„Kapitola 23: ‚Buď příkladem věrných‘“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 23“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 23

„Buď příkladem věrných“

„Budeme-li se řídit příkladem Spasitele a žít tak, jak žil a učil On sám, bude toto světlo hořet v našem nitru a svítit na cestu druhým.“

Ze života Thomase S. Monsona

Dětství presidenta Thomase S. Monsona bylo požehnáno dobrým příkladem jeho rodičů, vedoucích a učitelů. President Monson o svých vedoucích Mladých mužů řekl: „Školili nás moudří a trpěliví muži, kteří nás učili ze svatých písem – byli to muži, kteří nás dobře znali. … Byli pro nás příkladem. V jejich životě se odráželo jejich svědectví.“¹ Často také mluvil o příkladu svých učitelů Nedělní školy, kteří ho ovlivnili „ani ne tolik [tím], co říkali, ale spíše tím, jací byli a jak milovali Pána“.²

President Monson se již v mládí naučil, jak důležité je být dobrým příkladem, a pokračoval v tom celý život. Jeden takový zážitek se mu přihodil poté, co narukoval do námořních rezerv Spojených států a vydal se na základní výcvik do San Diega v Kalifornii. O mnoho let později mu jeden z jeho přátel z námořnictva, který byl také členem Církve, napsal o tom, jakým byl president Monson tehdy příkladem, tento dopis:

„Mnozí z nás tě sledovali. … Byli jsme na večírku s lidmi z naší kanceláře na pláži La Jolla Shores. Točilo se pivo. … Již tehdy jsi byl pro nás přirozeným vedoucím. Ostatní tě nenechali na pokoji. … Vidím tě v duchu velmi jasně – onoho hubeného vysokého chlapce s úsměvem a smyslem pro humor, jak se smíchem říkáš ne, tak aby se nikdo neurazil, a odmítáš a opakuješ: ne, ne. Ublížilo by ti to nějak? Ublížilo by to nám, Tome – nám, kteří tě sledovali. Kdyby sis tenkrát to pivo dal, Pán by z tebe přesto mohl udělat apoštola, ale jak by to působilo na nás, kteří si onen okamžik před tolika lety pamatují? Jsem ti, presidente Monsone, za tento příklad velmi vděčný – za to, jak jsi byl jako mladý muž v armádě oddaný, a za to, co to pro mě znamená, když zvedám ruku do pravého úhlu, abych ti vyjádřil naprosto bezvýhradnou podporu.“³

„Máme být příkladem v duchu. Podle mě to znamená, že máme v životě usilovat o laskavost, vděčnost, odpouštění a dobrou vůli.“

Učení Thomase S. Monsona

Budeme-li dobrým příkladem, budeme světlem světu.

Každý z nás přišel na zemi s tím, že mu bylo dáno světlo Kristovo. Budeme-li se řídit příkladem Spasitele a žít tak, jak žil a učil On sám, bude toto světlo hořet v našem nitru a svítit na cestu druhým.⁴

Apoštol Pavel napsal svému milovanému společníku Timoteovi epištolu, v níž uvedl inspirované rady, které platí stejně tak pro vás i mě v dnešní době, jako platily pro Timotea. Naslouchejte pozorně jeho slovům: „Nezanedbávej daru, kterýž jest v tobě,“ „ale buď příkladem věrných v řeči, v [chování], v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.“ [1. Timoteovi 4:14, 12.]⁵

[Když budeme žít podle těchto šesti] vlastností věřícího člověka[, které apoštol Pavel zmínil], … [umožní to] našemu světlu… zářit. Podívejme se na každou z nich.

Prvním dvěma vlastnostem se budu věnovat zároveň – být příkladem v řeči a v chování. Slova, která používáme, mohou pozvedat a inspirovat, nebo mohou zraňovat a ponižovat. V dnešním světě se setkáváme se záplavou klení, která nás očividně obklopuje téměř na každém kroku. Je těžké nezaslechnout, jak někdo lehkovážně a bezmyšlenkovitě vyslovuje jména Božství. Obhroublé poznámky se podle všeho staly běžnou součástí televizních pořadů, filmů, knih a hudby. Vzduchem poletují nactiutrhačné poznámky a hněvivé komentáře. Hovořme s druhými s láskou a s úctou, udržujme svou řeč čistou a vyhýbejme se slovům či poznámkám, které by mohly někoho ranit či urazit. Kéž následujeme příklad Spasitele, který během své služby hovořil tolerantně a laskavě.

Další vlastností, kterou Pavel zmiňuje, je pravá láska, jež je definována jako „čistá láska Kristova“ [Moroni 7:47]. Jsem přesvědčen o tom, že ve sféře našeho vlivu jsou lidé, kteří jsou osamělí, nemocní nebo kteří ztrácejí odvahu. Máme příležitost jim pomoci a pozvednout je na duchu. Spasitel přinášel naději zoufalým a slabým dodával sílu. Uzdravoval nemocné, způsobil, že chromí chodili, slepí viděli a hluší slyšeli. Dokonce křísil mrtvé k životu. Během své služby podával, naplněn pravou láskou, pomocnou ruku každému člověku v nouzi. Když budeme následovat Jeho příklad, požehnáme životu mnohých, včetně toho svého.

Dále máme být příkladem v duchu. Podle mě to znamená, že máme v životě usilovat o laskavost, vděčnost, odpouštění a dobrou vůli. Tyto vlastnosti nám dodají ducha, který se dotkne života lidí okolo nás. Během let jsem měl příležitost setkat se s bezpočtem jednotlivců, kteří takového ducha mají. Když jsme s nimi, zažíváme zvláštní pocit – pocit, díky němuž toužíme být v jejich společnosti a řídit se jejich příkladem. Vyzařují světlo Kristovo a pomáhají nám pociťovat lásku, kterou k nám Kristus chová.

Abych doložil, že druzí lidé toto světlo vyzařující z čistého a milujícího ducha vnímají, podělím se s vámi o zážitek, který jsem měl před mnoha lety.

V té době se vedoucí Církve setkávali s úředníky v Jeruzalémě, aby vypracovali smlouvu o pronájmu pozemku, na němž mělo být postaveno Jeruzalémské středisko Církve. Aby Církev obdržela potřebná povolení, musela odsouhlasit, že její členové, kteří budou v tomto středisku působit, nebudou hlásat evangelium. Poté, co došlo ke zmíněné dohodě, jeden z izraelských představitelů, který byl dobře obeznámen s Církví i s jejími členy, poznamenal, že ví, že Církev bude ujednání o tom, že nebude hlásat evangelium, dodržovat. „Ale,“ řekl na adresu studentů, kteří měli ono středisko navštěvovat, „co uděláme s tím světlem, které jim vyzařuje z očí?“ [Viz James E. Faust, „Světlo v jejich očích“, Liahona, listopad 2005, 20.] Kéž toto zvláštní světlo neustále září v našem nitru, aby ho druzí mohli rozpoznat a vážit si ho.

Být příkladem ve víře znamená, že vkládáme důvěru v Pána a v Jeho slovo. Znamená to, že chováme a živíme v sobě přesvědčení, které povede naše myšlenky i skutky. Naše víra v Pána Ježíše Krista a v Nebeského Otce bude mít vliv na vše, co děláme. Uprostřed zmatků naší doby, konfliktů svědomí a vřavy každodenního života se pevná víra stává kotvou našeho života. Mějte na paměti, že víra a pochybnost nemohou v mysli existovat současně, neboť jedno vždy rozptýlí druhé. Znovu zdůrazňuji, co nám bývá neustále opakováno – že k tomu, abychom získali a udrželi si víru, kterou potřebujeme, je nezbytné, abychom četli a studovali písma a přemítali o nich. Rozmlouvání s Nebeským Otcem skrze modlitbu je životně důležité. Nemůžeme si dovolit to zanedbávat, protože protivník a jeho zástupy neúnavně hledají skulinu v naší zbroji, selhání naší věrnosti. Pán pravil: „Hledejte pilně, modlete se vždy a buďte věřící a všechny věci budou působiti společně pro dobro vaše.“ [Nauka a smlouvy 90:24.]

„Co uděláme s tím světlem, které jim vyzařuje z očí?“

A nakonec máme být čistí, což znamená mít čisté tělo, mysl a ducha. Víme, že naše tělo je chrám, se kterým se má zacházet s uctivostí a respektem. Naše mysl má být naplněna povznášejícími a zušlechťujícími myšlenkami a stranit se toho, co by ji mohlo poskvrnit. Abychom mohli mít Ducha Svatého jako svého stálého společníka, musíme toho být hodni. Bratři a sestry, čistota nám vnese pokoj do mysli a budeme díky ní hodni obdržet Spasitelova zaslíbení. On řekl: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ [Matouš 5:8.]

Dokážeme-li být příkladem v řeči, v chování, v lásce, v duchu, ve víře a v čistotě, budeme způsobilí k tomu, abychom byli světlem světu.⁶

Náš Spasitel Ježíš Kristus je náš příklad a zdroj naší síly.

Náš největší příklad [je náš Spasitel Ježíš Kristus]. Jeho narození předpověděli proroci; andělé přinesli zvěst o Jeho pozemském působení. Rostl a sílil na „duchu, [byl naplněn moudrostí], a milost Boží byla v něm.“ [Lukáš 2:40.]

Poté, co Ho Jan pokřtil v řece, která nese jméno Jordán, zahájil svou oficiální službu lidem. K vychytralostem Satana se Ježíš obracel zády. K povinnostem určeným Jeho Otcem se obracel čelem, a se závazkem v srdci obětoval svůj život. A jak bezhříšný, nesobecký, vznešený a božský Jeho život byl! Ježíš pracoval. Ježíš miloval. Ježíš sloužil. Ježíš svědčil. Jaký lepší příklad bychom se měli snažit napodobovat? Začněme Ho napodobovat nyní. … Naše staré já na věky odvrhněme a spolu s ním i porážku, zoufalství, pochyby a nevíru. A k novotě života se vydejme – k životu plnému víry, naděje, odvahy a radosti. Žádný úkol se nezdá být příliš velkým; žádná zodpovědnost není příliš těžká; žádná povinnost není břemenem. Vše se stává možným.

Před mnoha lety jsem mluvil o jednom muži, který si bral příklad ze Spasitele a který byl během životních bouří pevný a věrný, silný a způsobilý. Odvážně zveleboval svá kněžská povolání. Je příkladem pro každého z nás. Jmenoval se Thomas Michael Wilson, syn Willieho a Julie Wilsonových z Lafayette ze státu Alabama.

Když byl teprve dospívajícím mladíkem a on ani jeho rodina nebyli dosud členy Církve, onemocněl rakovinou, po které následovalo bolestivé ozařování a posléze požehnaná remise. Díky této nemoci si jeho rodina uvědomila nejen to, jak je život vzácný, ale také to, jak může být krátký. Začali hledat náboženství, které by jim pomohlo zvládnout toto strastiplné období. Po čase se seznámili s Církví a nakonec byli všichni, vyjma otce, pokřtěni. Mladý bratr Wilson poté, co přijal evangelium, toužil po možnosti stát se misionářem, i když byl starší než většina mladých mužů, když začínají sloužit na misii. Ve věku 23 let obdržel povolání sloužit v utažské misii Salt Lake City.

Misionářští společníci staršího Wilsona popisovali jeho víru jako nepochybující, neochvějnou a nezlomnou. Byl příkladem pro všechny. Po 11 měsících misionářské služby se však jeho nemoc vrátila. Kvůli rakovině kosti mu bylo nutné amputovat ruku a rameno. Přesto trval na tom, že bude sloužit dál jako misionář.

Odvaha staršího Wilsona a jeho nesmírná touha zůstat na misii tak zapůsobila na jeho otce, který nebyl členem, že se začal zajímat o učení Církve a stal se také členem.

Dozvěděl jsem se, že zájemkyně, kterou starší Wilson učil, byla pokřtěna, ale poté chtěla být konfirmována starším Wilsonem, kterého si tolik vážila. Společně s několika dalšími přijela za starším Wilsonem do nemocnice, k jeho lůžku. Tam ji starší Wilson položil na hlavu svou zbývající ruku a konfirmoval ji za členku Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

Starší Wilson pokračoval měsíc za měsícem ve své ušlechtilé, ale bolestivé službě jako misionář. Byla mu dána požehnání; byly za něj pronášeny modlitby. Díky jeho příkladu oddanosti se ostatní misionáři v jeho misii přiblížili Bohu.

Fyzický stav staršího Wilsona se zhoršoval. Konec jeho služby se blížil a on se měl vrátit domů. Požádal o to, aby mohl sloužit ještě jeden další měsíc, a jeho žádosti bylo vyhověno. Vložil svou důvěru v Boha, a Ten, v něhož Thomas Michael Wilson tiše důvěřoval, otevřel okna nebes a hojně mu požehnal. Jeho rodiče, Willie a Julia Wilsonovi, a jeho bratr Tony pak přijeli do Salt Lake City, aby pomohli svému synovi a bratrovi vrátit se do Alabamy. Ještě však zbývalo jedno požehnání, o které se modlili a po kterém toužili. Rodina mě pozvala, abych s nimi navštívil chrám Jordan River, kde byly vykonány ony posvátné obřady, které spojují rodiny na věčnost i na čas.

Rozloučil jsem se s rodinou Wilsonových. Stále vidím staršího Wilsona, jak mi děkuje za to, že jsem tam mohl být s ním i s jeho blízkými. Řekl: „Nezáleží na tom, co se nám stane v tomto životě, pokud máme evangelium Ježíše Krista a žijeme podle něj. Nezáleží na tom, zda učím evangeliu na této straně závoje, nebo na té druhé, pokud mu mohu učit.“ Jaká odvaha! Jaká důvěra! Jaká láska! Rodina Wilsonových se vydala na dlouhou cestu domů do Lafayette, kde starší Thomas Michael Wilson v tichosti odešel na věčnost. Byl pohřben s připevněnou misionářskou jmenovkou.⁷

Když učiníme Krista středobodem svého života, budeme mít odvahu být dobrým příkladem.

Všichni jsme si vědomi toho, že žijeme v době, kdy jsou zde ti, kteří se vysmívají ctnosti, kteří se zaobírají pornografií pod záminkou umění či kultury, kteří jsou slepí a hluší a zatvrzelí v srdci vůči Ježíšovu učení a pravidlům slušnosti. Mnozí z našich mladých lidí jsou sváděni špatným směrem a pokoušeni podílet se na hříších světa. Takovíto jednotlivci dychtivě touží po síle těch, kteří jsou schopni stát pevně za pravdou. Spravedlivým životem a tím, že jim nabídnete pomocnou ruku a chápající srdce, je můžete osvobodit, můžete je zachránit. Jak veliká pak bude vaše radost! Jak věčné bude požehnání, které jim předáte!⁸

S tím, jak se svět čím dál více vzdaluje od zásad a měřítek, které nám dal milující Nebeský Otec, budeme vyčnívat z davu, protože jsme jiní. Budeme vyčnívat, protože se oblékáme cudně. Budeme jiní, protože neklejeme a nepožíváme látky, které škodí našemu tělu. Budeme jiní, protože se vyhýbáme nevhodnému humoru a ponižujícím poznámkám. Budeme jiní, protože jsme se rozhodli nenaplňovat svou mysl tím, co nám předkládají média a co je přízemní a ponižující a co odhání z našeho domova a života Ducha. Zcela jistě budeme vyčnívat, když budeme činit rozhodnutí související s morálkou – rozhodnutí, která se budou držet zásad a měřítek evangelia. Toto vše, co nás odlišuje od většiny lidí ve světě, nám zároveň poskytuje ono světlo a onoho ducha, které budou zářit v čím dál tím temnějším světě.

Často je obtížné být jiný a stát osamocen uprostřed davu. Je přirozené se obávat, co si druzí pomyslí či řeknou. Slova tohoto žalmu nám mohou dodat útěchu: „Hospodin světlo mé a spasení mé, kohož se budu báti? Hospodin síla života mého, kohož se budu báti?“ [Žalm 27:1.] Když učiníme Krista středobodem svého života, naše obavy nahradí odvaha pramenící z našeho přesvědčení.⁹

Abychom byli příkladem – či dokonce vzorem, který mohou druzí následovat – nemusíme čekat na nějakou pohromu, na nějakou dramatickou událost ve světě, v němž žijeme, ani na nějakou zvláštní výzvu. Naše příležitosti jsou před námi tady a teď. Ale jsou pomíjející. Nejspíše je nalezneme ve svém domově a v tom, co děláme v každodenním životě.¹⁰

Denně jsme obklopeni příležitostmi být světlem pro druhé.

Život žádného z nás není dokonalý a občas nás výzvy a obtíže, jimž čelíme, mohou přemáhat, a naše světlo kvůli tomu začne pohasínat. Avšak s pomocí Nebeského Otce, která jde ruku v ruce s podporou, jíž se nám dostává od ostatních, můžeme znovu získat ono světlo, které nám znovu bude svítit na cestu a bude zdrojem světla, jež možná potřebují druzí. …

Bratři a sestry, denně jsme obklopeni příležitostmi zazářit, ať již se nacházíme v jakékoli situaci. Když se budeme řídit příkladem Spasitele, budeme mít příležitost být světlem v životě druhých, ať již členů své rodiny či přátel, svých spolupracovníků, pouhých známých nebo zcela cizích lidí.

Každému z vás říkám, že jste syn nebo dcera našeho Nebeského Otce. Přišli jste z Jeho přítomnosti, abyste po určitou dobu žili zde na zemi, aby se ve vás odrážela láska a učení Spasitele a abyste odvážně nechali své světlo zářit tak, aby to všichni viděli. Až toto období na zemi skončí, pak, pokud vykonáte svůj díl práce, se vám dostane nádherného požehnání a budete se moci vrátit, abyste s Ním žili na věky.

V těchto slovech Spasitele se skrývá veliké ujištění: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ [Jan 8:12.] O Něm svědčím. On je náš Spasitel a Vykupitel, náš Přímluvce u Otce. On je náš Příklad a naše síla. On je „světlo, jež svítí v temnotě“ [Nauka a smlouvy 6:21]. Kéž se každý z nás… zaváže, že Ho bude následovat, a stane se tak světlem zářícím světu, o to se modlím.¹¹

„[Vyzařujte] světlo Kristovo a [pomáhejte druhým] pociťovat lásku, kterou k nám Kristus chová.“

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson citoval apoštola Pavla a mluvil o několika způsobech, jak má být každý z nás „příkladem věrných“ neboli věřících (1. oddíl). Co pro vás znamená být příkladem „v řeči a v chování“? Jak váš život ovlivnil nebo ovlivňuje někdo, kdo je příkladem pravé lásky? Jak můžeme být příkladem víry? Proč je důležité, abychom byli příkladem čistoty?
Projděte si ony mnohé ohledy, v nichž je pro nás Ježíš Kristus příkladem (viz 2. oddíl). Jaký vliv má na vás Spasitelův příklad? Zamyslete se nad tím, jak byste se mohli více řídit Jeho příkladem.
Proč je někdy obtížné být dobrým příkladem a stát za tím, co je správné? (Viz 3. oddíl.) S jakými výzvami se při tom potýkáte? Jak si můžeme vypěstovat odvahu být dobrým příkladem? Jak vám v životě požehnal dobrý příklad někoho druhého?
President Monson učil, že „denně jsme obklopeni příležitostmi zazářit“ (4. oddíl). V jakých ohledech můžeme být pro druhé světlem? Kdy byl někdo druhý světlem pro vás? Zamyslete se nad tím, co můžete dělat, abyste byli „světlem zářícím světu“.

Související verše z písem

Matouš 5:13–16; 2. Nefi 31:16–17; Alma 17:11; 3. Nefi 18:16; 27:2

Pomůcka k výuce

„Váš příklad má na postoje studentů mocný vliv. … Prostřednictvím svých slov a činů jim ukažte, že máte rádi evangelium a že vám záleží na jejich duchovním růstu.“ (Učte tak, jak učil Spasitel, 15.)