Kapitola 4

Pomoc z výsosti

„Snad žádné jiné zaslíbení v životě neposkytuje takovou útěchu jako zaslíbení božské pomoci a duchovního vedení v časech potřeby.“

Ze života Howarda W. Huntera

Howard W. Hunter se učil modlit již jako malý chlapec. „Matka mě učila modlit se a děkovat Nebeskému Otci za vše, co jsem měl,“ řekl. „Často jsem Mu děkoval za krásu země a za ony úžasné chvíle, které jsem prožil na ranči, u řeky a se skauty. Také jsem se učil žádat Ho o to, co jsem chtěl nebo potřeboval. … Věděl jsem, že Bůh mě miluje a že mi naslouchá.“¹

President Hunter se po celý život obracel k modlitbě jako ke zdroji božské pomoci a učil druhé, aby dělali totéž. Když například sloužil jako biskup, jeden muž v jeho sboru pociťoval zatrpklost vůči jinému muži. Rada presidenta Huntera odrážela jeho svědectví o pomoci, které lze skrze modlitbu dosáhnout:

„Řekl jsem mu: ‚Milý bratře, jdi prosím domů a modli se za něj každé ráno a každý večer a pak se sejdeme ode dneška za dva týdny v tutéž dobu a rozhodneme se, co udělat.‘“

Muž se touto radou řídil, a když se vrátil, pokorně o onom druhém muži řekl: „Potřebuje s něčím pomoci.“

„Jsi ochoten mu pomoci?“ zeptal se ho president Hunter.

„Ano, samozřejmě,“ odvětil onen muž.

„Veškerá zášť a zatrpklost zmizela,“ uvedl později president Hunter. „A takto to chodí, když se jeden za druhého modlíme.“²

„Pán slíbil, že pokud budeme v … časech potřeby pokorní a budeme se k Němu obracet o pomoc, budeme ‚učiněni silnými a [budeme] požehnáni z výsosti‘.“ (NaS 1:28.)

Učení Howarda W. Huntera

Nebeský Otec slibuje, že nám v čase potřeby poskytne pomoc a vedení.

Každý z nás má v životě chvíle, kdy mimořádně a naléhavě potřebuje nebeskou pomoc. My všichni zažíváme okamžiky, kdy nás přemáhají stávající okolnosti nebo jsme zmateni radami, které dostáváme od druhých, a pociťujeme velkou potřebu obdržet duchovní vedení, velkou potřebu najít tu správnou cestu a udělat to, co je správné. V úvodu k písmům v této dispensaci posledních dnů Pán slíbil, že pokud budeme v těchto chvílích potřeby pokorní a budeme se k Němu obracet o pomoc, budeme „učiněni silnými a [budeme] požehnáni z výsosti“. (NaS 1:28.) Tuto pomoc získáme, budeme-li o ni jen usilovat, budeme-li v ni důvěřovat a budeme-li se řídit tím, co král Beniamin v Knize Mormonově nazval „nutkáním Svatého Ducha“. (Mosiáš 3:19.)

Snad žádné jiné zaslíbení v životě neposkytuje takovou útěchu jako zaslíbení božské pomoci a duchovního vedení v časech potřeby. Je to dar bezplatně seslaný z nebes, dar, který potřebujeme od nejútlejšího mládí až do posledních dnů našeho života. …

V evangeliu Ježíše Krista získáváme pomoc z výsosti. „Buďte dobré mysli,“ praví Pán, „neboť já vás povedu kupředu.“ (NaS 78:18.) „Udělím ti ze svého Ducha, který osvítí mysl tvou, který naplní duši tvou radostí.“ (NaS 11:13.)

Svědčím o božskosti Ježíše Krista. Bůh skutečně žije a udílí nám svého Ducha. Kéž si my všichni – ve chvílích, kdy čelíme životním problémům a setkáváme se s životními úkoly – činíme nárok na onen dar od Boha, našeho Otce, a nacházíme duchovní radost.³

Podobně jako Joseph Smith se i my můžeme obracet k písmům a k modlitbě, abychom mohli být učeni z výsosti.

Chlapec-prorok Joseph Smith … se v době, kdy v životě pociťoval zmatek a obavy, snažil poznat mysl a vůli Páně. … Oblast poblíž Palmyry ve státě New York se stala během Josephova tamějšího pobytu v době jeho mládí místem „neobvykl[ého] rozruch[u] ve věci náboženství“. Vskutku se mu zdálo, že celý okrsek tím byl zasažen, přičemž „veliké zástupy“, jak napsal, se připojovaly k různým náboženským společnostem a způsobovaly tak nemalý „vzruch a rozdělení“ mezi lidmi. [Joseph Smith–Životopis 1:5.]

Pro chlapce, kterému bylo sotva čtrnáct let, bylo jeho hledání pravdy navíc ještě těžší a matoucí kvůli tomu, že členové rodiny Smithových se v té době rozcházeli v tom, k jakému náboženství se přikláněli.

Po tomto známém úvodu a popisu situace vás nyní vyzývám, abyste se zamysleli nad těmito dosti pozoruhodnými myšlenkami a pocity chlapce tak útlého věku. Napsal:

„Během tohoto období velikého rozruchu byla moje mysl pobízena k vážnému uvažování a k velikému neklidu; ale i když mé pocity byly hluboké a často naléhavé, přesto jsem se držel stranou všech těchto [frakcí]. … Tak veliké byly zmatek a potyčky mezi různými denominacemi, že bylo nemožné pro osobu tak mladou jako já, a tak neobeznámenou s lidmi a věcmi, dojíti k jakémukoli určitému závěru, kdo má pravdu a kdo je na omylu.

Moje mysl byla občas velice rozrušena, křik a rozbouření bylo velmi veliké a nepřetržité. …

Uprostřed této války slov a rozbouření názorů jsem si často říkal: Co se má učiniti? Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu? Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?

Zatímco jsem se potýkal s nesmírnými nesnázemi způsobenými spory těchto společností církevníků, jednoho dne jsem četl epištolu Jakubovu, první kapitolu a pátý verš, který zní: Jestliže se komukoli z vás nedostává moudrosti, nechť prosí Boha, kterýž dává všem lidem štědře a nekárá; a bude dána jemu.

Nikdy nevstoupil žádný úryvek písma s větší mocí do srdce člověka než v této době tento do mého. Zdálo se, že vstoupil s velikou silou do každého pocitu mého srdce. Uvažoval jsem o něm znovu a znovu věda, že potřebuje-li nějaká osoba moudrost od Boha, jsem to já; neboť co činiti jsem nevěděl, a pokud bych nemohl dostati více moudrosti, než jsem tehdy měl, nevěděl bych to nikdy.“ [Joseph Smith–Životopis 1:8–12.]

To, co se stalo pak, samozřejmě změnilo běh lidské historie. Mladý Joseph byl rozhodnut, že se zeptá Boha, a tak se odebral do lesíku poblíž jejich venkovského domu. Tam se Josephovi v odpověď na jeho upřímnou modlitbu zjevili Bůh, Věčný Otec, a Jeho Syn, Ježíš Kristus, a předali mu ponaučení. Toto veliké zjevení, o němž pokorně svědčím, přineslo odpovědi na mnohem více otázek týkajících se naší dispensace než jen na to, ke které církvi se mladý Joseph má či nemá připojit.

Mým záměrem … ale není popisovat první okamžiky Znovuzřízení, ačkoli se jedná o jeden z nejposvátnějších příběhů v písmech. Přál bych si spíše jen zdůraznit onu působivou úroveň duchovní vnímavosti, kterou projevil tento velmi mladý a neučený chlapec.

Kolik z nás, ve čtrnácti letech či v jakémkoli jiném věku, by si dokázalo zachovat jasnou mysl a klidný rozum poté, co by se o nás přetahovalo tolik vlivů, a zvláště tehdy, kdyby se jednalo o tak závažné téma, jako je naše věčné spasení? Kolik z nás by dokázalo odolat citovým konfliktům, které se mohou dostavit, když se rodiče ve svém náboženském přesvědčení liší? Kolik z nás, ve čtrnácti či v padesáti letech, by bádalo v nitru své duše a ve svatém písmu, aby našlo odpovědi na to, čemu apoštol Pavel říká „hlubokosti Božské“? (1. Kor. 2:10.)

Jak pozoruhodné, … že tento chlapec se zcela obrátil na písma a poté na osobní modlitbu, což jsou asi dva nejdůležitější zdroje duchovního pochopení a duchovních dojmů, které jsou lidstvu všeobecně dostupné! Dozajista se cítil rozpolcen různými názory, ale byl rozhodnut udělat to, co je správné, a byl rozhodnut najít tu správnou cestu. Věřil, jako tomu musíme věřit vy i já, že může být poučen a požehnán z výsosti, a také se tak stalo.

Můžeme ale říci, že Joseph Smith byl velmi výjimečným duchem a výjimečný byl i jeho příběh. Co my ostatní, kteří jsme nyní možná starší – přinejmenším starší čtrnácti let – a kteří jsme nebyli předurčeni k tomu, abychom zahájili dispensaci evangelia? I my se musíme rozhodovat a probírat se zmatky a pronikat slovními bitvami v celé řadě témat, které ovlivňují náš život. Svět je plný takovýchto obtížných rozhodnutí, a když se s nimi někdy potýkáme, možná vnímáme svůj věk či své slabosti.

Někdy můžeme mít pocit, že naše duchovní ostří se otupilo. Někdy, ve zvláště obtížných dnech, můžeme mít dokonce pocit, že na nás Bůh zapomněl, že nás nechal o samotě uprostřed našeho zmatku a starostí. Tento pocit ale není oprávněný o nic méně u těch z nás, kteří jsou starší, než u těch, kteří jsou mladší a méně zkušení. Bůh nás všechny zná a miluje. My všichni, každý z nás, jsme Jeho dcery a Jeho synové, a ať již jsme se naučili v životě cokoli, ono zaslíbení stále platí: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.“ (Jakub 1:5.)⁴

Můžeme následovat příklad Josepha Smitha v tom, jak usilovat o moudrost od Boha.

Modlitba je jedním ze způsobů, jak získat duchovní poznání a vedení.

Světské vědomosti a moudrost a vše, co je časné, k nám přichází pozemskými a časnými způsoby skrze naše fyzické smysly. Dotýkáme se, vidíme, slyšíme, vnímáme chutě, máme čich a učíme se. Ale jak řekl Pavel, duchovní poznání k nám přichází duchovním způsobem z duchovního zdroje. Pavel pokračuje:

„Ale tělesný člověk nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího; nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznati, proto že ony duchovně mají rozsuzovány býti.“ (1. Kor. 2:14.)

Zjistili jsme a víme, že jediným způsobem, jak získat duchovní poznání, je obrátit se na našeho Otce v nebi skrze Ducha Svatého ve jménu Ježíše Krista. Když toto uděláme, a jsme-li duchovně připraveni, uvidíme to, co oči dosud neviděly, a uslyšíme to, co jsme možná předtím neslyšeli – to, „co připravil Bůh,“ máme-li použít Pavlova slova. (1. Kor. 2:9.) Toto vše získáváme skrze Ducha.

Věříme, a svědčíme o tom světu, že komunikace s naším Otcem v nebi a pokyny od Pána jsou dostupné i v dnešní době. Svědčíme o tom, že Bůh promlouvá k člověku tak, jako promlouval ve dnech Spasitele i v dobách starozákonních.⁵

Můžeme se modlit vždy, nejen ve chvílích beznaděje.

Zdá se, že lidé v dnešní době naznačují, že zbožná oddanost a uctivost vůči tomu, co je svaté, je buď nerozumná, nebo nežádoucí, nebo oboje. A přesto skeptičtí „moderní“ lidé modlitbu potřebují. Nebezpečné okamžiky, důležité zodpovědnosti, velká úzkost, přemáhající žal – tyto výzvy, které nás vyvádějí ze zavedeného běhu věcí a z pohodlné spokojenosti, vynesou na povrch naše přirozené instinkty. Pokud jim to umožníme, přivedou nás k pokoře, obměkčí nás a obrátí nás k uctivé modlitbě.

Je-li modlitba pouze křečovitým zvoláním v období krize, potom je naprosto sobecká, a my na Boha pohlížíme jako na opraváře nebo na servisní agenturu, která nám pomůže pouze v nouzových situacích. Na Nejvyššího máme myslet dnem i nocí – vždy – nejen ve chvílích, kdy vše ostatní selhalo a my zoufale potřebujeme pomoc. Existuje-li v lidském životě něco, co je známo tím, že to má zázračný úspěch a neocenitelnou hodnotu pro lidskou duši, pak je to zbožná, uctivá a oddaná komunikace s naším Nebeským Otcem.

„Slova má slyš, Hospodine, porozuměj tužebnému úpění mému,“ zpíval Žalmista.

„Pozoruj hlasu volání mého, králi můj a Bože můj; nebo se tobě modlím.

Hospodine, v jitře vyslyšíš hlas můj, v jitře předložím tobě žádost, a [vzhlížet] budu.“ (Žalm 5:2–4.)

Možná že to, co tento svět potřebuje více než cokoli jiného, je „vzhlížet“, jak řekl Žalmista – vzhlížet ve svých radostech i ve svých strastech, ve své hojnosti i ve své nouzi. Musíme neustále vzhlížet k Bohu a uznávat Ho jako dárce všeho dobrého a jako zdroj našeho spasení. …

V naší společnosti je mnoho oblastí, z nichž se duch modlitby, uctivosti a uctívání vytratil. Muži a ženy v mnoha společenských kruzích jsou chytří, zajímaví i duchaplní, ale aby byl jejich život úplný, schází jim jeden zcela zásadní prvek. Nedívají se vzhůru. Nepřinášejí sliby ve spravedlivosti. [Viz NaS 59:11.] Jejich rozhovory jsou jiskrné, ale nikoli posvátné. Jejich mluva je vtipná, ale nikoli moudrá. Ať již v kanceláři, v šatně či v laboratoři – ti, kteří dávají na odiv svou omezenou moc a poté se domnívají, že se musí rouhat oné neomezené moci přicházející shůry, klesli na měřítku důstojnosti až příliš hluboko.

Tento nedostatek uctivosti naneštěstí někdy vídáme i v Církvi. Občas si povídáme příliš halasně, přicházíme na shromáždění a odcházíme z nich příliš neuctivě – a přitom to má být hodina modlitby a očišťujícího uctívání Boha. Uctivost je atmosféra nebes. Modlitba je projev duše určený Bohu Otci. Udělali bychom dobře, kdybychom se stali více takovými, jako je náš Otec, tím, že k Němu budeme vzhlížet, budeme na Něj vždy pamatovat a budeme projevovat velký zájem o Jeho svět a Jeho dílo.⁶

„Modlitba je projev duše určený Bohu Otci.“

Tím, že věnujeme čas tomu, abychom meditovali, přemítali a modlili se, rozvíjíme schopnost přijímat duchovní poznání.

Rozvíjet duchovnost a naladit se na ty nejvyšší vlivy božskosti není nic snadného. Vyžaduje to čas a často to zahrnuje namáhavé úsilí. Nestane se to náhodou, ale lze toho dosáhnout jedině záměrnou snahou a tím, že budeme vzývat Boha a dodržovat Jeho přikázání. …

Prorok Joseph Smith … nám poskytl možná to nejjasnější vysvětlení ze všech, které se týká toho, že je potřeba být duchovní, i toho, že si musíme uvědomit, že součástí tohoto procesu je čas a trpělivost. Řekl: „Domníváme se, že Bůh stvořil člověka s myslí schopnou poučení a se schopností, která může být prohloubena v poměru k pozornosti a píli věnované světlu, které přichází k tomuto intelektu z nebes; a že čím více se člověk blíží k dokonalosti, tím jasnější je jeho pohled a tím větší je jeho potěšení, až překoná zla ve svém životě a ztratí veškerou touhu po hříchu; a podobně jako lidé v dávných dobách, přichází do onoho bodu víry, kdy je zahalen mocí a slávou svého Tvůrce a je uchopen a vyzdvižen, aby s Ním přebýval. Domníváme se však, že toto je stav, kterého žádný člověk nikdy nedosáhl v jediném okamžiku.“ [Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 208.]⁷

Musíme si najít čas na to, abychom svou mysl připravili na duchovní věci. Rozvoj duchovních schopností nepřichází při předání pravomoci. Musíme mít touhu, musíme tomu věnovat úsilí a osobní přípravu. To samozřejmě vyžaduje … půst, modlitbu, bádání v písmech, zkušenosti, meditování a hladovění a žíznění po spravedlivém životě.

Myslím, že je užitečné zopakovat si tato nabádání od Všemohoucího Boha:

„Budeš-li prositi, obdržíš zjevení za zjevením, poznání za poznáním, abys mohl znáti tajemství a pokojné věci – to, co přináší radost, to, co přináší život věčný.“ (NaS 42:61.)

„Proste Otce ve jménu mém, ve víře věříce, že obdržíte, a budete míti Ducha Svatého, který projevuje všechny věci, které jsou nutné pro děti lidské.“ (NaS 18:18.)

„Nechť vážnosti věčnosti spočívají na mysli vaší.“ (NaS 43:34.)

„Neustále si v mysli ukládejte jako poklad slova života a v pravou hodinu vám bude dána ta část, jež bude odměřena každému člověku.“ (NaS 84:85.)

„Hledejte pilně, modlete se vždy a buďte věřící a všechny věci budou působiti společně pro dobro vaše, jestliže budete kráčeti zpříma a pamatovati na smlouvu, kterou jste navzájem uzavřeli.“ (NaS 90:24.)

„Bůh vám dá Svatým Duchem svým poznání, ano nevyslovitelným darem Ducha Svatého.“ (NaS 121:26.)

Toto jsou zaslíbení, která Pán dozajista naplní, pokud se připravíme.

Najděte si čas na to, abyste meditovali, přemítali a modlili se ohledně duchovních záležitostí.⁸

Bůh nám bude pomáhat duchovně růst krok za krokem.

To, co je pro nás, při snaze vypěstovat si duchovnost, těžké, je pocit, že toho musíme hodně zvládnout a že jsme daleko od cíle. Dokonalost je něco, co dosud leží před každým z nás; můžeme ale čerpat ze svých silných stránek, začít tam, kde se nacházíme, a usilovat o štěstí, které lze najít v hledání věcí Božích. Máme pamatovat na tyto Pánovy rady:

„Pročež, nebuďte znaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikého díla. A z malých věcí pochází to, co je veliké.

Vizte, Pán požaduje srdce a ochotnou mysl; a ochotní a poslušní budou jísti dobré věci země Sion v těchto posledních dnech.“ (NaS 64:33–34.)

Vždy mě povzbuzovalo, že Pán řekl, že právě „ochotní a poslušní budou jísti dobré věci země Sion v těchto posledních dnech“. Každý z nás může být ochotný a poslušný. Pokud by Pán řekl, že dobré věci země Sionu v těchto posledních dnech budou jísti ti, kteří jsou dokonalí, nejspíše by někteří z nás ztratili odvahu a vzdali to. …

To, kde máme své úsilí zahájit, je právě zde. To, kdy máme začít, je právě nyní. Je třeba, aby naše úsilí pokračovalo jen krok za krokem. Bůh, který „naplánoval naše štěstí“, nás povede jako malé děti, a my se tímto procesem přiblížíme dokonalosti.

Nikdo z nás nedosáhl dokonalosti ani vrcholu svého duchovního růstu, kterého lze ve smrtelnosti dosáhnout. Každý člověk se může a musí duchovně rozvíjet. Evangelium Ježíše Krista je božským plánem pro tento duchovní růst, který probíhá po celou věčnost. Je to něco více než jen etický kodex. Je to něco více než jen ideální společenský řád. Je to něco více než jen pozitivní přemýšlení o sebezdokonalování a o odhodlanosti. Evangelium je spásná moc Pána Ježíše Krista společně s Jeho kněžstvím a podporou a se Svatým Duchem. Budeme-li se s vírou v Pána Ježíše Krista a s poslušností Jeho evangelia krok za krokem zdokonalovat, budeme-li prosit o sílu a zdokonalovat svůj postoj a touhy, úspěšně se ocitneme ve stádu Dobrého Pastýře. K tomu bude zapotřebí kázeň, průprava, námaha a síla. Ale jak řekl apoštol Pavel: „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ (Filip. 4:13.)

Novodobé zjevení obsahuje toto zaslíbení: „Vlož důvěru svou v toho Ducha, který pobízí činiti dobro – ano, činiti správně, kráčeti pokorně, souditi spravedlivě; a toto je můj Duch.

Vpravdě, vpravdě, pravím tobě, udělím ti ze svého Ducha, který osvítí mysl tvou, který naplní duši tvou radostí;

A potom budeš znáti neboli skrze to budeš znáti všechny věci, kterékoli si ode mne budeš přáti, které se týkají věcí spravedlivosti, ve víře, věře ve mne, že obdržíš.“ (NaS 11:12–14.)⁹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Poté, co si přečtete 1. oddíl, vzpomeňte si na chvíle, kdy jste potřebovali nebeskou pomoc. Jak toto zaslíbení božské pomoci v časech potřeby požehnalo nebo žehná vašemu životu?
Jak nám příklad Josepha Smitha popsaný v 2. oddíle může pomoci, když pociťujeme zmatek? Jak si můžeme vypěstovat větší duchovní vnímavost, takovou, jakou měl Joseph?
Přemítejte o učení presidenta Huntera ohledně toho, jak získáváme duchovní poznání. (Viz 3. oddíl.) Jak můžeme prohloubit svou touhu a schopnost získávat duchovní poznání? Jak vám duchovní poznání pomohlo a pomáhá?
Jaké nebezpečí se skrývá v tom, když pohlížíme na Boha „jako na opraváře nebo na servisní agenturu, která nám pomůže pouze v nouzových situacích“? (Viz 4. oddíl.) Jak vám ve vašem životě žehná modlitba?
V 5. oddíle nás president Hunter učí, jak si máme vypěstovat duchovnost. Proč je pro vypěstování duchovní síly zapotřebí úsilí? Čemu se můžeme naučit z pasáží z písem, které president Hunter v tomto oddíle cituje?
Projděte si učení presidenta Huntera o duchovním růstu, které se nachází v 6. oddíle. V jakém smyslu je pro vás duchovní růst postupným procesem? Jak vám může učení presidenta Huntera v tomto oddíle pomoci, když máte pocit, že se vám nedaří duchovně růst?

Související verše z písem

Žalm 25:5; Přísloví 3:6; 2. Nefi 32:8–9; Alma 5:46; 34:17–27; 37:36–37; NaS 8:2–3; 88:63; 112:10; Joseph Smith–Životopis 1:13–17

Pomůcka k výuce

Vyzvěte členy třídy, aby si tuto kapitolu prošli a vyhledali věty nebo odstavce, které jsou pro ně důležité. Požádejte je, aby se o tyto věty nebo odstavce podělili a vysvětlili, proč pro ně mají zvláštní význam.