Kapitola 5

Zásady opravdového pokání

„Ti, kteří zaplatí cenu požadovanou opravdovým pokáním, mají zaslíbení jisté. Můžete se stát znovu čistými. Zoufalství se lze zbavit. Do života vám poplyne nádherný pokoj doprovázející odpuštění.“

Ze života Ezry Tafta Bensona

Na první generální konferenci, které se president Ezra Taft Benson zúčastnil jako president Církve, prohlásil: „Když jsem usiloval o vedení od Pána, dostalo se mi v mysli a v srdci opětovného potvrzení tohoto Pánova prohlášení: ‚Nemluv k tomuto pokolení o ničem, leda o pokání.‘ (NaS 6:9; 11:9.) Toto bylo a je ústředním poselstvím každého proroka posledních dnů.“¹

Pokání však bylo pro presidenta Bensona důležitým tématem i během jeho působení ještě před tím, než byl povolán presidentem Církve. Přivedl ho k tomu svou radou tehdejší president Kvora Dvanácti apoštolů, George Albert Smith. V dopise, který mu president Smith zaslal nedlouho poté, co byl president Benson povolán jako apoštol, stálo: „Od této chvíle bude Vaším posláním hledat způsoby a prostředky, jak šířit pravdu a upozorňovat lidi, s nimiž přijdete do kontaktu, tím nejlaskavějším způsobem, jak to jen bude možné, že tím jediným všelékem na bolesti tohoto světa bude pokání.“²

President Benson toto pověření věrně naplňoval, zatímco učil evangeliu po celém světě. Učil, že „je lepší se připravit a problémům předcházet, než je pak napravovat a činit pokání“.³ Ale poznamenal také, že „činit pokání máme zapotřebí všichni“.⁴ Zdůrazňoval „mocnou změnu“ srdce, která je s pokáním spojena (viz Alma 5:12–14), a vysvětlil, jakou roli v uskutečnění této změny hraje Spasitel:

„Pán působí směrem zevnitř ven. Svět působí směrem zvenku dovnitř. Svět chce lidi dostat pryč z neutěšených podmínek. Kristus dostane neutěšené podmínky pryč z lidí, a ti se z nich potom dostanou sami. Svět chce formovat člověka tím, že změní jeho prostředí. Kristus změní člověka, který poté změní své prostředí. Svět chce formovat lidské chování, ale Kristus dokáže změnit lidskou povahu. …

Ano, Kristus mění lidi a změnění lidé dokáží měnit svět.“⁵

Pán řekl: „Milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří.“ (Eter 12:27.)

Učení Ezry Tafta Bensona

Abychom dokázali činit opravdové pokání, musíme si nejprve uvědomit, že plán evangelia je ve skutečnosti plánem štěstí.

Členství v Církvi je obvykle chápáno jako skutečnost, že jméno daného člověka je úředně zapsáno v církevních záznamech o členství. …

Pán však člena svého království charakterizuje úplně jinak. V roce 1828 Pán prostřednictvím Proroka Josepha Smitha řekl: „Viz, toto je nauka má – kdokoli činí pokání a jde ke mně, ten je církví mou.“ (NaS 10:67; kurzíva přidána.) Pro Toho, jehož tato Církev je, znamená členství v ní mnohem více než jen mít záznam o členství.

Proto bych vám rád představil důležité myšlenky, kterým musíme rozumět, máme-li činit opravdové pokání a přijít k Pánu.

Jedním z klamů, které Satan používá nejčastěji, je názor, že přikázání Boží jsou tu proto, aby omezovala naši svobodu a ubírala nám na štěstí. Zvláště mladí lidé mají občas pocit, že Pánova měřítka jsou jako ploty a řetězy, které jim brání v činnostech, jež se jim zdají v životě nejpříjemnější. Avšak pravý opak je pravdou. Právě plán evangelia je tím plánem, který přivádí člověka k plnosti radosti. Toto je první myšlenka, kterou bych chtěl zdůraznit. Zásady evangelia představují kroky a vodítka, jež nám pomáhají najít opravdové štěstí a radost.

Právě pochopení této myšlenky přivedlo žalmistu ke zvolání: „Ó jak miluji zákon tvůj. … Nad nepřátely mé moudřejšího mne činíš přikázaními svými. … Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé. … Za dědictví věčné ujal jsem svědectví tvá, neboť jsou radost srdce mého.“ (Žalmy 119:97–98, 105, 111.)

Chceme-li činit opravdové pokání a přijít k Němu, abychom mohli být nazýváni členy Jeho Církve, musíme si nejprve a především uvědomit tuto věčnou pravdu – že plán evangelia je ve skutečnosti plánem štěstí. Zlovolnost nám štěstí nikdy nepřinesla, nepřináší a ani nepřinese. [Viz Alma 41:10.] Porušování Božích zákonů přináší jen utrpení, porobu a temnotu.⁶

Opravdovému pokání předchází víra v Ježíše Krista.

Druhou myšlenkou, kterou bychom měli chápat, je vztah mezi pokáním a zásadou víry. Pokání je druhou základní zásadou evangelia. První zásadou je to, že musíme mít víru v Pána Ježíše Krista. Proč tomu tak je? Proč musí opravdovému pokání předcházet víra v Pána?

Chceme-li získat odpověď na tuto otázku, musíme pochopit určitý aspekt Mistrovy smírné oběti. Lehi učil, že „není … těla, jež může dlíti v přítomnosti Boží, aniž by to bylo skrze zásluhy a milosrdenství a milost Svatého Mesiáše“. (2. Nefi 2:8.) I ten nejvíce spravedlný a bezúhonný člověk nedokáže spasit sám sebe jen na základě svých vlastních zásluh, neboť, jak nám říká apoštol Pavel, „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“. (Řím. 3:23.)

Kdyby nebylo Spasitelova dokonalého, bezhříšného života, který za nás ochotně položil, nemohlo by existovat žádné odpuštění hříchů.

Pokání tedy znamená něco více než jen změnu chování k lepšímu. Mnozí muži a ženy ve světě projevují velkou sílu vůle a značnou míru sebekázně v tom, jak překonávají špatné návyky a slabosti těla. Na Mistra však při tom ani nepomyslí, a někdy Ho dokonce i veřejně zavrhují. Takové změny chování, i když pozitivním směrem, nejsou podstatou opravdového pokání.

Upřímné a smysluplné pokání musí být založeno na víře v Pána Ježíše Krista. Jestliže opravdu chceme odložit hříchy, musíme se nejprve spolehnout na Původce našeho spasení.⁷

Součástí pokání je mocná změna srdce.

Třetí důležitou zásadou, které musíme rozumět, pokud chceme být opravdovými členy Církve, je to, že součástí pokání není jen změna činů, ale také změna srdce.

Poté, co král Beniamin v zemi Zarahemla pronesl svou pozoruhodnou řeč, všichni lidé jednohlasně volali, že věří tomu, co řekl. S jistotou věděli, že jeho sliby ohledně vykoupení jsou pravdivé, protože, jak řekli, „[Duch] Pána Všemocného … v nás neboli v srdci našem způsobil mocnou změnu, [a všimněte si tohoto] takže již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“. (Mosiáš 5:2.)⁸

Může se srdce člověka změnit? Ale ovšem! Děje se to každý den ve velkolepé misionářské práci Církve. Je to jeden z nejrozšířenějších novodobých zázraků Ježíše Krista. Pokud jste ho ještě nezažili – měli byste.

Náš Pán řekl Nikodémovi, že „nenarodí-li se kdo znovu, nemůž viděti království Božího“. (Jan 3:3.) …

Alma prohlašuje: „A Pán mi pravil: Nepodivuj se, že veškeré lidstvo, ano, muži a ženy, všechny národy, pokolení, jazyky a lidé musejí býti znovuzrozeni; ano, zrozeni z Boha, proměněni z tělesného a padlého stavu svého do stavu spravedlivosti, jsouce Bohem vykoupeni, a státi se syny a dcerami jeho;

A tak se stávají novými stvořeními; a pokud tak neučiní, nemohou na žádný způsob zděditi království Boží.“ (Mosiáš 27:25–26.) …

Čtvrtá kapitola Almy popisuje období v nefitské historii, kdy „církev počala ochabovati ve svém rozvoji“. (Alma 4:10.) Alma se tomuto problému postavil tak, že se vzdal správní funkce hlavního soudce a „omezil se cele na vysoké kněžství“, kterážto zodpovědnost mu příslušela. (Alma 4:20.)

Vystoupil proti lidu s „jasným svědectvím“ (Alma 4:19) a v páté kapitole Almy pokládá více než čtyřicet zásadních otázek. V otevřeném proslovu věnovaném členům Církve prohlásil: „Ptám se vás, bratří moji v církvi, jste duchovně zrozeni z Boha? Přijali jste obraz jeho do své tváře? Prožili jste tuto mocnou změnu v srdci svém?“ (Alma 5:14.)

Pokračoval: „Jestliže jste zakusili proměnu srdce a jestliže se vám chtělo zpívati píseň vykupitelské lásky, chtěl bych se zeptati, cítíte se tak nyní?“ (Alma 5:26.)

Nezvýšil by se dnes výrazně pokrok Církve, kdyby se zvýšil počet těch, kteří se duchovně znovuzrodili? Dokážete si představit, co by se stalo v našich domovech? Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby se čím dál více výtisků Knihy Mormonovy dostalo do rukou čím dál většího počtu misionářů, kteří by věděli, jak s nimi naložit a kteří by byli zrozeni z Boha? Až se to stane, čeká nás štědrá sklizeň duší, kterou Pán přislíbil. Tentýž z Boha zrozený Alma měl poté jako misionář takovou schopnost oznamovat slovo, že se z Boha zrodili i mnozí další. (Viz Alma 36:23–26.)⁹

Alma mladší prožil prostřednictvím pokání zázračnou změnu srdce.

Když projdeme touto mocnou změnou, jež se může uskutečnit pouze prostřednictvím víry v Ježíše Krista a tím, že na nás působí Duch, je to, jako bychom se stali novým člověkem. Proto se tato změna přirovnává k novému narození. Tuto změnu zažily již tisíce z vás. Zanechali jste života v hříchu, někdy hlubokého a pohoršlivého hříchu, a tím, že jste v životě uplatnili krev Kristovu, jste se stali čistými. Již nemáte sklon vracet se ke svému starému způsobu života. Jste vskutku nový člověk. Toto je myšleno onou změnou srdce.¹⁰

K opravdovému pokání vede zármutek podle Boha.

Čtvrtou myšlenkou, kterou bych rád zdůraznil, je to, o čem se v písmech hovoří jako o zármutku „podlé Boha“ kvůli našim hříchům. Není neobvyklé najít ve světě muže a ženy, kteří mají výčitky svědomí kvůli tomu, co dělají špatně. Někdy se tak cítí proto, že jejich skutky způsobují jim nebo jejich blízkým velké trápení a neštěstí. Někdy je jejich zármutek způsoben tím, že jsou přistiženi a potrestáni za své jednání. Tyto světské pocity nejsou zármutkem „podlé Boha“.

… V posledních dnech nefitského národa řekl Mormon o svém lidu: „Jejich zármutek nevedl k pokání pro dobrotivost Boží; ale byl to spíše zármutek zatracených, protože Pán jim nebude stále trpěti, aby nacházeli štěstí v hříchu.

A oni nepřišli k Ježíšovi se srdcem zlomeným a duchem zkroušeným, ale zlořečili Bohu a přáli si zemříti.“ (Morm. 2:13–14.)

Na východní polokouli pracoval apoštol Pavel mezi lidmi v Korintu. Poté, co se k němu dostaly zprávy o vážných problémech mezi Svatými, včetně nemorálnosti (viz 1. Kor. 5:1), napsal ostrý káravý dopis. Lidé na něj reagovali ve správném duchu, a problémy byly očividně napraveny, neboť v druhé epištole jim Pavel napsal: „Nyní raduji se, ne že jste zarmouceni byli, ale že jste se ku pokání zarmoutili. Zarmoutili jste se zajisté podlé Boha. …

Nebo zámutek, kterýž jest podlé Boha, ten pokání k spasení působí, jehož nikdy líto nebývá, ale zámutek světa smrt způsobuje.“ (2. Kor. 7:9–10.)

V obou těchto verších je zármutek podle Boha definován jako zármutek, který nás vede k pokání.

Zármutek podle Boha je darem Ducha. Znamená to, že si hluboce uvědomujeme, že jsme svým jednáním ublížili našemu Otci a Bohu. Znamená to, že jsme si velmi jasně a intenzivně vědomi toho, že naše chování způsobilo, že Spasitel, Ten, který nepoznal hřích, největší ze všech, musel podstoupit muka a utrpení. Naše hříchy způsobily, že krvácel z každého póru. Tato velmi reálná duševní a duchovní muka jsou v písmech popisována jako „zlomené srdce a zkroušený duch“. (Viz 3. Nefi 9:20; Moroni 6:2; NaS 20:37; 59:8; Žalmy 34:18; 51:17; Iz. 57:15.) Takový duševní stav je bezpodmínečně nutným předpokladem opravdového pokání.¹¹

Nebeský Otec a Ježíš Kristus si velmi přejí, abychom změnili svůj život, a budou nám v tom pomáhat.

Další zásadou, o které bych rád pohovořil, je toto: Nikdo jiný si nepřeje více, abychom změnili svůj život, než Otec a Spasitel. Kniha Zjevení obsahuje jednu mocnou a pronikavou Spasitelovu výzvu. Ježíš říká: „Stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu.“ (Zjev. 3:20.) Všimněte si, že neříká: „Stojím u dveří a čekám, až zaklepeš.“ Volá nás, vybízí a žádá, abychom jednoduše otevřeli srdce a vpustili Ho dovnitř.

Tato zásada je ještě jasněji vysvětlena v Moroniově úžasném kázání o víře. Pán mu řekl: „Jestliže lidé přijdou ke mně, ukáži jim jejich slabost. Dávám lidem slabost, aby mohli býti pokorní; a milost má postačuje pro všechny.“ Nezáleží na tom, v čem se nám nedaří či jaké máme slabosti a nedostatky. Jeho dary a moc je dokáží všechny překonat.

Moroni dále cituje Pánova slova: „Milost má postačuje pro všechny, kteří se přede mnou pokoří; neboť pokoří-li se přede mnou a budou-li míti víru ve mne, pak učiním, že slabé věci se pro ně stanou silnými.“ (Eter 12:27; kurzíva přidána.)

Pán nám zde slibuje něco nádherného! Samotný zdroj našich těžkostí je možné proměnit, přeformovat a přetvořit v naši silnou stránku a zdroj síly. Tento slib se v různých podobách opakuje v mnoha dalších verších v písmech. Izaiáš řekl: „On dává zemdlenému sílu, a tomu, ješto žádné síly nemá, moci hojně udílí.“ (Iz. 40:29.) Pavlovi Pán řekl: „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má ve slabosti se stává dokonalou.“ (2. Kor. 12:9.) V Nauce a smlouvách čteme: „Ten, kdo se chvěje pod mocí mou, bude učiněn silným a bude přinášeti ovoce chvály a moudrosti.“ (NaS 52:17; viz také 1. Nefi 17:3; 2. Nefi 3:13; NaS 1:28; 133:58–59.)¹²

Jednou ze Satanových nejúčinnějších strategií zaměřených na ty, které svedl k hříchu, je našeptávat jim, že nejsou hodni toho, aby se modlili. Bude vám říkat, že Nebeský Otec je s vámi tak nespokojen, že vašim modlitbám nikdy nebude naslouchat. To je lež a Satan to říká proto, aby nás oklamal. Moc hříchu je veliká. Máme-li se z hříchu vyprostit, zvláště jedná-li se o hřích závažný, musíme mít větší moc než svou vlastní.

Nikdo jiný si nepřeje více pomoci vám utéci od hříchu než váš Nebeský Otec. Jděte za Ním. Uznejte, že jste zhřešili, vyznejte svůj stud a vinu a pak Ho naléhavě žádejte o pomoc. Dokáže vám pomoci, abyste zvítězili.¹³

Bratři a sestry, musíme své hříchy předložit před Pána při pokání plném pokory a lítosti. Musíme Ho naléhavě žádat o pomoc, abychom je překonali. Na Jeho sliby se můžeme spolehnout. Přijde nám na pomoc. Najdeme sílu změnit svůj život.¹⁴

Při své snaze stát se více takovými, jako je Kristus, nesmíme ztrácet naději.

Moje šestá a poslední poznámka ohledně procesu pokání se týká toho, že si při snaze stávat se čím dál více takovými, jako je Bůh, musíme dávat pozor na to, abychom neztráceli odvahu a naději. Stát se takovými, jako je Kristus, je celoživotní úsilí a velmi často to zahrnuje růst a změnu, která je pomalá, téměř nepostřehnutelná. Písma zaznamenávají pozoruhodné příběhy mužů, jejichž život se výrazně, takřka v okamžiku, změnil: Alma mladší, Pavel na cestě do Damašku, Enos modlící se hluboko do noci, král Lamoni. Tyto udivující příklady schopnosti změnit se i u těch, již zabředli do hříchu, dodávají důvěru, že Usmíření může dosáhnout i k těm, již jsou v nejhlubším zoufalství.

Když ale hovoříme o těchto pozoruhodných příkladech, musíme být opatrní. I když jsou skutečné a mocné, jsou spíše výjimkou než pravidlem. Na každého Pavla, na každého Enose a na každého krále Lamoniho připadají stovky a tisíce lidí, kteří shledávají, že proces pokání je mnohem jemnější, mnohem méně nápadný. Den za dnem se přibližují Pánu a téměř si neuvědomují, že budují život podobný Bohu. Vedou nenápadný život naplněný dobrotivostí, službou a oddaností. Jsou jako Lamanité, o nichž Pán řekl, že byli „pokřtěni ohněm a Duchem Svatým, a nevěděli o tom“. (3. Nefi 9:20; kurzíva přidána.)

Nesmíme ztrácet naději. Naděje je kotvou duše člověka. Satan by nás od této kotvy chtěl odtrhnout. Tímto způsobem nás může zbavit odvahy a porazit nás. My ale nesmíme ztrácet naději. Pána těší jakékoli každodenní úsilí, i když je jen malé, kterým se Mu snažíme více podobat. I když možná vidíme, že máme před sebou ještě dalekou cestu k dokonalosti, nesmíme se vzdávat naděje.¹⁵

Ti, kteří zaplatí cenu požadovanou opravdovým pokáním, mají zaslíbení jisté. Můžete se stát znovu čistými. Zoufalství se lze zbavit. Do života vám poplyne nádherný pokoj doprovázející odpuštění.

Slova Páně, která pronesl skrze Izaiáše, jsou pravdivá: „Poďtež nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ (Iz. 1:18.)

A v této dispensaci Pán promluvil stejně jasně, když řekl: „Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.“ (NaS 58:42.)¹⁶

„Opravdové pokání je založeno na víře v Pána Ježíše Krista a plyne z ní. Nemůže to být jinak.“

Doufám, že nebudeme žít v minulosti. Lidé, kteří žijí v minulosti, mají jen velmi málo budoucnosti. Máme velký sklon bědovat nad prohrami, nad rozhodnutími, o nichž si při zpětném pohledu myslíme, že to nejspíše byla rozhodnutí špatná. Máme velký sklon trápit se okolnostmi, jež nás obklopují, kvůli pomyšlení, že by nám mohlo být lépe, kdybychom se rozhodli jinak. Z toho, co jsme již prožili, můžeme těžit. Neutrácejme však čas tím, že se budeme znepokojovat předchozími rozhodnutími a chybami, které jsme udělali. Žijme přítomností a budoucností.¹⁷

Milovaní bratři a sestry, při své snaze být způsobilými členy Kristovy Církve – členy v tom smyslu, jak tento výraz používá On, členy, kteří činí pokání a přicházejí k Němu – pamatujme na těchto šest zásad. Zaprvé – evangelium je Pánův plán štěstí a pokání je určeno k tomu, aby nám přinášelo radost. Zadruhé – opravdové pokání je založeno na víře v Pána Ježíše Krista a plyne z ní. Nemůže to být jinak. Zatřetí – opravdové pokání zahrnuje změnu srdce, a nejenom změnu chování. Začtvrté – součástí této mocné změny srdce je to, že za své hříchy pociťujeme zármutek podle Boha. Toto je význam slov „zlomené srdce a zkroušený duch“. Zapáté – Boží dary nám dokáží pomoci překonat jakýkoli hřích a slabost, pokud jen Boha požádáme o pomoc. A nakonec musíme mít na paměti, že pokání většinou probíhá bez senzačních nebo dramatických změn, ale spíše jako postupné, vytrvalé a důsledné směřování k božskosti.

Budeme-li se snažit začleňovat tyto zásady do života a každý den je uplatňovat, splníme podmínky pro to, abychom byli členy Církve Ježíše Krista nejen tím, že budeme mít záznam o členství. Jako opravdoví členové máme nárok na tento Pánův slib: „Kdokoli je z církve mé a vytrvá v církvi mé do konce, toho utvrdím na skále své a brány pekelné ho nepřemohou.“ (NaS 10:69.)

Modlím se o to, abychom všichni dosáhli toho, že se u nás tento slib naplní.¹⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Benson řekl, že chceme-li činit opravdové pokání, musíme si nejprve uvědomit, že „plán evangelia je ve skutečnosti plánem štěstí“ a že „zlovolnost nám štěstí nikdy … nepřinese“. (1. oddíl.) Proč má podle vás toto pochopení tak zásadní význam pro proces pokání?
Proč při snaze činit pokání nestačí jen změnit chování? (Viz 2. oddíl.) Proč je podle vás nezbytné spoléhat na Ježíše Krista, chceme-li činit opravdové pokání?
V jakém smyslu jste zažili „mocnou změnu srdce“, jak se o ní píše ve 3. oddíle? Jak můžeme pomoci druhým prožít tuto změnu?
Jak se „zármutek podle Boha“ liší od pocitů lítosti, které mají někteří lidé, když udělají něco špatného? (Viz 4. oddíl.) Jak by rodič nebo biskup mohl použít zásady uvedené ve 4. oddíle k tomu, aby pomohl někomu, kdo potřebuje činit pokání?
Když se znovu zamyslíte nad 5. oddílem, které zásady vám přinášejí největší útěchu? Proč vás tyto zásady uklidňují?
President Benson ve svém svědectví o Spasitelově Usmíření řekl: „Nesmíme ztrácet naději.“ (6. oddíl.) Když se znovu zamyslíte nad 6. oddílem, které pravdy o Usmíření vám poskytují naději?

Související verše z písem

Lukáš 15:11–32; Mosiáš 4:10–12; 26:30–31; Alma 34:17–18; 3. Nefi 27:19–20; NaS 18:10–16; 19:15–19

Pomůcka k výuce

„Vaše hlavní starost má spočívat v pomáhání druhým učit se evangeliu, ne v předvádění působivé výuky. To také znamená poskytovat studentům příležitosti ke vzájemné výuce.“ (Učení – není většího povolání [2000], 64.)