Čekání na úsvit

Julia Wagnerová, Ohio, USA

Stíny obklopovaly potemnělou místnost, když jsem za bezesné noci naslouchala dechu svého manžela ve snaze zjistit, zda spí. Byly tomu jen dva dny, co v důsledku náhlé tragické nehody zemřela naše 12letá dcera. Znovu jsem zavřela oči, ale usnout se mi nedařilo. Mé srdce toužilo po dceři. Ani všechna znalost plánu spasení nedokázala zmírnit bolest z její ztráty.

Když se přiblížil úsvit, pocítila jsem náhle silnou touhu. Slunce mělo již brzy vyjít a já jsem v duchu uviděla oblohu, jak se koupe v měkkém růžovém světle. Naše dcera milovala růžovou. Růžový úsvit byl přesně to, co jsem potřebovala, abych se cítila být jí znovu nablízku.

„Pojďme se podívat na východ slunce,“ pošeptala jsem svému ospalému manželovi.

Stáli jsme na příjezdové cestě obráceni k východu a čekali jsme … a čekali. Přestože se obloha rozjasnila, slunce skrze nízké mraky neproniklo.

Opřela jsem si hlavu o rameno svého manžela a povzdechla si, zatímco jsem se snažila předstírat, že mi to nevadí. Ale chtěla jsem něco víc. Potřebovala jsem něco víc. Nebeský Otec by mi přece jistě mohl splnit toto přání poté, co si vzal naši sladkou holčičku domů k sobě.

Když se manžel obrátil, aby se vrátil dovnitř, podíval se na západní obzor za námi a řekl: „Podívej!“

Otočila jsem se. Oblaka za námi byla zalita jemným ruměncem a obklopena zlatým světlem. Zatajil se mi dech a do očí mi vstoupily slzy. Bylo to krásnější, než jsem si dokázala představit. Bylo to, jako by mě dcera objímala. Byla jsem si vědoma toho, že Nebeský Otec ví o mém bolavém srdci a posílá mi příslib naděje do budoucna – jemnou připomínku toho, že rodiny jsou věčné, a všech těch krásných chvil, které mají teprve přijít.

Často jsem přemýšlela o onom nádherném okamžiku a o nové perspektivě, kterou mi poskytl. Kdo by hledal úsvit na západě? Avšak právě tam na mě čekal onen zázrak. Kolik požehnání a zázraků přehlížím, protože pocházejí z nečekaných míst? Kolikrát se zaměřuji na to, co by podle mě mělo být, a přehlížím slávu toho, co je?

Neúnavně jsme se modlili za zázrak, jenž nám byl odepřen, avšak když jsem se na věc podívala z nové perspektivy, uviděla jsem zázrak čtyř životů, jejichž kvalita se zlepšila díky darování orgánů mé dcery, zázrak rodinné lásky a jednoty ve sboru a zázrak služby. Pociťovala jsem hluboký zármutek, ale také jsem pociťovala, jak mou duši s každými červánky úsvitu, s každým narůžovělým západem slunce a s každým růžovým kvítkem, který po cestě nacházím, naplňuje mocná naděje.

Nyní, když vychází slunce, se podívám k východu a pak se obrátím, abych se podívala na západ. Usměji se, když si uvědomím, že vždy lze nalézt zázraky a požehnání – a že paprsky vycházejícího slunce vždy ozáří i náš zármutek, pokud jim to dovolíme.