Jsme Pánovy ruce
Vyhledávat chudé a pomáhat těm, kteří trpí, je neoddělitelnou součástí toho, co znamená být učedníkem Ježíše Krista.
Během počátečních dnů Velké hospodářské krize se spojilo šest presidentů kůlů v údolí Solného jezera, aby se nějak vypořádali s chmurnými mračny chudoby a hladu, která hrozila dopadnout na mnohé členy Církve.1 I když ekonomická krize zasáhla lidi všude po celé zemi, Utah jí byl zvlášť těžce postižen.2
V té době měli vedoucí Církve jen málo prostředků na pomoc potřebným. Mohli samozřejmě použít postní oběti, ale neustálá potřeba pomoci byla mnohem větší, než kdy zažili. Pod vedením Předsedajícího biskupstva byl na začátku 20. století založen pracovní úřad Deseret Employment Bureau. Ten však nebyl odpovídajícím způsobem vybaven k tomu, aby zvládl tak velký počet potřebných.
Těchto šest vedoucích vědělo, že pokud mají nějak pomoci členům svých kůlů, nemohou dál čekat. Musí něco okamžitě udělat. A začali tím, že členy poslali do práce. Zorganizovali muže a vzali je na pole, kde mohli sklízet úrodu. Vděční farmáři výměnou za jejich práci věnovali těmto mužům štědré potravinové dary. Přebytek byl odnesen do zásobárny a distribuován ostatním, kteří trpěli hladem. Tak jak dary přibývaly, začali Svatí potraviny konzervovat, aby je uchovali po delší dobu. Toto byl začátek novodobého programu sociální péče.
O osm desetiletí později novodobí vedoucí Církve po celém světě dohlížejí na své kongregace a mají stejné odhodlání nabízet pomocnou ruku potřebným.
Na říjnové generální konferenci v roce 2011 president Dieter F. Uchtdorf, druhý rádce v Prvním předsednictvu, řekl: „Až příliš často vidíme potřeby kolem sebe, a doufáme, že se nějakým zázračným způsobem objeví někdo z daleka, kdo tyto potřeby uspokojí. Možná čekáme na nějaké experty s odbornými znalostmi, kteří dané problémy vyřeší. Když to činíme, odpíráme svým bližním službu, kterou bychom jim mohli poskytnout, a připravujeme sami sebe o příležitost sloužit. Ačkoli na expertech není nic špatného, buďme upřímní – nikdy jich nebude tolik, aby vyřešili všechny problémy. Místo toho Pán poslal své kněžství a jeho organizaci přímo před naše dveře, ve všech národech, kde je Církev zavedena.“3
Tato výzva, aby místní vedoucí a členové Církve na základě inspirace Ducha Svatého něco podnikli, vedla mnohé po celém světě k tomu, aby, slovy presidenta Uchtdorfa, „sami [přišli] na nějaký správný způsob“.4 Vyhrnuli si rukávy a rozhodli se pamatovat „ve všech věcech na chudé a potřebné, na nemocné a sužované“. (NaS 52:40.)
Ekvádor
Když se biskup Johnny Morante z Guayaquilu v Ekvádoru díval na členy svého sboru, bylo mu těžko u srdce. Až příliš mnoho rodin mělo problém zaopatřit si dokonce i ty nejzákladnější životní potřeby. Chtěl jim pomoci, a tak se radil s vedoucími sboru a přednesl tuto záležitost Pánu.
Vzhledem k tomu, že pracovních příležitostí bylo v okolí jen poskrovnu, začal pracovat se skupinou 11 sester, které povzbuzoval, aby zvážily možnost založit malé podnikání. Tyto sestry si všimly toho, že lidé měli zájem o kvalitní a levné čisticí prostředky pro domácnost, a zvažovaly, zda by tyto prostředky mohly vyrábět a prodávat ve své obci. Jak se ale naučí tyto prostředky vyrábět?
V té době se biskup Morante dozvěděl, že v jeho sboru žije jedna nezaměstnaná sestra, která kdysi pracovala jako chemička ve farmacii. Když ji oněch 11 sester požádalo o pomoc, s radostí je začala učit, jak vyrábět bezpečné a kvalitní přípravky.
Vytvořily si podnikatelský plán; zmapovaly oblasti v obci, které budou mít jednotlivé sestry na starosti; rozhodly se, co budou vyrábět, a navrhly si obaly a štítky.
Za několik měsíců již měly vytvořenou zákaznickou základnu a vydělávaly dost na to, aby zmírnily svou chudobu a pomáhaly zaopatřovat rodinu.
Když se o tomto podniku dozvěděli manažeři z místní farmaceutické společnosti, zaujal je příběh oné nezaměstnané ženy, která kdysi pracovala jako chemička ve farmaceutickém průmyslu. Nakonec ji pozvali na pohovor a zaměstnali ji jako vedoucí výroby.
Rusko
Galina Gončarova z moskevského sboru Rečnoj v Rusku, která sloužila jako historička sboru, uklouzla jednou na ledě a zlomila si obě ruce. Odvezli ji do nemocnice, kde jí dali ruce do sádry. Nedokázala se sama najíst ani obléknout. Nemohla se učesat, a dokonce ani zvednout telefon.
Když se ostatní členové jejího sboru dozvěděli, co se stalo, okamžitě zareagovali. Nositelé kněžství jí dali požehnání a společně se sestrami z Pomocného sdružení vytvořili rozpis, kdo se za touto sestrou zastaví a pomůže jí.
Vladimir Nečiporov, vedoucí misie sboru, řekl: „Vzpomněli jsme si na proslov z generální konference o soše Krista, které chyběly ruce.5 Pod sochu dal někdo destičku s nápisem: ‚Vy jste moje ruce.‘ Oněch několik týdnů, kdy se tato skvělá sestra nemohla o sebe postarat, pociťovali členové sboru Rečnoj určitou spřízněnost s tímto příběhem. Doslova jsme se stali jejíma rukama.“
Filipíny
Když v roce 2011 na Filipínách udeřila tropická bouře Washi, celá oblast byla zaplavena a bičována větrem. Bylo zničeno asi 41 000 domů a více než 1 200 lidí přišlo o život.
Před touto záplavou pocítil Max Saavedra, president filipínského kůlu Cagayan de Oro, inspiraci vytvořit kůlovou skupinu pro nouzové situace. Zorganizoval výbory, které měly různé úkoly – od vyhledávání a zachraňování po poskytování první pomoci a zajišťování potravin, vody a oblečení.
Když záplavy opadly na bezpečnou úroveň, vedoucí a členové Církve se pustili do práce. Zjistili, zda jsou jednotliví členové v bezpečí, a zhodnotili rozsah škod. Jeden člen zajistil gumové rafty, aby dostal do bezpečí uvízlé členy. Sborové domy se otevřely, aby poskytly přístřeší všem těm, kteří potřebovali jídlo, oblečení, pokrývky a dočasné útočiště. Zásadní potřebou bylo zajistit čistou vodu, a tak president Saavedra kontaktoval místní podnik, který vlastnil hasičský vůz s cisternou, a díky tomu dopravili čistou vodu do evakuačních středisek ve sborových domech. Členové s odbornými lékařskými zkušenostmi pomáhali zraněným.
Jakmile bylo postaráno o členy Církve, president Saavedra a jeho skupina navštívili další evakuační střediska ve městě a nabídli jim pomoc. Přinesli jim potraviny a další potřeby. Mnozí členové, ačkoli sami přišli o dům, ihned po bouři nesobecky pomáhali ostatním. Jakmile přestalo pršet a půda vyschla, dobrovolníci z Mormonských pomáhajících rukou ze tří kůlů začali distribuovat zásoby a pomáhat s úklidem.
Brazílie
V brazilském městě Sete Lagoas se nachází azylový dům pro hendikepované ženy, jejichž život byl poznamenán drogami. Každý den musely zápasit o přežití. Měly malou pec, ve které pekly asi 30 bochníků chleba denně. I když tyto ženy dostávaly určitou pomoc od místní humanitární organizace, měly stěží dostatek na to, aby se samy uživily. Když se o tom, co tyto ženy potřebovaly, dozvěděli vedoucí Církve z brazilského kůlu Sete Lagoas, chtěli jim nějak pomoci.
Promluvili si s nimi o jejich potřebách. Ženy jim řekly, že kdyby mohly upéci více chleba, mohly by se nejen samy lépe najíst, ale také by možná mohly pár bochníků prodat a získat tak velmi potřebný příjem.
Vedoucí a členové Církve ve spolupráci s místní vojenskou policií a místní školou zlepšili životní podmínky těchto žen. Díky církevnímu humanitárnímu grantu a dobrovolníkům z řad Církve a místní veřejnosti dokázali zajistit novou pekárnu, která ženám umožňovala upéci 300 bochníků denně.
Díky těmto příjmům mohly ženy v pekárně najmout svou první zaměstnankyni – jednu z žen z azylového domu.
Práce sociální péče
Podobně jako inspirovaní vedoucí Církve před desítkami let, kteří si všimli, že kolem nich jsou potřební lidé, a nechtěli zůstat neteční, v dnešní době vedoucí a členové Církve po celém světě dělají totéž svým způsobem a v místech svého bydliště.
Když president Uchtdorf promlouval ke členům Církve ohledně péče o druhé, řekl: „Pánův způsob neznamená sedět na břehu řeky a čekat na to, až voda odteče, abychom mohli přejít na druhou stranu. Znamená to spojit síly, vyhrnout si rukávy, dát se do práce a postavit most nebo vor, který nás převeze přes vody našich problémů.“6
Vyhledávat chudé a pomáhat těm, kteří trpí, je neoddělitelnou součástí toho, co znamená být učedníkem Kristovým. Je to něco, co dělal sám Ježíš Kristus, když sloužil lidem ve své době. „Tato práce poskytování pomoci dle způsobu Páně není jen dalším bodem na seznamu církevních programů,“ řekl v závěru svého proslovu president Uchtdorf. „Nemůžeme ji přehlížet nebo zanedbávat. Je to ústřední bod naší nauky; je to podstata našeho náboženství.“7