Kapitola 23

„O nic méně užiteční“

„Většina z nás bude nenápadnými, relativně neznámými lidmi, kteří … svou práci konají bez fanfár. Těm z vás, kteří … možná máte pocit, že jste … nezajímaví, říkám, že nejste ,o nic méně užiteční‘ než vaši nejokázalejší společníci.“

Ze života Howarda W. Huntera

President Howard W. Hunter nebyl znám jen jako oddaný vedoucí a milovaný prorok, ale i tím, jak nenápadným způsobem sloužil. Věděl, že důležitá je služba samotná, nikoli to, zda díky tomu získá nějaké uznání. Starší Neal A. Maxwell z Kvora Dvanácti o něm jednou řekl: „President Howard W. Hunter je pokorný muž. … Je to týž pokorný muž, který mi v tichosti, když jsem se probudil po únavném a prašném dni, který jsem společně s ním trávil při plnění úkolu v Egyptě, čistil boty a doufal, že to nikdo neuvidí.“¹

President Thomas S. Monson si poprvé všiml pokorného způsobu služby presidenta Huntera, když byl v roce 1956 zasvěcen chrám Los Angeles v Kalifornii – několik let předtím, než byl kterýkoli z nich povolán jako apoštol. Vzpomínal:

„Mé … první setkání s presidentem Hunterem proběhlo v době, kdy sloužil jako president Kalifornského kůlu Pasadena a měl zodpovědnost za koordinování místních příprav na zasvěcení chrámu Los Angeles (v Kalifornii). Měl jsem tu výsadu tisknout vstupenky. Jeho úkol byl gigantický. Já sám jsem se obeznámil jen s tou částí, která se týkala vstupenek, jež byly označeny barevným kódem, složitě popsány a očíslovány tím nejuspořádanějším způsobem, jaký jsem kdy viděl. Velkoryse připisoval zásluhy druhým a dbal na to, aby se jeho jméno nikde příliš neobjevovalo, ačkoli on byl tím hnacím motorem této monumentální akce.“²

Starší James E. Faust z Kvora Dvanácti dále poznamenal: „Nepotřeboval vůbec uspokojovat své ego. I přes veškerou svou moudrost dokázal sedět se svými bratřími a říci toho jen velmi málo. On sám byl naprosto vyrovnaný.“³

President Hunter chápal, že každý skutek služby je v Božích očích důležitý, nehledě na to, jak málo se o něm ví či jak malou budí pozornost. Několik týdnů předtím, než president Hunter zemřel, se ho jeden přítel zeptal: „Milý bratře presidente, co je tím nejvznešenějším postavením či povoláním – být dobrým a důvěryhodným přítelem, nebo prorokem Božím?“ Poté, co si president vyslechl otázku, „mlčky se na chvíli, která se zdála být dlouhá několik minut, zamyslel; pak svého přítele pomalu vzal za ruku, obrátil se přímo na něj a se slzou, která mu stékala po tváři, odpověděl: ‚Obě jsou to posvátná povolání, v nichž je vám svěřena velká důvěra.‘“⁴

Mnozí, „kteří nejsou vidět v záři reflektorů, kteří nepoutají pozornost světa“, slouží druhým a mění jejich život.

Učení Howarda W. Huntera

Ti, kteří slouží nenápadně a neokázale, nejsou „o nic méně užiteční“ než ti, kterým se dostává světského uznání.

O mladém a udatném veliteli Moronim bylo řečeno: „Kdyby všichni lidé byli bývali jako Moroni, a pokud by vždy byli jako on, vizte, i moci pekelné by byly otřeseny na věky; ano, ďábel by nikdy neměl moc nad srdcem dětí lidských.“ (Alma 48:17.)

Jaký to kompliment slavnému a mocnému muži! Nedokáži si představit, že by někdo dokázal vzdát druhému vznešenější hold. O dva verše dále se píše o Helamanovi a jeho bratřích, kteří hráli méně nápadnou roli než Moroni: „Nyní vizte, Helaman a jeho bratří nebyli lidu o nic méně užiteční nežli Moroni.“ (Alma 48:19.)

Jinak řečeno, i když nebyl Helaman tak nápadný či výrazný jako Moroni, byl zrovna tak užitečný; což znamená, že byl rovněž tak nápomocný či prospěšný jako Moroni.

Je zřejmé, že by nám studium života velitele Moroniho mohlo velmi prospět. Je příkladem víry, služby, obětavosti, oddanosti a mnohých dalších zbožných vlastností. Než abych se ale zaměřil na tohoto velkolepého muže, rozhodl jsem se namísto toho podívat na ty, kteří nejsou vidět v záři reflektorů, kteří nepoutají pozornost světa a kteří přesto nejsou „o nic méně užiteční“, jak je to uvedeno v písmech.

Ne každý z nás bude jako Moroni – někým, koho jeho kolegové každodenně bez ustání chválí. Většina z nás bude nenápadnými, relativně neznámými lidmi, kteří přicházejí a odcházejí a svou práci konají bez fanfár. Těm z vás, kteří kvůli [této myšlence] možná máte pocit, že jste osamělí, nebo vás to děsí či se zkrátka jen domníváte, že jste nezajímaví, říkám, že nejste „o nic méně užiteční“ než vaši nejokázalejší společníci. I vy jste součástí Boží armády.

Vezměte například v úvahu velkolepou službu, kterou matka či otec nenápadně a anonymně poskytují ve způsobilé rodině Svatých posledních dnů. Pomyslete na učitele a učitelky Nauky evangelia, na vedoucí zpěvu v Primárkách, na vedoucí skautů a navštěvující učitelky Pomocného sdružení, kteří slouží a žehnají milionům lidí, ale jejichž jménu se nikdy nebude tleskat na veřejnosti ani se o něm nezmíní celostátní sdělovací prostředky.

Desítky tisíc lidí, kteří nejsou vidět, nám každý den připravují nové příležitosti a přinášejí nám štěstí. Jak se píše v písmech, nejsou „o nic méně užiteční“ než ti, o jejichž životě čteme na předních stránkách novin.

Zájem historie a současná pozornost se velmi často zaměřuje spíše na toho jednoho než na mnohé. Jednotlivci jsou často vybíráni ze skupiny svých vrstevníků a jsou vyzdvihováni jako hrdinové. Uznávám, že tento druh pozornosti je jednou z možností, jak označit to, co lidé obdivují nebo čemu přikládají určitou hodnotu. Ale někdy je toto uznání nezasloužené, či může dokonce oslavovat nesprávné hodnoty.

Musíme si své hrdiny a příklady vybírat moudře a zároveň vzdávat díky za ony zástupy přátel a občanů, kteří nejsou tak slavní, ale kteří nejsou „o nic méně užiteční“ než Moroniové v našem životě.⁵

V písmech se píše o mnohých, kteří sloužili ve stínu druhých a kteří něčím významným přispěli.

Možná byste se se mnou mohli zamyslet nad několika zajímavými lidmi z písem, kteří se neobjevili v záři reflektorů pozornosti, ale kteří, měřeno dalekohledem historie, se ukázali být vskutku hrdiny.

Mnozí, kteří čtou příběh o onom velkém proroku Nefiovi, téměř zcela opomíjejí jiného statečného Lehiova syna, který se jmenoval Sam. Nefi je jednou z nejznámějších postav v celé Knize Mormonově. Ale Sam? Samovo jméno je zde zmíněno jen desetkrát. Když Lehi udílel rady a požehnání svému potomstvu, řekl Samovi:

„Požehnaný jsi ty a símě tvé; neboť ty zdědíš zemi jako bratr tvůj Nefi. A símě tvé bude počítáno mezi símě jeho; a ty budeš dokonce jako bratr tvůj a símě tvé jako símě jeho; a budeš požehnaný po všechny své dny.“ (2. Nefi 4:11.)

Samovou úlohou bylo v podstatě podporovat svého uznávanějšího mladšího bratra a pomáhat mu – a nakonec obdržel tatáž požehnání, která byla slíbena Nefimu a jeho potomstvu. Nic, co bylo slíbeno Nefimu, nebylo věrnému Samovi odepřeno, ačkoli toho o podrobnostech Samovy služby a jeho přínosu víme jen velmi málo. V tomto životě byl téměř neznámým člověkem, ale očividně je triumfálním vedoucím a vítězem v kronice věčnosti.

Mnozí přispívají, aniž by byli opěvováni. Izmael při putování s rodinou Nefiho přinesl velkou osobní oběť a trpěl „mnoha strastmi, hladem, žízní a únavou“. (1. Nefi 16:35.) Poté, uprostřed všech těchto strastí, zahynul v pustině. Jen málokdo by vůbec dokázal pochopit oběť, kterou tento muž v oněch primitivních dobách a podmínkách přinesl. Možná, kdybychom byli vnímavější a chápavější, bychom i my truchlili, podobně jako jeho dcery v pustině, kvůli tomu, co tento muž dal – a čeho se vzdal! – za to, abychom dnes mohli mít Knihu Mormonovu.

Jmen a vzpomínek na podobné muže a ženy, kteří nebyli „o nic méně užiteční“, je v Knize Mormonově celá řada. Ať již se jedná o matku Sarii nebo Abiš, která byla služebnou lamanitské královny, každá z nich přispěla něčím, co nezískalo uznání v očích lidských, ale nezůstalo nepovšimnuto v očích Božích.

V písmech máme jen dvanáct veršů, které pojednávají o životě Mosiáše, krále nad zemí Zarahemla a otce slavného krále Beniamina. Přesto byla jeho služba lidu nepostradatelná. Vedl je „mnohými kázáními a prorokováními“ a „neustále [je nabádal] slovem Božím“. (Omni 1:13.) Limhi, Amulek a Pahoran – z nichž ten poslední měl tak ušlechtilou duši, že druhé neodsuzoval, když byl nespravedlivě obviněn – představují další příklady těch, kteří nesobecky sloužili ve stínu reflektoru, který zářil na jiné.

Voják Teankum, který obětoval vlastní život, nebo Lachoneus, hlavní soudce, který učil lid, aby činil pokání v době potíží s Gadiantonovými lupiči, nebo prakticky nezmiňovaní misionáři Omner a Himni – ti všichni nebyli „o nic méně užiteční“ než jejich společníci, a přesto v písmech získali jen velmi málo pozornosti.

Nevíme toho moc o Šiblonovi, věrném Almovu synovi, jehož příběh je vklíněn mezi příběhy budoucího vůdce Helamana a přestupníka Koriantona; ale je příznačné, že je popisován jako „spravedlný muž, [který] kráčel před Bohem zpříma“. (Alma 63:2.) Velký prorok Nefi, který je zmiňován v knize Helamanově, měl bratra jménem Lehi, který je zdánlivě zmíněn jen letmo, ale píše se o něm, že „nezaostával ani v nejmenším za [Nefim] co do věcí týkajících se spravedlivosti“. [Helaman 11:19; viz také verš 18.]⁶

Poté, co se Abiš (vlevo) dotkla ruky lamanitské královny, zvedla se královna ze země. (Viz Alma 19:15–29.)

I když možná nejsme známí, můžeme v království poskytovat významnou službu.

Příklady takovýchto užitečných jednotlivců lze samozřejmě najít i v naší dispensaci. Takovým příkladem nenápadného a oporu poskytujícího jedince v posledních dnech, na něhož Pán pamatoval ve 117. oddíle Nauky a smluv, je i Oliver Granger. Oliverovo jméno je možná pro mnohé neznámé, takže si dovolím seznámit vás s tímto oddaným mužem, který byl jedním z prvních členů Církve.

Oliver Granger byl o jedenáct let starší než Joseph Smith a podobně jako Prorok pocházel ze severní části státu New York. Kvůli tomu, že byl Oliver ve věku třiatřiceti let vystaven kruté zimě, ztratil z velké části zrak. Navzdory svému omezení zrakových schopností sloužil na třech misiích na plný úvazek. Také pracoval na chrámu Kirtland a sloužil ve vysoké radě Kirtlandu.

Když byla z Kirtlandu ve státě Ohio vyhnána většina Svatých, Církev po sobě zanechala některé nesplacené dluhy. Oliver dostal za úkol zastupovat Josepha Smitha a První předsednictvo a vrátit se do Kirtlandu, aby tyto církevní záležitosti vyřídil. O tomto úkolu se v Nauce a smlouvách píše: „Tudíž, nechť bojuje horlivě za vykoupení Prvního předsednictva Církve mé.“ (NaS 117:13.)

Tento úkol vykonal k takové spokojenosti dotyčných věřitelů, že jeden z nich napsal: „Úsilí Olivera Grangera ve vyřizování nedokončených obchodních záležitostí těch, kteří se přestěhovali do Far Westu, ve splácení jejich závazků, a tudíž v zachování jejich bezúhonnosti, je vskutku úctyhodné – získal si můj nejvyšší respekt a budu na něj vzpomínat s vděčností.“ (Horace Kingsbury, citováno v Joseph Smith, History of the Church, 3:174.)

Během doby, kterou Oliver strávil v Kirtlandu, se někteří lidé, včetně nespokojených členů Církve, snažili zdiskreditovat členy Prvního předsednictva a zpochybnit jejich bezúhonnost šířením nepravdivých nařčení. Oliver Granger svou věrnou službou První předsednictvo vskutku vykoupil. … Pán o Oliverovi Grangerovi řekl: „Jméno jeho bude uchováváno v posvátné paměti z pokolení na pokolení, na věky věků.“ (NaS 117:12.) „Pozvednu svého služebníka Olivera a kvůli bezúhonnosti jeho duše pro něj stvořím velké jméno na zemi a mezi mým lidem.“ (History of the Church, 3:350.)

Když v roce 1841 Oliver Granger zemřel, jeho pohřbu se zúčastnil velký počet lidí ze sousedních měst, ačkoli v okolí Kirtlandu zůstalo jen málo Svatých, a dokonce ještě méně jejich přátel.

I když Oliver Granger není v dnešní době tak známý jako ostatní první vedoucí Církve, byl přesto významným a důležitým mužem, pokud jde o službu, kterou království poskytl. A i kdyby na jeho jméno nepamatoval nikdo jiný než Pán, bylo by to pro něj – i pro kohokoli z nás – dostatečné požehnání.⁷

Nefi je příkladem snahy pamatovat na Boha jako na zdroj osobní síly a požehnání.

Myslím, že bychom si měli být vědomi toho, že těm, kteří nechápou, že být vždy v záři reflektorů je výjimečné, může hrozit duchovní nebezpečí. Může se stát, že začnou po proslulosti bažit, a že tak zapomenou na význam poskytování služby.

Nesmíme dopustit, abychom se zaměřovali na pomíjivé světlo popularity nebo abychom zaměňovali onu atraktivní zář za podstatu opravdové, ale často anonymní práce, která přitahuje pozornost Boha, i když se o ní nemluví v hlavních zprávách. Ve skutečnosti se může potlesk a pozornost stát duchovní Achillovou patou dokonce i těch, kteří jsou z nás nejnadanější.

Pokud na vás někdy v životě spočinou reflektory popularity, bylo by dobré, abyste se řídili příkladem lidí v písmech, kteří byli slavní. Nefi je jedním z velkých příkladů. Po tom všem, čeho dosáhl při putování pustinou se svou rodinou, se jeho postoj stále pevně zaměřoval na to, na čem záleží nejvíce. Řekl:

„A když se chci radovati, srdce mé sténá pro hříchy mé; nicméně vím, v koho důvěřuji.

Bůh můj je mi oporou; On mne vodil ve strastech mých v pustině; a zachovával mne na vodách veliké hloubky.

Naplňoval mne láskou svou, až tělo mé bývalo stravováno.

Zahanboval nepřátele mé tak, že se přede mnou roztřásli.“ (2. Nefi 4:19–22.)

Zář reflektorů Nefiho nikdy neoslepila vůči zdroji jeho síly a požehnání.⁸

Když porozumíme tomu, proč sloužíme, nebudeme si dělat starosti s tím, kde sloužíme.

V době, kdy jsme v centru pozornosti a kdy jsme viditelní, by pro nás mohlo být užitečné odpovědět si na tuto otázku: Proč sloužíme? Když porozumíme tomu, proč sloužíme, nebudeme si dělat starosti s tím, kde sloužíme.

President J. Reuben Clark ml. učil této životně důležité zásadě prostřednictvím vlastního života. Na generální konferenci v dubnu 1951 byla poté, co zemřel president George Albert Smith, presidentovi Davidu O. McKayovi vyjádřena podpora jako presidentovi Církve. Do té doby president Clark sloužil jako první rádce presidenta Hebera J. Granta a poté presidenta George Alberta Smitha. President McKay sloužil oběma těmto mužům jako druhý rádce.

Během posledního zasedání konference, když se vyřizovaly různé církevní záležitosti, byl do Prvního předsednictva povolán bratr Stephen L Richards a byla mu vyjádřena podpora jako prvnímu rádci. Presidentovi J. Reubenu Clarkovi ml. byla pak vyjádřena podpora jako druhému rádci. Po vyjádření podpory úředníkům Církve president McKay vysvětlil, proč se rozhodl povolat své rádce v tomto pořadí. Řekl:

„Měl jsem pocit, že jednou ze zásad, kterou bych se měl při tomto rozhodnutí řídit, byla délka služby v Radě [Dvanácti]. Tito dva muži zastávali v tomto předsedajícím orgánu Církve své určité místo, a já jsem měl dojem, že by bylo žádoucí, aby sloužili v témže pořadí dle délky služby i v tomto novém kvoru Prvního předsednictva.“ (Conference Report, 9 April 1951, str. 151.)

President Clark pak byl požádán, aby promluvil pro presidentovi McKayovi. Jeho proslov při této příležitosti byl krátký, ale předal v něm mocné ponaučení: „Ve službě Pánovi nezáleží na tom, kde sloužíte, ale jak sloužíte. V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů člověk zaujímá to místo, na které je náležitě povolán, o něž neusiluje, ani ho neodmítá. Slibuji presidentu McKayovi a presidentu Richardsovi, že se zcela loajálně a oddaně zhostím úkolů, které mi mohou připadnout, veškerou svou silou a schopnostmi, a do té míry, do jaké mi má síla a mé schopnosti umožní je vykonávat, ač se třeba budu cítit nedostatečně schopný.“ (Tamtéž, str. 154.)

Toto ponaučení, kterému nás president Clark učil, je vyjádřeno jiným způsobem v této básni, jejímž autorem je Meade McGuire a která byla již mnohokrát zmíněna:

„Otče, kde mám dnes pracovat?“
A má láska vřela bez hranic.
On pak ukázal na malé místečko
a řekl: „Pečuj o něj pro mne.“
Rychle jsem odvětil: „Ó ne, to ne!
Vždyť to nikdo nikdy neuvidí,
bez ohledu na to, jak dobrá bude moje práce.
Toto malé místo není pro mne.“
Jeho odpověď nezněla přísně,
jemně mi odpověděl:
„Ach maličký, pátrej ve svém srdci.
Pracuješ pro ně, nebo pro mne?
Nazaret bylo malé místo
a stejně tak i Galilea.“

[Viz Best-Loved Poems of the LDS People, comp. Jack M. Lyon and others (1996), 152.]

Král Beniamin prohlásil: „Vizte, pravím vám, že si nepřeji chlubiti se proto, že jsem vám pravil, že jsem prožil dny své ve službě vám, neboť jsem byl pouze ve službě Boží. A vizte, říkám vám tyto věci, abyste se mohli naučiti moudrosti; abyste se naučili, že když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:16–17.)⁹

„V životě [jsme] nejšťastnější a nejúspěšnější“ tehdy, když jsou naše „zájmy … spojeny se snahou poskytovat podporu druhým a pomáhat jim najít směr jejich cesty“.

Máme sloužit věrně a nenápadně a dávat si pozor na chválu od druhých.

V životě je nejšťastnější a nejúspěšnější ten, jehož zájmy jsou spojeny se snahou poskytovat podporu druhým a pomáhat jim najít směr jejich cesty.

Značka u železničního přejezdu, která nás upozorňuje na to, abychom zastavili, rozhlédli se a naslouchali, by pro nás mohla být vodítkem. Zastavme se, zatímco spěcháme životem. Rozhlédněme se, abychom našli, co přátelského, ohleduplného a zdvořilého můžeme udělat a o jaké malé lidské potřeby se můžeme postarat. Naslouchejme druhým a poznejme jejich přání a problémy, abychom tak byli schopni trošku přispět k jejich úspěchu a štěstí.¹⁰

President Ezra Taft Benson řekl …: „Křesťanská služba povznáší. … Pán slibuje, že ti, kteří ztratí svůj život ve službě druhým, naleznou sami sebe. Prorok Joseph Smith nám řekl, že máme ‚využ[ít] život svůj‘ uskutečňováním Jeho záměrů. (NaS 123:13.)“ (Ensign, Nov. 1989, str. 5–6.)

Pokud máte pocit, že většina z toho, co děláte, vás příliš neproslaví, nevěšte hlavu. Většina nejlepších lidí, kteří kdy žili, také nebyla moc slavná. Služte a pokračujte kupředu, věrně a nenápadně. Dávejte si pozor na chválu od lidí. Ježíš v Kázání na hoře řekl:

„Pilně se varujte, abyste almužny své nedávali před lidmi, proto abyste vidíni byli od nich, jinak nebudete míti odplaty u Otce svého, kterýž jest v nebesích.

Protož když dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v školách a na ryncích, aby chváleni byli od lidí. Amen pravím vám, majíť odplatu svou.

Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá,

Aby almužna tvá byla v skrytě, Otec pak tvůj, kterýž vidí v skrytě, odplatí tobě zjevně.“ (Mat. 6:1–4.)

Kéž vás náš Otec v nebi takto vždy odměňuje.¹¹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Co se nám president Hunter snaží pomoci pochopit tím, že zdůrazňuje, že Helaman a jeho bratří nebyli „o nic méně užiteční“ než velitel Moroni? (Viz 1. oddíl.) Jak vám tato znalost může pomoci?
Čemu se můžeme naučit z příkladů z písem uvedených ve 2. oddíle? Jaký vliv mohou mít tyto příklady na to, jak se během své služby cítíme? Jak jste byli požehnáni druhými, kteří slouží nenápadným a neopěvovaným způsobem?
Čemu se můžeme naučit z příběhu o Oliveru Grangerovi, který vypráví president Hunter? (Viz 3. oddíl.) Proč se nemáme starat o to, zda během své služby získáme nějaké uznání?
Čím mohou být nebezpečné „reflektory popularity“ nebo proslulosti? (Viz 4. oddíl.) Čemu se můžete z Nefiova příkladu naučit ohledně toho, jak se „stále pevně zaměřova[t] na to, na čem záleží nejvíce“?
Projděte si vyprávění o presidentu J. Reubenu Clarkovi ml. v 5. oddíle. Jaký postoj a jaká slova presidenta Clarka na vás nejvíce zapůsobily? Zamyslete se nad svou odpovědí na otázku: „Proč sloužím?“ Jak si můžeme vypěstovat takový postoj, že ze sebe dáme to nejlepší bez ohledu na to, kde sloužíme?
V 6. oddíle president Hunter zmiňuje Pánovo zaslíbení, že „ti, kteří ztratí svůj život ve službě druhým, naleznou sami sebe“. (Viz Matouš 10:39; 16:25.) Co to znamená? Jak jste se v životě přesvědčili o tom, že tomu tak skutečně je? Jak vám služba přinesla nebo přináší štěstí?

Související verše z písem

Matouš 6:2–7, 24; 20:25–28; Jakub 1:27; NaS 76:5–7; 121:34–37

Pomůcka ke studiu

„Podělte se o to, čemu jste se naučili. Pokud tak učiníte, vaše myšlenky budou jasnější a vaše schopnost uchovat si je bude větší.“ (Učení – není většího povolání [2000], 17.)