Kapitola 8

Přinášejme evangelium celému světu

„Jsme zapojeni do díla spočívajícího ve spasení duší a ve zvaní druhých, aby přišli ke Kristu.“

Ze života Howarda W. Huntera

V roce 1979 starší Howard W. Hunter, který byl tehdy členem Kvora Dvanácti apoštolů, řekl: „Jsem zcela přesvědčen, že v blízké budoucnosti budeme svědky jednoho z nejvýznamnějších pokroků v šíření evangelia mezi všemi národy, k němuž kdy v této či v kterékoli dřívější dispensaci došlo. Jsem si jist, že se budeme moci zpětně ohlédnout … a říci, podobně jako Lukáš: ‚I rostlo slovo Boží.‘ (Skutkové 6:7.)“¹

Když starší Hunter tato slova pronesl, politická omezení bránila misionářům učit evangeliu ve většině zemí východní Evropy a v Sovětském svazu. Do deseti let začala mnohá tato omezení mizet. V letech 1989 a 1990 byla stržena Berlínská zeď, která téměř 30 let rozdělovala západní a východní Německo. President Hunter v té době sloužil jako president Kvora Dvanácti a ohledně této historické události a dalších změn, které se ve světě odehrávaly, poznamenal:

„V poslední době byla velká pozornost věnována Berlínské zdi. Samozřejmě, že jsme všichni rádi viděli, jak se tato zeď zhroutila a lidé znovu získali svobodu. … Zatímco se snažíme porozumět tomuto duchu smíření, který se šíří po celém světě, a zjistit, jaký toto vše má v kontextu evangelia význam, musíme se zeptat sami sebe: Nemohlo by se jednat o ruku Páně, která odstraňuje politické bariéry a otevírá v kdysi nedobytných zdech trhliny pro výuku evangelia – a to vše v souladu s božským plánem a božským harmonogramem?“²

President Hunter si byl vědom toho, že tyto změny kladou na členy Církve důležitou zodpovědnost. Řekl, že vzhledem k tomu, že se pro misionářskou práci otevřelo více národů, bude zapotřebí většího počtu misionářů, kteří ponesou evangelium do celého světa.³

Touha presidenta Huntera oslovit všechny Boží děti, bez ohledu na jejich národnost či vyznání, byla zjevná i při jeho práci na Blízkém východě. První předsednictvo ho pověřilo důležitými úkoly v Jeruzalémě, včetně dohledu nad vybudováním Pamětní zahrady Orsona Hydea a Jeruzalémského střediska pro blízkovýchodní studia Univerzity Brighama Younga. Ačkoli v této oblasti nebylo hlásání evangelia povoleno, president Hunter si mezi těmi, s nimiž spolupracoval, vybudoval trvalé přátelské vztahy – ať již se jednalo o židovské či arabské obyvatele. „Účelem evangelia Ježíše Krista je dosáhnout lásky, jednoty a bratrství toho nejvyššího řádu,“ řekl.⁴

President Hunter během své práce s Božími dětmi po celém světě zaujímal neměnné stanovisko: „Jsme vaši bratří – na žádný národ ani národnost nepohlížíme jako na druhořadé obyvatele. Zveme všechny, … aby zkoumali naše poselství a přijali naše přátelství.“⁵

„Evangelium Ježíše Krista … je globální víra se všezahrnujícím poselstvím.“

Učení Howarda W. Huntera

Znovuzřízené evangelium je určeno všem lidem a je založeno na přesvědčení, že jsme všichni děti téhož Boha.

Evangelium Ježíše Krista, kterému učíme a jehož obřady vykonáváme, je globální víra s všezahrnujícím poselstvím. Není omezeno historií či tím, co je v módě, ani ničemu takovému není nakloněno či podrobeno. Jeho podstata je univerzální a věčně pravdivá. Jeho poselství je určeno celému světu a bylo znovuzřízeno v těchto posledních dnech, aby naplnilo základní potřeby každého národa, pokolení, jazyka a lidu na zemi. Bylo znovu ustanoveno v takové podobě, v jaké bylo na počátku – aby budovalo bratrství, aby zachovalo pravdu a aby spasilo duše. …

V rámci poselství evangelia je celá lidská rasa jednou rodinou, která pochází od jediného Boha. Všichni muži a ženy mají nejen fyzickou rodovou linii vedoucí až k Adamovi a Evě, jejich prvním pozemským rodičům, ale rovněž duchovní dědictví vedoucí až k Bohu, Věčnému Otci. Všichni lidé na zemi jsou tudíž doslova bratry a sestrami v rodině Boží.

A právě tehdy, když pochopíme a přijmeme skutečnost, že Bůh je univerzálním otcem, mohou všechny lidské bytosti nejlépe poznat, jaký má o ně Bůh zájem a jaký je mezi nimi vzájemný vztah. Toto je poselství života a lásky, které přímo útočí na všechny dusivé tradice založené na rase, jazyku, ekonomickém či politickém postavení, akademické hodnosti či kulturním pozadí, neboť my všichni máme tentýž duchovní původ. Máme božský rodokmen; každý člověk je duchovním dítětem Boha.

V tomto pohledu evangelia není místo pro úzkoprsé, omezené či předpojaté názory. Prorok Joseph Smith řekl: „Láska je jednou z hlavních vlastností Božství, a ti, již usilují o to, aby byli syny Božími, by ji měli projevovat. Člověk naplněný láskou Boží se nespokojí s tím, že žehná pouze své rodině, ale prochází celým světem a dychtí žehnat celé lidské rase.“ [Učení presidentů Církve: Joseph Smith (2008), 422.] …

Znovuzřízené evangelium je poselstvím božské lásky vůči všem lidem, ať jsou kdekoli, a je založeno na přesvědčení, že všichni lidé jsou děti téhož Boha. Toto základní náboženské poselství bylo takto krásně vyjádřeno v prohlášení Prvního předsednictva z 15. února 1978:

„Na základě dávných i novodobých zjevení Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů s potěšením učí a hlásá křesťanskou nauku, že všichni muži a ženy jsou bratři a sestry – nejen skrze pokrevní příbuzenství vyplývající ze společných smrtelných předků, ale i na základě toho, že jsou doslovnými duchovními dětmi Věčného Otce.“ [Statement of the First Presidency Regarding God’s Love for All Mankind, Feb. 15, 1978.]

Svatí posledních dnů zastávají vůči ostatním lidem, kteří nesdílejí naši víru, pozitivní a vstřícný postoj. Věříme, že jsou doslova našimi bratry a sestrami, že jsme syny a dcerami téhož Nebeského Otce. Sdílíme tentýž rodokmen, který vede až k Bohu.⁶

Církev má poslání učit evangeliu všechny národy.

Církev, která je královstvím Božím na zemi, má vůči všem národům určité poslání. „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.

Učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám.“ (Mat. 28:19–20.) Tato slova pocházející z úst Mistra neznají hranice národů; nejsou omezena na nějakou rasu či kulturu. Jeden národ nemá přednost před druhým. Nabádání zní jasně: „Učte všecky národy.“ …

Je třeba, abychom se jakožto členové Pánovy Církve povznesli nad osobní předsudky. Je třeba, abychom objevili onu svrchovanou pravdu, že náš Otec vskutku nikomu nestraní. Někdy se nevhodně proviníme vůči bratrům a sestrám z jiných národů tím, že jednu národnost považujeme za nadřazenou jiné. …

Představte si otce, který má mnoho synů, každého s jinou povahou, vlohami a duchovními rysy. Miluje snad jednoho syna méně než druhého? Možná, že právě ten syn, který má nejmenší sklon k duchovním věcem, získává více otcovy pozornosti, modliteb a proseb než ti ostatní. Znamená to ale, že miluje ty další syny méně? Dokážete si představit, že Nebeský Otec miluje své potomky jedné národnosti více než jiné? Je třeba, abychom jakožto členové Církve pamatovali na Nefiovu podnětnou otázku: „Nevíte, že je více národů nežli jeden?“ (2. Nefi 29:7.) …

Obracím se na bratry a sestry všech národností – vydáváme vám posvátné svědectví a svědčíme, že Bůh promluvil v dnešní době a čase, že byli sesláni nebeští poslové, že Bůh zjevil svou mysl a vůli Proroku Josephu Smithovi. …

Tak, jako náš Otec miluje všechny své děti, musíme i my milovat všechny lidi – každé rasy, kultury a národnosti – a učit je zásadám evangelia, aby ho mohli přijmout a dojít k poznání Spasitelovy božskosti.⁷

V pokorném úsilí budovat bratrství a učit zjevené pravdě říkáme lidem ve světě to, co tak láskyplně vyjádřil president George Albert Smith:

„Nepřicházíme proto, abychom vám odňali pravdu a ctnost, kterou již máte. Nepřicházíme proto, abychom na vás hledali chyby nebo vás kritizovali. … Ponechejte si všechno dobro, které máte, a dovolte nám, abychom vám přinesli dobro další, abyste byli šťastnější a abyste byli připraveni vstoupit do přítomnosti Nebeského Otce.“⁸

Jsme zapojeni do díla spočívajícího ve spasení duší a ve zvaní druhých, aby přišli ke Kristu, v přivádění jich do vod křtu, aby mohli dál kráčet po cestě, jež vede k věčnému životu. Tento svět potřebuje evangelium Ježíše Krista. Evangelium je jedinou cestou, kterou kdy svět pozná pokoj.⁹

Jakožto členové Církve Ježíše Krista se snažíme shromáždit veškerou pravdu. Snažíme se rozšířit okruh lásky a porozumění mezi všemi lidmi na zemi. A tak usilujeme o nastolení pokoje a štěstí nejen v křesťanském světě, ale mezi všemi lidmi. …

To, co bylo prostřednictvím Josepha [Smitha] založeno, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, je nyní celosvětové náboženství nejen díky tomu, že členové Církve se nacházejí všude po celém světě, ale hlavně díky tomu, že tato Církev má ucelené a vstřícné poselství, které bylo znovuzřízeno, aby naplnilo potřeby všech lidí, a které je založeno na přijetí veškeré pravdy.

… Toto poselství lásky a naděje posíláme celému světu. Přijďte k Bohu veškeré pravdy, který dál promlouvá ke svým dětem skrze proroky. Naslouchejte poselství toho, kdo dál posílá své služebníky kázat věčné evangelium každému národu, pokolení, jazyku a lidu. Přijďte a hodujte u stolu, který vám prostírá Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Přidejte se k nám, zatímco se snažíme následovat Dobrého Pastýře, který toto vše poskytuje.¹⁰

„Jsme zapojeni do díla spočívajícího ve spasení duší.“

Ti, kteří zakusili požehnání plynoucí z Usmíření Ježíše Krista, mají povinnost vydávat o Něm svědectví.

Jak souvisí Usmíření s misionářskou prací? Kdykoli v životě zakoušíme požehnání, které plyne z Usmíření, nemůžeme nemít zájem o blaho [druhých].

Kniha Mormonova je plná příkladů, které tuto zásadu dokládají. Když Lehi pojedl z ovoce stromu, čímž symbolicky přijal Usmíření, řekl: „Počal jsem si přáti, aby má rodina … pojedla také.“ (1. Nefi 8:12.) Když Enos prožil své obrácení a obdržel díky své víře v Ježíše Krista odpuštění hříchů, řekl: „Počal jsem pociťovati touhu po blahu svých bratří, Nefitů.“ (Enos 1:9.) Poté se modlil za Lamanity, nesmiřitelné nepřátele Nefitů. Pak zde máme příklad čtyř synů Mosiášových, Ammona, Arona, Omnera a Himniho, kteří skrze Usmíření obdrželi odpuštění hříchů, a poté mnoho let pracovali mezi Lamanity, aby je přivedli ke Kristu. Píše se, že nemohli snést pomyšlení na to, že by některá duše měla zahynout. (Mosiáš 28:3.)

Tento vznešený příklad toho, kdo uzavřel smlouvu s Bohem a přeje si sdílet evangelium s druhými, nejlépe ilustruje příklad Almy mladšího. Rád bych vám přečetl jeho svědectví. …

„… Od oné doby až do nynějška jsem bez ustání pracoval, abych mohl přiváděti duše ku pokání; abych je mohl přiváděti k tomu, aby okusily onu nesmírnou radost, kterou jsem okusil já; aby mohly také býti zrozeny z Boha a naplněny Duchem Svatým.“ [Alma 36:24; viz také Alma 36:12–23.]

Významným ukazatelem osobního obrácení člověka je touha sdílet evangelium s druhými. Z tohoto důvodu udělil Pán povinnost každému členovi Církve, aby byl misionářem.

Naslouchejte smlouvě, kterou na sebe člověk bere, když se dává pokřtít do Církve:

„Jelikož si přejete přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká;

Ano, a jste ochotni truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí, a státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde můžete býti, až do smrti, abyste mohli býti Bohem vykoupeni a počítáni mezi ty z prvního vzkříšení, abyste mohli míti věčný život.“ (Mosiáš 18:8–9.)

Máme stát jako svědkové Boží za všech dob [a] na všech místech, až do smrti. Tuto smlouvu obnovujeme během svátosti, kdy se zavazujeme, že na sebe vezmeme jméno Kristovo.

A jedním z důležitých způsobů, jak na sebe bereme Jeho jméno, je misionářská služba. Spasitel pravil, že přejeme-li si vzít na sebe Jeho jméno s celým úmyslem srdce, jsme povoláni jít do celého světa a kázat Jeho evangelium každému stvoření. (Viz NaS 18:28.) …

Ti z nás, kteří Usmíření přijali, mají povinnost vydávat pravdivé svědectví o našem Pánu a Spasiteli. … Povolání sdílet evangelium s druhými vyjadřuje naši velkou lásku k dětem Nebeského Otce i ke Spasiteli za to, co pro nás vykonal.¹¹

S Pánovou pomocí dokážeme překonat všechny překážky týkající se sdílení evangelia.

Zatímco se zdi ve východní Evropě … a v mnoha dalších částech světa hroutí k zemi, s tím související nutnost mít více misionářů, kteří by naplnili božské pověření šířit evangelium po celém světě, bude dozajista narůstat! Jsme připraveni se s touto nepředvídanou skutečností vyrovnat?

Abychom uspokojili nově vzniklé nároky, které jsou na nás kladeny v tomto velikém misionářském díle posledních dnů, budou možná někteří z nás (zvláště starší generace, která má již odrostlé děti) muset provést inventuru, abychom zjistili, zda není zapotřebí strhnout „zdi“, které jsme si vybudovali ve své mysli.

Co například „zeď pohodlnosti“, která, jak se zdá, brání mnoha manželským párům i osamoceným jednotlivcům jít na misii? A co „finanční zeď“ z dluhů, která některým členům stojí v cestě k tomu, aby mohli jít na misii, nebo „zeď vnoučat“, „zdravotní zeď“, „zeď nízkého sebevědomí“, „zeď sebeuspokojení“, „zeď přestupku“ nebo zdi tvořené obavami, pochybnostmi či samolibostí? Skutečně někdo třeba jen na chvíli pochybuje o tom, že s pomocí Pána by mohl tyto zdi rozbít a zbořit?

Máme tu výsadu, že jsme se narodili v těchto posledních dnech, nikoli v nějaké předchozí dispensaci, abychom pomáhali nést evangelium do celého světa. V tomto životě neexistuje většího povolání. Spokojíme-li se s tím, že se budeme skrývat za vlastnoručně vybudovanými zdmi, pak se dobrovolně připravíme o požehnání, která bychom jinak získali. Pán v novodobém zjevení tuto velikou potřebu vysvětluje takto:

„Neboť vizte, pole je již bílé ke žni; a hle, ten, jenž se rozmachuje srpem svým v síle své, ten ukládá do zásoby, takže nezahyne, ale přinese spasení duši své.“ (NaS 4:4.)

A v tomtéž zjevení dál popisuje podmínky, které musíme splňovat, abychom byli dobrými misionáři. Pán, který si je dobře vědom našich slabostí a našich omezení, když stojíme před ohromnou branou své vlastní zdi, nás tímto prostým slibem ujišťuje, že uděláme-li svůj díl práce, dostane se nám božské pomoci k překonání všech překážek: „Proste, a obdržíte; klepejte, a bude vám otevřeno.“ (NaS 4:7.)

Kéž nám Pán žehná, aby nám zeď v naší hlavě nebránila obdržet požehnání, která obdržet můžeme.¹²

Náš Pán během svého působení ve smrtelnosti pronášel opakovaně slova, která byla zároveň pozvánkou i výzvou. Petrovi a Ondřejovi Kristus řekl: „Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí.“ (Mat. 4:19.) …

Dřívější proroci učili, že každý schopný a způsobilý mladý muž má sloužit na misii na plný úvazek. Zdůrazňuji, že tato potřeba trvá i v dnešní době. Rovněž velmi potřebujeme, aby v misijním poli sloužily schopné a vyzrálé manželské páry. Ježíš řekl svým učedníkům: „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať [vyšle] dělníky na žeň svou.“ (Lukáš 10:2.)¹³

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Přemítejte o učení presidenta Huntera ohledně toho, že evangelium je určeno všem lidem, kteréžto učení se zakládá na pravdě, že jsme všichni děti Boží. (Viz 1. oddíl.) Jak nám při sdílení evangelia může pomoci, když pamatujeme na to, že každý člověk je doslova náš bratr nebo naše sestra?
Co se dozvídáme ze slov presidenta Huntera v 2. oddíle ohledně toho, jaký vztah má Nebeský Otec ke svým dětem? Co můžete dělat pro to, abyste pociťovali větší lásku k lidem a sdíleli s nimi evangelium?
Jak byste odpověděli na tuto otázku presidenta Huntera: „Jak souvisí Usmíření s misionářskou prací?“ (Viz 3. oddíl.) Jak můžete posílit svou touhu sdílet evangelium s druhými? Jaká požehnání jste získali díky tomu, že jste se s někým podělili o evangelium – nebo že se někdo podělil o evangelium s vámi?
Po prostudování 4. oddílu se zamyslete nad tím, jaké „zdi“ vám brání v přijetí požehnání plynoucích z misionářské práce. Diskutujte o tom, jak můžete tyto překážky překonat.

Související verše z písem

Amos 9:9; 2. Nefi 2:6–8; Mosiáš 28:1–3; Alma 26:37; NaS 18:10–16; 58:64; 68:8; 88:81; 90:11; 123:12; Joseph Smith–Matouš 1:31

Pomůcka k výuce

„Duch Svatý může inspirovat jednoho studenta, nebo více, aby přispěl myšlenkami, které ostatní potřebují slyšet. Buďte otevření vůči vnuknutím, která obdržíte, abyste vyvolali konkrétní osoby. Můžete se dokonce cítit inspirováni, abyste požádali jednotlivce, který se nepřihlásil, aby vyjádřil svůj názor.“ (Učení – není většího povolání [1999], 63.)