Důvěra spočívající ve způsobilosti
Z firesidu pro mladé, který se uskutečnil 31. prosince 2006.
Rád bych mluvil bez obalu o tom, jak mít jeden velmi zvláštní druh důvěry.
Mé poselství pro vás je poselstvím naděje a povzbuzení nyní i po zbytek vašeho života. Ve světě je spousta problémů, ale problémy se vyskytovaly vždy – v každém věku a v každé době. Nenechte se jimi příliš pohltit a nenechte se jimi odradit. Následující roky budou naplněny úžasnými příležitostmi a velikými požehnáními. Nadále budeme svědky pokroku ve vědě, technologiích, lékařství a komunikaci, což jsou všechno oblasti, které nám velkou měrou obohacují život. Žijete v té nejnádhernější době, jakou kdy svět poznal, kdy se stále více lidí po celém světě těší požehnáním doby v mnohem větší míře, než tomu bylo kdykoli dříve v historii. Jen na to pomyslete – vaše babička ani nesnila o digitálním tabletu, když byla ve vašem věku, a váš dědeček doteď není schopen poslat textovou zprávu. A tak buďte šťastní a zdraví a optimističtí.
Říkám to částečně proto, že v jednom článku, který jsem nedávno četl, se psalo, že nejčastější nemocí mezi dnešními mladými není cukrovka ani infarkt ani rakovina. (Takovéto problémy jsou většinou vyhrazeny pro lidi v mém věku, a ne pro vás.) Ne, nemocí, kterou dospívající lidé trpí nejvíce, jak se tam psalo, je pochybování o sobě samých, obavy z budoucnosti, nízké sebevědomí a všeobecný nedostatek důvěry v sebe sama a v okolní svět.
Ačkoli jsem mnohem starší než vy, tak těmto obavám rozumím, protože, jak se zdálo, i já jsem po většinu svého dospívání čelil situacím, ve kterých jsem neměl dost sebedůvěry. Pamatuji si, jak jsem usiloval o dobré známky a doufal jsem, že získám stipendium, a říkal jsem si, proč jsou ostatní v této oblasti patrně mnohem nadanější než já. Vzpomínám si na všechny ty roky sportovních soutěží, kdy jsem se snažil hrát s důvěrou nezbytnou pro úspěch ve sportech na střední i vysoké škole a kdy jsem si zoufale přál vyhrát nějaký ten zápas nebo získat nějaký ten vytoužený titul. Obzvlášť si pamatuji na to, že jsem měl nedostatek důvěry, pokud jde o dívky – což je pro mladé muže často velkým zdrojem úzkosti. Jsem velmi vděčný za to, že sestra Hollandová byla ochotna to se mnou risknout. Ano, pamatuji si na všechno to, co znáte i vy – že jsem si nebyl jistý, zda vypadám dobře nebo zda mě druzí přijímají nebo co mě v budoucnosti čeká.
Dnes nechci hovořit o všech těch věcech, kterým mladí lidé čelí a které způsobují nízké sebevědomí nebo určitý nedostatek důvěry; chci bez obalu hovořit o tom, jak mít jeden velmi zvláštní druh důvěry – důvěry, která, když ji oprávněně získáme, koná zázraky ve všech oblastech našeho života, obzvláště pokud jde o naši sebeúctu a o to, jak nahlížíme na budoucnost. Abych to ilustroval, budu vám vyprávět jeden příběh.
Hodnota osobní způsobilosti
Před mnoha lety, dlouho předtím, než jsem byl povolán generální autoritou, jsem byl řečníkem na jedné konferenci mladých dospělých. Na závěr se konalo svědecké shromáždění, na němž přišel dopředu vydat svědectví jeden pohledný navrátivší se misionář. Vypadal dobře, čistě a sebejistě – přesně tak, jak by měl navrátivší se misionář vypadat.
Jakmile začal mluvit, oči se mu zalily slzami. Řekl, že je velmi vděčný za to, že může stát před tak úžasnou skupinou mladých Svatých posledních dnů, a že má dobrý pocit ze života, který se snaží vést. Ale tento pocit mohl mít, jak řekl, jen díky zážitku, který měl před několika lety, zážitku, který mu navždy změnil život.
Poté vyprávěl o tom, jak se jednou, krátce poté, co byl v 18 letech vysvěcen starším, vracel domů z rande. Během onoho rande došlo k něčemu, na co nebyl vůbec hrdý. Nešel do žádných podrobností, což by se na veřejnosti ani nehodilo. Dodnes nevím, co přesně se tenkrát stalo, ale pro něj to mělo takový význam, že to ovlivnilo jeho ducha a sebeúctu.
Když seděl chvíli v autě před svým domem, přemýšlel o tom, co se stalo, a pociťoval nad tím skutečnou lítost, vyběhla z domu jeho matka-nečlenka a vyděšeně zamířila přímo k autu. Vychrlila na něj, že jeho mladší bratr právě doma upadl, rozbil si hlavu a měl jakýsi záchvat nebo křeče. Otec, který také nebyl členem, okamžitě zavolal sanitku, ale bylo jasné, že než pomoc dorazí, přinejlepším to chvíli potrvá.
„Pojď a udělej něco,“ naléhala matka. „Nemáte ve vaší Církvi něco, co v takových chvílích děláte? Máš jejich kněžství. Tak pojď a udělej něco!“
Jeho matka toho v té době o Církvi mnoho nevěděla, ale věděla, že existují jakási kněžská požehnání. Avšak tento večer, kdy někdo, koho velmi miloval, potřeboval jeho víru a sílu, mu tento mladý muž nedokázal pomoci. Pocity, s nimiž zrovna bojoval, a provinění, kterého se podle svého soudu právě dopustil – ať už šlo o cokoli – mu nedovolovaly předstoupit před Pána a požádat Ho o požehnání, kterého bylo zapotřebí.
Okamžitě vyskočil z auta a běžel k domu jednoho způsobilého staršího muže, který byl jeho přítelem od doby, kdy se před dvěma či třemi lety obrátil do Církve. Vysvětlil mu, co se stalo, a oba dva dorazili zpět do chlapcova domu ještě před příjezdem záchranářů. Šťastným koncem tohoto příběhu, jak ho vyprávěl onen mladý muž během svědeckého shromáždění, bylo to, že tento starší muž dal zraněnému dítěti bez otálení krásné a mocné kněžské požehnání, díky němuž se uklidnilo a mohlo odpočívat až do doby, kdy dorazil lékař. Krátký pobyt v nemocnici a důkladné vyšetření ukázaly, že nedošlo k žádnému trvalému poškození. Strašlivá chvíle pro tuto rodinu pominula.
Onen navrátivší se misionář, o kterém hovořím, poté řekl: „Nikdo, kdo nikdy nečelil tomu, čemu jsem ten večer čelil já, nemůže pochopit, jak moc jsem se styděl a jak moc mě trýznil pocit, že jsem nebyl způsobilý použít kněžství, jehož jsem byl nositelem. Tato vzpomínka mě drásá ještě o to více, že to byl můj mladší bratr, který mě potřeboval, a moji milovaní rodiče-nečlenové, kteří měli veliký strach a po právu ode mě očekávali něco více. Ale jak tu dnes před vámi stojím, mohu vám dosvědčit toto,“ řekl. „Nejsem dokonalý, ale od onoho večera jsem již nikdy neudělal nic, co by mi bránilo předstoupit s důvěrou před Pána a požádat Ho o pomoc, když je to potřeba. Osobní způsobilost je v tomto světě, kde žijeme, bitvou,“ řekl, „ale je to bitva, kterou vyhrávám. Jednou v životě jsem byl svědkem toho, jak prst zatracení ukazoval mým směrem, a nemám vůbec v úmyslu ho ještě někdy vidět, pokud pro to budu moci něco udělat. A samozřejmě,“ dodal na závěr, „mohu pro to udělat všechno.“
Dokončil své svědectví a šel se posadit. Stále ho mám před očima. Stále se mi vybavuje prostředí, ve kterém jsme se nacházeli. Dodnes si pamatuji to naprosté a dojemné ticho, jež následovalo po jeho slovech, kdy každý v místnosti měl příležitost podívat se trochu hlouběji do své duše a zavázat se žít o něco věrněji podle těchto mocných slov Pána:
„Nechť ctnost zdobí myšlenky tvé neustále; potom bude růsti sebedůvěra tvá v přítomnosti Boží; a nauka kněžství bude skrápěti duši tvou jako rosa z nebe.
Duch Svatý bude stálým společníkem tvým a žezlo tvé neměnným žezlem spravedlivosti a pravdy.“ (NaS 121:45–46; zvýraznění přidáno.)
Těšte se z Ducha Božího
Milovaní mladí přátelé, kéž je váš život nádherný. Myslete na to nejlepší, doufejte v to nejlepší a mějte víru v budoucnost. Máte před sebou skvělý život. Váš Nebeský Otec vás miluje. Pokud jste se dopustili chyb, můžete z nich učinit pokání a získat odpuštění, tak jako ho získal tento mladý muž. Máte toho tolik, pro co můžete žít, připravovat se na to a věřit v to. To, že máte ve chvílích samoty tváří v tvář svým vzpomínkám čisté svědomí, vám umožňuje pociťovat Ducha Božího velmi osobním způsobem. Chtěl bych, abyste se z tohoto Ducha mohli těšit, abyste vždy pociťovali onu důvěru v přítomnosti Pána. Kéž ctnostné myšlenky uchovávají naše skutky čisté dnes, zítra a na věky.