohu, kterého jsem miloval ještě víc. Díky tomu na mne nikdy nezapomněl.“2
Poučte se z minulosti.
Zadruhé připravte se na budoucnost.
Žijeme v měnícím se světě. Technologie změnila téměř každý aspekt našeho života. Musíme se vyrovnávat s tímto pokrokem – vpravdě s těmito převratnými změnami – ve světě, o kterém se našim předkům ani nesnilo.
Pamatujte na slib Páně: „Budete-li… připraveni, [nebudete] se báti.“3 Obavy jsou smrtelným nepřítelem pokroku.
Je třeba se připravit a plánovat, abychom nepromarnili svůj život. Bez cíle nelze dosáhnout skutečného úspěchu. Jedna z nejlepších definic úspěchu, kterou jsem kdy slyšel, zní asi takto: Úspěch znamená postupné uskutečňování úctyhodného ideálu. Kdosi řekl, že problém spojený s tím, že nemáte žádný cíl, spočívá v tom, že můžete strávit život pobíháním po hřišti sem a tam a nikdy se nedostat přes cílovou čáru.
Před lety se v jedné romantické a zasněné písničce zpívalo: „Stačí si jen přát a stane se to. / A tak si jen přejte / a starosti vás přejdou.“4 Nyní a na tomto místě chci prohlásit, že to, že si něco přejeme, nenahradí důkladnou přípravu na utkání se s životními zkouškami. Příprava je náročná práce, je však absolutně nezbytná pro náš pokrok.
Naše cesta do budoucnosti nebude uhlazenou dálnicí, která se vine odsud až do věčnosti. Spíše na ní budou rozcestí a zatáčky, nemluvě o nečekaných hrbolech. Musíme se každý den modlit k milujícímu Nebeskému Otci, který chce, aby každý z nás v životě uspěl.
Připravte se na budoucnost.
Zatřetí žijte v přítomnosti.
Občas dopouštíme, aby naše myšlenky na zítřek zabíraly příliš velkou část dneška. Snění o minulosti a toužení po budoucnosti nám může přinášet útěchu, avšak nenahradí žití v přítomnosti. Dnešek je dnem našich příležitostí, a my se jich musíme chopit.
Profesor Harold Hill v muzikálu The Music Man od Mereditha Willsona varoval: „Pokud si nahromadíte dostatek zítřků, zjistíte, že jste si nasbírali spoustu prázdných včerejšků.“
Pokud neuděláme něco dnes, nebude žádný zítřek, na který bychom vzpomínali, a abychom žili co nejplněji dnes, musíme dělat to, co je nejdůležitější. Neodkládejme to, na čem záleží nejvíce.
Nedávno jsem četl zprávu o muži, který krátce poté, co mu zemřela žena, otevřel její šatník a našel tam šaty, které si koupila před devíti lety, když zavítali do východní části Spojených států. Nikdy je nenosila, šetřila si je však na zvláštní příležitost. Tato příležitost samozřejmě nikdy nenastala.
Když o tom tento manžel vyprávěl jedné přítelkyni, řekl: „Nešetřete si něco pouze na zvláštní příležitost. Každý den vašeho života je zvláštní příležitostí.“
Tato přítelkyně později řekla, že tato slova změnila její život. Pomohla jí přestat odkládat to, co pro ni bylo nejdůležitější. „Trávím teď více času s rodinou,“ řekla. „Každý den používám sklenice z křišťálového skla. Když jdu do supermarketu, tak si obléknu nové šaty, když na to mám náladu. Z mého slovníku mizejí slova ,někdy‘ a ,až jednou‘. Věnuji čas tomu, abych zavolala příbuzným a blízkým přátelům. Zavolala jsem starým přátelům, abych urovnala neshody z minulosti. Říkám členům své rodiny, jak moc je mám ráda. Snažím se neoddalovat ani neodkládat nic, co by mi do života mohlo vnést smích a radost. A každé ráno si říkám, že dnešní den může být výjimečný. Každý den, každá hodina, každá minuta je výjimečná.“
O nádherný příklad této filozofie se před mnoha lety podělil Arthur Gordon v celostátním časopise. Napsal:
„Když mi bylo asi třináct a mému bratrovi deset, otec nám slíbil, že nás vezme do cirkusu. Během oběda však zazvonil telefon – otec měl kvůli nějaké naléhavé záležitosti odejet do centra. Připravovali jsme se na zklamání. Pak jsme ho slyšeli, jak [do telefonu] říká: ,Ne, nepřijedu tam. Bude to muset počkat.‘
Když se vrátil ke stolu, matka se usmála. ,Vždyť cirkus se zase vrátí,‘ [řekla].
,Já vím,‘ odvětil otec, ,ale dětství ne.‘“5
Starší Monte J. Brough z Prvního kvora Sedmdesáti vyprávěl o tom, jak jako dítě strávil jedno léto v Randolphu v Utahu a jak se se svým mladším bratrem Maxem rozhodli postavit domek v koruně velkého stromu na zahradě. Naplánovali si, že postaví ten nejúžasnější výtvor ve svém životě. Z celého sousedství sesbírali stavební materiál a vytáhli ho do jedné části koruny stromu, kde dvě větve poskytovaly ideální místo pro domek. Bylo to náročné a oba se nedočkavě snažili dokončit své dílo. Představa dokončeného domku v koruně stromu je ohromně motivovala, aby své dílo dokončili.
Pracovali celé léto a nakonec na podzim, těsně před začátkem nového školního roku, byl jejich domek dokončen. Starší Brough řekl, že nikdy nezapomene na radost a uspokojení, které pociťovali, když se konečně mohli těšit z plodů své práce. Poseděli pár minut ve svém domku na stromě, porozhlédli se, slezli ze stromu – a už se tam nikdy nevrátili. Dokončené dílo, ať bylo jakkoli úžasné, nedokázalo udržet jejich zájem ani jediný den. Jinými slovy, to, co jim poskytlo pocit uspokojení a radosti, byl proces plánování, shromažďování, budování a práce – nikoli dokončené dílo.
Vychutnávejme si život tak, jak jej žijeme, a nacházejme, podobně jako starší Brough a jeho bratr Max, radost v cestě samotné.
Staré pořekadlo „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ je dvojnásob důležité, když se týká vyjadřování naší lásky a náklonnosti – slovem i skutkem – vůči členům rodiny a přátelům. Autorka Harriet Beecher Stowová řekla: „Nejtrpčí slzy prolévané nad hrobem jsou za slova, jež nebyla vyřčena, a za skutky, jež nebyly vykonány.“6
Básník převedl do veršů zármutek z navždy ztracených příležitostí. Cituji část básně:
Hned za rohem bydlí můj přítel,
v tomto velkoměstě bez konce;
Přesto dny plynou a čas ubíhá,
a znenadání je rok ten tam
a já jsem svého přítele už dlouho neviděl.
Život je jako strašně rychlý závod…
Zítřek však přichází – a odchází
a my jsme si více a více vzdáleni.
Hned za rohem – a přesto na míle daleko…
„Máte telegram, pane,“
„Jim dnes zemřel.“
A tak to máme, a po zásluze,
vždyť hned za rohem jsme ztratili přítele.7
Před více než rokem jsem se rozhodl, že již nebudu odkládat setkání s drahým přítelem, kterého jsem neviděl mnoho let. Chystal jsem se, že ho pojedu navštívit do Kalifornie, ale prostě jsem se k tomu nedostal.
S Bobem Biggersem jsme se seznámili, když jsme na konci 2. světové války oba byli v klasifikačním útvaru výcvikového střediska pro námořní pěchotu Spojených států v San Diegu v Kalifornii. Od začátku jsme byli dobří přátelé. Než se oženil, navštívil jednou Salt Lake a od roku 1946, kdy jsem byl uvolněn z armády, jsme zůstali přáteli díky korespondenci. Každý rok jsem se svou manželkou Frances posílal vánoční přání Bobovi a jeho manželce Grace a oni zase nám.
Konečně na začátku ledna v roce 2002 jsem si naplánoval návštěvu konference kůlu ve Whittieru v Kalifornii, kde Biggersovi bydlí. Zavolal jsem svému příteli Bobovi, kterému je nyní 80 let, a zařídil jsem, abychom se s Frances mohli setkat s ním a s Grace, abychom si tak mohli zavzpomínat na staré časy.
Byla to krásná návštěva. Vzal jsem s sebou několik fotografií, které byly pořízeny v době, kdy jsme před více než 55 lety společně sloužili v námořní pěchotě. Rozpoznávali jsme muže, které jsme znali, a vyprávěli jeden druhému vše, co jsme se o nich věděli. Ačkoli Bob není členem naší Církve, pamatoval si, jak se mnou před oněmi dávnými lety chodil na shromáždění svátosti, když byla naše posádka umístěna v San Diegu.
Když jsme se Frances a já rozloučili s Bobem a s Grace, cítil jsem ohromný pocit klidu a radosti z toho, že se mi nakonec podařilo znovu vidět přítele, kterého jsem si po celá léta na dálku cenil.
Jednoho dne každý z nás vyčerpá své zítřky. Neodkládejme to, co je nejdůležitější.
Žijte v přítomnosti.
Nyní máte mapu pro nalezení pokladu pohromadě: Poučte se z minulosti, připravte se na budoucnost, žijte v přítomnosti.
Zakončím tím, čím jsem začal. Slovy našeho Pána a Spasitele:
„Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše.“8
Bratři a sestry, z hloubi duše vám vydávám své osobní svědectví: Bůh je náš Otec; Jeho Syn je náš Spasitel a Vykupitel; jsme vedeni prorokem určeným pro naši dobu, vpravdě presidentem Gordonem B. Hinckleym.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.