„Kapitola 19: Trvalý vliv učitelů“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 19“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 19

Trvalý vliv učitelů

„Základním cílem výuky v Církvi je přispívat k hodnotným změnám v životě chlapců a dívek, mužů a žen.“

Ze života Thomase S. Monsona

President Thomas S. Monson ve svém prvním proslovu, který pronesl na generální konferenci jakožto apoštol, řekl: „Jsem nesmírně vděčný za učitele a vedoucí ze svých chlapeckých let a rané dospělosti, kteří působili v našem prostém, pionýrském sboru.“¹ Po celý život opakovaně vyjadřoval vděčnost za své učitele v Církvi a často vyprávěl příběhy o tom, jaký na něj měli vliv.

President Monson byl také vděčný za své učitele ve škole. „Přijde mi úsměvné, že mojí učitelkou hudební výchovy na základní škole byla jistá slečna Sharpová,“ řekl. [Pozn. překl.: Anglické slovo sharp se běžně používá v anglické hudební terminologii.] „Měla jedinečnou schopnost předat svým žákům lásku k hudbě.“ ²

President Thomas S. Monson měl jako vysokoškolský student efektivní způsob, jak se učit od přednášejících: Představoval si, že sám bude muset učit látce, které vyučují, a tak pracoval na tom, aby si osvojil myšlenky, které by zlepšily jeho vlastní výklad.³

President Monson předával členům Církve poučení o tom, jak učit s mocí. „Všichni jsme v určitém ohledu učitelé,“ řekl, „a máme povinnost vyučovat podle svých nejlepších schopností.“⁴ Učil také, jaké jsou cíle výuky evangelia:

„Cílem výuky evangelia… není ‚nasypat informace‘ do mysli členů třídy. Nejde o to ukázat, kolik toho učitel ví, ani o pouhé zvýšení povědomí o Církvi. Základním cílem výuky v Církvi je přispívat k hodnotným změnám v životě chlapců a dívek, mužů a žen. Cílem je inspirovat jednotlivce, aby přemýšleli o zásadách evangelia, aby je vnímali a pak se snažili podle nich žít.“⁵

Ohledně učitelů president Monson uvedl: „Není ušlechtilejší výsady ani více obohacujícího úkolu.“⁶ Tuto myšlenku ilustroval následujícím příběhem:

„Před časem jsem mimoděk zaslechl… tři velmi malé chlapce…, jak srovnávají přednosti svých otců. Jeden řekl: ‚Můj táta je větší než tvůj táta,‘ na což druhý odpověděl: ‚Ale můj táta je chytřejší než tvůj táta.‘ Třetí chlapec opáčil: ‚Můj táta je doktor!‘ Nato se otočil k jednomu z chlapců a posměšně si ho dobíral: ‚Ale tvůj táta je jenom učitel.‘

Jejich konverzaci ukončilo volání matky jednoho z nich, ale ta slova mi dál zněla v uších. Jenom učitel. Jenom učitel. Jenom učitel. Jednoho dne každý z těchto chlapců ocení skutečnou hodnotu inspirovaných učitelů a s upřímnou vděčností vezme na vědomí nesmazatelnou stopu, kterou tito učitelé zanechají v jejich osobním životě.

‚Učitel,‘ jak poznamenal Henry Brooks Adams, ‚ovlivňuje věčnost; nikdy nedokáže určit, kde jeho vliv končí.‘“⁷ President Monson učil, že tento dalekosáhlý vliv se týká všech učitelů – rodičů doma, učitelů ve škole i učitelů na shromáždění.

„Postavte ke každému mladému člověku most.“

Učení Thomase S. Monsona

Rodiče mají posvátnou povinnost učit své děti a být jim dobrým příkladem.

Učitelka, kterou si vy i já pamatujeme nejlépe, je nejspíše ta, která nás ovlivnila nejvíce. Sice nepoužívala křídu ani neměla vysokoškolský titul, avšak vliv její výuky byl trvalý a její zájem upřímný. Ano, mluvím o matce. A jedním dechem k ní řadím i otce. Ve skutečnosti je každý rodič učitelem.

President David O. McKay nám připomínal, že „řádná výchova dětí je nejposvátnější povinností člověka“, neboť dítě přichází od Otce čisté a krásné, „‚stvoření neposkvrněné zkažeností světa, nezatížené jeho nespravedlností, neoslabené jeho prázdnými rozkošemi, bytost čerstvě vzešlá ze zdroje světla, která má v sobě odlesk jeho slávy, jež nemá hranic. Je-li dětství takové, jak svatá je povinnost dohlížet, aby ve svém dalším vývoji nevypadalo jinak!‘“ (Improvement Era, May 1930, p. 480.) …

Období, které je pro výuku nejvhodnější, je velmi krátké. Příležitosti jsou pomíjivé. Rodič, jenž odkládá plnění své učitelské odpovědnosti, může v příštích letech s hořkostí pochopit Whittierův výrok: „Ze všech smutných slov jazyka či pera jsou tato nejsmutnější: ‚To mohlo být.‘“ (John Greenleaf Whittier, „Maud Muller“.) …

Uvědomujete si, matky a otcové, že vytváříme formu, do níž bude odléván život našich dětí? Abychom mohli své děti učit, musíme jim být nablízku; a místem, kde se svým dětem můžeme přiblížit, je domov. Máme zodpovědnost za to, abychom jim byli dobrým příkladem.

Myslím, že jsem nikdy nečetl přísnější odsouzení od Pána, než které se nachází v knize Jákobově v Knize Mormonově, v němž Pán řekl: „Vizte, vy jste… zlomili… srdce svých něžných manželek a ztratili jste důvěru svých dětí pro svůj špatný příklad pro ně.“ (Jákob 2:35.) Kdyby nás Pán takto odsoudil za to, že bychom byli špatným příkladem, není logické předpokládat, že by nás pochválil, kdybychom svým dětem byli dobrým příkladem? A pak se budeme moci ohlédnout zpět, stejně jako Jan, když prohlásil: „Nemámť větší radosti, než abych slyšel, že [děti moje] chodí v upřímnosti.“ (3. Janova 1:4.)

Potřebuje-li někdo z rodičů další inspiraci, aby se pustil do Bohem daného úkolu učit své děti, nechť si vzpomene, že zdrojem toho nejmocnějšího spojení emocí na světě nejsou velkolepé vesmírné události ani je nenajdeme v románech či knihách o historii – ale je jím jen rodič, který se dívá na spící dítě. Překrásná pasáž z Bible, která říká, že jsme stvořeni „k obrazu Božímu“, získá nový a živý význam, když rodič tuto zkušenost zopakuje. Domov se stane útočištěm zvaným nebe a milující rodiče budou své děti učit, „aby se modlily a kráčely zpříma před Pánem“ (NaS 68:28).⁸

Existují lidé, které více těší ničit víru než stavět mosty k dobrému životu. … Jelikož nelze mít pod kontrolou třídu, můžeme alespoň připravit žáka. Ptáte se jak? Odpovídám: „Poskytněte mu průvodce ke slávě celestiálního království Božího, barometr k rozlišování mezi pravdou Boží a lidskými teoriemi.“

Před několika lety jsem takového průvodce držel v ruce. Byl to svazek písem, … jenž obsahoval Bibli, Knihu Mormonovu, Nauku a smlouvy a Drahocennou perlu. Tato kniha byla darem milujícího otce krásné dceři v květu mládí, která se jeho radami pečlivě řídila. Na předsádku jí otec napsal tato inspirovaná slova:

„9. dubna 1944

Mé drahé Maurine:

Abys měla stálé měřítko k rozlišování mezi pravdou a omyly lidských filosofií, a abys tak s rostoucím poznáním rostla v duchovnosti, dávám ti tuto posvátnou knihu, abys ji často četla, opatrovala ji a těšila se z ní po celý život.

S láskou Tvůj otec

Harold B. Lee“⁹

Učitelé v Církvi mohou mít trvalý vliv.

Obraťme se k učiteli, s nímž se obvykle setkáváme v neděli – k učiteli na shromáždění. V takovém prostředí se setkává historie minulosti, naděje přítomnosti a příslib budoucnosti. … Učitel je hodnocen svými studenty – a to nejen podle toho, čemu a jak učí, ale také podle toho, jak žije.

Apoštol Pavel radil Římanům: „Kterakž… jiného uče, sám sebe neučíš? Vyhlašuje, že nemá kradeno býti, kradeš?

Pravě: Nezcizoložíš, cizoložství pácháš?“ (Řím. 2:21–22.)

Pavel, tento inspirovaný a energický učitel, nám dává dobrý příklad.¹⁰

Když jsem byl malý chlapec, ovlivnila mě nesmírně schopná a inspirovaná učitelka, která nám naslouchala a která nás měla opravdu ráda. Jmenovala se Lucy Gertschová. V naší třídě Nedělní školy nás učila o Stvoření světa, o Pádu Adama a o smírné oběti Ježíše. Do naší třídy jako vážené hosty přivedla Mojžíše, Jozua, Petra, Tomáše, Pavla a samozřejmě Krista. I když jsme je neviděli, naučili jsme se je mít rádi, ctít je a napodobovat je.

Nikdy nebylo její vyučování tak dynamické a jeho dopad tak trvalý jako jednoho nedělního dopoledne, kdy nám smutně oznámila, že zemřela maminka jednoho spolužáka. Onoho dopoledne jsme Billyho postrádali, ale nikdo z nás neznal důvod jeho nepřítomnosti.

Lekce se onu neděli zaměřovala na téma „Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti“ (Skutkové 20:35). V polovině hodiny naše učitelka zavřela příručku a otevřela nám oči, uši a srdce pro Boží slávu. Zeptala se, „Kolik peněz máme v třídním fondu na akce?“

Období hospodářské krize zavdalo podnět k hrdé odpovědi: „Čtyři dolary a pětasedmdesát centů.“

Načež velmi jemně navrhla: „Billyho rodina je ve velké finanční tísni a truchlí. Co byste řekli na možnost, že bychom dnes dopoledne členy této rodiny navštívili a darovali jim prostředky z vašeho fondu?“

Navždy si budu pamatovat onen nepočetný hlouček, jak prochází kolem tří městských bloků, vchází do Billyho domu a vítá se s ním a s jeho bratrem, sestrami a otcem. Nápadná byla nepřítomnost jeho matky. Navždy budu v paměti jako poklad opatrovat slzy, které se všem leskly v očích, když bílá obálka s našimi drahocennými penězi na třídní akce přecházela z útlé ruky naší učitelky do potřebných rukou zarmouceného otce.

Ve veselé náladě jsme se vrátili zpět do kaple. Naše srdce byla lehčí než kdykoli předtím, naše radost plnější a naše porozumění hlubší. Bohem inspirovaná učitelka předala svým chlapcům a dívkám věčné ponaučení obsahující božskou pravdu: „Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“

Rozhodně bychom mohli parafrázovat slova učedníků na cestě do Emaus: „Zdaliž srdce naše v nás nehořelo, … když [otvírala] nám písma?“ (Lukáš 24:32.)

Lucy Gertschová znala všechny své studenty. Věrně navštěvovala ty, kteří jednu neděli zameškali nebo kteří zkrátka nepřišli. Věděli jsme, že se o nás zajímá. Nikdo z nás na ni, ani na ponaučení, která nám předávala, nikdy nezapomněl.¹¹

Lucy Gertschová (v zadní řadě uprostřed) se svojí třídou Nedělní školy v roce 1941. Tom Monson je v první řadě, druhý zprava. Popsal ji jako nesmírně schopnou a inspirovanou učitelku.

Výuka na církevním shromáždění dodává vzdělání každého dítěte i mladého člověka životně důležitý rozměr. V tomto prostředí může každá učitelka povznášet a vzdělávat ty, kteří naslouchají jejím lekcím a pociťují vliv jejího svědectví. V Primárkách, v Nedělní škole, na shromážděních Mladých žen a na shromážděních Aronova kněžství mohou dobře připravení učitelé, povolaní na základě inspirace od Pána, ovlivnit každé dítě i každého mladého člověka a všechny podněcovat k tomu, aby vyhledávali „slova moudrosti z nejlepších knih“ a usilovali „o vědomosti, dokonce studiem a také vírou“ [Nauka a smlouvy 88:118]. Slovo povzbuzení při jedné příležitosti nebo duchovní myšlenka při jiné mohou ovlivnit drahocenný život a zanechat nesmazatelnou stopu v nesmrtelné duši. …

Pokorná a inspirovaná učitelka v církevní třídě může svým žákům vštípit lásku k písmům. … Taková učitelka může přivést dávné apoštoly a Spasitele světa nejen do třídy, ale také do srdce, mysli a duše našich dětí.¹²

Vyučujeme nejen slovy, ale i tím, jak žijeme.

Kterého učitele z mládí si pamatujete nejlépe? Řekl bych, že s největší pravděpodobností to byl někdo, kdo vás znal jménem, kdo vás vítal ve třídě, kdo se o vás zajímal jako o člověka a komu na vás opravdu záleželo. Když vedoucí kráčí po cestě smrtelným životem společně se vzácným mladým člověkem, vzniká mezi nimi pouto závazku, které mladého člověka chrání před pokušením hříchu a udržuje ho na cestě, po níž vytrvale kráčí vpřed, vzhůru a neochvějně k věčnému životu. Postavte ke každému mladému člověku most.¹³

Chovejte se ke [studentům] důstojně a poskytujte jim to nejlepší, co je ve vašich silách. Nevyučujete pouze téma, ale formujete také lidskou povahu. Rozsvěcujete lampu učení, aby vaši studenti lépe porozuměli svému pozemskému poslání. Svým duchem, vírou a láskou budete žehnat generacím, které se teprve narodí. Příležitosti, které máte, nejsou nepodobné příležitostem Mistra Učitele – samotného Ježíše Krista, Syna Božího.¹⁴

O tom, jak hluboký vliv má život jednoho člověka na život druhých, se často nemluví a občas se o tom velmi málo ví. Taková byla zkušenost učitelky dívek, jimž bylo teprve dvanáct let. … Sama vlastní děti neměla, i když po nich s manželem velmi toužili. Svoji lásku projevovala oddaností ke svým výjimečným dívkám, které učila věčným pravdám a ponaučením ze života. Pak přišla nemoc a po ní smrt. Bylo jí pouhých sedmadvacet let.

Každý rok na Den obětí války se děvčata této učitelky vydávala na modlitební pouť k jejímu hrobu. Nejprve jich bylo sedm, pak čtyři, pak dvě a nakonec jen jedna, která pokračovala v každoročních návštěvách a pokaždé položila na hrob kytici kosatců – symbol upřímné vděčnosti. Letos [v roce 1981] navštívila místo odpočinku své učitelky již po pětadvacáté. Dnes je učitelkou dívek i ona sama. Není divu, že se jí tak daří. Zrcadlí se v ní odraz učitelky, od níž čerpá inspiraci. Život, který zmíněná učitelka vedla, a lekce, kterým učila, nejsou pohřbeny pod náhrobkem, který označuje její hrob, ale žijí dál v osobnostech, které pomáhala formovat, a v životech, které tak nezištně obohacovala. Člověk si vzpomene na jiného Mistra Učitele – na samotného Pána. Jednou napsal prstem do písku nějaké poselství. (Viz Jan 8:6.) Vichry času navždy zahladily slova, která napsal, ale nikoli život, který žil.¹⁵

Měli bychom mít stále na paměti, že neučíme jen slovy, ale také tím, jací jsme a jak žijeme.¹⁶

Ježíš Kristus je nám jakožto učitel příkladem.

Existuje jeden učitel, jehož život zastiňuje všechny ostatní. Učil o životě a smrti, o službě a o našem určení. Žil proto, aby sloužil, a ne aby Mu bylo slouženo, aby dával, a ne aby dostával, aby obětoval svůj život pro druhé, a ne aby si zachránil ten svůj. Popsal lásku krásnější než chtíč a chudobu bohatší než poklady. O tomto učiteli se říkalo, že učil s mocí, a ne tak, jak učili zákoníci. Mluvím o Mistru Učiteli – o samotném Ježíši Kristu, Synu Božím, Spasiteli a Vykupiteli celého lidstva.

Když oddaní učitelé přijmou Jeho vlídné pozvání „pojďte a učte se ode mne“, učí se a stávají se podílníky na Jeho božské moci.¹⁷

Až budeme vyučovat druhé, kéž se přitom řídíme příkladem dokonalého učitele, našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Svoje šlépěje zanechal v písku na břehu moře, avšak své zásady týkající se učení zanechal v srdci a v životě všech, které učil. Svým tehdejším učedníkům dal pokyn – a tatáž slova říká i nám – „Ty poď za mnou“ (Jan 21:22).

Kéž kráčíme vpřed v duchu poslušné odpovědi, aby o každém z nás mohlo být řečeno to, co bylo řečeno o Vykupiteli: „Od Boha [jsi] přišel mistr.“ (Jan 3:2.)¹⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson učil, že rodiče mají posvátnou povinnost učit své děti (viz oddíl 1). Čemu důležitému jste se naučili od své matky nebo otce? Pokud jste rodič, čemu doufáte, že se od vás naučí vaše děti? Čemu jste se naučili o tom, jak učit děti? Proč je při výuce dětí zásadní dávat jim dobrý příklad? Jak mohou rodiče pomoci svým dětem vybudovat si silnou víru?
Přečtěte si příběh presidenta Monsona o jeho učitelce Nedělní školy (viz oddíl 2). Čemu se z tohoto příběhu můžeme naučit, abychom byli lepšími učiteli? Jak můžeme učit evangeliu s větší mocí – ať již doma, ve třídě, nebo v jiné situaci?
Projděte si vlastnosti dobrých učitelů, které uvedl president Monson (viz oddíl 3). Zamyslete se nad některými svými učiteli, kteří byli příkladem těchto vlastností. Proč měli tito učitelé na váš život velký vliv? Jak můžeme jako učitelé postavit most k těm, které učíme? Jak můžeme rozsvěcovat „lampu učení“?
Čemu se můžeme naučit ze Spasitelova příkladu jakožto učitele? (Viz oddíl 4). Co to znamená učit tak, jak učil Spasitel? Proč je důležité, abychom se, zatímco budeme učit evangeliu, zaměřovali na Spasitele?

Související verše z písem

Exodus 4:10–12; 2. Nefi 33:1; Alma 17:2–3; 31:5; Nauka a smlouvy 11:21; 42:12–14; 88:77–80

Pomůcka k výuce

„Abyste byli učitelem, který učí tak, jak učil Kristus, je možná tím nejdůležitějším, co můžete udělat, řídit se Spasitelovým příkladem poslušnosti a žít celým srdcem v souladu s evangeliem. … Není třeba, abyste byli dokonalí, stačí, abyste se vytrvale snažili – a usilovali o odpuštění prostřednictvím Spasitelova Usmíření, kdykoli klopýtnete.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 13.)