Mohl jsem se podělit o mnohé

Brent Fisher, Kalifornie, USA

O připravenosti na nouzové situace jsem vždy přemýšlel ve spojitosti se zajištěním své rodiny a sebe sama. Jednoho nedělního rána v roce 1992 na jihu Floridy jsem se však naučil dívat se na připravenost z jiného úhlu. Hurikán Andrew, jeden z nejničivějších a finančně nejnáročnějších hurikánů, které kdy zasáhly Spojené státy, narušil krásné letní ráno v Miami na Floridě.

Kvůli svému zaměstnání jsem se účastnil tříměsíčního seznamovacího programu a bydlel jsem přechodně sám v bytě poblíž pláže. Když přišlo varování před hurikánem a já jsem zjistil, že bude zapotřebí, aby se obyvatelé našeho bytového domu evakuovali, jeden z mých spolupracovníků zarezervoval pro ostatní kolegy a pro mě pokoje v hotelu ve vnitrozemí. Zatloukl jsem okna a uskladnil své věci.

Očekával jsem, že mě na týden přijede navštívit má žena s dětmi, takže jsem v předstihu nakoupil dostatek jídla a vody pro svou šestičlennou rodinu. Těšilo mě vědomí, že jsem se mohl odebrat na bezpečné místo a že jsem si s sebou mohl vzít dost jídla na několik týdnů.

Když jsem se dopoledne v 10:30 chystal odejít, cítil jsem se dobře – všechno bylo v pořádku. Poklekl jsem a v modlitbě jsem Nebeskému Otci poděkoval za požehnání a poprosil jsem Ho o pomoc během bouře, která přicházela. Když jsem modlitbu končil, Duch mě ponoukal k tomu, abych řekl: „Pokud bude někdo potřebovat pomoc, pomoz mi ho prosím najít.“

Během několika minut zaklepala na dveře vdova, které bylo něco přes osmdesát. „Promiňte,“ řekla. „Spletla jsem si pokoje. Hledám přítelkyni.“

Vypadala vyčerpaně. Když jsem se jí zeptal, zda bych jí mohl nějak pomoci, začala být rozrušená a řekla mi, že neví, co má dělat nebo kam má jít. Zeptal jsem se jí, kde bydlí, a šli jsme spolu do jejího bytu, vyhodnotili situaci a prošli si, jaké má možnosti.

Řekl jsem jí, že má společnost by mohla mít místo v jednom z našich hotelových pokojů, a vybídl jsem ji, aby se připojila k naší skupině. Vydechla úlevou. Rychle jsme zabalili a zajistili její byt a majetek a já jsem zařídil, aby jeden z mých spolupracovníků odvezl její auto k hotelu.

Když jsem se chystal odejít, o pomoc požádaly ještě dvě další vdovy. Pomohl jsem jim uklidnit se, aby mohly jasně myslet a přijít na to, kde najdou útočiště. Když jsem u jednoho kolegy z práce vyzvedával zavazadla, požádala mě o pomoc další starší vdova. Uklidili jsme její křehké věci na bezpečné místo a pomohli jsme jí připravit se k odchodu.

Mezitím jiní spolupracovníci pozvali dva vysokoškolské studenty, kteří bydleli na ostrově, aby zůstali spolu s naší skupinou v onom hotelu ve vnitrozemí. K jídlu měli jen hrst krekrů a litr minerálky. Naštěstí jsem měl spoustu toho, o co jsem se mohl podělit, a to nejen s nimi, ale také se všemi ostatními.

Být připraven a veden Pánem bylo obrovským požehnáním. Umožnilo mi to, abych kolem sebe ve znepokojivé době šířil klid a abych věnoval téměř všechen svůj čas pomoci druhým, aniž bych se staral o sebe. Moje vděčnost našim vedoucím kněžství za radu, že máme být připraveni, dosáhla nové úrovně.