Život a služba Ezry Tafta Bensona

Ti, kteří 4. června 1994 jeli po hlavní silnici mezi Loganem v Utahu a Whitney v Idahu, byli svědky neobvyklé události. Na různých místech podél této 39 kilometrů dlouhé cesty viděli stát lidi. Následující den starší Robert D. Hales z Kvora Dvanácti apoštolů vysvětlil, proč se tam tito lidé shromáždili. Čekali na pohřební průvod, který převážel tělo presidenta Ezry Tafta Bensona na hřbitov do jeho rodného města po smuteční bohoslužbě, která se konala v Salt Lake City v Utahu. Starší Hales popsal onu situaci takto:

„Jízda pohřebního průvodu do Whitney v Idahu byla dojemnou poctou proroku Božímu.

Poctu mu vzdávali členové Církve, kteří stáli v řadě podél dálnice a na nadjezdech. Někteří měli na sobě nedělní oblečení, i když byla sobota odpoledne. Jiní z úcty zastavili auto, uctivě se postavili a čekali, až smuteční průvod s prorokem projede. Farmáři stáli na polích s kloboukem na prsou. Možná ještě pozoruhodnější byli mladí chlapci, kteří si sundali čepici a položili ji na hruď. Když pohřební průvod s prorokem projížděl kolem, lidé se s ním loučili máváním vlaječkami. Na některých vlajkách bylo napsáno: ‚Máme rádi presidenta Bensona.‘ Na jiných stálo: ‚Čtěte Knihu Mormonovu.‘“¹

Tato přemíra projevů náklonnosti nebyla jen poctou, ale i něčím více. Byl to viditelný důkaz toho, že život lidí se změnil díky tomu, že se řídili radami proroka. A lidé, kteří se shromáždili podél dálnice, zastupovali mnoho dalších. Ezra Taft Benson mezi svým narozením poblíž Whitney v Idahu a okamžikem, kdy zde byly pohřbeny jeho smrtelné ostatky, sloužil jako nástroj v rukou Páně, cestoval po celém světě a pomáhal milionům lidí přijít ke Kristu.

Ponaučení získaná na rodinné farmě

4. srpna 1899 přivítali Sarah Dunkley Bensonová a George Taft Benson ml. do rodiny své prvorozené dítě. Dali mu jméno Ezra Taft Benson – po jeho pradědečkovi, starším Ezrovi T. Bensonovi, který sloužil jako člen Kvora Dvanácti apoštolů.

Ezra se narodil v dvoupokojovém farmářském domku, který jeho otec postavil o rok dříve. Porod byl dlouhý a těžký a přítomný lékař se domníval, že novorozeně, které vážilo 5,3 kg, nepřežije. Babičky novorozence však měly jiný názor. Naplnily dvě mísy vodou – jednu teplou vodou a druhou studenou – a vnuka střídavě ponořovaly do obou mís, dokud nezačal plakat.

Mladý Ezra Taft Benson, kterému členové rodiny i přátelé často říkali „T“, prožil na farmě kolem svého rodného domu naplněné dětství. President Gordon B. Hinckley, který sloužil s presidentem Bensonem téměř 33 let v Kvoru Dvanácti apoštolů a v Prvním předsednictvu, vyprávěl o tom, čemu se mladý Ezra naučil:

„Byl to doslova a do písmene farmářský chlapec, oděný v pracovních kalhotách a opálený od slunce, který již v raném věku poznal zákon sklizně: ‚Cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti.‘ (Gal. 6:7.)

V oněch hubených letech se naučil, že bez usilovné práce neroste nic než plevel. Chceme-li mít sklizeň, musíme ustavičně a vytrvale pracovat. A tak se oralo na podzim i na jaře – celý den musel člověk v potu tváře kráčet za pluhem taženým koňským spřežením. V oné době se používal ruční pluh a člověk musel neustále držet držadla pluhu, která se kroutila a otřásala, když se ostrá špička pluhu zakousávala do země a úhledně ji obracela. Po takovém dni byl chlapec vyčerpaný a dobře spal. Ráno ale nastalo velmi brzy.

Bylo potřeba pole uvláčet, opět branami taženými koňmi, aby se hroudy rozbily a pole bylo připraveno na setí. Výsadba byla namáhavým a úmorným úkolem. Pak bylo nutné zajistit zavlažování. Farma Bensonových se nacházela v suché oblasti, takže ji zachraňoval zázrak v podobě zavlažování. Voda se musela sledovat nejen ve dne, ale i po celou noc. Tehdy neexistovaly elektrické lampy ani plynové svítilny. Byly jen petrolejové lucerny, které vydávaly slabou a nažloutlou záři. Bylo nutné, aby se voda dostala až na konec řádku v poli. To byl úkol, na který se nesmělo zapomenout.

V duchu si představuji malého chlapce s lopatou na rameni, jak kráčí příkopy a po polích, aby se do vyprahlé půdy dostala životadárná vláha.

Záhy nastal čas sečení trávy na seno – hektarů a hektarů trávy. Koně se zapřáhli do sekačky, chlapec vylezl na staré kovové sedátko, a zatímco se spřežení pohybovalo vpřed, sekací lišta se míhala sem a tam a vysekávala pás široký metr a půl. Kvůli mouchám a komárům, prachu a spalujícímu horku to byla náročná práce. Posekaná tráva se pak musela shrabat a poté vidlemi naházet na kupky, které musely vyschnout. Správné načasování bylo důležité. Když nastala ta správná chvíle, kupky sena se naložily na žebřiňák – vůz s velkou vodorovnou plošinou. U seníku pak otočný jeřáb poháněný koňskou silou zvedl seno z vozu a vytvořil velký stoh. V oné době neexistovalo svazování sena do balíků ani žádné mechanické nakladače. Na vše se používaly jen vidle a svaly.

… Není tudíž divu, že jeho tělesná schránka zmohutněla a tělo zesílilo. Ti z nás, kteří jsme ho znali v pozdější fázi jeho života, jsme často mluvili o tom, jak silná má zápěstí. Pevné zdraví, jehož základ byl položen v době jeho mládí, bylo jedním z velkých požehnání v jeho životě. Vyjma posledních několika málo let to byl muž plný nesmírné energie.

V průběhu svého dospělého života, i když se setkával s presidenty a králi, nikdy nezapomněl na své zkušenosti a zážitky z mládí stráveného na farmě. Nikdy neztratil schopnost pracovat. Nikdy neztratil vůli vstávat za rozbřesku a pracovat až do noci.

Z rodiny, v níž jako chlapec vyrůstal, ale vzešlo něco více než jen úžasný zvyk pracovat. V této rodině byla určitá síla, která pochází z půdy. Její členové měli neustále na paměti nařízení dané Adamovi a Evě, když byli vyhnáni ze zahrady: ‚V potu tváři své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země.‘ (Gen. 3:19.) Ti, kteří obdělávali půdu, si vypěstovali ducha soběstačnosti. V oné době neexistovaly žádné státní zemědělské programy ani žádné dotace. Lidé museli přijímat vrtochy počasí v různých ročních obdobích. Smrtící mrazy, neobvyklé bouřky, vichřice a sucha – to vše lidé přijímali jako životní riziko, proti němuž neexistovalo žádné pojištění. Zásoby na dny nedostatku byly nutností, jinak by lidé hladověli. Jediný trvalý zdroj pomoci v životních rizicích byla modlitba, modlitba k našemu věčnému milujícímu Otci, Všemohoucímu Bohu vesmíru.

A v oné malé rodině ve Whitney v Idahu se modlili často. Měli rodinnou modlitbu, večer i ráno, při níž děkovali za život se všemi jeho těžkostmi i příležitostmi a při níž prosili o sílu zvládat každodenní práci. Pamatovali i na ty, kteří měli nouzi, a když se rodina zvedla od modlitby, matka, která byla presidentkou Pomocného sdružení sboru, nechala naložit bryčku, aby se podělila o potraviny s potřebnými, a svého nejstaršího syna pověřila, aby bryčku řídil. Tato ponaučení nebyla zapomenuta.“²

Ponaučení získaná od věrných rodičů

Tato ponaučení týkající se usilovné práce, rodinné jednoty, služby a života podle evangelia začala nabývat na významu, když se jednoho dne rodiče 12letého Ezry vrátili domů z církevního shromáždění s nečekanou novinkou. President Benson později vzpomínal:

„Když tatínek přijížděl domů, maminka otevřela poštovní schránku a k jejich překvapení tam byl dopis odeslaný z misijní kanceláře v Salt Lake City – povolání na misii. Nikdo se neptal, zda byl člověk připraven, ochoten nebo schopen. Předpokládalo se, že o tom bude vědět biskup, a biskupem v té době byl dědeček George T. Benson – otec mého tatínka.

Když tatínek s maminkou přijeli na dvůr, oba plakali – což jsme v rodině nikdy neviděli. Přiběhli jsme k bryčce – tehdy nás bylo sedm – a ptali jsme se, co se děje.

Řekli jen: ‚Nic se neděje.‘

‚Proč tedy pláčete?‘ ptali jsme se.

‚Pojďte do obývacího pokoje a my vám to vysvětlíme.‘

Shromáždili jsme se kolem staré pohovky v obývacím pokoji a otec nám řekl o svém povolání na misii. Maminka pak řekla: ‚Jsme hrdi na to, že tatínka považují za způsobilého jít na misii. Trochu pláčeme, protože to znamená dva roky odloučení. Jak víte, s tatínkem jsme od svatby nikdy nebyli od sebe déle než dvě noci – a to bylo jen tehdy, když tatínek odjel do kaňonu pro kulatinu, sloupky a dříví na oheň.‘“³

Když byl otec na misii, Ezra se ujal většiny zodpovědností spojených s vedením rodinné farmy. „Vykonával práci muže, i když byl pouhým chlapcem,“ vzpomínala později jeho sestra Margaret. „Téměř dva roky zastával roli otce.“⁴ Pod vedením Sarah Ezra a jeho sourozenci společně pracovali, společně se modlili a společně si četli dopisy od tatínka. O pětasedmdesát let později president Benson vzpomínal na požehnání, která jeho rodina získala díky tomu, že jeho otec sloužil na misii:

„Domnívám se, že někteří ve světě by mohli říci, že když ono povolání přijal, bylo to důkazem toho, že ve skutečnosti svou rodinu nemiloval. Opustit na dva roky sedm dětí a těhotnou manželku a nechat je doma samotné – jak by toto mohla být pravá láska?

Ale můj otec nahlížel na lásku z vyšší perspektivy. Věděl, že ‚milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému‘. (Římanům 8:28.) Věděl, že to nejlepší, co může pro svou rodinu udělat, je poslouchat Boha.

I když nám během oněch let hodně chyběl a i když jeho nepřítomnost přinesla naší rodině mnoho těžkostí, to, že povolání přijal, se ukázalo být darem pravé lásky. Tatínek odešel na misii a nechal doma maminku se sedmi dětmi. (Osmé se narodilo čtyři měsíce po jeho příjezdu do misijního pole.) Do rodiny ale vstoupil duch misionářské práce, který se již nikdy nevytratil. Neobešlo se to ale bez určitých obětí. Otec musel prodat naši starou farmu v suché oblasti, aby si mohl misii financovat. Také musel nechat do části našeho domu nastěhovat manželský pár, který se staral o řádkové plodiny, a přenechal svým synům a manželce zodpovědnost za traviny, pastviny a malé stádo dojných krav.

Tatínkovy dopisy byly pro naši rodinu opravdovým požehnáním. Nám, dětem, připadalo, že přicházely z druhé strany zeměkoule, i když byly jen ze Springfieldu v Massachusetts; z Chicaga v Illinois a z Cedar Rapids a Marshalltownu v Iowě. Ano, díky tatínkově misii vstoupil do naší rodiny duch misionářské práce, který se již nikdy nevytratil.

Rodina se později rozrostla na jedenáct dětí – sedm synů a čtyři dcery. Všech sedm synů sloužilo na misii, někteří z nich na dvou nebo třech misiích. Později sloužili na misii na plný úvazek i dvě dcery a jejich manželé. Zbývající dvě sestry, obě jako vdovy – jedna z nich matka osmi dětí a druhá matka deseti dětí – sloužily jako misionářské společnice v Birminghamu v Anglii.

Tento odkaz dál žehná rodině Bensonových i do třetího a čtvrtého pokolení. Nebyl to snad vskutku dar lásky?“⁵

Služba v Církvi v mládí

Ezra Taft Benson, který byl inspirován příkladem rodičů a motivován vlastní touhou pomáhat budovat Pánovo království na zemi, nadšeně přijímal povolání ke službě. Když mu bylo 19 let, jeho biskup, který byl zároveň jeho dědečkem, ho požádal, aby sloužil jako jeden z dospělých vedoucích 24 mladých mužů ve sboru. Mladí muži byli zapojeni do americké skautské organizace Boy Scouts of America a Ezra sloužil jako asistent skautského vedoucího.

V tomto povolání bylo jednou z Ezrových mnoha zodpovědností pomáhat mladým mužům zpívat v pěveckém sboru. Pod jeho vedením mladí muži vyhráli soutěž pěveckých sborů mezi ostatními sbory v kůlu a kvalifikovali se k účasti v oblastní soutěži. Aby je Ezra motivoval k tomu, aby cvičili a zpívali co nejlépe, slíbil jim, že pokud oblastní soutěž vyhrají, vezme je na 56kilometrový výlet přes hory až k jezeru. Plán zabral a mladí muži z Whitney vyhráli.

„Začali jsme plánovat výlet,“ vzpomínal president Benson, „a během setkání jeden dvanáctiletý chlapec zvedl ruku a velmi formálně pronesl: ‚Chtěl bych podat jeden návrh.‘ … Řekl jsem: ‚Dobře, o co se jedná?‘ Odpověděl: ‚Chtěl bych podat návrh, abychom si nemuseli na výlet brát hřeben, takže abychom se všichni nechali ostříhat.‘“

Nakonec všichni mladí muži souhlasili s tím, že si v rámci přípravy na výlet nechají udělat krátký sestřih. A když jeden z nich navrhl, aby se jejich skautští vedoucí nechali ostříhat také, byli z tohoto nápadu ještě nadšenější. President Benson pokračoval:

„Dva skautští vedoucí usedli v holičství do křesla a holič je se škodolibou radostí ostříhal. Ke konci prohodil: ‚Pokud mi dovolíte ostříhat vás dohola, udělám to zadarmo.‘ A tak jsme vyrazili na výlet – 24 nakrátko ostříhaných chlapců a dva holohlaví skautští vedoucí.“

Když president Benson vzpomínal na zážitky s mladými chlapci ve svém sboru, řekl: „Jednou z radostí, kterou prožíváte, když pracujete s chlapci, je skutečnost, že časem vidíte výsledky svého úsilí. Máte možnost pozorovat výsledky svého vedení každý den, když s nimi v průběhu let pracujete a můžete je sledovat, jak dorůstají v oddané muže, kteří ochotně přijímají výzvy a zodpovědnosti. Tento pocit zadostiučinění nelze koupit za žádné peníze; je nutné ho získat službou a oddaností. Je úžasné moci se alespoň v nějaké malé míře podílet na tom, abyste z chlapců vytvořili muže, opravdové muže.“⁶

President Benson na tyto mladé muže nikdy nezapomněl a snažil se zůstat s nimi v kontaktu. Mnoho let po onom 56kilometrovém výletu navštívil sbor Whitney jako člen Kvora Dvanácti apoštolů a se skupinkou těchto mužů si popovídal. Řekli mu, že 22 z oněch 24 mladých mužů zůstalo věrnými členy Církve. Se zbývajícími dvěma ztratili kontakt. President Benson nakonec tyto dva muže našel, pomohl jim vrátit se k aktivitě v Církvi a vykonal jejich chrámové pečetění.⁷

Námluvy s Florou

Na podzim roku 1920 se Ezra vydal do Loganu v Utahu, asi 40 km od Whitney, aby nastoupil na Utažskou vysokou zemědělskou školu (nyní Utažská státní univerzita). Jednou, když byl s několika přáteli, ho zaujala jistá mladá žena. Později vzpomínal:

„Byli jsme venku poblíž mléčnice, když v tu chvíli projela kolem cestou do mlékárny pro trochu mléka nějaká mladá žena – byla velmi atraktivní a krásná. Když na ni chlapci zamávali, zamávala jim také. Zeptal jsem se: ‚Kdo je ta dívka?‘ Řekli: ‚To je Flora Amussenová.‘

Řekl jsem jim: ‚Právě jsem získal dojem, že se s ní ožením.‘“

Ezrovi přátelé se jeho slovům zasmáli a prohlásili: „Ta je příliš oblíbená na to, aby si vzala nějakého farmářského chlapce.“ Jeho to ale neodradilo. „Tím pádem to bude zajímavější,“ odpověděl.

Flora Amussenová, než se vdala za Ezru Tafta Bensona

Nedlouho po tomto rozhovoru se Flora a Ezra poprvé setkali ve Whitney, kam Floru pozvala jedna z Ezrových sestřenic. A krátce poté ji Ezra pozval na taneční zábavu. Flora pozvánku přijala a následné další schůzky vedly k tomu, co později oba nazvali „úžasným obdobím námluv“. Jejich námluvy ale byly přerušeny, a v mnoha ohledech obohaceny, když Ezra dostal povolání sloužit jako misionář na plný úvazek v Britské misii.

Když se Ezra připravoval na misii, mluvili s Florou o svém vztahu. Chtěli, aby jejich přátelství pokračovalo, ale zároveň si uvědomovali, že Ezra potřebuje být oddaným misionářem. „Než jsem odjel, rozhodli jsme se s Florou, že mi bude psát [dopisy] jen jednou měsíčně,“ řekl. „Také jsme si řekli, že v dopisech si budeme dodávat povzbuzení a sebedůvěru a sdělovat si novinky. A přesně to jsme také dělali.“⁸

Dva misionáři

Britská misie, která byla pro první misionáře Svatých posledních dnů plodným polem, přinesla staršímu Bensonovi a jeho společníkům odlišné zážitky. Odpůrci na Britských ostrovech, včetně některých duchovních, vyvolávali široce rozšířenou nenávist vůči Svatým posledních dnů a publikovali protimormonské články, romány, divadelní hry a filmy. Starší Benson byl bezpochyby zarmoucen kvůli zahořklosti druhých vůči znovuzřízenému evangeliu, ale nedovolil, aby tyto zkoušky oslabily jeho víru. Ve svém deníku popsal místní mládež, která na něho a na jeho společníky posměšně volala: „Mormoni!“ V duchu si vždy pomyslel: „Díky Pánu, že jím jsem.“⁹

Starší Benson, kromě toho, že se dělil o evangelium s těmi, kteří nebyli členy Církve, také sloužil mezi Svatými posledních dnů ve Velké Británii jako vedoucí kněžství a jako referent. Tyto různé příležitosti ke službě mu přinášely příjemné zážitky, které byly v přímém protikladu k těžkostem, s nimiž se musel často potýkat. Starší Benson pokřtil a konfirmoval několik lidí a pomohl mnoha dalším přilnout blíže k Pánu. Vyprávěl například, jak ho jednou na jednom zvláštním shromáždění uspořádaném věrnými členy Církve vedl Duch k tomu, aby promluvil tak, aby přátelům členů pomohl získat svědectví, že Joseph Smith je prorok Boží.¹⁰ Zapsal si také, že se svým společníkem jednou dal vážně nemocné ženě kněžské požehnání, a tato žena se o 10 minut později uzdravila.¹¹ Měl radost, když jako referent našel Svaté, jejichž jména byla na záznamech Církve, ale s nimiž místní vedoucí ztratili kontakt.¹² Díky tomu, že sloužil pod vedením dvou presidentů misie, kteří byli zároveň členy Kvora Dvanácti apoštolů, staršího Orsona F. Whitneyho a Davida O. McKaye, získal cenná ponaučení týkající se vedení druhých.

Starší Benson byl vděčný za ochranu Páně v době, kdy kázal evangelium. Jednou večer ho se společníkem obstoupila skupina mužů, kteří jim vyhrožovali, že je hodí do řeky. V duchu se modlil o pomoc. Pak, jak později uvedl, „se k němu prodral nějaký mohutný neznámý muž. Podíval se mi přímo do očí a pronesl silným a zřetelným hlasem: ‚Mladý muži, věřím každému slovu, které jste dnes večer řekl.‘ Zatímco toto říkal, kroužek mužů kolem mne se rozpustil. Podle mě to byla přímá odpověď na modlitbu. Pak se objevil britský ‚bobby‘ [policista].“¹³

Když zrovna starší Benson aktivně nesloužil druhým, „věnoval se tomu, že ‚hltal Knihu Mormonovu‘, zvláště misionářské zážitky synů Mosiášových“.¹⁴ Také nacházel útěchu a podporu v dopisech z domova, které podle svých slov „pročítal znovu a znovu“. Když vzpomínal na misii, řekl: „Maminka i tatínek mi v dopisech vylévali srdce a byli pro mě jakožto mladého muže opravdovou posilou. Flořiny [dopisy] byly plné optimismu a povzbuzování, nikdy nic sentimentálního. Myslím, že právě to prohloubilo mou lásku a vděčnost k ní více než cokoli jiného.“¹⁵

Starší Benson byl uvolněn ze služby misionáře na plný úvazek 2. listopadu 1923. Nechtělo se mu odejít a podle jeho slov bylo rozloučení se s „drahými a úžasnými Svatými“ ve Velké Británii „nejtěžší částí [jeho] misie“.¹⁶ Přesto ho těšila myšlenka na to, že se znovu setká s rodinou, a těšil se také, že uvidí Floru.

Flora se rovněž těšila na Ezru. Zabývala se ale něčím dalším než jen bezprostřední vyhlídkou na to, že s ním bude trávit čas. Hleděla dopředu – na jeho budoucnost a na jeho schopnosti. Již od chvíle, kdy byla dospívající dívkou, tvrdila, že si chce „vzít farmáře“¹⁷, a tak měla radost z toho, že Ezra měl očividnou touhu usadit se na rodinné farmě ve Whitney v Idahu. Měla ale pocit, že je nutné, aby nejprve dokončil vzdělání. Později řekla: „Modlila jsem se a postila, aby mi Pán pomohl poznat, jak mu mám pomoci být pro jeho bližní co nejužitečnější. Napadlo mě, že pokud bude biskup přesvědčen, že jsem způsobilá, [povolá] mě na misii. Církev měl Ezra na prvním místě, a tak jsem věděla, že proti tomu nebude nic namítat.“¹⁸

Ezra byl překvapen, že když s Florou začali znovu chodit, sdělila mu, že přijala povolání sloužit na misii na Havajských ostrovech. Byla ustanovena 25. srpna 1924 a odjela následující den. Po jejím odjezdu si Ezra napsal do deníku: „Pociťovali jsme oba radost, protože jsme měli dojem, že nás čeká velká budoucnost a že toto odloučení nám bude vynahrazeno později. Je ale těžké být svědkem toho, jak se vaše sny hroutí. Ale i když jsme si kvůli tomu poplakali, obdrželi jsme ujištění od Boha, který nám řekl, že to vše bude pro nás to nejlepší.“¹⁹

A opravdu bylo. Flora byla podle slov svého presidenta misie „velmi dobrou a energickou misionářkou“,²⁰ která věnovala „srdce a duši, čas a talenty dílu Páně“.²¹ V několika oblastech misie dohlížela na organizaci Primárek, učila děti v základní škole, sloužila v chrámu a snažila se posilovat místní Svaté posledních dnů. Dokonce na čas sloužila jako misionářská společnice své ovdovělé matky, Barbary Amussenové, která byla povolána na krátkodobou misii. Společně s maminkou se jako misionářky setkaly s mužem, který vstoupil do Církve o mnoho let dříve ve Spojených státech díky úsilí Flořina otce, Carla Amussena. Tento obrácený člen byl tehdy v Církvi neaktivní, ale Flora a její matka se s ním spřátelily a pomohly mu vrátit se do Církve.²²

Zatímco byla Flora na misii, Ezra pilně pracoval. Se svým bratrem Orvalem koupili rodinnou farmu a dál se vzdělávali. Ezra na čas odjel studovat na Univerzitu Brighama Younga v utažském Provu, zatímco Orval zůstal ve Whitney, aby se staral o farmu. Dohodli se, že až Ezra dostuduje, vrátí se na farmu a Orval půjde sloužit na misii a dokončí si vzdělání. Ezra byl odhodlaný absolvovat BYU rychle, a tak studoval podle náročného rozvrhu. Rovněž se na univerzitě zapojoval do společenských událostí, včetně tanečních večerů, večírků a divadelních produkcí.

Ezra Taft Benson, když v roce 1926 promoval na Univerzitě Brighama Younga

I když byl Ezra v posledním ročníku na škole zvolen „Nejpopulárnějším mužem na BYU“, nikdo nedokázal odpoutat jeho pozornost od Flory. Později řekl, že když Flora v červnu 1926 dokončila svou misii, „nemohl se dočkat“, až ji uvidí, i když trval na tom, že netrávil čas pouhým „čekáním“ na její návrat.²³ Promoval s vyznamenáním pouhých několik měsíců předtím, než se vrátila.

Začátek společného života

Měsíc po Flořině návratu z misie oba oznámili své zasnoubení. Někteří lidé dál zpochybňovali Flořino rozhodnutí. Nechápali, proč se chce někdo tak nadaný, bohatý a populární spokojit s farmářským chlapcem. Ona ale opakovala, že si „vždy chtěla vzít farmáře“.²⁴ Ezra byl podle jejích slov „praktický, rozumný a spolehlivý“. A dodala: „Choval se laskavě ke svým rodičům, takže jsem věděla, že když respektuje je, bude respektovat i mě.“²⁵ Uvědomovala si, že byl „skrytým drahokamem“, a řekla: „Udělám vše, co je v mých silách, aby lidé věděli a vnímali, že má dobrý vliv nejen v této malé komunitě, ale aby se to dozvěděli i lidé po celém světě.“²⁶

Flora a Ezra byli zpečetěni 10. září 1926 v chrámu Salt Lake starším Orsonem F. Whitneym z Kvora Dvanácti apoštolů. Jediná oslava po svatbě byla snídaně pro rodinu a přátele. Po snídani novomanželský pár ihned nasedl do dodávky Ford – model T a vyrazil do Ames ve státě Iowa, kde byl Ezra přijat na magisterské studium zemědělské ekonomie na vysoké škole Iowa State College of Agriculture and Mechanical Arts (nyní Iowa State University of Science and Technology).

Větší část jejich cesty vedla po prašných cestách a přes řídce obydlenou oblast. Cestou osmkrát přespali v děravém stanu. Když dorazili do Ames, pronajali si byt jeden blok od areálu vysoké školy. Byt byl malý a Bensonovi ho sdíleli s jednou velkou rodinou švábů, ale podle Ezrových slov „zanedlouho vypadal jako ta nejútulnější chaloupka, kterou si člověk dovede představit“.²⁷ Ezra se znovu plně ponořil do studia. Za necelý rok, po nespočetných hodinách studia, přednášek a vypracovávání písemných prací, zakončil studium získáním magisterského titulu. Nyní již očekávali narození svého prvního děťátka a vrátili se na farmu Bensonových do Whitney.

Nacházení rovnováhy mezi profesními příležitostmi a církevními povoláními

Když se Bensonovi vrátili do Whitney, Ezra se plně zapojil do každodenního provozu farmy, což zahrnovalo dojení krav, chov prasat a kuřat a pěstování cukrové řepy, obilí, vojtěšky a dalších plodin. Orval byl povolán sloužit na misii na plný úvazek v Dánsku.

O necelé dva roky později nabídli představitelé místní samosprávy Ezrovi zaměstnání na postu krajského zemědělského zmocněnce. S podporou Flory Ezra toto místo přijal, i když to znamenalo opustit farmu a přestěhovat se do nedalekého města Preston. Najal tedy místního farmáře, aby se postaral o farmu, dokud se Orval nevrátí.

Mezi Ezrovy nové zodpovědnosti patřilo poskytování poradenství místním farmářům ohledně záležitostí, které ovlivňovaly jejich produktivitu. Měl dojem, že více než cokoli jiného farmáři potřebovali lepší marketingové dovednosti – což tehdy, po vypuknutí Velké hospodářské krize, bylo něco, co bylo čím dál důležitější a s čím jim mohl díky svému vzdělání v zemědělské ekonomii pomoci. Povzbuzoval farmáře, aby zakládali farmářská družstva, která by jim pomohla snížit náklady a získat nejlepší cenu za práci.²⁸

Ezrovy schopnosti v roli vedoucího představitele v oblasti zemědělství vedly k dalším profesním příležitostem. V letech 1930 až 1939 spolupracoval jako zemědělský ekonom a specialista s pobočkou Idažské univerzity v Boise, hlavním městě státu Idaho. Tato práce byla přerušena mezi srpnem 1936 a červnem 1937, kdy se Bensonovi přestěhovali do Kalifornie, aby tam Ezra mohl studovat zemědělskou ekonomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley.

I přes náročné zodpovědnosti v práci a doma Ezra a Flora Bensonovi věnovali čas tomu, aby sloužili v Církvi. Ve Whitney, Prestonu i v Boise byli povoláni učit a vést mládež.²⁹ Tato povolání přijali s nadšením, protože byli přesvědčeni, že „mládež je naše budoucnost“.³⁰ Ezra také dostal příležitost pomáhat s místní misionářskou prací.³¹ V Boise byl Ezra povolán sloužit jako rádce v předsednictvu kůlu. V tomto povolání sloužil dál i v době, kdy s rodinou bydleli v Kalifornii. Kůl Boise rychle rostl a v listopadu 1938 starší Melvin J. Ballard z Kvora Dvanácti apoštolů rozdělil kůl na tři nové kůly. Ezra Taft Benson byl povolán sloužit jako president jednoho z těchto kůlů.

V lednu 1939 dostal Ezra překvapivou nabídku na místo výkonného tajemníka v Národní radě farmářských družstev ve Washingtonu, D.C. Společně s Florou se ohledně této příležitosti radili. Vzhledem k tomu, že teprve před dvěma měsíci byl ustanoven presidentem kůlu, kontaktoval také První předsednictvo, aby se jich zeptal na radu. Bratří v Prvním předsednictvu ho povzbudili, aby toto místo přijal, a tak se v březnu 1939 tato rodina rozloučila s přáteli v Boise a přestěhovala se do Bethesdy ve státě Maryland poblíž Washingtonu, D.C. V červnu 1940 byl Ezra znovu povolán, aby sloužil jako president kůlu – tentokrát nově zorganizovaného kůlu Washington ve Washingtonu, D.C.

Láskyplná a sjednocená rodina

Ezra a Flora Bensonovi vždy pamatovali na věčný význam svého vlastního vztahu i vztahu ke svým dětem, ke stárnoucím rodičům a k sourozencům. Důraz, který kladli na to, aby udrželi rodinu sjednocenou, byl něčím více než jen povinností; měli se navzájem upřímně rádi a chtěli být spolu – v tomto životě i po celé věčnosti.

Ezra byl kvůli mnoha zodpovědnostem v církevních povoláních i v profesní oblasti často mimo domov. Tato skutečnost se občas odrážela i ve slovech jeho malých dětí. Když například jednou v neděli odcházel na nějakou církevní schůzku, jeho dcera Barbara řekla: „Měj se, tatínku. A vrať se a zase nás někdy navštiv.“³² Pro Floru bylo těžké vychovávat šest dětí, když měla manžela tak často pryč, a občas připustila, že se cítila „opuštěně a trošku smutně“.³³ Přes všechny tyto překážky si ale vážila své role manželky a matky a radovala se z manželovy oddanosti Pánu a rodině. V jednom dopise Ezrovi napsala: „Jako obvykle mi od té doby, co jsi odjel, dny připadají jako měsíce. … [Ale] kdyby všichni … milovali své náboženství a žili podle něj tak, jako ty, bylo by na světě jen málo zármutku [a] utrpení. … Vždy jsi tak oddaný rodině a ochotný v každé chvíli pomoci ostatním, kteří to potřebují.“³⁴

Ezra tuto oddanost projevoval vždy, když byl doma. Smál se a hrál si se svými šesti dětmi, naslouchal jim, ptal se na jejich názor ohledně důležitých věcí, učil je evangeliu, pomáhal s domácími pracemi a trávil čas s každým dítětem jednotlivě. Děti pak nacházely podporu a posilu ve vědomí, že jejich rodiče je mají společně rádi. (Vzhledem k tomu, že pro Ezru Tafta Bensona byla rodina tak důležitá, obsahuje tato kniha dvě kapitoly, které jsou věnovány jeho učení na toto téma. Tyto kapitoly, nazvané „Manželství a rodina – ustanoveny Bohem“ a „Posvátná povolání otců a matek“, obsahují vzpomínky dětí z rodiny Bensonových na jejich láskyplný domov z dětství.)

Povolání apoštolem

V létě 1943 odjel Ezra se svým synem Reedem z Marylandu, aby v rámci svých zodpovědností v Národní radě farmářských družstev navštívil několik družstev v Kalifornii. Chystal se také setkat s vedoucími Církve v Salt Lake City a navštívit členy rodiny v Idahu.

26. července, poté, co na této cestě vyřídil vše, co potřeboval, se před odjezdem domů vrátili do Salt Lake City. Dozvěděli se, že ho shání president David O. McKay, s nímž se Ezra setkal přede dvěma týdny. Ezra zavolal presidentu McKayovi, který mu sdělil, že se s ním chce sejít president Heber J. Grant, tehdejší president Církve. Ezra a Reed odjeli do letního domu presidenta Granta, který se nacházel několik minut cesty od centra Salt Lake City. Když tam dorazili, „Ezru ihned zavedli do ložnice presidenta Granta, kde na lůžku odpočíval stárnoucí prorok. President Ezrovi pokynul, aby zavřel dveře, přistoupil k němu a sedl si na židli vedle lůžka. President Grant vzal oběma rukama Ezrovu pravou ruku, oči se mu zalily slzami a jednoduše řekl: ‚Bratře Bensone, z celého srdce ti gratuluji a modlím se, aby s tebou zůstávala Boží požehnání. Byl jsi vybrán jako nejmladší člen Rady Dvanácti apoštolů.‘“³⁵

Ezra ve svém deníku popisuje tento zážitek takto:

„Tato slova se mi zdála neuvěřitelná a ohromující. … Několik minut jsem byl schopen říkat jen: ‚Presidente Grante, to není možné!‘, což jsem určitě musel několikrát zopakovat, než jsem se dokázal vzpamatovat natolik, abych si uvědomil, co se stalo. … Držel mě dlouho za ruku a oba jsme plakali. … Byli jsme spolu sami více než hodinu a většinu té doby jsme měli ruce spojené v srdečném stisku. I když [byl] zesláblý, jeho mysl byla jasná a bystrá a udělal na mě velký dojem jeho něžný, laskavý a pokorný duch, zatímco se mi díval do duše.

Cítil jsem se tak naprosto slabý a nehodný, že za jeho slova útěchy a ujištění, která poté následovala, jsem byl dvojnásob vděčný. Mimo jiné řekl: ‚Pán umí zvelebit muže, kteří jsou povoláváni do vedoucí pozice.‘ Když jsem ze sebe ve své slabosti dokázal vypravit, že miluji Církev, řekl: ‚My to víme a Pán potřebuje muže, kteří obětují Jeho dílu vše.‘“³⁶

Po tomto pohovoru odvezli Ezru a Reeda k presidentu McKayovi. Cestou Ezra neřekl nic o tom, co s presidentem Grantem zažil, a Reed se neptal. Když dorazili k presidentu McKayovi, president McKay řekl Reedovi, k čemu došlo. Pak se Ezra s Reedem objali.

Když vlakem vyrazili na cestu domů, Ezra oné noci neměl klid. Druhý den zavolal Floře a řekl jí o svém povolání apoštolem. Vzpomínal: „Řekla, jak úžasný z toho má pocit a že má naprostou důvěru, že to zvládnu. Když jsem s ní mluvil, uklidnilo mě to. Vždy měla ve mě větší víru než já sám.“³⁷

V průběhu několika dalších týdnů zařídili Ezra a Flora vše potřebné pro přestěhování se do Utahu a Ezra udělal vše, co bylo v jeho silách, aby zajistil plynulé převedení zodpovědností na svého nástupce v Národní radě farmářských družstev. Jemu a Spencerovi W. Kimballovi byla vyjádřena podpora jako členům Kvora Dvanácti apoštolů 1. října 1943 a 7. října byli vysvěceni apoštoly, přičemž starší Kimball byl vysvěcen jako první.

Tím tedy začala služba staršího Ezry Tafta Bensona jako jednoho ze zvláštních svědků „jména Kristova na celém světě“. (NaS 107:23.)

Kvorum Dvanácti apoštolů, někdy mezi říjnem 1950 a dubnem 1951. Stojící, zleva doprava: Delbert L. Stapley; Henry D. Moyle; Matthew Cowley; Mark E. Petersen; Harold B. Lee; Ezra Taft Benson; Spencer W. Kimball. Sedící, zleva doprava: John A. Widtsoe; Stephen L Richards; David O. McKay, president Kvora Dvanácti; Joseph Fielding Smith, zastupující president; Joseph F. Merrill; Albert E. Bowen.

Dodávka potravin, oblečení a naděje poválečné Evropě

22. prosince 1945 svolal president George Albert Smith, tehdejší president Církve, zvláštní schůzku Prvního předsednictva a Kvora Dvanácti apoštolů. Na ní oznámil, že První předsednictvo pocítilo inspiraci vyslat jednoho apoštola, aby předsedal Evropské misii a dohlížel na tamější práci Církve. Toho roku skončila 2. světová válka a mnoho evropských národů se právě začínalo vzpamatovávat z jejích všudypřítomných a ohromujících ničivých důsledků. První předsednictvo mělo pocit, že tím pravým pro tento úkol je starší Ezra Taft Benson.

Tato zpráva byla pro staršího Bensona, který byl novým a nejmladším členem Kvora, „velkým šokem“. Podobně jako v případě povolání jeho otce na misii před 34 lety od něho i tento úkol vyžadoval odloučení od jeho mladé rodiny. První předsednictvo nedokázalo říci, jak dlouho bude pryč. On je nicméně ujistil o tom, že manželka a děti ho budou podporovat, a vyjádřil naprostou ochotu sloužit.³⁸ Později popsal úkol, který přijal, těmito slovy:

„Závažnost tohoto úkolu mi připadala ohromující. [První předsednictvo] nám dalo úkol, který měl čtyři body. Zaprvé – postarat se o duchovní záležitosti Církve v Evropě; zadruhé – zajistit, aby naši trpící Svatí ve všech částech Evropy měli k dispozici potraviny, oblečení a lůžkoviny; zatřetí – řídit reorganizaci různých misií v Evropě; a začtvrté – připravit se na návrat misionářů do těchto zemí.“³⁹ President Smith mu ale dal tento uklidňující slib: „Nemám ohledně tebe žádné obavy. Pokud na sebe budeš dávat pozor, budeš v takovém bezpečí jako kdekoli jinde na světě a budeš schopen vykonat veliké dílo.“⁴⁰

Starší Benson popsal, co se stalo, když se o tuto novinku podělil s manželkou a s rodinou: „V příjemném a dojemném rozhovoru s manželkou, posvěceném slzami, Flora vyjádřila láskyplnou vděčnost a ujistila mě, že mě bude z celého srdce podporovat. Při večeři jsem o tom řekl dětem, které to překvapilo a zaujalo a které vyjádřily svou oddanost.“⁴¹

Když starší Benson se svým společníkem Frederickem W. Babbelem dorazili do Evropy, zarmoutilo je, jak všude kolem sebe byli svědky nemocí, chudoby a zničení. V dopise Floře například starší Benson popisoval matky, které byly vděčné, když dostaly dary v podobě mýdla, jehel a nití a jednoho pomeranče. Nic takového totiž neviděly celá léta. Starší Benson byl svědkem toho, že se skrovnými příděly, které tyto matky dostávaly, „hladověly ve snaze dát v pravém duchu mateřství více svým dětem“.⁴² Vyprávěl o církevních shromážděních, která se konala ve „vybombardovaných budovách“ a v „téměř úplné tmě“.⁴³ Vyprávěl o uprchlících – „ubohých, nikým nechtěných lidech, … kteří byli vyhnáni ze svého kdysi šťastného domova na neznámá místa“.⁴⁴ Vyprávěl také o zázracích, které se staly uprostřed ponurých důsledků války.

Jeden z těchto zázraků byl patrný v životě Svatých posledních dnů po celé Evropě. Cestou do Evropy starší Benson přemýšlel, jak ho Svatí přijmou. „Budou mít srdce naplněné zahořklostí? Budou pociťovat nenávist? Budou vůči Církvi zatrpklí?“ To, co zjistil, ho ale inspirovalo:

„Když jsem se jim podíval do pozvednuté tváře, bledé a hubené, přičemž mnozí tito Svatí měli na sobě jen hadry a někteří byli bosí, viděl jsem v jejich očích světlo víry a oni vydávali svědectví o božskosti tohoto velikého díla posledních dnů a vyjadřovali vděčnost za požehnání Páně. …

Zjistili jsme, že naši členové vytrvali zázračným způsobem. Jejich víra byla silná, jejich oddanost hlubší a jejich loajalita nepřekonatelná. Našli jsme jen málo zahořklosti nebo zoufalství, pokud vůbec nějaké. Ať již v té či oné misii – všude bylo možné pociťovat ducha přátelství a bratrství a cestou nás Svatí žádali, abychom vyřídili pozdravy jejich bratrům a sestrám v ostatních zemích, i když jejich národy proti sobě před pouhými několika měsíci válčily.“ Dokonce i uprchlíci „zpívali písně Sionu s … vervou“ a „večer i ráno společně poklekali k modlitbě a vydávali svědectví … ohledně požehnání plynoucích z evangelia“.⁴⁵

Dalším zázrakem byl silný vliv programu sociální péče. Tento program, který byl zaveden necelých 10 let předtím, zachránil v Evropě život mnoha Svatým posledních dnů. Svatí byli požehnáni i díky tomu, že sami přijali zásadu sociální péče. Pomáhali si vzájemně v tom, co potřebovali, dělili se o potraviny, oblečení a další věci, a dokonce ve vybombardovaných budovách zakládali zahrady. Byli také požehnáni tím, že Svatí posledních dnů z různých částí světa jim pomohli různými dary – věnovali jim přibližně 2 000 tun různých potřeb. Starší Benson vyprávěl o tom, jak vedoucí Církve plakali, když viděli základní potraviny, které mohli rozdat místním členům, a řekl, že stál před skupinami členů, z nichž odhadem 80 procent mělo oblečení, které jim bylo zasláno prostřednictvím programu sociální péče.⁴⁶ V proslovu na generální konferenci, který pronesl krátce po návratu domů, řekl: „Drazí bratří a sestry, potřebujete snad nějaký další důkaz o potřebnosti tohoto programu a o inspiraci, na níž je založen? … Říkám vám, že tento program řídí Bůh. Je inspirovaný!“⁴⁷

Starší Benson, vpravo, na inspekci zásob sociální péče v norském Bergenu

Starší Benson a bratr Babbel byli svědky i dalšího opakujícího se zázraku, když jim Pán otevíral dveře při putování po válkou zničených národech v Evropě. Starší Benson opakovaně žádal vojenské důstojníky o povolení vstoupit do určitých oblastí, aby se mohli setkat se Svatými a distribuovat zboží. A opakovaně od těchto i dalších vedoucích dostával v podstatě tutéž odpověď: „Což si neuvědomujete, že zde byla válka? Žádní cestující civilisté nemají vstup povolen.“ Poté, co se těmto vedoucím představitelům podíval do očí a klidným hlasem jim vysvětlil svou misi, dostávali společně s bratrem Babbelem opakovaně povolení cestovat po různých oblastech a dosáhnout toho, k čemu je Pán vyslal.⁴⁸

Přibližně po 11 měsících staršího Bensona vystřídal starší Alma Sonne, asistent Dvanácti, který v Evropě sloužil se svou manželkou Leonou. Bratr Babbel zůstal, aby Sonneovým pomáhal. Od chvíle, kdy starší Benson opustil 29. ledna 1946 Salt Lake City, až do doby, kdy se 13. prosince 1946 vrátil, urazil na cestách celkem 98 550 kilometrů. Starší Benson byl přesvědčen, že jeho mise byla úspěšná, ale jedním dechem dodával: „Znám zdroj úspěchu, kterého jsme svým úsilím dosáhli. Nikdy mě ani nenapadlo, že bychom já nebo moji spolupracovníci mohli zvládnout tuto misi, k níž jsme byli pověřeni, bez moci Všemohoucího, která nás vedla.“⁴⁹ Úspěšnost jejich mise byla vidět v síle Církve v evropských národech, kde byla nově zorganizována a rostla. Byla také vidět v životě jednotlivých Svatých – mezi něž patřil i jistý muž, který o mnoho let později jednou přistoupil k presidentu Thomasi S. Monsonovi na shromáždění v německém Zwickau. Požádal presidenta Monsona, aby vyřídil pozdravy Ezrovi Taftu Bensonovi. Pak zvolal: „Zachránil mi život. Dal mi jídlo, abych se mohl najíst, a oblečení, abych se mohl obléknout. Dal mi naději. Bůh mu žehnej!“⁵⁰

Patriotismus, politické působení a služba ve vládě Spojených států

Když byl starší Benson mimo domov, vzpomínal často na to, čeho si vážil již od mládí – že je občanem Spojených států amerických. Od svého otce George Tafta Bensona ml. se naučil mít rád svou rodnou zemi a zásady, na nichž byla založena. Uvědomil si, že ústavu Spojených států amerických – dokument, který řídí zákony v tomto národě – připravili inspirovaní muži. Vážil si práva volit a vždy vzpomínal na jeden rozhovor, který vedl se svým otcem po volbách. George veřejně podporoval určitého kandidáta, a dokonce se za tohoto muže modlil při rodinných modlitbách. Poté, co se George dozvěděl, že jeho kandidát ve volbách neuspěl, slyšel ho Ezra modlit se za muže, který zvítězil. Zeptal se tedy otce, proč se modlí za kandidáta, kterého nevolil. „Synu,“ odvětil George, „myslím, že bude potřebovat naše modlitby ještě více, než by je potřeboval můj kandidát.“⁵¹

V dubnu 1948 pronesl starší Benson první ze svých mnoha proslovů na generální konferenci, který se zaměřoval na „prorocké poslání“ Spojených států amerických a na důležitost svobody. Vydával svědectví o tom, že Pán připravil Spojené státy „jako kolébku svobody“, aby tam mohlo být znovuzřízeno evangelium.⁵² „Jsme následovníci Knížete pokoje,“ řekl ke konci tohoto kázání, „a měli bychom znovuzasvětit svůj život šíření pravdy a spravedlivosti a zachovávání … svobody a volnosti.“⁵³ V následných kázáních mluvil o Spojených státech amerických jako o „Pánově operační základně v těchto posledních dnech“.⁵⁴

Starší Benson upozorňoval na hrozby útočící na svobodu ve Spojených státech i po celém světě. Často důrazně kritizoval „donucovací a lidmi vytvořené systémy“ vlády, „které jsou v rozporu s věčnými zásadami“.⁵⁵ Také varoval před dalšími vlivy, které ohrožují svobodu – včetně nemorální zábavy, neúcty k sabatnímu dni, samolibosti a falešných nauk.⁵⁶ Povzbuzoval Svaté posledních dnů po celém světě, aby využívali svého vlivu a pomáhali zajistit, aby do veřejných úřadů byli voleni moudří a dobří lidé.⁵⁷ Prohlásil: „Účinné kázání evangelia může vzkvétat jedině v prostředí svobody. Ano, všichni říkáme, že svobodu máme rádi. To ale nestačí. To, co máme rádi, musíme také chránit a střežit. Musíme svobodu uchovat.“⁵⁸

24. listopadu 1952 byla důrazná slova staršího Bensona ohledně patriotismu podrobena zkoušce, když dostal nabídku sloužit své zemi. Na základě pozvání Dwighta D. Eisenhowera, který byl právě zvolen presidentem Spojených států, odjel do New Yorku. Zvolený president Eisenhower uvažoval o tom, že by starší Benson sloužil v jeho vládním kabinetě – jinak řečeno, aby byl jedním z jeho vrchních poradců – na pozici ministra zemědělství pro celý národ. Starší Benson byl touto pozorností poctěn. Později řekl: „Já jsem ale o tuto práci neměl zájem. … Říkal jsem si, že žádný rozumný člověk by v takové době o post ministra zemědělství neusiloval. … Do určité míry jsem věděl, co tento post obnáší – konflikty, nesmírné tlaky, komplikované problémy. …

To, co mi dělalo starosti, ale nebyly jen problémy a tlaky. Těm čelíme všichni. Podobně jako mnozí Američané, jsem ani já neměl chuť vstoupit aktivně do politiky. Ano, chtěl jsem, aby byli zvoleni lidé se vznešenými ideály a s dobrým charakterem a aby byli pověřeni vedením vlády, ale to bylo něco úplně jiného, než abych se pustil do politiky já sám. …

Především jsem byl ale nade vše spokojený s tím, co jsem již dělal jako člen Rady Dvanácti. … A nechtěl jsem na tom nic měnit – ani jsem na to nepomyslel.“⁵⁹

Než ale starší Benson vyrazil na setkání s presidentem Eisenhowerem, požádal o radu presidenta Davida O. McKaye, tehdejšího presidenta Církve. President McKay mu řekl: „Bratře Bensone, v této záležitosti mám jasno. Pokud je ti nabídnuta příležitost ve správném duchu, myslím, že bys ji měl přijmout.“⁶⁰ Tato rada společně se základní touhou staršího Bensona „účinně bojovat za [své] přesvědčení jako Američan“ způsobila, že starší Benson si podle svých slov „promluvil sám se sebou“.⁶¹

Když se pan Eisenhower a starší Benson poprvé setkali, netrvalo dlouho a zvolený president USA nabídl staršímu Bensonovi post ministra zemědělství. Starší Benson ihned vyjmenoval důvody, proč na tuto práci nejspíše není tou správnou osobou, ale president Eisenhower neustoupil. Řekl: „Máme určitý úkol, který musíme vykonat. Upřímně řečeno, když začal všechen ten tlak, nechtěl jsem se stát presidentem. Nemůžete ale odmítnout sloužit Americe. Chci vás mít ve svém týmu a vy nemůžete říci ne.“⁶²

„To rozhodlo,“ vzpomínal starší Benson. „Podmínky z rady presidenta McKaye byly splněny. I když jsem měl pocit, že od své Církve jsem již obdržel podle mne větší poctu, než jakou by mi mohla udělit vláda, řekl jsem ano a přijal jsem zodpovědnost stát se ministrem zemědělství a sloužit na tomto postu nejméně dva roky – pokud mě tam tak dlouho bude chtít.“⁶³

Ihned po přijetí tohoto postu šel starší Benson s presidentem Eisenhowerem na tiskovou konferenci, kde bylo jeho jmenování oznámeno národu. Jakmile konference skončila, vrátil se do hotelu. Zavolal Floře a řekl jí, že ho president Eisenhower požádal, aby sloužil, a že on tuto žádost přijal.

Odpověděla: „Věděla jsem, že to udělá. A věděla jsem, že ty to přijmeš.“

Dále jí vysvětlil: „Bude to znamenat ohromnou zodpovědnost – a spoustu problémů pro nás oba.“

„Já vím,“ odvětila, „ale zdá se, že je to Boží vůle.“⁶⁴

Starší Benson jako ministr zemědělství Spojených států skládá přísahu do rukou předsedy Nejvyššího soudu Freda M. Vinsona; president Dwight D. Eisenhower přihlíží opodál

Jak starší Benson očekával, funkční období na postu ministra zemědělství bylo pro něho i pro jeho rodinu bouřlivým obdobím. Trval ale na tom, že se nesnaží „vyhrát soutěž popularity“, ale že chce zkrátka „sloužit zemědělství a sloužit Americe“⁶⁵ a že se řídí tímto osobním závazkem: „Je dobrou strategií stát za tím, co je správné, i když to není populární. Možná bych měl říci, že zvláště tehdy, když to není populární.“⁶⁶ Naštěstí pro něj se nestaral o popularitu; a zatímco zůstal pevný a věrný svému přesvědčení, jeho popularita mezi politiky i občany dramaticky kolísala. Někdy si lidé přáli zbavit se ho na postu ministra zemědělství.⁶⁷ Jindy navrhovali, že by byl dobrou volbou na vicepresidenta Spojených států.⁶⁸

Starší Benson i v roli představitele vlády otevřeně mluvil o svých křesťanských ideálech, o svém svědectví o znovuzřízeném evangeliu a o oddanosti Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Kdykoli vedl schůzku se spolupracovníky na ministerstvu zemědělství, zahájil setkání modlitbou.⁶⁹ Presidentu Eisenhowerovi poslal pasáže z Knihy Mormonovy, které prorokovaly o osudu Spojených států amerických, a president později řekl, že si je „s nesmírným zaujetím“ přečetl.⁷⁰ Rovněž dal výtisk Knihy Mormonovy mnoha dalším světovým vedoucím představitelům.⁷¹ Edward R. Murrow, prominentní televizní zpravodaj ve Spojených státech, v roce 1954 požádal staršího Bensona o svolení uvést rodinu Bensonových v pátečním večerním programu nazvaném „Person to Person“ [„Člověk člověku“]. Starší a sestra Bensonovi nejprve odmítli, ale později souhlasili, když si vyslechli svého syna Reeda, který v této pozvánce spatřoval velkou misionářskou příležitost. 24. září 1954 lidé po celém národě sledovali živě přenášený a nenacvičený rodinný domácí večer u Bensonových. Pan Murrow obdržel po tomto vysílání více dopisů od fanoušků než po jakémkoli jiném. Lidé z celého národa i různého náboženského vyznání psali dopisy, v nichž Bensonovým děkovali za jejich skvělý příklad.⁷²

Starší Benson sloužil jako ministr zemědělství osm let – po celou dobu, kdy president Eisenhower vedl Spojené státy. President McKay prohlásil, že práce staršího Bensona si „navždy podrží dobrou pověst, pokud jde o Církev i o celý národ“.⁷³ Když starší Benson vzpomínal na ony roky v popředí celonárodního zájmu, řekl: „Mám rád tuto úžasnou zemi. Bylo pro mne ctí jí sloužit.“⁷⁴ Také poznamenal: „Kdybych to měl udělat znovu, šel bych velmi podobným směrem.“⁷⁵ A když pohlížel na svou pokračující službu v úřadu apoštola, dodal: „Nyní zasvětím čas tomu jedinému, co mám raději než zemědělství.“⁷⁶

I když působení ve vládě skončilo pro staršího Bensona v roce 1961, dál si uchovával lásku ke své zemi a k zásadě svobody. Na tato témata se zaměřoval v mnoha svých proslovech na generálních konferencích. O Spojených státech amerických mluvil jako o „zemi, kterou [má] z celého srdce rád“.⁷⁷ Také řekl: „Vážím si patriotismu a lásky k vlasti ve všech zemích.“⁷⁸ Všem Svatým posledních dnů radil, aby měli rádi svou zemi, a učil je: „Patriotismus je něco více než jen mávání vlajkou a odvážná slova. Je to způsob, kterým reagujeme na veřejné záležitosti. Zasvěťme se znovu jako patrioti v tom pravém slova smyslu.“⁷⁹ „Státník si na rozdíl od politických prospěchářů váží zásady více než popularity a snaží se dosáhnout popularity pro takové politické zásady, které jsou moudré a spravedlné.“⁸⁰

Zvláštní svědek jména Kristova

Starší Ezra Taft Benson byl jako apoštol Pána Ježíše Krista poslušný příkazu jít „po všem světě [a kázat] evangelium všemu stvoření“ (Marek 16:15) a „[otevírat] dveře prostřednictvím hlásání evangelia Ježíše Krista“ (NaS 107:35). Sloužil v mnoha částech světa, navštěvoval misie a učil druhé.

Cenil si výsady setkávat se se Svatými posledních dnů. V jednom proslovu na generální konferenci poznamenal: „Občas, když jsem se vrátil z návštěv kůlů, jsem říkal manželce, že přesně nevím, jak to bude vypadat v nebi, ale nemohl bych si tam přát nic lepšího, než mít to potěšení a radost setkávat se s takovými muži a ženami, s nimiž se setkávám mezi vedoucími kůlů a sborů Sionu a v misiích po celé zemi. Jsme vskutku nesmírně požehnáni.“⁸¹ V jiném kázání řekl: „V Církvi je skutečný duch bratrství a přátelství. Je to něco velmi mocného, občas nehmatatelného, ale velmi skutečného. Vnímám to, podobně jako mí spolupracovníci, když cestuji po kůlech a sborech Sionu a po misiích po celé zemi. … Vždy tam nacházím atmosféru přátelství a bratrství. Je to jedna z těch úžasných věcí, které jsou spojeny s členstvím v Církvi a v království Božím.“⁸²

Starší Benson se také rád dělil o svědectví o Spasiteli s lidmi jiného náboženství. Například v roce 1959 společně se sestrou Bensonovou a čtyřmi pracovníky Ministerstva zemědělství Spojených států navštívil sedm zemí včetně Sovětského svazu. I když tam byl v pozici ministra zemědělství, jeho apoštolské svědectví se dotklo srdce mnoha lidí. Později vyprávěl:

„Cestou na letiště během [našeho] posledního večera v Moskvě jsem se zklamaně zmínil … jednomu našemu průvodci, že jsme v Rusku neměli možnost navštívit žádný kostel. Ten řekl několik slov řidiči, auto se uprostřed široké ulice otočilo a nakonec jsme zastavili před starou budovou se štukovou omítkou v potemnělé a úzké dlážděné postranní uličce nedaleko Rudého náměstí. Byl to centrální baptistický kostel.

Byl deštivý a nevlídný říjnový večer a ve vzduchu se vznášel nepříjemný chlad. Když jsme ale vstoupili do kostela, byl plný – lidé stáli na chodbě, ve vstupním prostoru, a dokonce i na ulici. Dozvěděli jsme se, že podobné zástupy se zde shromažďují každou neděli, úterý a čtvrtek.

Díval jsem se do tváře oněch lidí. Mnozí z nich byli středního věku a starší, ale byl tam i překvapivě velký počet mladých. Asi čtyři z každých pěti byly ženy, z nichž většina měla hlavu zahalenou šátkem. Byli jsme uvedeni na místo vedle řečnického pultu. …

Pastor pronesl několik slov, pak zahrály varhany a zazněla náboženská píseň, kterou jako jedním hlasem zpívali všichni shromáždění. Slyšet zpívat 1 500 lidí bylo jedním z nejpůsobivějších zážitků v celém mém životě. Vzhledem k naší společné křesťanské víře k nám pronesli slova přivítání, která překlenula veškeré rozdíly, ať již jde o jazyk, státní zřízení nebo historii. A zatímco jsem se, emocionálně vyveden z míry, snažil znovu vzpamatovat, pastor mě prostřednictvím tlumočníka, který tam stál, požádal, abych ke shromážděným lidem promluvil.

Musel jsem vynaložit velké úsilí, abych dostatečně ovládl své emoce a s tímto návrhem souhlasil. Pak jsem mimo jiné řekl: ‚Je od vás velmi milé, že jste mne požádali, abych vás pozdravil.

Přináším vám pozdravy od mnoha milionů nábožensky zaměřených lidí v Americe i po celém světě.‘ A najednou jsem měl pocit, že je to ta nejpřirozenější věc – mluvit k těmto spolukřesťanům o nejposvátnějších pravdách, které jsou člověku známy.

‚Náš Nebeský Otec není daleko. Může nám být velmi nablízku. Bůh žije, vím, že žije. Je náš Otec. Ježíš Kristus, Vykupitel světa, bdí nad celou touto zemí. A vše řídí. Nemějte obavy, dodržujte Jeho přikázání, mějte rádi jeden druhého, modlete se o mír a vše dobře dopadne.‘

Zatímco byly jednotlivé věty překládány shromážděným, byl jsem svědkem toho, jak ženy vytáhly kapesníky a, jak jeden z přítomných poznamenal, začaly jimi ‚mávat, jako když se matka natrvalo loučí se svým jediným synem‘. Důrazně pokyvovaly hlavou a opakovaly: da, da, da! (ano, ano, ano!). Pak jsem si poprvé všiml toho, že ochozy kostela byly také plné a mnoho lidí stálo opřených o zeď. Podíval jsem se na jednu stařenku před sebou – hlavu měla zakrytou jednoduchým starým šátkem, kolem ramen přehoz a v její letité vrásčité tváři se zračila víra. Promluvil jsem přímo k ní.

‚Tento život je jen částí věčnosti. Než jsme přišli sem, žili jsme jako duchovní děti Boží. A budeme znovu žít poté, co tento život opustíme. Kristus zlomil pouta smrti a byl vzkříšen. My všichni budeme vzkříšeni.

Věřím velmi silně v modlitbu. Vím, že je možné napojit se na onu neviditelnou moc, která nám dodává sílu a je pro nás pevnou kotvou ve chvíli, kdy to potřebujeme.‘ Po každé větě, kterou jsem pronesl, stařenka pokývala souhlasně hlavou. I když byla tato žena stará, vetchá a vrásčitá, byla ve své oddanosti nádherná.

Nepamatuji si, co všechno jsem řekl, ale vzpomínám si na povznášející pocit, který jsem měl díky zaujatým pohledům na tváři těchto mužů a žen, kteří tak neochvějně dokazovali svou víru v Boha, jemuž sloužili a jehož milovali.

Na závěr jsem řekl: ‚Zanechávám vám své svědectví, jakožto letitý služebník Církve, že pravda přetrvá. Čas je na straně pravdy. Bůh vám žehnej a ochraňuj vás po všechny dny vašeho života, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.‘

Těmito slovy jsem ukončil svůj přerušovaný krátký proslov, protože jsem již nedokázal nic dodat, a posadil jsem se. Celé shromáždění poté začalo zpívat náboženskou píseň, kterou jsem si oblíbil již jako dítě: ‚Bůh buď s vámi, než se sejdem zas.‘ Zatímco lidé zpívali, odcházeli jsme z kostela, a když jsme šli uličkou mezi lavicemi, mávali nám na rozloučenou kapesníky – připadalo mi, že nám na odchodu mávalo všech 1 500 shromážděných.

Měl jsem tu výsadu promlouvat na mnoha církevních shromážděních v různých koutech světa, ale to, jaký dopad na mě měl tento zážitek, je téměř nepopsatelné. Na onen večer do smrti nezapomenu.

Zřídkakdy, pokud vůbec někdy, jsem pociťoval lidskou sounáležitost a neuhasitelnou touhu lidského srdce po svobodě tak intenzivně jako právě tehdy. …

Vrátil jsem se [domů] s odhodláním vyprávět tento příběh často – protože ukazuje, že duch svobody, duch bratrství a duch náboženství bude žít dál a dál navzdory všem snahám ho zničit.“⁸³

President Kvora Dvanácti apoštolů

26. prosince 1973 se ke staršímu Bensonovi dostala nečekaná zpráva, že president Harold B. Lee, president Církve, nenadále zemřel. V důsledku úmrtí presidenta Leeho zaujali rádci v Prvním předsednictvu své místo v Kvoru Dvanácti. O čtyři dny později byl Spencer W. Kimball ustanoven jako president Církve a Ezra Taft Benson byl ustanoven jako president Kvora Dvanácti apoštolů. V důsledku této zodpovědnosti se president Benson chopil dalších administrativních povinností. Předsedal týdenním schůzkám Kvora a koordinoval práci svých bratří, včetně jejich úkolů předsedat konferencím kůlů, navštěvovat misie a povolávat patriarchy kůlů. Také měl zodpovědnost dohlížet na práci dalších generálních autorit. Jemu i jeho bratřím pomáhali organizovat práci administrativní pracovníci, kteří se starali o úřednické záležitosti.⁸⁴

Na jednom setkání s Kvorem Dvanácti se president Benson podělil o své myšlenky týkající se jeho služby jako presidenta Kvora: „Dělám si velkou starost ve vztahu k této veliké zodpovědnosti – nepociťuji obavy, protože vím, že v tomto díle, … děláme-li vše, co je v našich silách, nemůžeme selhat. Vím sice, že Pán nás bude posilovat, ale dělá mi velkou starost být povolán jako vedoucí skupiny takových mužů, jako jste vy – zvláštní svědkové Pána Ježíše Krista.“⁸⁵

President Benson propojil tuto pokoru se svou typickou odvahou a zdůrazňováním významu usilovné práce. Často delegoval zodpovědnosti druhým, aby i oni měli příležitost sloužit. Od těch, které vedl, očekával to nejlepší, stejně jako to očekával od sebe. I když byl náročný, byl laskavý. Naslouchal názorům bratří a podporoval na schůzkách Kvora otevřenou diskusi. Starší Boyd K. Packer, Russell M. Nelson a Dallin H. Oaks, kteří byli pod jeho vedením služebně mladšími členy Kvora Dvanácti, uvedli, že je vždy povzbuzoval, aby se dělili o své názory, i když se lišily od těch jeho.⁸⁶

Členové Kvora Dvanácti také poznali, že vedení presidenta Bensona bylo založeno na neměnných zásadách. Opakovaně jim například říkal: „Pamatujte, bratří, že to, na čem v tomto díle záleží, je Duch.“⁸⁷ A měl jedno měřítko, kterým poměřoval všechna rozhodnutí Kvora – vždy se ptal: „Co je nejlepší pro Království?“ Starší Mark E. Petersen, který s ním sloužil v Kvoru Dvanácti, řekl: „Odpověď na tuto otázku byla rozhodujícím faktorem v každé důležité záležitosti, kterou musel president Ezra Taft Benson v průběhu svého života řešit.“⁸⁸

President Církve

5. listopadu 1985 zemřel po dlouhé nemoci president Spencer W. Kimball. Vedení Církve nyní spočívalo na Kvoru Dvanácti apoštolů, přičemž president Ezra Taft Benson byl presidentem Kvora a jeho služebně nejstarším členem. O pět dní později na slavnostním a posvátném setkání Kvora Dvanácti v chrámu Salt Lake byl president Benson ustanoven jako president Církve. Byl inspirován požádat presidenta Gordona B. Hinckleyho, aby sloužil jako jeho první rádce, a presidenta Thomase S. Monsona, aby sloužil jako druhý rádce.

President Benson se svými rádci v Prvním předsednictvu: presidentem Gordonem B. Hinckleym (vlevo) a presidentem Thomasem S. Monsonem (vpravo)

President Benson již dříve věděl o nejistém zdravotním stavu presidenta Kimballa a doufal, že se jeho příteli fyzické síly obnoví. „Nečekal jsem, že nastane tento den,“ řekl president Benson na tiskové konferenci krátce poté, co byl ustanoven do úřadu presidenta Církve. „Společně s manželkou Florou jsme se neustále modlili, aby dny presidenta Kimballa na této zemi byly prodlouženy a aby se v jeho prospěch stal další zázrak. Nyní, když Pán promluvil, uděláme pod Jeho vedením vše, co je v našich silách, abychom toto dílo pohnuli kupředu po celé zemi.“⁸⁹

President Benson se na své první generální konferenci v povolání presidenta Církve podělil o to, na co bude ve snaze nést dílo Páně kupředu klást prvořadý důraz. „V dnešní době,“ prohlásil, „Pán zjevil, že je zapotřebí opětovně klást důraz na Knihu Mormonovu.“⁹⁰

President Benson jako člen Kvora Dvanácti opakovaně kázal o důležitosti Knihy Mormonovy.⁹¹ Jako president Církve ale tomuto tématu věnoval ještě větší pozornost. Prohlásil, že „na celé Církvi spočívá odsouzení“, protože se Svatí posledních dnů nevěnují dostatečně studiu Knihy Mormonovy nebo nevěnují pozornost jejímu učení. Řekl: „Kniha Mormonova nebyla a dosud není středem našeho osobního studia, rodinné výuky, kázání a misionářské práce. Z toho musíme činit pokání.“⁹² Často citoval slova Proroka Josepha Smitha, který prohlásil, že lidé „se dodržováním jejích předpisů přiblíží Bohu více nežli prostřednictvím kterékoli jiné knihy“,⁹³ a toto zaslíbení dále vysvětloval. „V této knize je moc,“ řekl, „která vám začne proudit do života v okamžiku, kdy ji začnete vážně studovat.“⁹⁴ Naléhavě žádal Svaté posledních dnů, aby „[zaplavili] zemi i svůj život Knihou Mormonovou“.⁹⁵

Svatí posledních dnů po celém světě si tuto radu svého proroka vzali k srdci. Díky tomu byli posíleni společně i každý jednotlivě.⁹⁶ President Howard W. Hunter řekl: „Může snad některá generace, včetně těch, které se dosud nenarodily, vzpomenout na působení presidenta Ezry Tafta Bensona, aniž by okamžitě nepomyslela na jeho lásku ke Knize Mormonově? Snad žádný president Církve od doby samotného Proroka Josepha Smitha se nesnažil více o to, aby učil pravdám z Knihy Mormonovy, aby se stala každodenním objektem studia pro všechny členy Církve a aby se její distribucí ‚zaplavila celá země‘.“⁹⁷

Svědectví presidenta Bensona o Knize Mormonově bylo úzce spjato s jeho svědectvím o Ježíši Kristu. V době, kdy mnozí lidé zavrhovali „božskou podstatu Spasitele“, prohlašoval, že „tato božsky inspirovaná kniha je … závěrným kamenem při vydávání svědectví světu o tom, že Ježíš je Kristus“.⁹⁸ Již od vysvěcení apoštolem v roce 1943 sloužil pilně jako svědek toho, že Spasitel skutečně žije. Jako president Církve svědčil o Ježíši Kristu a o Jeho Usmíření s obnovenou vitalitou a naléhavostí. Nabádal Svaté, aby se nechali „vést Kristem“ a aby byli „pohlceni v Kristu“⁹⁹ a aby „vedli život zaměřený na Krista“.¹⁰⁰ Když mluvil o Spasiteli, řekl: „Z celé duše Ho miluji.“¹⁰¹

President Benson učil s naléhavostí a mocí také o dalších tématech. Varoval před nebezpečími plynoucími z pýchy. Svědčil o věčném významu rodiny. Učil o zásadách víry a pokání a zdůrazňoval, že je potřeba oddaně vykonávat misionářskou práci.

I když nemluvil o Spojených státech amerických tak často jako dříve, připomněl 200. výročí podepsání Ústavy Spojených států tím, že na toto téma promluvil na generální konferenci Církve v říjnu 1987. A i nadále choval lásku ke svobodě a k opravdovému patriotismu po celém světě. Na konci 80. let a na začátku 90. let 20. století uvítal s radostí zprávy o pádu Berlínské zdi a o tom, že lidé v Rusku a ve východní Evropě získali větší svobodu a vládu, která byla otevřenější vůči náboženskému uctívání.¹⁰²

President Benson také pronesl sérii proslovů určených konkrétním skupinám členů Církve. Od dubna 1986 si připravoval kázání adresovaná mladým mužům, mladým ženám, matkám, domácím učitelům, otcům, mladým svobodným dospělým, svobodným dospělým ženám, dětem a seniorům. President Howard W. Hunter řekl: „Promlouval ke každému a měl zájem o všechny. Promlouval k ženám Církve i k mužům. Promlouval k seniorům. Promlouval k těm, kteří byli svobodní, k mládeži a moc rád mluvil k dětem v Církvi. Udílel úžasné a osobní rady všem členům Církve, ať již se nacházeli v jakékoli situaci. Tato kázání nás budou dál posilovat a vést, zatímco o nich v průběhu mnoha budoucích let budeme přemýšlet.“¹⁰³

President Benson plakal dojetím, když dostal dopis od jedné rodiny, na kterou měl velký vliv jeden z jeho proslovů. V dopise mladý otec popisoval, že s manželkou sledovali generální konferenci v televizi. Jejich tříletý syn si hrál ve vedlejším pokoji, kde byla konference puštěná v rádiu. Poté, co si tito rodiče vyslechli poselství presidenta Bensona určené dětem, přišli do pokoje, kde si hrál syn. Chlapec „nadšeně zvolal: ‚Ten pán v rádiu řekl, že i když děláme chyby, Nebeský Otec nás má přesto rád.‘ Toto jednoduché tvrzení,“ řekl otec, „zanechalo v našem malém synovi trvalý a hluboký dojem. Dokonce i dnes se ho mohu zeptat, co řekl president Benson, a dostanu tutéž nadšenou odpověď. Poznání, že má laskavého a milujícího Otce v nebi, mu přináší útěchu.“¹⁰⁴

Krátce po generální konferenci v říjnu 1988 president Benson prodělal mrtvici, po které již nemohl mluvit na veřejnosti. Po určitou dobu se ještě účastnil generálních konferencí i dalších veřejných shromáždění. Na konferencích v roce 1989 jeho rádci přečetli kázání, která připravil. Od roku 1990 jeho rádci předávali jeho pozdravy Svatým a citovali z jeho minulých kázání. Konference v dubnu 1991 byla poslední, které se zúčastnil. Od té doby byl fyzicky schopen jen sledovat průběh konference v televizi.¹⁰⁵

President Gordon B. Hinckley řekl: „Jak bylo možné očekávat, jeho tělo postupujícím věkem chřadlo. Nemohl chodit tak, jak kdysi chodíval. Nemohl mluvit tak, jak kdysi mluvíval. Jeho stav se postupně zhoršoval, ale přesto byl, dokud žil, vyvoleným prorokem Páně.“¹⁰⁶ Církev vedli president Hinckley a president Thomas S. Monson na základě pravomoci, kterou jim president Benson delegoval, ale Církev nikdy nepřišla s žádnou novou iniciativou, aniž by o ní president Benson věděl a aniž by ji schválil.¹⁰⁷

Tak, jak president Benson fyzicky slábl, se zhoršovalo také Flořino zdraví a 14. srpna 1992 Flora zemřela. O necelé dva roky později, 30. května 1994, se k ní president Benson připojil a jeho smrtelné ostatky byly uloženy vedle ní v jejich milovaném Whitney. Na pohřbu presidenta Bensona president Monson vzpomínal: „Při jedné příležitosti mi řekl: ‚Bratře Monsone, pamatujte si, že bez ohledu na to, co kdokoli může říkat, si přeji být pohřben ve Whitney v Idahu.‘ Presidente Bensone, dnes vám toto přání plníme. Jeho tělo se vrátí domů do Whitney, ale jeho věčný duch již odešel domů k Bohu. Bezpochyby se nyní raduje se svou rodinou, s přáteli a se svou milovanou Florou. …

Farmářský chlapec, který se stal prorokem Božím, se vrátil domů. Bůh žehnej jeho památce.“¹⁰⁸