Život a služba Howarda W. Huntera
předchozí další

Život a služba Howarda W. Huntera

Howard W. Hunter pronesl 6. června 1994, den po svém ustanovení presidentem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, dvě výzvy. S nádechem jemného povzbuzení řekl:

„V prvé řadě bych chtěl vyzvat všechny členy Církve, aby v životě upínali stále větší pozornost na život a příklad Pána Ježíše Krista, a zvláště na lásku, naději a soucit, které projevoval. Modlím se, abychom se k sobě navzájem chovali s větší laskavostí, zdvořilostí, s větší pokorou, trpělivostí a ochotou odpouštět si.“1

Snaha povzbuzovat druhé, aby následovali Spasitelův příklad, byla ústředním motivem učení presidenta Huntera již několik desetiletí. „Mějte prosím na paměti toto,“ řekl o několik let dříve. „Pokud se náš život a naše víra soustředí na Ježíše Krista a Jeho znovuzřízené evangelium, nemůže se nikdy nic vyvíjet trvale špatně. Na druhé straně, pokud se náš život nesoustředí na Spasitele a na Jeho učení, nikdy nemůže být žádné jiné štěstí trvalé.“2

Druhá výzva presidenta Huntera se týkala toho, aby členové Církve více čerpali z chrámových požehnání:

„Také vyzývám členy Církve, aby z chrámu Páně učinili veliký symbol svého členství a nadpozemské místo pro své nejposvátnější smlouvy. Kéž by se splnila nejhlubší touha mého srdce a kéž by byl každý člen Církve hoden vstupu do chrámu. Mou nadějí je, že každý dospělý člen bude hoden mít – a bude mít u sebe – platné chrámové doporučení, a to i v případě, že vzdálenost chrámu neumožňuje jeho bezprostřední nebo častou návštěvu.

Buďme lidem, jenž navštěvuje a miluje chrámy. Pospěšme do chrámu tak často, jak nám to čas, prostředky a osobní okolnosti dovolují. Navštěvujme ho nejen kvůli svým zemřelým předkům, ale také kvůli osobním požehnáním plynoucím z chrámového uctívání, pro posvěcení a bezpečí, které lze v těchto posvěcených a zasvěcených zdech získat. Chrám je místem krásy, je to místo zjevení, je to místo pokoje. Je to dům Páně. Je svatý Pánu. A má být svatý i nám.“3

President Hunter během celé své služby jako president Církve na tyto dvě výzvy nepřestával klást důraz. I když byl presidentem Církve pouhých devět měsíců, tyto výzvy inspirovaly členy Církve po celém světě k tomu, aby byli více takovými, jako je Kristus, a aby oddaněji usilovali o požehnání plynoucí z chrámu.

Začátky

Předkové Howarda W. Huntera vstoupili do Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve čtyřech různých zemích v polovině 19. století. Ze strany jeho matky pocházeli tito předkové z Dánska a Norska. Poté, co opustili rodnou zemi, stali se jedněmi z prvních osadníků města Mount Pleasant v Utahu. Nellie Rasmussenová, potomek těchto věrných pionýrů, se posléze stala prorokovou matkou.

Ze strany otce měli Howardovi předkové kořeny ve Skotsku a v Nové Anglii. Ti, kteří vstoupili do Církve, toho mnoho obětovali, ale většina z nich po několika letech své členství v Církvi ukončila. Narození Johna Williama (Willa) Huntera v roce 1879 označovalo počátek třetí generace Hunterových, která s Církví již nebyla nijak spojená. A přesto se Will Hunter stal otcem proroka.

Když bylo Willovi 8 let, jeho rodina se přestěhovala do Boise ve státě Idaho. O přibližně 16 let později se Will setkal s Nellie Rasmussenovou, která tam přijela za svým strýcem a tetou. Will se krátce poté začal ucházet o její přízeň a po dvou letech ji požádal o ruku. Nellie určitou dobu váhala, ale Will byl vytrvalý, a ona nakonec jeho nabídku k sňatku přijala. Byli oddáni v Mount Pleasant v Utahu a pak se vrátili do Boise, kde založili domov. Jejich první dítě, Howard William Hunter, se narodilo v Boise 14. listopadu 1907. Jejich jediné další dítě – dcera jménem Dorothy – se narodilo v roce 1909.

Howard W. Hunter v dětském věku

Budování základu pro život

V době Howardova narození měla Církev v Boise jen jednu malou odbočku. Howardova matka byla aktivní členkou odbočky a vychovávala své děti v evangeliu. Howard o ní řekl: „Byla vždy věrnou členkou. … Sloužila jako presidentka Primárek a [Mladých žen]. Pamatuji si, jak jsem s maminkou chodíval na shromáždění, někdy ještě před plánovaným začátkem, a poté jsem tam zůstával, aby mohla dodělat svou práci.“4 I když Howardův otec nebyl členem Církve, neměl námitky vůči tomu, aby se jeho rodina církevních činností účastnila, a občas chodil na shromáždění svátosti s nimi.

Kromě toho, že Nellie Hunterová vedla své děti při jejich aktivitě v Církvi, jim také pomáhala vybudovat si pevný náboženský základ v rodině. „Právě maminka nás vedla ve výuce evangelia,“ vzpomínal Howard. „Po jejím boku jsme se učili modlit. … Jako chlapec jsem získal svědectví po boku své matky.“5

V roce 1913, několik dnů před Howardovými šestými narozeninami, se z odbočky v Boise stal sbor. O dva roky později, když mu bylo osm let, se těšil na to, že se nechá pokřtít. „Začal jsem se na tu možnost dát se pokřtít velmi těšit,“ řekl. Otec mu ale nedal svolení. Howard vzpomínal: „Tatínek … měl pocit, že bych měl počkat, dokud nebudu vědět, jakým směrem se chci v životě ubírat. Chtěl jsem se dát pokřtít, ale v té době jsem toto požehnání nezískal.“6

Protože Howard nebyl pokřtěn, nemohl být vysvěcen jáhnem, když mu bylo 12 let. „V té době byli již všichni moji přátelé vysvěceni jáhny,“ řekl. „Protože jsem nebyl oficiálním členem Církve, nemohl jsem dělat mnohé z toho, co dělali oni.“7 Howarda skličovalo obzvláště to, že nemohl roznášet svátost: „Seděl jsem na shromáždění svátosti s ostatními chlapci. Když nastala chvíle na roznášení svátosti, seděl jsem sklesle na svém místě. Cítil jsem se velmi opomíjen.“8

Znovu tedy šel za svým otcem, tentokrát i se svou 10letou sestrou Dorothy: „[Začali jsme] tatínka přemlouvat, aby nám dovolil nechat se pokřtít. Také jsme se modlili o to, aby řekl ano. Když nám nakonec dal svolení, byli jsme radostí celí bez sebe.“9 Téměř pět měsíců poté, co bylo Howardovi 12 let, byl s Dorothy pokřtěn ve veřejném plaveckém bazénu. Krátce poté byl vysvěcen jáhnem a poprvé roznášel svátost. „Byl jsem vyděšený, a zároveň nadšený z této výsady,“ vzpomínal.10 Kromě jiných zodpovědností Howard pumpoval měchy u varhan, a když bývalo v neděli ráno chladno, zatápěl v kamnech, aby bylo v kapli teplo. „Díky tomu, že jsem se učil zodpovědnostem spojeným s členstvím v Církvi a s tím, že jsem měl kněžství, se mi otevřel úplně nový svět,“ uvedl.11

Howard jako mladý muž vstoupil do skautského oddílu svého sboru a usilovně se snažil získat nejvyšší ocenění – Orlí skaut. Když se blížil cíli, zapojil se do přátelského soupeření. „Byli jsme dva, kteří jsme soutěžili o to, kdo se stane prvním Orlím skautem v Boise,“ vzpomínal.12 Onen druhý mladý muž splnil příslušné podmínky jako první, ale Howard se zdál být spokojen s tím, že byl druhým, kdo toto ocenění získal.13

Howard se již v mládí naučil být pracovitý. Pomáhal vdovám a dalším sousedům, prodával noviny a pracoval na ranči svého strýce. Když byl starší, pracoval jako nosič holí na golfovém hřišti, doručoval telegramy, pracoval v obchodě se smíšeným zbožím, v novinovém stánku, v hotelu, v obchodním domě či v obchodě s výtvarnými potřebami.

Dorothy Hunterová řekla, že její bratr měl „velké ambice“ a „bystrou mysl“.14 Tyto charakterové rysy pak doplňovaly takové vlastnosti jako soucit a štědrost. Když Dorothy vzpomínala na jeho dobrosrdečnost, řekla: „Howard chtěl vždy konat dobro a chtěl být dobrým člověkem. Můj báječný bratr na mě dával pozor. Byl vlídný k naší matce a k otci.“15

Howard choval soucit i ke zvířatům. „Každá zatoulaná kočka našla v našem domě útočiště, i navzdory námitkám ostatních členů rodiny,“ řekl.16 Jednou nějací chlapci ze sousedství trápili kotě tím, že ho házeli do zavlažovacího kanálu poblíž domu Hunterových. Pokaždé, když se kotě vydrápalo nahoru, ho chlapci hodili zase zpátky do kanálu. Zanedlouho šel kolem Howard a kotě zachránil. „Leželo tam napůl mrtvé,“ vzpomínala Dorothy, „a on ho vzal domů.“17

Jeho matka namítla, že kotě nepřežije.

„Mami, musíme to zkusit,“ trval na svém Howard.18

Dorothy vyprávěla, že „ho zabalili do pokrývky, dali ho k rozehřáté troubě a starali se o něj“. Díky této péči kotě přišlo k sobě a žilo s rodinou mnoho let.

V roce 1923, krátce před vytvořením Druhého sboru Boise, byl Howard vysvěcen učitelem. Místní vedoucí Církve potřebovali další místo, kde by se mohla konat shromáždění, a v očekávání dalšího růstu navrhli vybudovat kůlový tabernákl. Svatí v Boise byli požádáni, aby na stavbu budovy přispěli 20 000 dolary.19 Na shromáždění, na němž vedoucí zveřejnili žádost o příspěvky, byl mladý Howard W. Hunter prvním, kdo zvedl ruku a zavázal se přispět. Částka 25 dolarů, kterou přislíbil, představovala v roce 1923, a zvláště pro 15letého mladíka, značnou sumu peněz. „Pracoval jsem a šetřil, dokud jsem celý svůj závazek nesplatil,“ řekl později.20 Tabernákl byl dostavěn v roce 1925 a president Heber J. Grant ho přijel zasvětit v prosinci téhož roku.21

Již od mládí Howard projevoval hudební vlohy a jako dospívající se naučil hrát na několik hudebních nástrojů. Ve věku 16 let založil vlastní skupinu, kterou nazval Hunter’s Croonaders. Tato skupina často vystupovala na tanečních večerech, recepcích a dalších akcích ve městě Boise a v jeho okolí.

Když bylo Howardovi 19 let, dostal smlouvu na zajištění hudebních vystoupení na výletní lodi, která směřovala do Asie. První dva měsíce roku 1927 hrála Howardova pětičlenná hudební skupina při večeřích a tanečních večerech na lodi, která plula Tichým oceánem se zastávkami v různých městech v Japonsku, v Číně a na Filipínách. Plavba byla pro Howarda poučnou zkušeností, protože mu umožnila dozvědět se něco o jiných lidech a jejich kultuře. I když většinu výdělku utratil za poznávací výlety a suvenýry, usoudil: „Získané poznatky stály za to, co jsme utratili.“22

Howard W. Hunter (uprostřed) se skupinou Hunter’s Croonaders, 1927

Období velkých rozhodnutí

Když se Howard z výletní plavby vrátil domů, s radostí se dozvěděl, že jeho otec se dal mezitím pokřtít. Příští neděli se Howard se svým otcem poprvé společně zúčastnili kněžského shromáždění. Dobrosrdečný biskup povzbuzoval Willa Huntera, aby se dal pokřtít, a Howard poznamenal, že „[jeho otec] se začal více zajímat o Církev díky [domácímu] učiteli“.23

Poté, co se Howard vrátil z výletní plavby, si nebyl jistý svou budoucností. Věnoval se hudebním aktivitám a měl i různé další práce, včetně vlastního podnikání, ale nic z toho mu neskýtalo vyhlídky na dobrou profesní dráhu. Když v březnu 1928 jeho další podnikatelský plán nevyšel, rozhodl se navštívit jednoho svého přítele v jižní Kalifornii. Původně tam plánoval pobýt pouze na jeden či dva týdny, ale záhy se rozhodl tam zůstat a najít, jak to sám nazval, „zaměstnání, které má dobré vyhlídky“.24 V Kalifornii nejen zahájil svou profesní dráhu, ale našel tam i manželku, rozsáhlé příležitosti ke službě v Církvi a domov na více než tři desetiletí.

Mezi Howardova první zaměstnání v Kalifornii patřilo prodávání bot a práce v balírně citrusů, kde v některých dnech nakládal na železniční vagóny 45 až 50 tun pomerančů. „Netušil jsem, že na světě vůbec tolik pomerančů existuje,“ poznamenal. Jednoho dne ale prožil „perné chvíle“, protože měl třídit citrony podle barvy, a on kvůli barvosleposti nedokázal odlišit žluté odstíny od zelených. „Než ten den skončil, myslel jsem, že se z toho nervově zhroutím,“ vzpomínal.25

Po dvou týdnech v balírně citrusů se Howard ucházel o pracovní místo v bance v Los Angeles, kde ho okamžitě přijali a kde byl záhy povýšen. Pokračoval rovněž se svými hudebními aktivitami a po večerech hrával s různými skupinami. V září 1928, asi šest měsíců poté, co se přestěhoval do Kalifornie, se jeho rodina znovu spojila, když se tam odstěhovali i jeho rodiče a sestra.

Když Howard jako mladý muž chodíval na shromáždění, nestudoval evangelium do velké hloubky. V Kalifornii ale začal studiu evangelia věnovat mnohem více pozornosti. „K mému prvnímu skutečnému probuzení, pokud jde o evangelium, došlo ve třídě Nedělní školy ve sboru Adams, kterou učil bratr Peter A. Clayton,“ vzpomínal. „Měl bohaté znalosti a schopnost inspirovat mladé. Studoval jsem lekce, četl jsem si úkoly, které nám zadával, a zapojoval jsem se do krátkých proslovů na zadané téma. … Považuji toto období svého života za období, kdy se mi začaly odhalovat pravdy evangelia. Vždy jsem měl svědectví o evangeliu, ale najednou jsem tomu začal rozumět.“26 Díky zážitkům v této třídě Nedělní školy si Howard začal pěstovat celoživotní lásku ke studiu evangelia.

Howard se rovněž rád setkával s ostatními mladými dospělými v oblasti Los Angeles. Společně chodili na shromáždění, někdy i do dvou nebo tří sborů během jediné neděle, a účastnili se mnoha různých akcí a činností. Jedna taková akce měla pro Howarda dalekosáhlý význam. Několik měsíců poté, co přijel do Kalifornie, se s několika přáteli zúčastnil církevního tanečního večera a poté se vydal na pláž, aby se brouzdal ve vlnách oceánu. Onoho večera se Howard setkal s Clarou May (Claire) Jeffsovou, která tam byla na schůzce s jedním z jeho přátel. Vzájemná přitažlivost, kterou k sobě Howard a Claire pociťovali, se rozvinula v lásku.

V roce 1928 byli spolu na několika schůzkách a následujícího roku začali mít vážnější vztah. „Měla světle hnědé vlasy a byla to velmi krásná dívka,“ řekl později Howard. „Myslím, že to, co mě na ní zaujalo nejvíce, byla hloubka jejího svědectví.“27 Jednoho večera na jaře 1931, téměř tři roky poté, co se seznámili, vzal Howard Claire na vyhlídku nad Tichým oceánem. Tam ji požádal o ruku a ona souhlasila. Howard vzpomínal:

„Jeli jsme do Palos Verdes a zaparkovali jsme na útesech, kde jsme se mohli dívat, jak se za svitu úplňku vlny Tichého oceánu valí k pobřeží a tříští o skály. Povídali jsme si o společných plánech a já jsem jí na prst navlékl diamantový prsten. Onoho večera jsme učinili mnoho rozhodnutí a důležitých předsevzetí týkajících se našeho života.“28

Tato předsevzetí přiměla Howarda učinit čtyři dny před svatbou jedno životní rozhodnutí. Poté, co onoho večera vystoupil se svou skupinou, sbalil si hudební nástroje a již nikdy znovu profesionálně nehrál. Zajišťování hudby pro taneční zábavy a večírky „bylo v určitých ohledech fascinující,“ řekl, „a já jsem si přišel na pěkné peníze“. Měl ale dojem, že některé stránky tohoto životního stylu jsou neslučitelné s životem, který si pro svou rodinu představoval. „To ve mně zanechalo určitou prázdnotu, protože jsem zanechal toho, co jsem dělal rád, [ale] tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitoval,“ řekl o mnoho let později.29 Jeho syn Richard poznamenal: „Často jsem přemýšlel o pozoruhodné sebekázni (říkám tomu kuráž), kterou musel projevit, aby se vzdal něčeho, co nesmírně miloval, kvůli tomu, čeho si cenil více.“30

Těžkosti a požehnání během prvních let manželství

Howard a Claire byli oddáni 10. června 1931 v chrámu Salt Lake a poté se vrátili do jižní Kalifornie, kde spolu začali žít. Ekonomické poměry ve Spojených státech se v důsledku Velké hospodářské krize zhoršovaly, a v lednu 1932 musela banka, v níž Howard pracoval, zavřít. Další dva roky pracoval v různých zaměstnáních a snažil se nějak zaopatřit rodinu. Společně s Claire se rozhodli být nezávislí na druhých, dokud to jen půjde, ale po roce přijali nabídku bydlet na určitou dobu s jejími rodiči.

20. března 1934 se Howardovi a Claire narodilo první dítě – syn, kterého pojmenovali Howard William Hunter ml. a říkali mu Billy. V létě téhož roku si všimli toho, že Billy vypadá apaticky. Lékaři mu zjistili chudokrevnost a Howard dvakrát daroval krev pro transfuzi, ale Billyho stav se nezlepšoval. Další testy odhalily vážný problém se střevy, kvůli němuž lékaři doporučili operaci. Howard vzpomínal: „Vzali mě do místnosti a položili na stůl vedle něho a během operace jsem mu dával krev. Když byla operace u konce, lékaři mi neřekli nic moc povzbudivého.“31 O tři dny později sedmiměsíční Billy zemřel, zatímco jeho rodiče seděli u jeho lůžka. „Když jsme v noci vycházeli z nemocnice, byli jsme zlomeni zármutkem a ochromení,“ napsal Howard.32 „Byla to pro nás těžká rána.“33

Dva měsíce před tím, než se Billy narodil, Howard získal zaměstnání u okrsku pro povodňovou kontrolu v kraji Los Angeles. Toto zaměstnání ho přivedlo k právním dokumentům a soudním procesům, a on se rozhodl věnovat se profesní dráze advokáta. Dosažení tohoto cíle vyžadovalo mnoho let odhodlané a usilovné práce. Howard neměl vysokoškolské vzdělání, a proto musel absolvovat mnoho kurzů, než mohl být přijat na právnickou fakultu. Do školy chodil večer, protože potřeboval dál chodit do zaměstnání. Dokonce i během studia na právnické fakultě dál pracoval na plný úvazek. „Pracovat celý den a po večerech chodit do školy a navíc si najít čas na studium nebylo nic snadného,“ napsal.34 „Nebylo neobvyklé, že jsem studoval dlouho do noci.“35 Howard se řídil tímto náročným harmonogramem pět let a nakonec v roce 1939 promoval jako třetí nejlepší student ve třídě.

Zatímco Howard studoval na právnické fakultě, narodili se mu a Claire další dva synové – John v roce 1936 a Richard v roce 1938. Díky Howardově práci v okrsku pro povodňovou kontrolu si rodina byla schopna koupit malý dům.

Biskup sboru El Sereno

Howard byl v roce 1940, asi rok po promoci na právnické fakultě, povolán sloužit jako biskup nově vzniklého sboru El Sereno v Kalifornii. Byl tímto povoláním překvapen a řekl: „Vždy jsem si biskupa představoval jako staršího muže, a tak jsem vznesl otázku, jak mohu být otcem sboru v tak mladém věku dvaatřiceti let.“ Předsednictvo kůlu ho ale ujistilo, že se „tohoto úkolu zhostit dokáže“. Ačkoli Howarda tato zodpovědnost ohromila, slíbil: „Budu se snažit ze všech sil.“36 A tento slib s velkou oddaností, inspirací a soucitem v průběhu více než šestileté služby v povolání biskupa naplňoval.

Howard se znovu potýkal s nároky na svůj čas a energii, ale pociťoval, že jeho služba mu na oplátku přináší mnohá požehnání. „Byl jsem pohlcen náročnými zodpovědnostmi,“ poznamenal. „Byla to vznešená práce a velké požehnání.“37

Nový sbor potřeboval bezodkladně najít místo, kde by se mohla konat shromáždění. Biskupstvo pronajalo několik místností v jedné místní budově a členové sboru začali vybírat finanční prostředky na vlastní sborový dům. Stavby církevních budov byly zanedlouho kvůli 2. světové válce pozastaveny, ale členové sboru hleděli do budoucna, a dál shromažďovali finance. Při jedné sbírkové akci, které říkali „cibulový projekt“, se vydali do konzervárny zastřihávat cibuli. Členové byli ještě dlouho cítit po cibuli, k čemuž biskup Hunter s humorem podotkl: „Bylo snadné na shromáždění svátosti poznat, kdo byl zastřihávat cibuli.“38

Mezi další akce k získání financí patřilo krouhání zelí v továrně na kyselé zelí a balení a prodávání přebytečných snídaňových cereálií. „Byly to radostné dny, kdy jsme – lidé všech možných společenských tříd a schopností – spolupracovali, abychom podpořili biskupstvo při shromažďování finančních prostředků na stavbu kaple,“ vzpomínal biskup Hunter. „Náš sbor byl jako jedna velká šťastná rodina.“39 Po trpělivém čekání a obětech se nakonec v roce 1950, téměř čtyři roky poté, co byl Howard ze svého povolání biskupa uvolněn, cíl postavit vlastní sborový dům splnil.

Být biskupem během období 2. světové války s sebou neslo specifické výzvy. Mnoho mužských členů sboru sloužilo v armádě, a tak doma zůstaly rodiny bez manželů a otců. Nedostatek mužů byl také výzvou při zajišťování církevních povolání. V důsledku toho Howard během určité doby, kdy sloužil jako biskup, sloužil rovněž jako skautský vedoucí. „Měli jsme skupinu vynikajících mladých mužů, které nebylo možné zanedbávat,“ řekl. „Pracoval jsem s těmito chlapci téměř dva roky a oni dosáhli vynikajícího pokroku.“40

Howard byl uvolněn z povolání biskupa 10. listopadu 1946. „Vždy budu vděčný za tuto výsadu a za to, čemu jsem se za ta léta naučil,“ řekl. I když to bylo „v mnoha ohledech obtížné“, byli s Claire „vděčni za hodnoty, které to [jejich] rodině přineslo“.41 Když jeden člen sboru vyjadřoval vděčnost za službu biskupa Huntera, napsal: „Spojil členy našeho malého sboru prostřednictvím společného úsilí a učil nás dosahovat cílů, které byly zdánlivě nad naše možnosti. Společně jsme jako sbor pracovali, společně jsme se modlili, společně jsme si hráli a společně jsme uctívali Boha.“42

I když byl Howard v roce 1946 uvolněn, mimořádné vztahy se členy sboru El Sereno si udržoval dál. Jeho syn Richard řekl, že „s nimi zůstal v kontaktu až do konce života a věděl, kde jsou a v jaké jsou situaci. Kdykoli cestoval na místo, kde [žil] některý z původních členů sboru, tak se s ním spojil. Láska, kterou choval ke členům tohoto sboru, mu zůstala celý život.“43

Vychovávání rodiny a budování profesní dráhy

Howard a Claire Hunterovi byli milujícími rodiči, kteří své syny učili hodnotám, zodpovědnosti a důležitosti evangelia. Dlouho předtím, než Církev vyčlenila pondělní večer pro rodinné domácí večery, si Hunterovi vyhradili tento večer jako příležitost k výuce, k vyprávění příběhů, hraní her a ke společným výletům. Když s rodinou někam cestovali, navštívili někdy chrám, aby John a Richard mohli vykonávat zástupné křty za mrtvé. Howard také rád se syny stavěl železniční modely, jezdil s nimi tábořit a věnoval se s nimi i různým jiným činnostem pod širým nebem.

Když se John a Richard narodili, Howard pracoval na plný úvazek a studoval na právnické fakultě; když byli ještě velmi malí, ve věku 4 a 2 let, byl povolán biskupem – takže budování silné rodiny vyžadovalo od Claire mimořádnou dávku oddaného úsilí. Ona ho však věnovala s radostí. „Mým přáním a největším snem … bylo stát se dobrou manželkou, dobrou hospodyní a opravdu dobrou matkou,“ řekla. „Usilovně jsme se snažili udržet své chlapce nablízku Církvi; a zažívali jsme společně nádherné chvíle.“44 Howard často vzdával Claire hold za její vliv a oběti při výchově jejich synů.

Během let strávených výchovou dětí a službou ve vedoucích církevních povoláních Howard rovněž vybudoval prosperující právnickou praxi. Pracoval většinou pro obchodní a korporátní klienty a stal se v jižní Kalifornii vysoce uznávaným advokátem. Byl zvolen členem správní rady ve více než dvou desítkách společností.

Ve své profesi byl znám bezúhonností, precizním myšlením, srozumitelnou komunikací a smyslem pro spravedlnost. Byl rovněž znám jako „právník pro lidi“ – ten, kdo „měl vždy čas na druhé a měl zájem pomáhat lidem s jejich problémy“.45 Jeden advokát poznamenal, že Howard „se mnohem více staral o to, aby lidé získali pomoc, kterou potřebovali, než aby za to dostal zaplaceno“.46

Howard a Claire Hunterovi se svými syny Johnem a Richardem

President Kalifornského kůlu Pasadena

V únoru 1950 starší Stephen L Richards a starší Harold B. Lee z Kvora Dvanácti odjeli do Kalifornie, aby rozdělili rychle rostoucí kůl Pasadena. Měli pohovor s mnoha bratřími v kůlu – i s Howardem. Poté, co s modlitbou přemýšleli o tom, kdo by měl podle Pánovy vůle sloužit jako president kůlu, poslali téměř o půlnoci pro Howarda a toto povolání mu předali. Starší Richards a starší Lee mu popřáli, aby se dobře vyspal, a požádali ho, aby jim druhý den brzy ráno zavolal a doporučil bratry, kteří by měli sloužit jako jeho rádci. „Přijel jsem oné noci domů, ale nespal jsem,“ řekl Howard. „Toto povolání pro mě bylo ohromující. S Claire jsme si dlouho povídali.“47

President Hunter a jeho rádci začali poté, co jim byla vyjádřena podpora, hodnotit potřeby kůlu. Vysokou prioritou tohoto nového předsednictva kůlu byla snaha pomáhat členům vybudovat si duchovní sílu. Jednou z věcí, která je znepokojovala, bylo to, že rodiny nebyly pospolu, a to částečně kvůli tomu, že se jejich členové účastnili mnoha různých činností. Poté, co se vedoucí společně modlili a radili, pocítili vnuknutí klást důraz na rodinný domácí večer a vyhradit pondělní večery pro rodiny. Všechny církevní budovy v kůlu byly v pondělí večer zavřené a podle slov presidenta Huntera se „nekonaly žádné jiné akce, které by kolidovaly s tímto posvátným večerem“.48

President Hunter se na začátku své služby společně s dalšími presidenty kůlů v jižní Kalifornii setkal se starším Stephenem L Richardsem, aby diskutovali o programu semináře pro středoškolské studenty. President Hunter vzpomínal: „[Starší Richards] vysvětlil, že by chtěl v oblasti, kde podle zákona nebylo možné mít náboženské vzdělávání formou uvolňování z vyučování, experimentálně zkusit zřídit třídy ranního semináře.“49 President Hunter byl jmenován předsedou komise, která měla prozkoumat proveditelnost tohoto nápadu. Po prozkoumání možností komise doporučila zavést ranní seminář pro studenty na třech středních školách. Syn presidenta Huntera – Richard – se tohoto experimentu s ranním seminářem účastnil. Vzpomínal: „Napadlo nás, zda někdo nepřišel o rozum – zřídit třídu, která začínala v 6 hodin ráno, ale stala se z toho oblíbená část našeho dne, během níž jsme mohli být spolu jako přátelé v Církvi a mohli jsme se učit.“50 Tento program se záhy rozšířil i mezi další studenty a stal se předchůdcem programu ranního semináře pro mladé lidi v Církvi.

Na generální konferenci v říjnu 1951 se První předsednictvo setkalo s presidenty kůlů z jižní Kalifornie, aby jim oznámilo přání vybudovat v Los Angeles chrám. Představa mít poblíž chrám byla zdrojem velké radosti, ale také to vyžadovalo velkou oběť, protože členové Církve byli požádáni, aby na stavbu přispěli částkou 1 milionu dolarů. Když se president Hunter vrátil do Kalifornie, setkal se s vedoucími kůlu a sborů a řekl jim: „Umožněte členům obdržet velká požehnání tím, že štědře přispějí na chrám.“51 Během šesti měsíců členové v jižní Kalifornii slíbili přispět na stavbu chrámu, který byl zasvěcen v roce 1956, částkou 1,6 milionu dolarů.

Vedoucí kůlu Pasadena v roce 1950. Zleva doprava: Daken K. Broadhead, první rádce v předsednictvu kůlu; Howard W. Hunter, president; A. Kay Berry, druhý rádce; a Emron „Jack“ Jones, referent.

Členové Církve kromě toho, že přispěli na chrám a další církevní budovy finančně, také dobrovolně pracovali na jejich stavbě. Když se stavěly sborové domy, president Hunter strávil mnoho hodin pomáháním na stavbě – s lopatou, kladivem či s malířskou štětkou. Kromě toho členové dobrovolně pracovali i na církevních projektech sociální péče, mezi něž patřily drůbeží farmy, citrusové háje a konzervárny. President Hunter měl osm let zodpovědnost za koordinování práce dvanácti kůlů na těchto projektech a často se sám do práce zapojoval. „Nikdy nikoho nepožádal, aby udělal něco nebo aby přijal nějaký úkol, který by neudělal on sám,“ poznamenal jeden jeho přítel.52 O mnoho let později starší Hunter jako člen Kvora Dvanácti řekl:

„Nikdy jsem nebyl na deprimujícím projektu sociální péče. Lezl jsem po stromech a trhal citrony, loupal ovoce, obsluhoval jsem varný kotel, nosil bedny, vykládal nákladní auta, uklízel konzervárnu a dělal jsem tisíc a jednu další věc, ale na co si pamatuji nejvíce, byl všechen ten smích, zpěv a dobré přátelské vztahy s lidmi zapojenými do služby Pánu.“53

V listopadu 1953 president a sestra Hunterovi společně s dalšími členy kůlu Pasadena vyrazili do chrámu Mesa v Arizoně, aby vykonávali chrámové obřady. 14. listopadu měl president Hunter 46. narozeniny, a než onoho dne začalo zasedání, president chrámu ho požádal, aby promluvil k lidem shromážděným v kapli chrámu. Později o tomto zážitku napsal:

„Když jsem promlouval ke shromážděným členům, … přišli do kaple tatínek s maminkou, oblečeni v bílém. Neměl jsem vůbec tušení, že je tatínek připraven na chrámová požehnání, i když maminka si to již nějaký čas velmi přála. Emoce mě přemohly natolik, že jsem nebyl schopen pokračovat v proslovu. President Pierce [president chrámu] si stoupl vedle mě a vysvětlil, proč jsem přestal mluvit. Když tatínek s maminkou přišli onoho rána do chrámu, požádali presidenta chrámu, aby mi neříkal o tom, že tam jsou, protože chtěli, aby to pro mě bylo překvapení k narozeninám. Byly to narozeniny, na které jsem nikdy nezapomněl, protože onoho dne byli obdarováni a já měl tu výsadu být svědkem jejich pečetění, po kterém jsem k nim byl připečetěn.“54

Asi o tři roky později se věčné svazky v rodině presidenta Huntera staly úplnými, když byla v nově zasvěceném chrámu Los Angeles v Kalifornii ke svým rodičům připečetěna Dorothy.

Howard, jakožto president kůlu, vedl druhé s láskou. Jedna žena, která sloužila v kůlu v určitém povolání, řekla: „Měli jste pocit, že si vás váží a že vás potřebuje. … Žádal, aby lidé, když obdrží nějaké povolání, přijali určitou zodpovědnost, ale když potřebovali jeho názor nebo radu, byl jim vždy ochotně k dispozici. Věděli jsme, že nás naprosto podporuje a že se o nás zajímá.“55 Jeden jeho rádce poznamenal: „Chválil druhé za to, čeho dosáhli, a umožnil jim naplnit vysoká očekávání.“56 Jedna členka kůlu, která uvedla, že president Hunter byl jejím nejvlivnějším učitelem, vysvětlila: „Tento muž měl rád druhé tím, že je dával na přední místo, že jim naslouchal, aby jim porozuměl, a že se dělil o své zkušenosti s druhými.“57

Na podzim roku 1959 předsedal Howard W. Hunter kůlu Pasadena již více než devět let a svou službou požehnal životu tisíců Svatých posledních dnů v jižní Kalifornii. Rozsah jeho působení se měl zanedlouho rozšířit na život členů Církve po celém světě.

Kvorum Dvanácti

„Budeš vydávati svědectví o jménu mém … a budeš vysílati slovo mé ke končinám země.“ (NaS 112:4.)

9. října 1959 se mezi zasedáními generální konference v Salt Lake City Howard dozvěděl, že se s ním chce setkat president David O. McKay. Ihned se tedy vydal do administrativní budovy Církve, kde ho president McKay vřele přivítal a řekl: „Presidente Huntere, … Pán promluvil. Byl jste povolán jako jeden z Jeho zvláštních svědků a zítra vám bude vyjádřena podpora jako členovi Rady Dvanácti.“58 Howard o tomto zážitku napsal:

„Nedokáži se ani pokusit vysvětlit, co jsem pociťoval. Do očí mi vyhrkly slzy a nemohl jsem mluvit. Nikdy jsem nebyl tak naprosto zaplaven pocity pokory, jako když jsem seděl v přítomnosti tohoto velkého, laskavého a dobrosrdečného muže – proroka Páně. Řekl mi, že mi to do života přinese velkou radost, úžasnou možnost být v kontaktu s Bratřími, že od nynějška bude můj život a čas zasvěcen tomu, že jsem služebníkem Páně, a že od nynějška budu patřit Církvi a celému světu. … Položil mi ruku na rameno a ujistil mě, že Pán mě bude milovat a že budu mít podporu a důvěru Prvního předsednictva a Rady Dvanácti. … [Řekl jsem mu,] že této službě s radostí věnuji svůj čas, svůj život a vše, co vlastním.“59

Jakmile Howard vyšel z kanceláře presidenta McKaye, šel do hotelu do svého pokoje a zavolal Claire, která byla v Provu na návštěvě u jejich syna Johna, jeho manželky a dítěte. Zpočátku dokázal Howard stěží promluvit. Když Claire konečně pověděl o svém povolání, přemohly je oba emoce.

Druhý den, na sobotním dopoledním zasedání generální konference, byla Howardu Williamu Hunterovi vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů. „Měl jsem pocit, … jako by mi na bedrech spočívala tíha celého světa,“ řekl o tomto okamžiku. „V průběhu konference jsem se cítil velmi nesvůj a přemýšlel jsem, zda budu mít vůbec někdy pocit, že je toto pro mě to správné místo.“60

President McKay požádal staršího Huntera, aby promluvil na nedělním odpoledním zasedání konference. Starší Hunter krátce promluvil o svém životě a vydal svědectví a poté řekl:

„Neomlouvám se za slzy, které se mi při této příležitosti derou do očí, protože věřím, že stojím před přáteli, svými bratry a sestrami v Církvi, jejichž srdce je podobně jako to moje naplněno nadšením z evangelia a ze služby druhým.

Presidente McKayi, … přijímám bez výhrad povolání, které jste mi předal, a jsem ochoten zasvětit této službě svůj život a vše, co mám. Sestra Hunterová se se mnou k tomuto závazku připojuje.“61

Starší Hunter byl vysvěcen apoštolem 15. října 1959. Ve věku 51 let byl nejmladším členem Dvanácti, jejichž průměrný věk v té době činil téměř 66 let.

Následujících 18 měsíců starší Hunter cestoval mezi Kalifornií a Utahem, aby dokončil nezbytné pracovní záležitosti ve své právnické praxi a připravil se na přestěhování. Jeden jeho klient poznamenal, že „Církev [mu] určitě musela dát velmi zajímavou nabídku“, aby ho zlákala k opuštění tak úspěšné právnické kariéry. Starší Hunter si ohledně těchto slov napsal do deníku:

„Většina lidí nechápe, proč lidé našeho náboženského vyznání přijímají povolání sloužit nebo závazek obětovat vše, co máme. … Právnickou praxi jsem měl velice rád, ale toto povolání, kterého se mi dostalo, dalece převyšuje snahu o rozvoj profesní dráhy či dosažení peněžního zisku.“62

Apoštolská služba staršího Huntera trvala více než 35 let a během této doby navštívil téměř každou zemi na světě, zatímco plnil své pověření být zvláštním svědkem Ježíše Krista. (Viz NaS 107:23.)

Kvorum Dvanácti apoštolů v roce 1965. Sedící, zleva doprava: Ezra Taft Benson, Mark E. Petersen (na područce křesla), Joseph Fielding Smith (president kvora) a LeGrand Richards. Stojící, zleva doprava: Gordon B. Hinckley, Delbert L. Stapley, Thomas S. Monson, Spencer W. Kimball, Harold B. Lee, Marion G. Romney, Richard L. Evans a Howard W. Hunter.

Genealogická společnost Utahu

„[Předložme] Pánovi … knihu obsahující záznamy o mrtvých svých, která bude hodna veškerého přijetí.“ (NaS 128:24.)

V roce 1964 První předsednictvo jmenovalo staršího Huntera presidentem církevní Genealogické společnosti, která byla tehdy známa jako Utažská genealogická společnost. Tato organizace byla předchůdkyní církevního Oddělení rodinné historie. Jejím účelem bylo shromažďovat, uchovávat a sdílet genealogické údaje po celém světě. Starší Hunter předsedal společnosti osm let a během této doby dohlížel na dalekosáhlé změny v urychlování, zkvalitňování a rozšiřování práce na rodinné historii.

Do roku 1969 tato organizace nashromáždila „více než 670 000 svitků mikrofilmu, což odpovídá třem milionům knih o 300 stránkách“. Také shromáždila „šest milionů kompletních záznamů rodinných skupin, kartotéku 36 milionů jedinců a sbírku knih čítající více než 90 000 výtisků“.63 Každý týden z celého světa přicházelo dalších asi 1 000 svitků mikrofilmu. Zpracování těchto záznamů a jejich zpřístupnění – badatelům i pro chrámovou práci – bylo nesmírně náročným úkolem. Pod vedením staršího Huntera začala Genealogická společnost využívat pomoc nejnovějších počítačových technologií. Jeden pisatel poznamenal, že tato společnost se stala „celosvětově známou mezi profesionálními organizacemi díky využívání pokrokových archivářských metod“.64

V roce 1972 byl starší Hunter z pozice presidenta Genealogické společnosti uvolněn. Starší Richard G. Scott shrnul výsledky jeho úsilí, když řekl: „Této práci zasvětil významnou část svého života a položil základy a vytyčil směr, z čehož Církev nadále čerpá užitek.“65

Polynéské kulturní středisko

„Poslouchejte, vy lidé zdaleka; a vy, kteří jste na ostrovech mořských, naslouchejte společně.“ (NaS 1:1.)

V roce 1965 jmenovalo První předsednictvo staršího Huntera presidentem a předsedou správní rady Polynéského kulturního střediska v Laie na Havaji. V té době bylo středisko otevřeno teprve 15 měsíců a potýkalo se s mnoha problémy. Turistů mnoho nepřicházelo a lidé měli na cíle a programy střediska různé názory. Starší Hunter se týden po svém jmenování vypravil do Laie a začal pečlivě zkoumat, jaké jsou silné stránky a potřeby střediska.

Pod jeho vedením se Polynéské kulturní středisko stalo jednou z nejpopulárnějších turistických atrakcí na Havaji, která v roce 1971 přitáhla téměř jeden milion návštěvníků. Starší Hunter rovněž dohlížel na velké rozšíření střediska a jeho programů. Podle jeho slov bylo také důležité, že středisko poskytovalo zaměstnání umožňující „tisícům studentů z jižního Pacifiku [získat] pomoc s dosažením vzdělání, bez které by [jinak] většina z nich nemohla odjet ze svého ostrova a jít studovat“.66

Poté, co starší Hunter předsedal 12 let Polynéskému kulturnímu středisku, byl v roce 1976 uvolněn. Jeho služba na pozici presidenta tohoto střediska pomohla naplnit slova presidenta Davida O. McKaye, který v roce 1955 řekl, že toto městečko Laie má potenciál stát se „misionářskou silou, která ovlivní nikoli tisíce, nikoli desítky tisíc, ale miliony lidí, kteří tam budou přicházet, aby se o tomto městě a o jeho významu něco dozvěděli“.67

Církevní historik

„Povinností Pánova referenta, kterého on určil, je vésti dějiny a všeobecný církevní záznam o všech věcech, jež se dějí v Sionu.“ (NaS 85:1.)

V lednu 1970 zemřel president David O. McKay a novým presidentem Církve byl ustanoven Joseph Fielding Smith. Ten předešlých 49 let sloužil jako církevní historik, a když se stal presidentem Církve, starší Hunter byl povolán, aby ho v úloze církevního historika nahradil. „President Smith byl církevním historikem tolik let, že jsem si sám sebe na této pozici dokázal představit jen stěží,“ řekl.68

Starší Hunter se chopil této nové zodpovědnosti se svým obvyklým zápalem. „Tento úkol daný Pánem skrze zjevení je nesmírně náročný – ať již se jedná o úkol shromažďovat a sepisovat záznamy, nebo o zpřístupnění těchto materiálů členům Církve, aby je mohli používat,“ řekl.69 Noviny Church News uvedly, že církevní historik má „zodpovědnost za veškeré vedení církevních záznamů, včetně zápisů jednání, chrámových záznamů, všech vysvěcení, patriarchálních požehnání a … sestavování aktuální církevní historie“.70

V roce 1972 byli členové Dvanácti zbaveni některých náročných administrativních povinností, aby tak mohli více času věnovat apoštolské službě. V rámci těchto změn byl starší Hunter uvolněn jako církevní historik, ale dál působil v poradenské roli v Historickém oddělení Církve. „To mi umožňuje zůstat ve vedoucí pozici, ale zprošťuje provozních povinností,“ napsal.71 V této poradenské roli působil až do roku 1978.

Jeruzalémské středisko Univerzity Brighama Younga pro blízkovýchodní studia

Působení ve Svaté zemi

Howard W. Hunter si vypěstoval zvlášť velkou lásku ke Svaté zemi, kterou se svou rodinou navštívil v letech 1958 a 1960. Během svého působení v povolání apoštola se tam vrátil více než dvacetkrát. „Jeho touha být tam, kudy kráčel a kde učil Spasitel, se zdála být neukojitelná,“ poznamenal starší James E. Faust z Kvora Dvanácti.72

Starší Hunter si byl dobře vědom konfliktních situací v tomto regionu, a přinášel s sebou poselství lásky a míru. „Jak Židé, tak Arabové jsou dětmi našeho Otce,“ řekl. „Obě tyto skupiny jsou dětmi zaslíbení a my jakožto Církev nikomu nestraníme. Chováme lásku k oběma skupinám a zajímáme se o ně. Účelem evangelia Ježíše Krista je dosáhnout lásky, jednoty a bratrství toho nejvyššího řádu.“73

V letech 1972 a 1989 splnil starší Hunter důležité úkoly týkající se dvou mimořádných projektů v Jeruzalémě: Pamětní zahrady Orsona Hydea a Jeruzalémského střediska Univerzity Brighama Younga (BYU) pro blízkovýchodní studia. V počátcích historie Církve – v roce 1841 – pronesl starší Orson Hyde z Kvora Dvanácti zasvěcovací modlitbu na hoře Olivetské ležící východně od Jeruzaléma. V roce 1972 požádalo První předsednictvo staršího Huntera, aby začal v Jeruzalémě hledat vhodné místo pro stavbu památníku Orsona Hydea. V roce 1975 město Jeruzalém otevřelo možnost pro uskutečnění projektu, na jehož základě nakonec vznikla na hoře Olivetské Pamětní zahrada Orsona Hydea.

V průběhu několika dalších let starší Hunter mnohokrát Jeruzalém navštívil, aby projednal smlouvy týkající se stavby památníku a aby dohlížel na jeho koncepci a výstavbu. Projekt byl dokončen v roce 1979 a tentýž rok ho zasvětil president Spencer W. Kimball. Po zasvěcovací bohoslužbě vyjádřil starší Hunter své přesvědčení, že tento památník „bude mít velký pozitivní dopad na šíření příznivého pohledu a názoru na Církev“.74

Dokonce ještě předtím, než byla Pamětní zahrada Orsona Hydea dokončena, se starší Hunter začal poohlížet po místě, kde by Církev mohla postavit středisko BYU pro zahraniční studijní program. Toto středisko se rovněž mělo stát místem, kde by se mohla konat shromáždění členů jeruzalémské odbočky. Dohled nad tímto projektem se stal jedním z nejsložitějších a nejdelikátnějších úkolů v rámci celého působení staršího Huntera.

Vedoucí Církve vybrali místo, ale získání schválení pro pronájem pozemku a stavebního projektu vyžadovalo téměř pět let úsilí, které starší Hunter popsal jako „nekonečnou práci“.75 Po rozsáhlých diskusích a vyjednáváních izraelská vláda dovolila, aby se stavba střediska rozeběhla.

V květnu 1988 byla stavba téměř dokončena a smlouva o pronájmu byla připravena k podpisu. V té době sloužil Howard W. Hunter jako zastupující president Dvanácti. Předešlý rok prodělal náročnou operaci zad a nemohl chodit, ale přesto do Jeruzaléma odletěl, aby smlouvu o pronájmu podepsal. Během jeho pobytu uspořádali studenti BYU a členové jeruzalémské odbočky jako projev své vděčnosti malou recepci. V historii odbočky je zaznamenána tato dojemná scéna ze zahájení recepce: „Presidenta Huntera, který se dosud zotavuje z operace zad, přivezl na vozíku hlavním vchodem president [Jeffrey R.] Holland [rektor Univerzity Brighama Younga] a pěvecký sbor je přitom vítal písní ‚The Holy City‘ [‚Svaté město‘].“76 Presidentu Hunterovi po tvářích stékaly slzy.

V květnu 1989 se president Hunter do Jeruzaléma vrátil, aby toto středisko zasvětil. Tato zasvěcovací bohoslužba završila desetiletí neobyčejného úsilí, které on a ostatní vynaložili na to, aby se přání, jež stálo u zrodu Jeruzalémského střediska, stalo skutečností. „President Howard W. Hunter … byl červenou nití a láskyplným strážným na věži tohoto projektu od okamžiku, kdy se jednalo o pouhý sen,“ uvedl starší Jeffrey R. Holland.77 V zasvěcovací modlitbě president Hunter řekl:

„Tato budova … byla postavena jako přístřeší pro ty, kteří Tě milují a snaží se Tě poznávat a kráčet ve šlépějích Tvého Syna, našeho Spasitele a Vykupitele. Je v každém ohledu krásná a je příkladem krásy toho, co představuje. Ó, Otče, děkujeme Ti za výsadu postavit Ti tento dům k užitku a vzdělávání Tvých synů a dcer.“78

President Hunter v Jeruzalémském středisku Univerzity Brighama Younga pro blízkovýchodní studia – před zasvěcením střediska

Rostoucí Církev

„Sion musí vzrůstati v kráse a svatosti; hranice jeho musejí býti rozšířeny; kůly jeho musejí býti posíleny.“ (NaS 82:14.)

Když byl Howard W. Hunter v roce 1959 povolán apoštolem, měla Církev asi 1,6 milionu členů. Během následujících desetiletí zastával v nebývalém celosvětovém růstu Církve klíčovou roli. Stovky víkendů strávil návštěvami kůlů, aby posiloval členy a povolával nové vedoucí. Rovněž se v mnoha různých národech setkával s vládními představiteli a pomáhal otevírat dveře misionářské práci.

Do roku 1975 vzrostl počet členů Církve na přibližně 3,4 milionu a zvlášť rychle rostl v Latinské Americe. Později během tohoto roku byli starší Hunter a starší J. Thomas Fyans, asistent Dvanácti, pověřeni rozdělením pěti kůlů v Mexico City. Po setkání s vedoucími v této oblasti a posouzení informací od presidentů kůlů řídil starší Hunter proces zorganizování patnácti kůlů z oněch původních pěti – a to vše za jediný víkend.79 S typickou zdrženlivostí napsal: „Pochybuji, že kdy v Církvi proběhlo tak rozsáhlé přeorganizování, a když jsme konečně dorazili domů, byli jsme unaveni.“80

Howard a Claire Hunterovi

Claire – oddaná společnice

„Manželka je má milá a láskyplná společnice,“ řekl starší Hunter, když byl v roce 1959 povolán do Kvora Dvanácti.81 Mnoho let Claire obvykle doprovázela staršího Huntera na jeho cestách v apoštolském povolání. President Thomas S. Monson vzpomínal na to, jak viděl Claire projevovat lásku k dětem na Tonze: „Brala ty rozkošné malé tonžské děti do náruče, na každé koleno si posadila jedno z nich a povídala si s nimi … a poté vysvětlovala učitelkám v Primárkách, jaké požehnání a výsadu mají, že mohou učit takto drahocenné malé děti. Znala cenu lidské duše.“82

Starší Hunter o Claire v rozhovoru v roce 1974 řekl: „V průběhu celého našeho manželství … mi vždy stála po boku s láskou, ohleduplností a povzbuzením. … Je pro mě velkou oporou.“83

V době, kdy proběhl tento rozhovor, začala mít Claire závažné zdravotní problémy. Zpočátku mívala velké bolesti hlavy a občasné výpadky paměti a byla dezorientovaná. Později měla několikrát lehkou mrtvici, v důsledku čehož se pro ni stalo obtížné mluvit nebo používat ruce. Když dospěla do stavu, kdy potřebovala trvalou péči, byl starší Hunter rozhodnut starat se o ni do té míry, do jaké jen mohl, zatímco zároveň plnil své zodpovědnosti člena Kvora Dvanácti. Zařídil, aby někdo zůstával s Claire během dne, ale v noci o ni pečoval on. Během těchto let se sám starší Hunter potýkal s určitými zdravotními problémy a v roce 1980 prodělal infarkt.

Claire měla v roce 1981 krvácení do mozku a poté znovu v roce 1982. V důsledku této druhé příhody již Claire nebyla schopna se o sebe postarat, takže lékaři trvali na tom, aby byla umístěna do pečovatelského střediska, kde by měla odpovídající lékařskou péči. Ve středisku strávila posledních 18 měsíců svého života. Během této doby ji president Hunter chodil alespoň jednou za den navštěvovat, vyjma případů, kdy musel někam odcestovat kvůli církevním povinnostem. I když ho Claire většinou nepoznávala, on jí dál říkal, jak ji miluje, a staral se o to, aby jí nic nescházelo. Jeden jejich vnuk řekl: „Vždy spěchal, aby ji viděl, aby byl po jejím boku a aby se o ni staral.“84 Když Richard Hunter vzpomínal na to, jak jeho otec pečoval o maminku, napsal:

„Maminka měla v těch posledních letech tu nejlepší možnou péči, protože se o ni staral tatínek. Všichni členové rodiny s nesmírným úžasem a úctou sledovali, jak na sebe vzal roli pečovatele. … Vzpomínám si, jak těžko nesl, když ho lékaři upozornili, [že] kdyby zůstala doma a neodešla do pečovatelského střediska s kvalifikovaným personálem, mohla by to pro ni být ta nejhorší varianta. Kdyby zůstala doma, pravděpodobně by on sám kvůli svým fyzickým omezením zemřel ve snaze se o ni postarat. A pak by zůstala sama. Oddanost, kterou k ní choval, je něco, na co v naší rodině budeme vždy s láskou vzpomínat.“85

Claire zemřela 9. října 1983. Když starší James E. Faust sledoval, jak starší Hunter pečuje o Claire, která byla nemocná více než deset let, poznamenal: „Něha, která byla v jejich komunikaci tak zřejmá, vás dojímala u srdce. Nikdy jsem nebyl svědkem takového příkladu oddanosti manžela ke své manželce.“86

President Kvora Dvanácti

V listopadu 1985 zemřel president Spencer W. Kimball a presidentem Církve se po něm stal Ezra Taft Benson. Presidentem Kvora Dvanácti se stal Marion G. Romney, protože byl služebně nejstarším členem kvora. Vzhledem k chatrnému zdraví presidenta Romneyho byl starší Hunter, který byl další v pořadí podle délky služby v kvoru, ustanoven zastupujícím presidentem Dvanácti. V červnu 1988, asi dva týdny po úmrtí presidenta Romneyho, se stal presidentem Dvanácti.

President Hunter sloužil buď jako zastupující president, nebo jako president Kvora Dvanácti osm a půl roku. Během této doby se rozsah působnosti členů Dvanácti celosvětově dál zvětšoval, protože Církev se rozrostla z 5,9 milionu na 8,7 milionu členů a měla sbory nebo odbočky ve 149 zemích a teritoriích. „Je to úžasné období historie Církve,“ řekl president Hunter v roce 1988. „Dnes již nestačí jen kráčet. Musíme běžet, abychom stačili tempu a nesli toto dílo kupředu.“87 Když president Hunter plnil svou zodpovědnost vydávat svědectví o Ježíši Kristu a budovat Církev po celém světě, vedl druhé svým příkladem. Během své služby v povolání presidenta Dvanácti procestoval celé Spojené státy a navštívil více než 25 dalších zemí.

Pokračoval v práci navzdory mnoha zdravotním potížím. V roce 1986 podstoupil otevřenou operaci srdce a v roce 1987 měl operovaná záda. Ačkoli se mu záda uzdravila, kvůli nervovému poškození a dalším komplikacím nemohl chodit. Toho roku v říjnu seděl během svého proslovu na generální konferenci na invalidním vozíku. „Odpusťte mi, že zůstanu sedět, zatímco k vám pronesu pár slov,“ zahájil svůj proslov. „Nemám na výběr, než k vám promluvit z vozíku. Všiml jsem si, že vy ostatní také během konference rádi sedíte, a tak se budu řídit vaším příkladem.“88

President Hunter byl odhodlán, že bude znovu chodit, a tak prošel přísnou a náročnou fyzioterapií. Během příští generální konference, v dubnu 1988, došel pomalu k řečnickému pultu s pomocí chodítka. V prosinci se pomocí chodítka zúčastnil každotýdenní schůzky Prvního předsednictva a Dvanácti v chrámu – poprvé po více než roce neseděl na vozíku. „Když jsem vstoupil do místnosti, kde jsme se radili, Bratří vstali a tleskali,“ řekl. „To bylo poprvé, co jsem kdy v chrámu slyšel někoho tleskat. … Většina lékařů mi říkala, že nebudu nikdy schopen stát ani chodit, ale oni nebrali v potaz moc modlitby.“89

Howard a Inis Hunterovi

V dubnu 1990, když se setkání členů Kvora Dvanácti chýlilo ke konci, se president Hunter zeptal: „Má někdo něco, co není na programu jednání?“ Když nikdo nic neřekl, oznámil: „Nuže, … pokud nikdo nic nemá, napadlo mě, že bych vám řekl, že se dnes odpoledne žením.“ Jeden z členů Dvanácti řekl, že toto oznámení bylo takovým překvapením, že „každý přemýšlel o tom, zda se nepřeslechl“. President Hunter vysvětlil svým bratřím: „Inis Stantonová je má dlouholetá známá z Kalifornie. Již nějakou dobu se s ní vídám a rozhodl jsem se, že se ožením.“90 Inis byla členkou sboru El Sereno, když tam byl president Hunter povolán biskupem. Jejich cesty se později zkřížily, když se Inis přestěhovala do Utahu a působila jako recepční v Církevní administrativní budově. Byli oddáni 12. dubna 1990 v chrámu Salt Lake presidentem Gordonem B. Hinckleym.

Od úmrtí Claire uplynulo téměř sedm let. Inis byla pro presidenta Huntera během jeho služby v povolání presidenta Kvora Dvanácti a presidenta Církve zdrojem velké útěchy a posily. Doprovázela ho na většině jeho cest, při nichž se setkával se Svatými po celém světě.

7. února 1993 se president Hunter vydal na Univerzitu Brighama Younga, aby tam promluvil na firesidu, kterého se účastnilo 17 000 lidí. Právě když se chystal zahájit svou řeč, vtrhl na pódium jakýsi muž, který držel v jedné ruce aktovku a ve druhé nějaký černý předmět. „Okamžitě zastavte!“ zvolal muž. Hrozil, že nechá vybuchnout bombu, pokud president Hunter nepřečte připravené prohlášení. President Hunter odmítl a stál odhodlaně u řečnického pultu po celou dobu, kdy ho dotyčný muž ohrožoval. Zatímco se po celé budově rozhostila atmosféra strachu a rozrušení, shromáždění lidé začali zpívat: „Ó, Bože, my Tobě děkujeme.“ Po několika minutách napětí dva příslušníci ochranky muže zadrželi a presidenta Huntera strhli na zem, aby ho ochránili. Když byl znovu nastolen pořádek, krátce si odpočinul a poté se svým proslovem pokračoval. „Život skýtá poměrně značnou řádku těžkostí,“ začal a poté dodal: „Jak jsme viděli.“91

V průběhu předchozích 20 let president Hunter prošel mnoha zkouškami, včetně zhoršujícího se zdravotního stavu Claire a její smrti, několika hospitalizací kvůli svým vlastním zdravotním problémům, velkých bolestí a fyzických omezení. Jeho učení se během těchto let často zaměřovalo na téma protivenství a vydával svědectví o Spasiteli Ježíši Kristu jakožto zdroji pokoje a pomoci v časech zkoušky. V jednom kázání učil:

„Proroci a apoštolové Církve čelili a čelí … osobním těžkostem. Potvrzuji, že jsem i já několika z nich čelil a i vy nepochybně budete čelit těm svým nyní i později v životě. Když nás tyto zážitky přivádějí k pokoře, zušlechťují nás, učí nás a žehnají nám, mohou být mocnými nástroji v rukou Božích, abychom se díky tomu stali lepšími lidmi, abychom se díky tomu stali vděčnějšími, láskyplnějšími a ohleduplnějšími vůči ostatním v jejich těžkostech.“92

Toto učení působilo jako láskyplné objetí pro ty, kteří nějak trpěli. Inspirovaná slova presidenta Howarda W. Huntera dodávala mnohým odvahu k tomu, aby se obraceli ke Spasiteli, jako to činil on sám.

President Církve

„President Hunter je jedním z nejláskyplnějších a Kristu nejpodobnějších mužů, které jsem kdy poznal. Jeho duchovní hloubka je tak nesmírná, že je až nepředstavitelná. Díky tomu, že na presidenta Huntera jako na svého zvláštního svědka tolik let působí Pán Ježíš Kristus a vede ho, je jeho duchovnost pozoruhodně zušlechťována. Je základem celého jeho bytí.“ (James E. Faust.)93

30. května 1994 zemřel po dlouhé nemoci president Ezra Taft Benson. O šest dnů později se členové Kvora Dvanácti apoštolů sešli v chrámu Salt Lake, aby reorganizovali První předsednictvo. Presidentem Církve byl jakožto služebně nejstarší apoštol ustanoven Howard W. Hunter. President Hunter povolal jako své rádce Gordona B. Hinckleyho a Thomase S. Monsona, kteří již sloužili jako rádci presidenta Bensona.

President Hunter se svými rádci v Prvním předsednictvu: presidentem Gordonem B. Hinckleym (vlevo) a presidentem Thomasem S. Monsonem (vpravo)

Druhý den na tiskové konferenci pronesl president Hunter svou první veřejnou řeč v povolání presidenta Církve. „Od úmrtí našeho přítele a bratra Ezry Tafta Bensona je naše srdce naplněno bolestí,“ řekl na úvod. „Ve světle nové zodpovědnosti, která na mně po jeho odchodu spočinula, pociťuji jeho ztrátu zvlášť osobním způsobem. Prolil jsem mnoho slz a obracel jsem se na svého Otce v nebi v upřímné modlitbě s přáním obstát v tomto vysokém a svatém povolání, kterého se mi nyní dostalo.

To, co mě během těchto posledních hodin a nedávných dnů posiluje nejvíce, je mé neochvějné svědectví, že toto je dílo Boží, a nikoli lidské, že Ježíš Kristus je oprávněným a žijícím vedoucím této Církve a že ji vede slovem i skutkem. Svůj život, svou sílu a celou svou duši zasvěcuji tomu, abych Mu v plné míře sloužil.“94

Po vyjádření své lásky předal president Hunter členům Církve dvě výzvy. První výzva zněla, aby horlivěji následovali příklad Ježíše Krista, a druhá, aby více čerpali z chrámových požehnání. (Viz strany 1–3.) Také vyzval ty, jejichž pocity druzí zranili, ty, kteří s něčím zápolili nebo se něčeho obávali, aby se „vrátili [a dovolili] nám stát vám po boku a osušit vám slzy“.95

Navzdory křehkému zdraví byl president Hunter odhodlán udělat vše, co bylo v jeho moci, aby se setkával se Svatými a posiloval je. Dva týdny poté, co se stal presidentem, pronesl své první významné proslovy, když promluvil k novým presidentům misií a poté k více než 2 200 misionářům. Později téhož měsíce odjel do Carthage a Nauvoo ve státě Illinois, aby tam vzpomenul na 150. výročí mučednické smrti Josepha a Hyruma Smithových. „Ať jsme šli kamkoli, shlukovali se kolem něj lidé,“ řekl president Gordon B. Hinckley. „Podal si ruku s tisíci lidmi a obzvláště se usmíval, když se kolem shromáždily děti, aby se mu podívaly do očí a chytily ho za ruku.“96

1. října 1994, na sobotním dopoledním zasedání generální konference, členové Církve oficiálně vyjádřili Howardu W. Hunterovi podporu jako presidentovi Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a jako proroku, vidoucímu a zjevovateli. President Hunter ve svém úvodním proslovu zopakoval své výzvy členům Církve, aby následovali Spasitelův příklad a aby „na chrám Páně pohlíželi jako na veliký symbol svého členství“.97 Na chrámy opět kladl důraz i během dalšího týdne, kdy odjel na Floridu, aby tam zasvětil chrám Orlando. „Plán evangelia, který Pán zjevil, není bez chrámu úplný,“ učil, „neboť právě v něm se vykonávají obřady nezbytné pro Jeho plán života a spasení.“98

V listopadu president Hunter promluvil během satelitního vysílání připomínajícího 100. výročí založení Genealogické společnosti, což byla událost, která pro něj měla zvláštní význam, protože této organizaci v letech 1964 až 1972 předsedal. „S úžasem se dívám na tapiserii utkanou Pánem v rámci podporování chrámové práce a práce na rodinné historii,“ řekl. A poté prohlásil: „Mám jedno prvořadé poselství: tato práce se musí urychlit.“99

President Hunter energicky pracoval až do konce roku. Během Vánočního zasvěcujícího shromáždění s Prvním předsednictvem svědčil o Spasiteli a znovu kladl důraz na to, jak je důležité následovat Jeho příklad:

„Spasitel zasvětil svůj život tomu, aby žehnal druhým. … Nikdy nedával očekávaje, že za to něco dostane. Dával upřímně a s láskou a Jeho dary měly neocenitelnou hodnotu. Dal zrak slepému, sluch hluchému a nohy chromému; čistotu nečistému, zdraví nemocnému a dech tomu, který byl bez života. Jeho dary byly příležitostí pro utiskované, svobodou pro utlačované, odpuštěním pro kajícné, nadějí pro zoufalé a světlem v temnotě. Dal nám svou lásku, svou službu a svůj život. A co je nejdůležitější, dal nám a všem smrtelníkům vzkříšení, spasení a věčný život.

Máme usilovat o to, abychom dávali tak, jako dával On. Dávat ze sebe sama je posvátným darem. Dáváme na památku toho všeho, co dal a dává Spasitel.“100

V rámci svého proslovu rovněž upravil poselství, které bylo publikováno v časopise téhož roku, kdy byl povolán apoštolem:

„O těchto Vánocích urovnejte spory. Vyhledejte zapomenutého přítele. Rozptylte nedůvěru a nahraďte ji důvěrou. Napište dopis. Poskytněte jemnou odpověď. Povzbuďte mládež. Projevte svou oddanost slovem i skutkem. Dodržte slib. Zřekněte se záště. Odpusťte nepříteli. Omluvte se. Snažte se pochopit. Přezkoumejte své nároky na druhé. Myslete nejprve na druhého. Buďte laskaví. Buďte jemní. Trochu více se smějte. Vyjadřujte vděčnost. Přivítejte neznámého člověka. Potěšte srdce dítěte. Těšte se z krásy a divů země. Vyjádřete lásku a potom ji vyjádřete znovu.“101

Další týden president Hunter odjel do Mexico City, aby tam zorganizoval 2 000. kůl Církve. O devatenáct let dříve řídil v Mexico City během jediného víkendu zorganizování patnácti kůlů z původních pěti. President Gordon B. Hinckley popsal vytvoření 2 000. kůlu jako „významný milník v historii Církve“.102

Jednou večer během těchto měsíců byl Richard, syn presidenta Huntera, v Pamětní budově Josepha Smitha a uviděl tam hostesku na invalidním vozíku. „Bylo vidět, že je to pro ni něco nového,“ řekl. „Šel jsem si s ní promluvit a řekl jsem jí, že můj otec má přesně takový vozík jako ona. Řekla mi, že prorok její Církve má také právě takový vozík jako ona. A poznamenala, že pokud to dokáže zvládnout on, možná to může zvládnout i ona. To jí dodávalo naději. Myslím, že tatínka mělo rádo mnoho lidí. Možná, že jedním z důvodů je i to, že viděli, že snáší to, co snášeli i oni, a že odolává břemenu utrpení, a to jim přinášelo naději.“103

Rok 1995 zahájil president Hunter tím, že zasvětil chrám Bountiful v Utahu. Předsedal šesti zasvěcovacím zasedáním, až byl tak vyčerpaný, že ho odvezli do nemocnice. Poté, co ho po několika dnech propustili, vydala Církev oznámení, že má rakovinu prostaty, která se mu rozšířila do kostí. President Hunter se během posledních šesti týdnů svého života již na veřejnosti neobjevil, i když se dál u sebe doma setkával se svými rádci a vedl církevní záležitosti. „Jsem vděčný, že měl možnost zasvětit [onen chrám],“ prohlásil president Gordon B. Hinckley, „zvláště s ohledem na svou dřívější prosbu, aby členové Církve ‚na chrám Páně pohlíželi jako na velký symbol svého členství‘.“104

President Howard W. Hunter zemřel 3. března 1995 ve věku 87 let. Jeho poslední slova, pronesená „velmi tichým a jemným hlasem“ k těm, kteří stáli u jeho lůžka, jednoduše zněla: „Děkuji vám.“105 I když byl presidentem Církve pouhých devět měsíců, jeho vliv byl nesmírný. „Členové Církve po celém světě si k němu vytvořili mimořádný vztah jako ke svému proroku, vidoucímu a zjevovateli,“ řekl starší James E. Faust. „Spatřovali v něm zosobnění vlastností samotného Spasitele. Pozoruhodným způsobem zareagovali na jeho prorocká poselství, abychom se ve svém životě snažili být podobnějšími Kristu a aby se středobodem našeho uctívání stal chrám.“106

President Gordon B. Hinckley vzdal presidentu Hunterovi na jeho pohřbu poctu těmito slovy:

„Majestátní strom v lese padl k zemi a nechal po sobě prázdné místo. Z našeho středu odešla velká a poklidná síla.

O utrpení, kterým procházel, toho bylo řečeno mnoho. Jsem přesvědčen, že trpěl déle, intenzivněji a hlouběji, než si kdokoli z nás ve skutečnosti uvědomoval. Vypěstoval si velkou snášenlivost vůči bolesti a nestěžoval si. To, že žil tak dlouho, je samo o sobě zázrakem. Jeho utrpení přineslo útěchu mnohým dalším, kteří trpí, a zmírnilo jejich bolest. Vědí totiž, že rozuměl tíze jejich břemene. Nabízel těmto lidem pomocnou ruku s mimořádnou láskou.

O jeho laskavosti, ohleduplnosti a zdvořilosti k druhým toho bylo řečeno hodně. A je to všechno pravda. Podrobil se stylu života Pána, kterého miloval. Byl to pokojný a přemýšlivý muž. Ale také dokázal projevit pevné a moudré názory. …

Bratr Hunter byl laskavý a jemný. Ale dokázal rovněž důrazně a přesvědčivě formulovat své názory. … Získal vzdělání v právnické oblasti. Uměl předkládat záležitosti k jednání. Spořádaně předkládal různé předpoklady. A z těchto předpokladů vyvodil svůj závěr. Když mluvil, všichni jsme naslouchali. Jeho názory velmi často převážily. Ale když přijaty nebyly, byl natolik flexibilní, že je již neobhajoval. …

Třicet šest let nosil plášť svatého apoštolství a vůdčím a mocným hlasem hlásal nauky evangelia Ježíše Krista a nesl dílo Církve kupředu. Cestoval po celém světě jako pravý a schopný vyslanec v Mistrově službě. …

Howard W. Hunter, prorok, vidoucí a zjevovatel, měl pevné a spolehlivé svědectví o tom, že Bůh, náš Věčný Otec, skutečně existuje. Pronášel s hlubokým přesvědčením své svědectví o božskosti Pána Ježíše Krista, Vykupitele lidstva. Mluvil s láskou o Proroku Josephu Smithovi a o všech těch, kteří ho v této následnické linii předešli, až do doby, kdy se stal presidentem on sám. …

Kéž Bůh žehná jeho památce pro naše dobro.“107

Odkazy a poznámky

  1. Jay M. Todd, „President Howard W. Hunter: Fourteenth President of the Church“, Ensign, July 1994, 4.

  2. Howard W. Hunter, „Fear Not, Little Flock“ (proslov pronesený na Univerzitě Brighama Younga, 14. března 1989), 2; speeches.byu.edu.

  3. Todd, „President Howard W. Hunter“, 5.

  4. J M. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, Church News, Nov. 16, 1974, 4.

  5. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4, 12.

  6. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4.

  7. Kellene Ricks, „Friend to Friend: From an Interview with Howard W. Hunter, President of the Quorum of the Twelve Apostles“, Friend, Apr. 1990, 6.

  8. Gerry Avant, „Elder Hunter – Packed Away Musician’s Career for Marriage“, Church News, May 19, 1985, 4.

  9. Ricks, „Friend to Friend“, 6.

  10. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4.

  11. Ricks, „Friend to Friend“, 6.

  12. Avant, „Elder Hunter“, 4.

  13. Viz „Eagle Scout Qualifies“, Idaho Statesman, May 12, 1923; citováno v Eleanor Knowles, Howard W. Hunter (1994), 41.

  14. Don L. Searle, „President Howard W. Hunter: Acting President of the Quorum of the Twelve Apostles“, Ensign, Apr. 1986, 22.

  15. James E. Faust, „The Way of an Eagle“, Ensign, Aug. 1994, 4.

  16. Knowles, Howard W. Hunter, 22.

  17. James E. Faust, „The Way of an Eagle“, 4, 6.

  18. Knowles, Howard W. Hunter, 22.

  19. Historical Sketch of the Boise Stake of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints (1924), 6, Church History Library, Salt Lake City.

  20. Knowles, Howard W. Hunter, 41.

  21. Tabernákl v Boise byl stržen v roce 1992 školským okrskem Boise, který ho několik let předtím od Církve koupil. (Viz „Preservationists Protest Demolition Work on Tabernacle in Boise“, Deseret News, Sept. 9, 1992, B3.)

  22. Knowles, Howard W. Hunter, 55.

  23. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4; viz také Knowles, Howard W. Hunter, 57.

  24. Knowles, Howard W. Hunter, 64.

  25. Knowles, Howard W. Hunter, 65.

  26. Knowles, Howard W. Hunter, 71.

  27. Gerry Avant, „She Made Home a Happy Place“, Church News, Nov. 16, 1974, 5.

  28. Knowles, Howard W. Hunter, 79–80.

  29. Knowles, Howard W. Hunter, 81.

  30. Nepublikovaný rukopis Richarda A. Huntera. Tato kniha obsahuje několik citátů Richarda, syna presidenta Huntera, protože v průběhu přípravy této knihy byl k dispozici, aby poskytl příslušné informace a postřehy. Názory Johna, dalšího syna presidenta Huntera, již nebylo možné získat, protože John v roce 2007 zemřel.

  31. Knowles, Howard W. Hunter, 87.

  32. Knowles, Howard W. Hunter, 88.

  33. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4.

  34. Knowles, Howard W. Hunter, 91.

  35. Knowles, Howard W. Hunter, 90.

  36. Viz Knowles, Howard W. Hunter, 94.

  37. Heslop, „He Found Pleasure in Work“, 4.

  38. Knowles, Howard W. Hunter, 97.

  39. Knowles, Howard W. Hunter, 98.

  40. Knowles, Howard W. Hunter, 98.

  41. Knowles, Howard W. Hunter, 100–101.

  42. Charles C. Pulsipher, „My Most Influential Teacher“, Church News, Jan. 10, 1981, 2.

  43. Nepublikovaný rukopis Richarda A. Huntera.

  44. Doyle L. Green, „Howard William Hunter: Apostle from California“, Improvement Era, Jan. 1960, 37.

  45. Cree-L Kofford, v: Knowles, Howard W. Hunter, 120.

  46. John S. Welch, v: Knowles, Howard W. Hunter, 119.

  47. Knowles, Howard W. Hunter, 123.

  48. Knowles, Howard W. Hunter, 125.

  49. Knowles, Howard W. Hunter, 131.

  50. Nepublikovaný rukopis Richarda A. Huntera.

  51. Knowles, Howard W. Hunter, 127.

  52. Charles C. Pulsipher, „My Most Influential Teacher“, 2.

  53. Howard W. Hunter, „Welfare and the Relief Society“, Relief Society Magazine, Apr. 1962, 238.

  54. Knowles, Howard W. Hunter, 135. Richard A. Hunter o svém dědečkovi napsal: „Vždy jsem ho znal jako věrného člena Církve. Neustále konal nějaké dobré skutky. Mohli byste ho nazvat ‚panem Mormonem‘. Mnozí jeho sousedé i členové sboru by vám mohli vyprávět, jaké laskavé a pozorné skutky vykonal. Ve společenství Církve ho měli všichni rádi.“ (Nepublikovaný rukopis.)

  55. Knowles, Howard W. Hunter, 137.

  56. Knowles, Howard W. Hunter, 139.

  57. Betty C. McEwan, „My Most Influential Teacher“, Church News, June 21, 1980, 2.

  58. Knowles, Howard W. Hunter, 144.

  59. Knowles, Howard W. Hunter, 144.

  60. Knowles, Howard W. Hunter, 145–146.

  61. Conference Report, Oct. 1959, 121.

  62. Knowles, Howard W. Hunter, 151.

  63. Douglas D. Palmer, „The World Conference on Records“, Improvement Era, July 1969, 7.

  64. Jay M. Todd, „Elder Howard W. Hunter, Church Historian“, Improvement Era, Apr. 1970, 27.

  65. Knowles, Howard W. Hunter, 194.

  66. Knowles, Howard W. Hunter, 208.

  67. Knowles, Howard W. Hunter, 205.

  68. Todd, „Elder Howard W. Hunter, Church Historian“, 27.

  69. Todd, „Elder Howard W. Hunter, Church Historian“, 27.

  70. „New Church Historian Called“, Church News, Feb. 14, 1970, 3.

  71. Knowles, Howard W. Hunter, 197.

  72. James E. Faust, „Howard W. Hunter: Man of God“, Ensign, Apr. 1995, 27.

  73. Howard W. Hunter, „All Are Alike unto God“, Ensign, June 1979, 74.

  74. Knowles, Howard W. Hunter, 215.

  75. Knowles, Howard W. Hunter, 218.

  76. Knowles, Howard W. Hunter, 222; zkratky rozepsány.

  77. Gerry Avant, „He Wanted to Visit the Holy Land ‚Just One More Time‘“, Church News, Mar. 11, 1995, 9.

  78. Francis M. Gibbons, Howard W. Hunter: Man of Thought and Independence, Prophet of God (2011), 119.

  79. Viz „Growth in Mexican Cities Explodes into 16 Stakes“, Church News, Nov. 22, 1975, 3.

  80. Knowles, Howard W. Hunter, 202.

  81. Conference Report, Oct. 1959, 121.

  82. Knowles, Howard W. Hunter, 168–169.

  83. Avant, „She Made Home a Happy Place“, 5.

  84. Searle, „President Howard W. Hunter“, 25.

  85. Nepublikovaný rukopis Richarda A. Huntera.

  86. James E. Faust, „President Howard W. Hunter: The Lord’s ‚Good and Faithful Servant‘“, Ensign, Apr. 1995, 15.

  87. Dell Van Orden, „Exciting Time in Church History“, Church News, June 25, 1988, 6.

  88. Howard W. Hunter, „The Opening and Closing of Doors“, Ensign, Nov. 1987, 54.

  89. Knowles, Howard W. Hunter, 284.

  90. Knowles, Howard W. Hunter, 291.

  91. Knowles, Howard W. Hunter, 305–306.

  92. Howard W. Hunter, „An Anchor to the Souls of Men“, Ensign, Oct. 1993, 71.

  93. James E. Faust, „The Way of an Eagle“, 13.

  94. Todd, „President Howard W. Hunter“, 4.

  95. Todd, „President Howard W. Hunter“, 5; viz také Howard W. Hunter, „Exceeding Great and Precious Promises“, Ensign, Nov. 1994, 8.

  96. Gordon B. Hinckley, „A Prophet Polished and Refined“, Ensign, Apr. 1995, 34.

  97. Howard W. Hunter, „Exceeding Great and Precious Promises“, Ensign, Nov. 1994, 8.

  98. Gerry Avant, „Temple Is Dedicated in Sunshine State“, Church News, Oct. 15, 1994, 3.

  99. Howard W. Hunter, „We Have a Work to Do“, Ensign, Mar. 1995, 64.

  100. Howard W. Hunter, „The Gifts of Christmas“, Ensign, Dec. 2002, 18.

  101. Howard W. Hunter, „The Gifts of Christmas“, 18–19; upraveno z: „What We Think Christmas Is“, McCall’s, Dec. 1959, 82–83.

  102. Gordon B. Hinckley, „A Prophet Polished and Refined“, 34.

  103. Nepublikovaný rukopis Richarda A. Huntera.

  104. Gordon B. Hinckley, „A Prophet Polished and Refined“, 34.

  105. Dell Van Orden, „14th President of the Church Dies at Age 87; He Touched Millions of Lives across the World“, Church News, Mar. 11, 1995, 3.

  106. James E. Faust, „Howard W. Hunter: Man of God“, 26.

  107. Gordon B. Hinckley, „A Prophet Polished and Refined“, 33–35.