„Kapitola 1: Ježíš Kristus: náš Spasitel a Vykupitel“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 1“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 1

Ježíš Kristus: náš Spasitel a Vykupitel

„Ježíš Kristus je Spasitel světa. Je to Vykupitel celého lidstva. Je to Syn Boží. Ukázal nám cestu.“

Ze života Thomase S. Monsona

Thomas S. Monson byl povolán zvláštním svědkem „jména Kristova na celém světě“ (Nauka a smlouvy 107:23) v mladém věku 36 let. Více než pět desetiletí svědčil po celém světě při různých příležitostech na veřejnosti i při osobních setkáních o Spasitelově božském poslání. Učil s velkou mocí o Spasitelově smírné oběti – o Jeho utrpení v Getsemanech a na kříži a o tom, jak za nás obětoval život. Svědčil o tom, že Vzkříšení je skutečné – o Spasitelově vítězství nad smrtí a o tom, jak Vzkříšení zajišťuje věčný život pro všechny a přináší útěchu a pokoj. President Monson zopakoval Spasitelova slova určená Lazarovi a svědčil o tom, že když vyjdeme (viz Jan 11:43) ze hříchu a z nevíry, změní Spasitel samotné naše srdce a povahu.

„[Ježíš Kristus] je učitelem pravdy – ale je více než jen učitelem,“ řekl president Monson. „Je příkladem dokonalého života – ale je více než jen příkladem. Je velkým lékařem – ale je více než jenom lékařem. Je doslovným Spasitelem světa, Synem Božím, Knížetem pokoje, Svatým Izraelským, a to vzkříšeným Pánem, který prohlásil: ‚Vizte, já jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět. … Jsem světlo a život světa.‘ [3. Nefi 11:10–11.] ‚Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.‘ [Nauka a smlouvy 110:4.]

Jako Jeho svědek vám svědčím o tom, že žije a že díky Němu budeme žít i my.“¹

Ježíš Kristus „je doslovným Spasitelem světa, Synem Božím, Knížetem pokoje, Svatým Izraelským“.

Učení Thomase S. Monsona

Ježíš Kristus v Getsemanech trpěl „v těle i v duchu“, aby usmířil naše hříchy.

Víme, že jsme žili ještě předtím, než jsme se narodili do smrtelnosti. Ve svém předsmrtelném stavu jsme bezpochyby byli mezi syny a dcerami Božími, kteří jásali radostí z příležitosti vstoupit do této problematické, a přesto nezbytné smrtelné existence [viz Job 38:4–7]. Věděli jsme, že naším cílem je získat fyzické tělo, překonat zkoušky a dokázat, že budeme dodržovat přikázání Boží. Náš Otec věděl, že v důsledku podstaty smrtelnosti budeme pokoušeni, budeme hřešit a budeme chybovat. Abychom mohli mít veškerou šanci na úspěch, poskytl nám Spasitele, který za nás měl trpět a zemřít. Nejenže měl usmířit naše hříchy, ale v rámci tohoto Usmíření také překonat fyzickou smrt, které budeme kvůli Pádu Adama všichni podrobeni.

A tak se před více než 2000 lety narodil do smrtelného života ve chlévě v Betlémě Kristus, náš Spasitel. Dlouho předpovídaný Mesiáš přišel.

O Ježíšových chlapeckých letech toho bylo napsáno velmi málo. Mám rád tuto pasáž z Lukáše: „A Ježíš prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.“ [Lukáš 2:52.] A v knize Skutků je o Spasiteli krátká věta, v níž se skrývá ohromný význam: „Chodil, dobře čině.“ [Skutkové 10:38.]

Ježíš byl pokřtěn Janem v řece Jordánu. Povolal Dvanáct apoštolů. Žehnal nemocným. Způsobil, že chromí chodili, slepí viděli a hluší slyšeli. Dokonce křísil mrtvé k životu. Učil, vydával svědectví a dal nám dokonalý příklad k následování.

A pak se poslání Spasitele světa ve smrtelnosti přiblížilo ke konci. V hořejší místnosti se konala Jeho poslední večeře s apoštoly. Čekaly ho Getsemany a kříž na Kalvárii.

Žádný běžný smrtelník nedokáže pochopit plný význam toho, co pro nás Kristus vykonal v Getsemanech. On sám později popsal tento zážitek takto: „[Toto] utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu.“ [Nauka a smlouvy 19:18.]²

Žádné vyprávění o modlitbě mě nedojímá tak hluboce jako modlitba, kterou pronesl Ježíš v zahradě getsemanské. Myslím, že nejlépe ji popisuje Lukáš:

„Šel… na horu Olivovou, a šli za ním i učedlníci jeho.

A když přišel na místo, řekl jim: Modlte se, abyste nevešli v pokušení.

A sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklek na kolena, modlil se,

Řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.

I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho.

A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“ [Lukáš 22:39–44.]³

V oné poslední chvíli mohl uhnout. On to však neudělal. Sestoupil pod všechny věci, aby všechny věci mohl spasit. Tím nám dal život přesahující tuto smrtelnou existenci. Vykoupil nás z Pádu Adamova.

Jsem Mu z hloubi duše vděčný.⁴

Ježíš Kristus byl ukřižován a poté vzkříšen, přičemž získal vítězství nad smrtí a zajistil naše spasení.

Po agónii v Getsemanech se vyčerpaného [Ježíše] chopily drsné a kruté ruce a přivedly Ho před Annáše, Kaifáše, Piláta a Heroda. Obviňovali Ho a proklínali. Surové rány dál oslabovaly Jeho bolestmi zmítané tělo. Když Mu na hlavu zatlačili krutou korunu z ostrých trnů, která Mu probodla obočí, po tváři Mu stékala krev. A poté Ho znovu přivedli k Pilátovi, který se podvolil výkřikům rozlíceného davu: „Ukřižuj ho, ukřižuj.“ [Lukáš 23:21.]

Zbičovali Ho metlou, do jejíchž kožených provázků vpletli kousky ostrého kovu a kostí. Po krutém zbičování vstal a klopýtavě se snažil nést svůj vlastní kříž, až do doby, kdy již nemohl dále, a pak toto břímě za Něj nesl někdo jiný.

Nakonec, na pahorku zvaném Kalvárie, jeho bezmocní následovníci přihlíželi tomu, jak Jeho zraněné tělo přibíjejí na kříž. Ostatní Ho nemilosrdně zesměšňovali, proklínali Ho a vysmívali se Mu. A přesto zvolal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ [Lukáš 23:34.]

Hodiny naplněné agónií plynuly a život z Něj vyprchával. Z vyprahlých rtů splynula slova: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. A to pověděv, umřel.“ [Lukáš 23:46.] … Jeho neživé tělo spěšně, ale jemně uložili do vypůjčeného hrobu.

Žádná slova z křesťanských písem pro mne neznamenají tolik jako ta, jež pronesl anděl k plačící Marii Magdaléně a k té druhé Marii, když prvního dne v týdnu přišly k hrobu, aby se postaraly o tělo svého Pána. Anděl řekl:

„Co hledáte živého s mrtvými?

Neníť ho tuto, ale vstalť jest.“ [Lukáš 24:5–6.]

Náš Spasitel obživl. Nastala ta nejslavnější událost, která ze všech událostí lidské historie utěší a uklidní nejvíce – vítězství nad smrtí. Bolest a agónie prožité v Getsemanech a na Kalvárii byly smazány. Spasení lidstva bylo zajištěno. …

Prázdný hrob onoho prvního velikonočního rána přinesl odpověď na Jobovu otázku: „Když umře člověk, zdaliž zase [oživne]?“ [Job 14:14.] Všem, kteří jsou v dosahu mého hlasu, prohlašuji, že když člověk umře, bude zase žít. Víme to, neboť máme světlo zjevené pravdy.

„Nebo poněvadž skrze člověka smrt, skrze člověka i vzkříšení z mrtvých.

Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ [1. Korintským 15:21–22.]⁵

„Náš Spasitel obživl. Nastala ta nejslavnější událost, která ze všech událostí lidské historie utěší a uklidní nejvíce – vítězství nad smrtí.“

Spasitelovo Vzkříšení je zdrojem pokoje a útěchy.

V průběhu let jsem vyslechl a přečetl bezpočet svědectví, o něž se se mnou podělili lidé, kteří svědčili o tom, že Vzkříšení je skutečné, a kteří ve chvíli nejvyšší nouze obdrželi pokoj a útěchu, které Spasitel slíbil.

Zmíním jen část jednoho takového příběhu. Před [nějakou dobou] jsem obdržel dojemný dopis od otce sedmi dětí, který psal o své rodině, a zvláště o svém synu Jasonovi, který v jedenácti letech onemocněl. V průběhu několika následujících let se Jasonova nemoc několikrát vrátila. Tento otec popisoval, že navzdory zdravotním problémům měl Jason pozitivní postoj a optimistickou povahu. Když bylo Jasonovi dvanáct let, obdržel Aronovo kněžství a „své zodpovědnosti vždy plnil ochotně a znamenitě, ať již se cítil zdráv, či nikoli“. Když mu bylo čtrnáct let, získal skautské ocenění „Orlí skaut“.

Jason musel [jednoho léta], nedlouho po svých patnáctých narozeninách, znovu nastoupit do nemocnice. Když ho jeho otec jednou navštívil, našel ho, jak má zavřené oči. Nevěděl, zda spí, nebo je vzhůru, a tak k němu začal jemně promlouvat. „Jasone,“ řekl, „vím, že jsi toho ve svém krátkém životě hodně zkusil a že tvůj současný stav je vážný. I když tě čeká velká bitva, nechci, abys někdy ztratil víru v Ježíše Krista.“ Řekl, že ho překvapilo, když Jason okamžitě otevřel oči a jasným a odhodlaným hlasem řekl: „Nikdy!“ Jason pak oči zavřel a již nepromluvil.

Jasonův otec napsal: „Jason tímto prostým prohlášením vyjádřil jedno z nejmocnějších a nejčistších svědectví o Ježíši Kristu, která jsem kdy slyšel. … Jeho prohlášení ,Nikdy!‘ se mi onoho dne vtisklo do duše a srdce se mi naplnilo radostí z toho, že mi Nebeský Otec požehnal možností být otcem tak úžasného a ušlechtilého chlapce. … [To] bylo naposledy, kdy jsem ho slyšel vydat svědectví o Kristu.“

Ačkoli rodina očekávala, že se bude jednat jen o další rutinní hospitalizaci, Jason za necelé dva týdny zemřel. Jeho starší bratr a sestra v té době sloužili na misii. A další bratr, Kyle, své povolání na misii právě obdržel. Jeho povolání vlastně přišlo dřív, než čekal, … pouhý týden před Jasonovou smrtí, a rodina přišla k Jasonovi do nemocnice, aby mohli obálku s Kyleovým povoláním společně otevřít jako celá rodina.

Tento otec mi v dopise poslal fotografii s Jasonem na nemocničním lůžku, vedle kterého stojí jeho velký bratr Kyle a v ruce drží své povolání na misii. Pod fotografií je popisek: „Povoláni sloužit na misii společně – na obou stranách závoje.“

Jasonův bratr a sestra poslali domů z misie, na které zrovna sloužili, krásné, útěchu přinášející dopisy, které měly být přečteny na jeho pohřbu. Jeho sestra, která sloužila v Argentinské misii Buenos Aires-západ, v dopise napsala:

„Vím, že Ježíš Kristus žije, a protože žije, každý z nás, včetně našeho milovaného Jasona, bude žít znovu také. … Můžeme nacházet útěchu ve spolehlivém poznání, že jsme byli spolu zpečetěni jako věčná rodina. … Pokud budeme v tomto životě usilovat ze všech sil o to, abychom byli poslušní, a pokud se budeme zlepšovat, [znovu ho] uvidíme.“

A pokračovala: „[Jeden] verš z písem, který mám už dlouho ráda, má teď pro mne nový smysl a význam. … [Je to] verš 4 z 21. kapitoly Zjevení: ,A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti již více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; nebo první věci pominuly.‘“

Milovaní bratři a sestry, ve chvíli svého nejhlubšího žalu můžeme najít nesmírný pokoj ve slovech anděla z onoho prvního velikonočního rána: „Neníť ho tuto; nebo vstalť jest.“ [Matouš 28:6.]

On vstal z mrtvých! Vzkříšený je!
Jak ten den byl nádherný!
Po třech dnech zas Kristus žije,
slavme Jeho Vzkříšení.
Život dal, by člověk žil,
On nad smrtí zvítězil.
[„On vstal z mrtvých!“, Náboženské písně, č. 119]

Jako jeden z Jeho zvláštních svědků na zemi v této době prohlašuji…, že to je pravda.⁶

Ježíš Kristus nás může změnit, když Ho budeme následovat.

Zatímco vy i já budeme kráčet po cestě, po které kráčel Ježíš, snažme se zaslechnout zvuk kroků nohou v sandálech. Chopme se Tesařovy ruky. Pak Ho budeme moci poznat. … Promlouvá k nám… slovy „Následujte mne“ a pověřuje nás úkolem, který má v naší době vykonat. Přikazuje, a těm, kteří Ho budou poslušni, ať již jsou moudří, nebo prostí, se zjeví v léčkách, v konfliktech a v utrpení, kterými budou procházet po Jeho boku; a prostřednictvím vlastních zkušeností zjistí, kým je.

Zjistíme, že je víc než jen děťátko z Betléma, víc než syn tesaře, víc než největší učitel, který kdy žil. Dosáhneme poznání, že Ježíš Kristus je Syn Boží. Nikdy nevytvořil žádnou sochu, nenamaloval obraz, nenapsal báseň ani nevedl armádu. Nikdy nenosil královskou korunu, ani nedržel žezlo, ani si nepřehodil přes ramena purpurový plášť. Jeho odpuštění bylo bezbřehé, Jeho trpělivost nevyčerpatelná a Jeho odvaha bezmezná.

Ježíš lidi měnil. Měnil jejich návyky, názory i tužby. Měnil jejich temperament, sklony a povahu. Měnil lidem srdce.

Člověku vytane na mysli rybář jménem Šimon, který je vám i mně lépe znám jako Petr, přední z apoštolů. Pochybovačný, nevěřící a vznětlivý Petr si měl zapamatovat onu noc, kdy Ježíše odvedli k vysokému knězi. Byla to noc, kdy zástup počal na Spasitele „plvati, a tvář jeho zakrývati, a jej poličkovati, a… služebníci kyji jej bili“ (Marek 14:65).

Kde byl Petr, který slíbil, že s Ním zemře a že Ho nikdy nezapře? Posvátné záznamy odhalují: „Petr pak šel za ním zdaleka až na dvůr nejvyššího kněze; i seděl s služebníky, zhřívaje se u ohně.“ (Marek 14:54.) Byla to noc, kdy se naplnilo Mistrovo proroctví a kdy Ho Petr vskutku třikrát zapřel. Za všeho toho postrkování, posměšků a ran se Pán v mukách svého ponížení a ve vznešenosti svého mlčení obrátil a pohlédl na Petra.

Jeden kronikář popsal změnu, k níž došlo, těmito slovy: „To stačilo. … [Petr] již neznal nebezpečí a již neměl žádné obavy ze smrti. … Odchvátal… do noci… v ústrety rannímu úsvitu. … Tento kajícník se zlomeným srdcem [stanul] před tribunálem svého vlastního svědomí, kde byly jeho starý život, jeho stará hanba, jeho stará slabost a jeho staré já odsouzeny ke smrti v podobě zármutku podle Boha, která měla vyústit v nové a ušlechtilejší zrození.“ (Frederic W. Farrar, The Life of Christ, Portland, Oregon: Fountain Publications, 1964, str. 604.)

Pak zde byl Saul z Tarsu [později zvaný Pavel]. … Jednoho dne se setkal s Ježíšem, a hle – vše nabylo nové podoby. Od toho dne až do dne své smrti Pavel nabádal druhé, aby odložili onoho „starého člověka“ a oblékli onoho „nového člověka, podlé Boha stvořeného, v spravedlnosti a v svatosti pravdy“ (Efez. 4:22, 24).

V průběhu času zůstává schopnost Vykupitele měnit lidské životy neměnná. Stejně jako mrtvému Lazarovi říká vám i mně: „[Vyjdi] ven.“ (Jan 11:43.) Vyjdi ze zoufalství pochybností.

Vyjdi ze zármutku hříchu. Vyjdi ze smrti nevíry. Vyjdi k novému životu. Vyjdi.

A když tak učiníme a obrátíme své kroky na cesty, jimiž kráčel Ježíš, pamatujme na svědectví, které nám vydal: „Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět. … Jsem světlo a život světa.“ (3. Nefi 11:10–11.) „Já jsem první i poslední; jsem ten, kdo žije, jsem ten, kdo byl zabit; jsem přímluvcem vaším u Otce.“ (NaS 110:4.)⁷

Spasitelovo srdce je naplněno láskou.

Na shromáždění svátosti často zpíváme tuto píseň:

Jak nesmírnou láskou mne Pán Ježíš miluje,
jak nezměrná je milost, s níž o mne pečuje!
Jen chvěji se, když pomyslím, že byl bičován,
že pro mne, pro hříšníka, trpěl, byl na kříž dán. …

On na kříži krvácel, by splatil vinu mou!
Lze snad zapomenout na oběť tak nesmírnou?
Ne, já Jemu každý den svou vůli odevzdám,
než před Jeho trůnem se skloním a chválu vzdám. 
[„Jak nesmírnou láskou“, Náboženské písně, č. 113]

Jak nesmírnou láskou mne Pán Ježíš miluje a jak nesmírnou láskou Pán Ježíš miluje vás! Myslím na to, jakou lásku projevil v Getsemanech. Myslím na to, jakou lásku projevil v pustině. Myslím na to, jakou lásku projevil u Lazarova hrobu; na to, jakou lásku projevil na pahorku Golgota, u otevřeného hrobu a ano, když se v onom posvátném háji zjevil se svým Otcem a pronesl k Josephu Smithovi ona památná slova. Děkuji Bohu za Jeho lásku, díky níž se s vámi i se mnou podělil o svého Jednorozeného Syna v těle, samotného Ježíše Krista. Děkuji Pánu za lásku, kterou projevil tím, že dal život za to, abychom mohli my mít život věčný. …

Ježíš je Spasitel světa. Je to Vykupitel celého lidstva. Je to Syn Boží. Ukázal nám cestu. Možná si vybavíte, že Ježíš naplňoval svou mysl pravdou; že Ježíš naplňoval svůj život službou; a že Ježíš naplňoval své srdce láskou. Když se tímto příkladem budeme řídit… a doslova naplníme svou mysl pravdou, svůj život službou a své srdce láskou, můžeme být hodni jednoho dne slyšet slova našeho Spasitele: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ (Mat. 25:21.) ⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Přemítejte o učení presidenta Monsona ohledně Spasitelova utrpení v Getsemanech (viz oddíl 1). Jaké pocity vás naplňují, když přemítáte o Spasitelově oběti, kterou za vás přinesl? Čemu se můžeme naučit z modlitby, kterou Spasitel v Getsemanech pronesl?
President Monson řekl, že Vzkříšení Ježíše Krista je „ta nejslavnější událost, která ze všech událostí lidské historie utěší a uklidní nejvíce“ (oddíl 2). Jaká požehnání získáváme díky Spasitelovu Vzkříšení?
Čemu se můžeme naučit z příběhu presidenta Monsona uvedeného v oddíle 3? Jak vám to, že Vzkříšení je skutečné, pomáhá pociťovat „pokoj a útěchu, které Spasitel slíbil“?
President Monson zdůraznil, že Ježíš nás může změnit (viz oddíl 4). Co musíme udělat, aby nás Spasitel mohl změnit? Jak změnil život vám?
Projděte si učení presidenta Monsona ohledně toho, jak Spasitel projevoval svou lásku (viz oddíl 5). Kdy jste pocítili lásku, kterou k vám Spasitel chová? Jak můžeme v plnější míře rozpoznávat, jak nesmírnou láskou nás Ježíš miluje? Jak Mu můžeme dát najevo, jakou lásku k Němu chováme a jak jsme Mu vděční? Jak můžeme naplňovat „své srdce láskou“?

Související verše z písem

Izaiáš 25:8; 2. Tessalonicenským 3:16; 2. Nefi 25:12; Mosiáš 15:18; Alma 5:48; 38:9; 3. Nefi 27:27; Nauka a smlouvy 88:15–16; 93:33–34

Pomůcka k výuce

„Upřímné projevy křesťanské lásky mají velkou moc obměkčit srdce [těch], kteří mají obtíže žít v souladu s evangeliem. Tito jedinci často potřebují zkrátka vědět, že je potřebujeme a že je máme rádi. … Může se jednat o něco tak prostého, jako požádat je, aby se zapojili v rámci nadcházející hodiny – aby se podělili o zážitek nebo pocity spojené s určitým veršem z písem.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 9.)