„Kapitola 11: Pravá láska, čistá láska Kristova“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 11“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 11

Pravá láska, čistá láska Kristova

„Kéž… [dáváme] najevo lásku všem Božím dětem, ať již jsou to členové naší rodiny, naši přátelé, pouzí známí, nebo úplně neznámí lidé.“

Ze života Thomase S. Monsona

Pro presidenta Thomase S. Monsona představovala láska k druhým způsob života. Starší Jeffrey R. Holland a další popsali některé ze způsobů, jak president Monson dával druhým lásku a pravou lásku najevo.

„Mladému Tomovi jeho citlivé srdce a soucitná povaha pomáhaly rychle si všímat lidí, které měl kolem sebe a kterým v životě nepřálo štěstí tolik jako jemu. Jelikož si nepřál, aby rodina jednoho z jeho přátel z dětství musela jíst ke štědrovečerní večeři cereálie (zalité horkou vodou, a nikoli mlékem), předal mu své dva králíky, kteří získali cenu na výstavě, a se sevřeným hrdlem řekl: ‚Není to sice krocan, ale i tak z nich bude dobrá štědrovečerní večeře.‘

Skutečně se zdá, že zážitky Thomase Monsona z dětství byly součástí božsky řízeného tréninkového procesu, díky němuž byl po zbytek života vnímavý k tíživé situaci chudých. Když se později stal biskupem Šestého a sedmého sboru, jehož byl od narození součástí a ve kterém vyrostl, měl na starost 1060 členů, včetně zhruba 85 vdov, a největší pracovní zátěž v oblasti sociální péče v celé Církvi.

Mnozí nejspíše vědí, že mladý biskup Monson každoročně během vánočních svátků věnoval týden svého osobního volna tomu, aby všech zmíněných osmdesát pět vdov ve svém sboru navštívil. Mnohem méně už se však ví, že jim v několika prvních letech jako dárek přinášel… slepice, které sám ve vlastním kurníku odchoval a poté zabil a oškubal. …

‚[President Monson je] zastáncem outsiderů,‘ [prohlásil] jeho dlouholetý přítel Wendell J. Ashton. … ‚Je jako borovice – špička se nachází vysoko a stoupá až k nebi, ale větve jsou široké a nízko u země a ochraňují všechny, kteří pod nimi potřebují najít úkryt.‘

‚Málokdo to ví, ale bratr Monson je samozvaným kaplanem v řadě pečovatelských domovů ve městě,‘ [řekl] starší Boyd K. Packer, který vedle staršího Monsona seděl patnáct let v Kvoru Dvanácti. ‚Navštěvuje je, kdykoli to jeho nabitý program umožňuje, a někdy i tehdy, když mu to neumožňuje.‘

Jistý člověk jednou v dobré víře presidentu Monsonovi řekl, že je zbytečné, aby tyto starší lidi navštěvoval a dlouze s nimi hovořil, když mu jen zřídkakdy něco odpovědí. ‚Klidně můžete šetřit časem a silami, starší Monsone. Ani nevědí, kdo jste.‘

‚Zda mě znají, či nikoli, není podstatné,‘ odvětil pevně Thomas Monson. ‚Nehovořím s nimi proto, že mě znají; hovořím s nimi proto, že já znám je.‘“¹

„Láska je… samotnou podstatou evangelia a Ježíš Kristus je náš Příklad. Jeho život byl odkazem lásky.“

Učení Thomase S. Monsona

Lásku máme projevovat svými slovy a skutky.

Nemůžeme opravdu milovat Boha, pokud nemáme rádi své souputníky na této cestě smrtelností. A stejně tak nemůžeme mít v plné míře rádi své bližní, pokud nemilujeme Boha, Otce nás všech. Apoštol Jan nám říká: „Totoť přikázaní máme od něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“ [1. Janova 4:21.] My všichni jsme duchovní děti našeho Nebeského Otce, a jako takoví jsme bratři a sestry. Když budeme mít tuto pravdu na paměti, bude snazší chovat lásku ke všem Božím dětem.

Láska je ve skutečnosti samotnou podstatou evangelia a Ježíš Kristus je náš Příklad. Jeho život byl odkazem lásky. Uzdravoval nemocné; pozvedal utiskované; zachraňoval hříšníky. Na konci Ho rozlícený dav připravil o život. Přesto se z pahorku Golgoty ozývají Jeho slova: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ [Lukáš 23:34] – vrcholné vyjádření soucitu a lásky ve smrtelnosti.

Existuje mnoho prvků, které jsou projevem lásky – například laskavost, trpělivost, nesobeckost, porozumění a odpuštění. Ve všech našich vztazích s lidmi nám tyto i jiné podobné prvky pomáhají dávat najevo lásku, kterou chováme v srdci.

Naše láska se obvykle projevuje v každodenním kontaktu s druhými. Nejdůležitější je naše schopnost rozpoznat něčí potřeby a poté na ně reagovat. Vždy se mi líbila myšlenka vyjádřená v této krátké básni:

Plakal jsem s lítostí nesmírnou
nad krátkozrakostí svou,
jež slepoty k potřebám druhých byla příčinou.
Však doposud jsem nikdy zatím
nepocítil ani stín zármutku nad tím,
že bych byl až příliš laskavým. 
[Neznámý autor, citováno v: Richard L. Evans, „The Quality of Kindness“, Improvement Era, May 1960, 340] …

Doufám, že se budeme snažit být vždy ohleduplní a vnímaví k názorům, pocitům a situaci lidí kolem sebe. Nikoho neponižujme ani neznevažujme. Buďme naopak soucitní a druhé povzbuzujme. Musíme být opatrní, abychom nezklamali něčí důvěru lehkomyslnými slovy či skutky. …

Láska se projevuje mnoha zjevnými způsoby – úsměvem, zamáváním, laskavým slovem nebo komplimentem. Jiné projevy mohou být nenápadnější – například když projevíme zájem o to, co ten druhý dělá, když laskavě a trpělivě učíme nějaké zásadě či když navštívíme nemocného nebo člověka upoutaného na lůžko. Těmito slovy a skutky, i mnohými dalšími, můžeme projevovat lásku. …

Kéž začneme teď, právě dnes, dávat najevo lásku všem Božím dětem, ať již jsou to členové naší rodiny, naši přátelé, pouzí známí, nebo úplně neznámí lidé. Jakmile každé ráno vstaneme, rozhodněme se, že ať nás potká cokoli, budeme reagovat s láskou a s laskavostí.

Bratři a sestry, láska, kterou k nám chová Bůh, přesahuje naše chápání. Díky této lásce poslal svého Syna, který nás natolik miloval, že za nás dal život, abychom mohli mít věčný život. Když tento jedinečný dar pochopíme, srdce se nám naplní láskou k Věčnému Otci, ke Spasiteli i k celému lidstvu.²

Nebeský Otec vás miluje – [každého] z vás. Tato láska se nikdy nemění. Nemá na ni vliv váš vzhled, váš majetek ani množství peněz, které máte na bankovním účtu. Neovlivňují ji ani vaše talenty a schopnosti. Tato láska prostě přetrvává. Bůh vás miluje, když jste [smutní i šťastní], když pociťujete zklamání i naději. Bůh vás miluje, ať již si myslíte, že si to zasluhujete, či nikoli. Tato láska prostě vždy přetrvává.³

Ježíš Kristus projevoval pravou lásku druhým a vybízí nás, abychom činili totéž.

Myslím na cestu, která se stala známou díky podobenství, které pronesl Ježíš. Mluvím o cestě do Jericha. Bible nám umožňuje znovu prožít pamětihodnou událost, která cestu do Jericha proslavila navždy. …

„[I Ježíš] řekl: Člověk jeden šel z Jeruzaléma do Jericho, i upadl mezi lotry. Kteříž obloupivše jej a zranivše, odešli, odpolu živého nechavše.

I přihodilo se, že kněz jeden šel touž cestou, a uzřev jej, pominul.

Též i Levíta přišed až k tomu místu, a uzřev jej, pominul.

Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel až k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest.

A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ jej na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl.

Druhého pak dne odjíti maje, vyňav dva peníze, dal hospodáři, a řekl jemu: Měj o něj péči, a cožkoli nad to vynaložíš, já když se vrátím, zaplatím tobě.

Kdo tedy z těch tří zdá se tobě bližním býti tomu, kterýž upadl mezi lotry?

A on řekl: Ten, kterýž prokázal milosrdenství nad ním. I řekl jemu Ježíš: Jdi, i ty učiň též.“ [Lukáš 10:30–37.]

Každý z nás během putování smrtelností půjde po své vlastní cestě do Jericha. Co na ní zažijete vy? Co na ní zažiji já? Budu to já, kdo si nevšimne člověka, který upadl mezi zloděje a potřebuje mou pomoc? Budete to vy? Budu to já, kdo uvidí zraněného a uslyší jeho volání, a přesto přejde na druhou stranu? Budete to vy? Nebo to budu já, kdo uvidí, kdo uslyší, kdo se zastaví a kdo pomůže? Budete to vy?

Ježíš nám dal tuto důležitou zásadu: „Jdi, i ty učiň též.“ [Lukáš 10:37.] Když těchto slov uposlechneme, otevře se našemu rozhledu radost, které se vyrovná jen máloco a kterou nic nepředčí.

Cesta do Jericha nemusí být jasně vytyčena. A ani zranění nemusí volat tak nahlas, že bychom je slyšeli. Když ale kráčíme ve šlépějích onoho milosrdného Samaritána, kráčíme po cestě, která vede k dokonalosti.

„Budu [to] já, kdo uvidí, kdo uslyší, kdo se zastaví a kdo pomůže? Budete to vy?“

Povšimněte si mnoha příkladů, jež nám Mistr poskytl: chromý u rybníka Bethesda; žena přistižená při cizoložství; žena u Jákobovy studny; Jairova dcera; Lazar, bratr Marie a Marty – ti všichni představovali zraněného na cestě do Jericha. Každý z nich potřeboval pomoc.

Chromému u Bethesdy Ježíš řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď.“ (Jan 5:8.) Hříšnici se dostalo rady: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8:11.) Té, která přišla čerpat vodu, poskytl „studnici vody prýštící se k životu věčnému“ (Jan 4:14). Jairově mrtvé dceři přikázal: „Děvečko, (toběť pravím), vstaň.“ (Marek 5:41.) K pohřbenému Lazarovi pronesl nezapomenutelná slova: „Lazaře, poď ven.“ (Jan 11:43.)

Někdo si může položit zpytavou otázku: Tyto příběhy se týkaly Vykupitele světa. Mohou takovéto drahocenné zážitky skutečně nastat i v mém životě – na mé cestě do Jericha?

Má odpověď zní zcela jistě ano. Dovolte mi uvést [jeden příklad].

Před několika lety odešel za svou věčnou odměnou jeden z nejlaskavějších a nejmilovanějších mužů, jimiž se mohla země pyšnit. Mluvím o Lousi C. Jacobsenovi. Sloužil potřebným, pomáhal imigrantům najít zaměstnání a pronesl více kázání na větším počtu pohřbů než kdokoli jiný, koho znám.

Louis Jacobsen mi jednou v přemýšlivém rozpoložení vyprávěl o svém dětství. Byl to syn chudé dánské vdovy. Byl malý vzrůstem, ne moc pohledný – snadný terč bezohledných vtipů svých spolužáků. Jednoho sabatního dopoledne v Nedělní škole si děti tropily žerty z jeho záplatovaných kalhot a obnošené košile. Drobný Louis, příliš hrdý na to, aby plakal, utekl z kaple a nakonec se celý udýchaný zastavil, aby se posadil na obrubník, jenž se táhl podél ulice Third West Street v Salt Lake City, a odpočinul si. Podél obrubníku, na němž Louis seděl, tekla strouhou čistá voda. Vytáhl z kapsy kousek papíru, na němž byl rozvrh lekce Nedělní školy, a zručně z něj poskládal papírovou loďku, kterou spustil po tekoucí vodě. Z jeho zraněného chlapeckého srdce vytryskla odhodlaná slova: „Už nikdy se tam nevrátím.“

Náhle Louis skrze slzy v očích uviděl, jak se ve vodě odráží postava velkého a hezky oblečeného muže. Louis zvedl hlavu a zjistil, že je to George Burbidge, [vedoucí] Nedělní školy. „Mohu se k tobě posadit?“ zeptal se tento laskavý vedoucí. Louis souhlasně přikývl. A tak tam na obrubníku seděl milosrdný Samaritán, který sloužil někomu, kdo to dozajista potřeboval. Zatímco spolu hovořili, poskládali a po vodě poslali několik dalších loděk. Nakonec se vedoucí postavil a s chlapcem, který se ho pevně držel za ruku, se vrátili na Nedělní školu. Později Louis sám předsedal téže Nedělní škole. Během svého dlouhého života naplněného službou nikdy neopomněl vyjádřit vděčnost za toho, jenž ho zachránil na cestě do Jericha.⁴

Láska je katalyzátorem, který způsobuje změnu, balzámem, který přináší uzdravení.

V upřímné mysli se vždy nesmírně vlídně ozývá Pánovo osobní pozvání: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu.“ (Zjev. 3:20.) Mají ty dveře název? Samozřejmě že mají. Rozhodl jsem se jim říkat „dveře lásky“.

Láska je katalyzátorem, který způsobuje změnu. Láska je balzámem, který přináší uzdravení duši. Láska však neroste jako plevel ani nepadá jako déšť. Láska má svou cenu. „Bůh [tak] miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3:16.) Onen Syn, samotný Pán Ježíš Kristus, dal svůj život, abychom mohli mít život věčný, tak obrovská byla láska, kterou choval ke svému Otci a k nám.

Ježíš při onom láskyplném a dojemném loučení, když předával rady svým milovaným učedníkům, učil: „Kdož by měl přikázaní má, a [zachovával] jich, onť jest ten, kterýž mne miluje.“ (Jan 14:21.) Obzvlášť zásadní byl pokyn: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13:34.) …

Chválím ty, kteří s láskyplnou péčí a soucitnou starostlivostí sytí hladové, šatí nahé a poskytují střechu nad hlavou lidem bez domova. Pozornosti Toho, jenž si je vědom i pádu vrabce, takováto služba neujde.⁵

Nedávno jsem si vzpomněl na jednu příhodu z dětství, [z doby, kdy] mi bylo teprve jedenáct. Naše presidentka Primárek Melissa byla starší milá šedovlasá dáma. Jednou v Primárkách mě požádala, abych ještě chvíli zůstal, že se mnou chce mluvit. Oba jsme seděli v jinak prázdné kapli. Položila mi ruku kolem ramen a začala plakat. Překvapeně jsem se jí zeptal, proč pláče.

Odpověděla: „Nedaří se mi přimět… chlapce k tomu, aby byli během společného zahájení Primárek uctiví. Byl bys ochotný mi s tím pomoci, Tommy?“

Slíbil jsem Melisse, že jí pomohu. K mému úžasu, ale nikoli k úžasu Melissy, tím skončily veškeré problémy s uctivostí v Primárkách. Šla přímo k samému zdroji problému – za mnou. Řešením byla láska.

Uplynulo mnoho let. Úžasná Melissa, které nyní bylo 90 let, žila v pečovatelském ústavu v severozápadní části Salt Lake City. Krátce před Vánoci jsem se rozhodl svou milovanou presidentku Primárek navštívit. Cestou jsem v autě poslouchal píseň „Andělská tu píseň zní: Sláva, Král již přichází!“ [Viz Náboženské písně, č. 128.] Přemýšlel jsem o návštěvě, na kterou se před mnoha lety vydali mudrcové. Přinesli s sebou dary v podobě zlata, kadidla a myrhy. Já jsem s sebou měl jen dar lásky a touhu poděkovat.

Melissu jsem našel v jídelně. Upřeně se dívala na svůj talíř a vidličkou, kterou držela ve své křehké ruce, si pohrávala s jídlem. Nesnědla jediné sousto. Když jsem na ni mluvil, dívala se na mě vlídným, ale prázdným pohledem. Vzal jsem do ruky vidličku, začal jsem Melissu krmit a přitom jsem celou dobu mluvil o tom, jak sloužila chlapcům a dívkám v Primárkách. Ani náznakem na to nereagovala, natož aby něco řekla. Další dvě obyvatelky pečovatelského domu na mě zíraly se zmateným výrazem. Nakonec jedna z nich řekla: „Ani na ni nemluvte. Nikoho nepoznává – dokonce ani vlastní rodinu. Za tu dobu, co je tady, neřekla jediné slovo.“

Oběd skončil. Můj jednostranný rozhovor umlkl. Postavil jsem se a chystal jsem se odejít. Uchopil jsem Melissinu křehounkou ruku, podíval jsem se na její vrásčitou, ale krásnou tvář a řekl jsem: „Bůh vám žehnej, Melisso. Veselé Vánoce.“ Bez jakéhokoli varování pronesla tato slova: „Já tě znám. Ty jsi Tommy Monson, můj chlapec z Primárek. Mám tě moc ráda!“ Pak si přitiskla mou ruku k ústům a jemně a láskyplně ji políbila. Po tváři jí kanuly slzy a smáčely naše sevřené ruce. Tyto ruce byly v onen den posvěceny nebem a milostí Boží.⁶

Pravou lásku projevujeme, když se vyhýbáme souzení a kritizování druhých.

Mladý manželský pár, Lisa a John, se přestěhovali do nové čtvrti. Jednou ráno, při snídani, se Lisa podívala z okna a zadívala se na sousedku, která právě věšela prádlo.

„To prádlo není čisté!“ zvolala Lisa. „Naše sousedka neví, jak prádlo pořádně vyprat!“

John se podíval také, ale mlčel.

Pokaždé když jejich sousedka věšela prádlo, Lisa to komentovala stejně.

O několik týdnů později Lisu překvapilo, když se podívala z okna a uviděla, jak u sousedů na zahradě visí krásně čisté prádlo. Řekla manželovi: „Koukni, Johne, už se konečně naučila prát! Zajímalo by mě, jak to dokázala.“

John odpověděl: „No, miláčku, já ti řeknu jak. Možná tě bude zajímat, že jsem dnes ráno vstal brzo a umyl jsem nám okna!“ …

[Rád] bych se s vámi… podělil o několik myšlenek o tom, jak pohlížíme jeden na druhého. Nedíváme se oknem, které je třeba umýt? Nevynášíme soudy, aniž bychom znali všechny skutečnosti? Co vidíme, když se díváme na druhé? Jaké mínění o nich máme?

Spasitel řekl: „Nesuďtež.“ [Matouš 7:1.] A pokračoval: „Kterakž pak vidíš [smítko] v oku bratra svého, a v oku svém břevna [nezaznamenáš]?“ [Matouš 7:3.] Nebo parafrázovaně: Kterak vidíš to, o čem myslíš, že jest špinavým prádlem na zahradě sousedů, a v domě svém špinavých oken nezaznamenáš?

„Místo toho, abychom jeden druhého soudili a byli k sobě navzájem kritičtí, kéž ke svým souputníkům na cestě životem chováme čistou lásku Kristovu.“

Nikdo z nás není dokonalý. Neznám nikoho, kdo by tvrdil, že dokonalý je. A přesto máme z nějakého důvodu i přes své nedokonalosti tendenci poukazovat na nedokonalosti druhých. Vynášíme soudy o tom, co udělali, nebo naopak neudělali.

Ve skutečnosti ani není možné poznat srdce, záměry nebo situaci někoho, kdo možná řekl nebo udělal něco, co si podle nás zaslouží kritiku. Proto je nám přikázáno: „Nesuďtež.“ …

Já pokládám pravou lásku – neboli „čistou lásku Kristovu“ – za opak kritizování a souzení. Když mluvím o pravé lásce, … mám… na mysli onu pravou lásku, která se projevuje tehdy, když jsme shovívaví k druhým a jejich skutkům; pravou lásku, jež odpouští; pravou lásku, jež je trpělivá.

Mám na mysli pravou lásku, která nás nutí být solidárními, soucitnými a milosrdnými, a to nejen v časech nemoci, strastí či zármutku, ale i v časech slabostí či chyb ze strany druhých.

Velmi potřebná je pravá láska, která se zajímá o ty, kterých si nikdo nevšímá, která poskytuje naději těm, již ztratili odvahu, a pomoc těm, již trpí. Skutečná pravá láska je láska v akci. Pravé lásky je zapotřebí všude.

Je zapotřebí pravé lásky, která odmítá nacházet uspokojení ve zprávách o neštěstí druhých nebo v tom, když takové zprávy šíříme dál, ledaže bychom tím oněm postiženým nějak pomohli. …

Pravá láska znamená mít trpělivost s někým, kdo nás zklamal. Znamená to odolávat nutkání snadno se urazit. Znamená to akceptovat slabosti a nedokonalosti. Znamená to akceptovat lidi takové, jací opravdu jsou. Znamená to nehledět jen na fyzický vzhled, ale na vlastnosti, které se časem nevytratí. Znamená to odolávat nutkání rozdělovat druhé do kategorií. … Místo toho, abychom jeden druhého soudili a byli k sobě navzájem kritičtí, kéž ke svým souputníkům na cestě životem chováme čistou lásku Kristovu. …

„Pravá láska nikdy nepomíjí.“ [Moroni 7:46.] Kéž vás… tato nadčasová pravda vede při všem, co děláte. Kéž vám pronikne do samotné duše a projevuje se ve všech vašich myšlenkách a skutcích.⁷

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Projděte si různé způsoby, jimiž máme podle presidenta Monsona dávat najevo lásku (viz oddíl 1). Jak můžeme projevovat více lásky v každodenním kontaktu s druhými? Jak si můžeme vypěstovat větší lásku k druhým? Jak vám pomáhá vědomí toho, že láska, kterou k vám Nebeský Otec chová, „prostě vždy přetrvává“?
Přemítejte o otázkách presidenta Monsona týkajících se naší cesty do Jericha (viz oddíl 2). Kdy jste byli požehnáni někým, kdo se k vám choval jako „milosrdný Samaritán“? Čemu nás může naučit příběh o Louisi Jacobsenovi a Georgi Burbidgeovi? Proč je důležité, abychom „nechali zájem o sebe sama [nahradit] zájmem o druhé“?
President Monson učil, že „láska je katalyzátorem, který způsobuje změnu“ (oddíl 3). Jak mu jakožto jedenáctiletému chlapci z Primárek pomohla láska, kterou k němu chovala jeho učitelka, aby se změnil? Kdy vám láska jiného člověka změnila život? Proč má láska takovou moc?
Čemu se můžeme o lásce naučit z příběhu presidenta Monsona o sousedčině prádle? (Viz oddíl 4.) Proč občas soudíme druhé a jsme k nim kritičtí? Jak můžeme tyto sklony překonat? Projděte si učení presidenta Monsona o pravé lásce, jež je uvedeno v předposledním odstavci, a přemítejte o tom, jak ji v těchto směrech můžete projevovat ve větší míře vy sami.

Související verše z písem

Matouš 5:44–46; Jan 15:9–13; 1. Korintským 13:1–13; Kolossenským 3:12–14; 1. Nefi 11:8–23; Eter 12:33–34; Moroni 7:47–48; Nauka a smlouvy 121:45–46

Pomůcka k výuce

„V závislosti na situaci můžete projevovat lásku, již chováte k těm, které učíte, například prostřednictvím upřímné pochvaly, tím, že se budete zajímat o jejich život, pozorně jim naslouchat, zapojovat je během výuky a sloužit jim, nebo prostě tím, že je srdečně pozdravíte, kdykoli se s nimi setkáte.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 6.)