Kapitola 21

Víra a svědectví

„Největším životním úspěchem je nalézt Boha a zjistit, že žije.“

Ze života Howarda W. Huntera

Howard W. Hunter začal získávat svědectví již jako malý chlapec v Boise ve státě Idaho. I když jeho otec tehdy nebyl členem Církve, matka ho vychovávala v evangeliu. „Po jejím boku jsme se učili modlit,“ vzpomínal. „Jako chlapec jsem získal svědectví po boku své matky.“¹

Howardovo svědectví se v průběhu let prohlubovalo. Když mu bylo přes 20 let a bydlel v Los Angeles v Kalifornii, začal si uvědomovat význam opravdového studia evangelia. Napsal: „I když jsem většinu života chodil do církevních tříd, k mému prvnímu skutečnému probuzení, pokud jde o evangelium, došlo ve třídě Nedělní školy ve sboru Adams, kterou učil bratr Peter A. Clayton. Měl bohaté znalosti a schopnost inspirovat mladé. Studoval jsem lekce, četl jsem si úkoly, které nám zadával, a zapojoval jsem se do krátkých proslovů na zadané téma. … Považuji toto období svého života za období, kdy se mi začaly odhalovat pravdy evangelia. Vždy jsem měl svědectví o evangeliu, ale najednou jsem mu začal rozumět.“²

O mnoho let později president Hunter vysvětlil: „Přijde chvíle, kdy pochopíme zásady svého stvoření a to, kdo jsme. Najednou jsou nám tyto věci osvíceny a my v srdci pociťujeme určité záchvěvy. To je ta chvíle, kdy nám do duše vstupuje svědectví a my beze vší pochybnosti víme, že Bůh je náš Otec – že žije, že opravdu existuje a že jsme doslova Jeho děti.“³

President Gordon B. Hinckley ohledně víry a svědectví presidenta Huntera řekl:

„Pokud jde o presidenta Huntera, … měl nesmírně mocnou víru. Měl spolehlivé poznání božských věcí a věcí věčnosti. … [Měl] pevné a spolehlivé svědectví o tom, že Bůh, náš Věčný Otec, skutečně existuje. Pronášel s hlubokým přesvědčením své svědectví o božskosti Pána Ježíše Krista, Vykupitele lidstva.“⁴

„Tím nejdůležitějším úsilím je hledání Boha – s cílem poznat, že opravdu existuje, poznat Jeho osobní vlastnosti a získat spolehlivé poznání o evangeliu Jeho Syna Ježíše Krista.“

Učení Howarda W. Huntera

Prostřednictvím víry můžeme nalézt Boha a zjistit, že žije.

Největším životním úspěchem je nalézt Boha a zjistit, že žije. Podobně jako v případě jiného hodnotného úspěchu, i tohoto mohou dosáhnout jen ti, kteří uvěří a mají víru v to, co zprvu nemusí být zjevné.⁵

Když se myšlenky člověka obracejí k Bohu a k tomu, co k Němu přináleží, prochází dotyčný duchovní proměnou. Pozvedá ho to ze všednosti a přináší mu to ušlechtilý a Bohu podobný charakter. Máme-li víru v Boha, používáme jeden z velkých zákonů života. Tou nejmocnější silou v lidské povaze je duchovní moc víry.⁶

Tím nejdůležitějším úsilím je hledání Boha – s cílem poznat, že opravdu existuje, poznat Jeho osobní vlastnosti a získat spolehlivé poznání evangelia Jeho Syna Ježíše Krista. Není snadné získat dokonalé poznání Boha. Toto hledání vyžaduje vytrvalé úsilí a jsou tací, kteří se nikdy nepřimějí k tomu, aby se toto poznání snažili získat. …

Ať již člověk usiluje o poznání vědeckých pravd nebo se snaží nalézt Boha, musí mít víru. Tam je třeba začít. Víra je definována mnoha způsoby, ale tu nejklasičtější definici podal autor listu Židům prostřednictvím těchto slov, která mají zásadní význam: „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod [věcí] neviditelných.“ (Židům 11:1.) Jinak řečeno, víra nám umožňuje důvěřovat v to, v co doufáme, a být přesvědčeni o tom, co nevidíme. … Ti, kteří opravdově hledají Boha, Ho nevidí, ale díky víře vědí, že existuje. Je to něco více než jen naděje. Vírou se z toho stává přesvědčení – důkaz věcí neviditelných.

Autor listu Židům [apoštol Pavel] pokračuje: „Věrou rozumíme, že učiněni jsou [světy] slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.“ (Židům 11:3.) Víra se zde popisuje jako schopnost věřit nebo získat přesvědčení, že svět byl stvořen slovem Božím. K prokázání této skutečnosti nelze opatřit žádné svědky, ale víra nám poskytuje poznání, že to, co vidíme v zázracích země a celé přírody, stvořil Bůh. …

Jsem naprosto přesvědčen, že Bůh opravdu existuje – že žije. Je náš Nebeský Otec a my jsme Jeho duchovní děti. Stvořil nebe a zemi a všechny věci na zemi a je autorem věčných zákonů, kterými se řídí vesmír. Tyto jsou postupně objevovány tak, jak člověk pokračuje ve svém hledání, ale existovaly vždy a zůstanou neměnnými na věky.⁷

Abychom získali poznání existence Boha, musíme vyvíjet věrné úsilí, konat Jeho vůli a modlit se o porozumění.

Abychom zjistili, že Bůh opravdu existuje, musíme se ubírat směrem, který pro dosažení tohoto cíle vytyčil. Tato stezka vede vzhůru; vyžaduje víru a úsilí a není to snadná cesta. Z tohoto důvodu se mnozí lidé nechtějí tomuto náročnému úkolu potvrdit si existenci Boha věnovat. Právě naopak – někteří se ubírají snadnou stezkou a popírají Jeho existenci nebo zkrátka jen kráčí nejistým směrem člověka, který pochybuje. …

… Někdy víra znamená věřit, že něco je pravdivé, ačkoli nemáme dost důkazů na to, abychom to věděli. Musíme dál zkoumat toto nabádání a řídit se jím: „Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno. Nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, kdož tluče, bude otevříno.“ (Mat. 7:7–8.) …

Je všeobecným pravidlem, že nezískáme nic cenného, pokud za to nejsme ochotni zaplatit určitou cenu. Vědec se nestane učeným, dokud nevynaloží snahu a úsilí, aby byl úspěšný. Není-li ochoten to udělat, může snad říci, že neexistuje nic takového jako učenost? … Je to právě tak pošetilé, jako když někdo řekne, že žádný Bůh neexistuje, zkrátka jen proto, že on sám nemá touhu Ho hledat.

… Aby jedinec získal neochvějné poznání o existenci Boha, musí žít podle přikázání a nauk hlásaných Spasitelem během Jeho osobního působení. … Těm, kteří jsou ochotní toto hledání podstoupit, věnovat se mu a konat Boží vůli, se dostane poznání o existenci Boha.

Když člověk nalezne Boha a rozumí Jeho cestám, zjišťuje, že ve vesmíru se nic nestalo náhodou, ale že vše vyplynulo z božsky předpřipraveného plánu. Život člověka najednou dostává nádherný smysl! Získává porozumění, které přesahuje světské vzdělání. Krásy světa se stávají krásnějšími, řád vesmíru se stává smysluplnějším a veškerá Boží stvoření jsou pochopitelnější, zatímco sleduje, jak Boží dny přicházejí a odcházejí a jak se popořádku střídají jednotlivá období.⁸

Kristus během svého působení vysvětlil, jak může člověk poznat pravdu o Bohu. Řekl: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (Jan 7:17.) Mistr také vysvětlil vůli Otce a ono velké přikázání takto: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.“ (Mat. 22:37.) Ti, kteří se budou snažit konat Boží vůli a dodržovat Jeho přikázání, obdrží osobní zjevení týkající se božskosti Pánova díla, které vydává svědectví o Otci.

Těm, kteří touží po porozumění, Jakubova slova vysvětlují, jak ho lze získat: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.“ (Jakub 1:5.) Nezdá se, že by měl Jakub na mysli faktické znalosti ve smyslu vědy, ale spíše zjevení, které přichází z výsosti a které odpovídá na otázky lidí v důsledku toho, že se řídí nabádáním, aby se modlili. …

A tak zde máme návod na hledání Boha a nástroje potřebné k tomu, abychom cíle svého snažení dosáhli – víru, lásku a modlitbu. Věda přinesla člověku úžasné věci, ale nemůže udělat to, co musí člověk pro sebe udělat sám, z čehož nejdůležitějším úkolem je zjistit, že Bůh existuje. Tento úkol není snadný; tato práce není lehká; ale jak řekl Mistr: „Veliká bude odměna jejich a věčná bude sláva jejich.“ (NaS 76:6.)⁹

Abychom viděli, musíme věřit.

Tomáš chtěl vidět předtím, než uvěří.

Onoho večera v den Vzkříšení se Ježíš zjevil a stanul mezi svými učedníky v zavřené místnosti. Ukázal jim své ruce, kterými pronikly hřeby, a svůj bok, který byl probodnut kopím. Tomáš, jeden z Dvanácti, nebyl přítomen, když se toto stalo, ale ostatní mu vyprávěli, že viděli Pána a že k nim promlouval. … Tomáš byl skeptický a učedníkům řekl:

„ … Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“ (Jan 20:25.)

… Tomáš v určitém smyslu představuje ducha naší doby. Nechtěl se spokojit s ničím, co neviděl, i když s Mistrem pobýval a znal Jeho učení ohledně víry a pochyb. … Pokud si člověk musí sáhnout či musí vidět, aby uvěřil, pak jeho víra nemá přednost před pochybami.

Tomáš nebyl ochoten spolehnout se na víru. Chtěl mít o daných skutečnostech nezvratný důkaz. Chtěl mít znalost, nikoli víru. Znalost se vztahuje k minulosti, protože znalost nám poskytují právě naše minulé prožitky, ale víra se vztahuje k budoucnosti – k onomu neznámému, kudy jsme dosud nekráčeli.

Tomáše považujeme za toho, kdo putoval a promlouval s Mistrem a koho si Mistr vyvolil. V nitru si přejeme, aby se Tomáš byl obrátil k budoucnosti s důvěrou v to, co tehdy nebylo zjevné, namísto toho, aby v podstatě řekl: „Vidět znamená věřit.“ …

Víra nám poskytuje důvěru v to, co není viditelné.

O týden později byli učedníci znovu pospolu v témže domě v Jeruzalémě. Tentokrát byl Tomáš s nimi. Dveře byly zavřené, ale Ježíš přišel, stanul mezi nimi a pravil: „Pokoj vám.

Potom řekl Tomášovi: Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale [věř].“ (Jan 20:26–27.) …

„Dí jemu Ježíš: Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ ([Jan] 20:29.)

Tato událost vyčnívá jako jedno z největších ponaučení všech dob. Tomáš řekl: „Vidět znamená věřit,“ ale Kristus odpověděl: „Věřit znamená vidět.“ …

Klasický příklad toho, co je víra, je připisován apoštolu Pavlovi v jeho epištole Židům: „Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod [věcí] neviditelných.“ (Židům 11:1.)

Tato slova nepředpokládají dokonalou znalost, ale popisují víru jako něco, co dává člověku ujištění či přesvědčení o tom, co je teprve v budoucnosti. Tyto věci mohou existovat, ale právě skrze víru se uskutečňují. Víra přináší pocit ujištění ohledně toho, co není viditelné či to nelze nezvratně doložit.

Zdá se, jako by Tomáš ztratil důvěru v to, co přinese budoucnost. Díval se do minulosti. Chtěl důkaz toho, co tehdy nebylo zjevné. Ti, kteří ztrácejí nebo nemají víru, žijí v minulosti – ztratili naději do budoucna. Jak velká změna přichází do života toho, kdo nachází neochvějnou víru, která přináší ujištění a přesvědčení!

„Slepec uvěřil a bylo mu umožněno vidět.“

Onen muž, který se narodil slepý, nepochyboval; věřil ve Spasitele.

Vrátíme-li se k deváté kapitole Jana, čteme zde o jiné příhodě, která se stala v Jeruzalémě, kdy jistý muž, který se narodil slepý, znovu získal zrak. Byl právě den sabatu a Ježíš byl zřejmě poblíž chrámu, když uviděl slepce. Jeho učedníci se Ho zeptali:

„ … Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?

Odpověděl Ježíš: Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm.

Jáť musím dělati dílo toho, kterýž mne poslal, dokudž den jest. Přicházíť noc, když žádný nebude moci dělati.

Dokudž jsem na světě, světlo jsem světa.“ (Jan 9:2–5.)

Ježíš pak plivl na zem a ze slin smíchaných s prachem země vytvořil bláto. Tímto blátem pomazal slepci oči a řekl, aby se šel umýt do rybníka Siloe. Kdyby se jednalo o Tomáše, šel by, jak mu bylo přikázáno, nebo by se ptal: „Co dobrého mi může přinést to, že se umyji ve stojaté vodě onoho špinavého rybníka?“ nebo „Jaké léčivé vlastnosti mají sliny smíchané s prachem země?“ Zdálo by se, že jsou to rozumné otázky, ale kdyby onen slepec pochyboval a měl námitky, byl by dál slepý. S vírou ale uvěřil a učinil, jak mu bylo řečeno. Šel a umyl se v rybníce a vrátil se jako ten, kdo vidí. Věřit znamená vidět. …

„Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“

Slepec uvěřil, a bylo mu umožněno vidět. Tomáš odmítl uvěřit, dokud neuvidí. Svět je plný Tomášů, ale je zde i mnoho těch, kteří jsou jako onen slepec v Jeruzalémě. Misionáři Církve se s oběma druhy lidí setkávají každý den, když do celého světa přinášejí své poselství – poselství znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista. … Někteří uvěří, mají víru, a dají se pokřtít. Někteří poselství nepřijmou, protože nevidí nebo se nemohou dotknout.

Neexistuje žádný nezvratný, konkrétní či hmatatelný důkaz toho, že Bůh žije, ale přesto mají miliony lidí skrze víru, která představuje důkaz věcí neviditelných, poznání o tom, že tomu tak je. Mnozí misionářům říkají: „Přijal bych křest, kdybych dokázal uvěřit, že Josepha Smitha navštívili Otec a Syn.“ Pro tuto skutečnost neexistuje žádný nezvratný, konkrétní či hmatatelný důkaz, ale u těch, jichž se dotkl Duch, zaujme místo takovéhoto důkazu věcí neviditelných víra. Pamatujte na slova ukřižovaného Mistra, když stál před Tomášem:

„Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“ ([Jan] 20:29.)

Ti, kteří skrze víru věří, uvidí.

Připojuji své svědectví ke svědectví tisíců misionářů, že Bůh opravdu žije, že Ježíš je Spasitel světa a že těm, kteří skrze víru uvěří, bude umožněno vidět.¹⁰

Jednání podle víry vede k získání osobního svědectví.

Jako děti jsme to, co nám řekli naši rodiče nebo učitelé, přijímali jako skutečnost, protože jsme jim důvěřovali. Malý chlapec bez obav skočí z výšky, pokud mu otec řekne, že ho chytí. Takový klučina má víru, že ho otec nenechá spadnout na zem. Když pak děti dospívají, začínají myslet samy za sebe, pokládat si otázky a mít pochybnosti o tom, co nelze podložit hmatatelným důkazem. Mám pochopení pro mladé muže a mladé ženy, když jim na mysl vytanou upřímné pochyby, a oni se pouštějí do onoho velkého zápasu, v němž se snaží je rozptýlit. Tyto pochyby lze vyřešit, pokud mají upřímnou touhu poznat pravdu vynaložením určitého mravního, duchovního a duševního úsilí. Kvůli tomuto zápolení pak z tohoto zápasu vyjdou s pevnější, silnější a hlubší vírou. Skrze pochybnosti a zápasy došli od prosté a důvěřivé víry k pevné a silné víře, jež dozrává ve svědectví.¹¹

Studenti tráví hodiny ve vědeckých laboratořích a skrze experimenty hledají pravdu. Pokud budou totéž dělat i s vírou, modlitbou, odpuštěním, pokorou a láskou, získají svědectví o Ježíši Kristu, dárci těchto zásad.¹²

Evangelium Ježíše Krista není jen evangeliem víry; je plánem skutků. … Pán neřekl: „Hleďte“ na mé evangelium; řekl: „Žijte“ podle něj! Neřekl: „Všimněte si té nádherné skladby a toho ztvárnění“; řekl: „Jděte, konejte, vizte, pociťujte, dávejte, věřte!“ …

Konání je jedním z hlavních základů osobního svědectví. Tím nejspolehlivějším svědectvím je to, které získáváme z první ruky skrze osobní zkušenost. Když Židé vznášeli námitky vůči nauce, které učil Ježíš v chrámu, Pán jim odpověděl: „ … Mé učení neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal.“ A pak připojil klíč k získání osobního zjevení: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (Jan 7:16–17.)

Slyšíme v těchto Spasitelových slovech onu zásadu? „Bude-li kdo chtíti … činiti, tenť bude uměti rozeznati!“ Jan pochopil význačnost této zásady a její význam zdůraznil ve své [epištole]. Řekl: „Kdo praví, že v něm zůstává, tenť má, jakž on chodil, tak choditi.“ (1. Janova 2:6.)

Pouze říkat, přijímat a věřit nestačí. Tyto činnosti jsou neúplné, dokud se to, co vyjadřují, nepromění v dynamické činy každodenního života. Toto je pak tím nejlepším zdrojem osobního svědectví. Člověk má určitou znalost na základě vlastního prožitku. Nemusí říkat: „Bratr Novák říká, že je to pravda, a já mu věřím.“ Může říci: „Žiji podle této zásady ve svém vlastním životě a skrze osobní zkušenosti vím, že funguje. Pocítil jsem její vliv, vyzkoušel jsem, jak je v praxi užitečná, a vím, že je to dobrá zásada. Na základě vlastního poznání mohu svědčit o tom, že je to zásada pravdivá.“

Mnozí lidé si životem nesou takové svědectví, a neuvědomují si jeho hodnotu. Nedávno jedna mladá dáma řekla: „Nemám svědectví o evangeliu. Přála bych si ho mít. Přijímám nauky evangelia. Vím, že v mém životě fungují. Vidím, jak působí i v životě druhých. Kdyby mi tak jen Pán odpověděl na mé modlitby a dal mi svědectví – pak bych byla jedním z nejšťastnějších lidí na světě!“ To, co tato mladá dáma chtěla, je nějaký zázračný zásah; přesto však již byla svědkem zázraku evangelia, které prohlubovalo a povznášelo její vlastní život. Pán již její modlitby zodpověděl. Měla svědectví, ale neuvědomovala si, že právě toto je svědectví.¹³

Jako vysvěcený apoštol a zvláštní svědek Krista vám vydávám posvátné svědectví o tom, že Ježíš Kristus je vskutku Syn Boží. … A své svědectví vydávám právě mocí Ducha Svatého. Vím, že Kristus skutečně existuje, jako kdybych Ho viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši. Také vím, že Svatý Duch potvrdí pravdivost mého svědectví v srdci všech těch, kteří naslouchají uchem víry.¹⁴

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Hunter učí tomu, že „největším životním úspěchem je nalézt Boha a zjistit, že žije“. (1. oddíl.) Jakou roli hraje víra ve snaze tohoto úspěchu dosáhnout? Jaké zážitky nebo zkušenosti vám pomohly najít Boha a poznat, že žije?
President Hunter ohledně získání poznání existence Boha říká, že „tento úkol není snadný“ a „tato práce není lehká“. Proč je podle vás pro získání tohoto poznání nezbytné projevit oddané úsilí? Proč je při poznávání Boha důležité dodržovat přikázání?
Ve 3. oddíle poukazuje president Hunter na rozdíl mezi Tomášem a mužem, který se narodil slepý, aby učil tomu, že pokud uvěříme, budeme schopni vidět. Jak byste mohli postřehy presidenta Huntera týkající se těchto příběhů použít ve svém osobním životě? Jak vám používání víry umožnilo vidět?
Projděte si znovu učení presidenta Huntera týkající se toho, že klíčem k získání svědectví je jednat na základě víry. (Viz 4. oddíl.) Jak například můžete jednat na základě své víry? Jak může víra překonat pochyby? Jak vám jednání na základě víry pomáhá posilovat vaše svědectví?

Související verše z písem

Jan 17:3; Židům 11:1–6; Alma 5:45–48; 30:40–41; 32:26–43; Eter 12:4, 6–22; Moroni 10:4–5; NaS 42:61

Pomůcka k výuce

„Pokládejte otázky, které vyžadují, aby studenti nacházeli odpovědi v písmech a v učení proroků posledních dnů.“ (Učení – není většího povolání [1999], 62.)