„Kapitola 7: Nacházejme radost na cestě“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 7“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 7

Nacházejme radost na cestě

„Vychutnávejme si život, zatímco ho žijeme, nacházejme radost na cestě a projevujme lásku přátelům a rodině.“

Ze života Thomase S. Monsona

Dětství Thomase S. Monsona bylo plné dobrodružství. Ve škole se nejraději učil o přírodě a zeměpisu. S přáteli a členy rodiny se naučil rybařit, lovit, plavat a objevovat okolní svět.

Jako církevní vedoucí často učil zásadám evangelia pomocí příběhů ze svého dětství. Když vzpomínal na zážitek s lodičkou, který se stal, když mu bylo 10 let, učil této lekci o cestě životem :

„S kamarády jsme si brávali kapesní nože a z měkkého vrbového dřeva jsme si vyřezávali lodičky. Jednoduché lodičky, vybavené trojúhelníkovou plachtou vystřiženou z kusu látky, jsme spouštěli k závodu na poměrně prudkou utažskou řeku Provo River. Utíkali jsme podél břehu a dívali se, jak lodičky v silném proudu někdy poskakují a jindy, když se dostaly do hlubší vody, klidně plují.

Během jednoho závodu jsme si všimli, že jedna loď vede ty ostatní k určenému cíli. Náhle ji proud zanesl příliš blízko k silnému víru a lodička se naklonila na bok a převrátila. Vír ji unášel pořád dokola, a ona se nedokázala vrátit do hlavního proudu. Nakonec se zastavila na kraji tůňky, kde ji obklopovaly naplavené odřezky a smetí a zadržovala chapadla zeleného rašeliníku.

Tyto lodičky z dětství neměly žádný kýl pro udržení stability, žádné kormidlo pro udržení směru ani žádný pohon. Nevyhnutelně pluly dolů po proudu – cestou nejmenšího odporu.

My jsme, na rozdíl od lodiček, vybaveni božskými schopnostmi, které mohou řídit naši cestu. Nevstupujeme do smrtelnosti proto, aby nás unášel proud života, ale se schopností myslet, vyvozovat závěry a něčeho dosáhnout.

Nebeský Otec nás nevyslal na naši věčnou plavbu, aniž by nám poskytl prostředky, jejichž prostřednictvím od Něho můžeme obdržet vedení, které nám zajistí bezpečný návrat. Mluvím o modlitbě. Také mluvím o našeptáváních onoho tichého a jemného hlasu; a neopomíjím ani svatá písma, která obsahují slovo Páně a slova proroků a která nám byla poskytnuta, aby nám pomáhala úspěšně dosáhnout cílové čáry.“¹

President Monson učil, že k tomu, abychom nacházeli radosti na cestě, je potřeba vědomého úsilí. Povzbudil nás, abychom každý den naplňovali hodnotnými činnostmi, které člověku přinášejí radost. „Šťastný život nenajdete,“ řekl. „Ten si uděláte.“² Poskytl nám perspektivu, ze které máme nahlížet na minulost, přítomnost a budoucnost, když učil: „Minulost je za námi; poučte se z ní. Budoucnost je před námi; připravte se na ni. Přítomnost je právě nyní; prožívejte ji.“³

„Tyto lodičky z dětství neměly žádný kýl pro udržení stability, žádné kormidlo pro udržení směru ani žádný pohon. … My jsme, na rozdíl od lodiček, vybaveni božskými schopnostmi, které mohou řídit naši cestu.“

Učení Thomase S. Monsona

Budeme-li dělat to, na čem záleží nejvíce, bude nám to pomáhat nacházet radost.

Občas dopouštíme, aby naše myšlenky na zítřek zabíraly příliš velkou část dneška. Snění o minulosti a toužení po budoucnosti nám může přinášet útěchu, avšak nenahradí žití v přítomnosti. Dnešek je dnem našich příležitostí, a my se jich musíme chopit. … Abychom žili co nejplněji dnes, musíme dělat to, co je nejdůležitější. Neodkládejme to, na čem záleží nejvíce.⁴

Čas od času slýcháváme v nějaké obměně toto dobře známé úsloví: „Nic není tak stálé jako změna.“

Během svého života se musíme vyrovnávat se změnami. Některé změny jsou vítané; jiné ne. V našem životě jsou změny, které jsou náhlé, jako například neočekávaný odchod milované osoby, nečekaná nemoc nebo ztráta majetku, kterého si ceníme. Ale většina změn probíhá nepozorovaně a pomalu. …

Den za dnem, minutu za minutou, vteřinu za vteřinou [kráčíme] odtamtud, kde jsme byli, sem, kde jsme nyní. … Čas se nikdy nezastaví; musí běžet stále kupředu a s jeho postupem přicházejí změny.

Toto je jedna jediná šance prožít smrtelný život, kterou máme – tady a nyní. Čím déle žijeme, tím více si uvědomujeme, jak je život krátký. Příležitosti přicházejí – a pak jsou pryč. Domnívám se, že k největším ponaučením, která máme během tohoto krátkého pobytu na zemi získat, patří ta, která nám pomáhají rozlišovat mezi tím, co je důležité, a tím, co není. Naléhavě vás prosím, abyste nepromeškali to, co je nejdůležitější, zatímco si budete plánovat onu iluzorní a neexistující budoucnost, kdy budete mít čas udělat všechno, co si přejete. Místo toho nacházejte radost na cestě – nyní. …

Mám skutečně rád mnohé muzikály; jeden z mých nejoblíbenějších napsal americký hudební skladatel Meredith Willson a jmenuje se The Music Man. Profesor Harold Hill, jedna z hlavních postav tohoto muzikálu, nás varuje slovy, o něž se s vámi podělím. Říká: „Pokud si nahromadíte hodně zítřků, zjistíte, že jste si nasbírali spoustu prázdných včerejšků.“ [Meredith Willson a Franklin Lacey, The Music Man (1957).]

Bratři a sestry, žádný zítřek, který byste si mohli zapamatovat, nebude, neuděláme-li něco dnes. …

Před mnoha lety Arthur Gordon v jednom celostátním časopise napsal – cituji:

„Když mi bylo asi třináct a mému bratrovi deset let, tatínek nám slíbil, že nás vezme do cirkusu. Během oběda však zazvonil telefon; tatínek měl kvůli nějaké naléhavé záležitosti odejet do centra. Připravovali jsme se na zklamání. Pak jsme ho slyšeli, jak [do telefonu] říká: ‚Ne, nepřijedu tam. Bude to muset počkat.‘

Když se vrátil ke stolu, matka se usmála. ,Vždyť cirkus se zase vrátí,‘ [řekla].

,Já vím,‘ odvětil otec. ,Ale dětství ne.‘“ [Arthur Gordon, A Touch of Wonder (1974), 77–78.]

Máte-li děti, které již odrostly a odešly z domova, je velmi pravděpodobné, že se vám občas stýská a že si uvědomujete, že jste si onoho období v životě nevážili tak, jak jste měli. A samozřejmě neexistuje cesta zpátky, pouze vpřed. Než abychom se stále vraceli k minulosti, máme co nejlépe využít dneška, toho, co je zde a nyní, a dělat vše, co můžeme, abychom si opatřili příjemné vzpomínky pro budoucnost.

Pokud děti ještě vychováváte, buďte si vědomi toho, že ty drobné otisky prstíků, které se objevují téměř na každé nově vyčištěné ploše, ty hračky poházené všude po domě, hory a hory prádla, které na vás čekají, že to všechno zmizí příliš rychle a že to budete – ke svému překvapení – velice postrádat.⁵

Čas je dar, poklad, který si nemáme dávat stranou k využití v budoucnosti, ale kterého máme moudře využívat v přítomnosti.⁶

Proces plánování, práce a tvoření přináší trvalý pocit uspokojení.

Starší Monte J. Brough [bývalý sedmdesátník – generální autorita] vyprávěl o tom, jak se v dětství, které strávil v Randolphu v Utahu, se svým mladším bratrem Maxem rozhodli jednoho léta postavit domek v koruně velkého stromu na zahradě. Naplánovali si, že postaví ten nejúžasnější výtvor ve svém životě. Z celého sousedství sesbírali stavební materiál a vytáhli ho do jedné části koruny stromu, kde dvě větve poskytovaly pro domek ideální místo. Bylo to náročné a oba velmi toužili své dílo dokončit. Představa dokončeného domku v koruně stromu je nesmírně motivovala, aby své dílo dotáhli do konce.

Pracovali celé léto a nakonec na podzim, těsně před začátkem nového školního roku, byl jejich domek hotov. Starší Brough řekl, že nikdy nezapomene na radost a uspokojení, které pociťovali, když se konečně mohli těšit z plodů své práce. Poseděli pár minut ve svém domku na stromě, porozhlédli se, slezli ze stromu – a už se tam nikdy nevrátili. Dokončené dílo, ať bylo jakkoli úžasné, nedokázalo udržet jejich zájem ani jediný den. Jinými slovy, to, co jim přinášelo trvalý pocit uspokojení a radosti, byl proces plánování, shromažďování, budování a práce – nikoli dokončené dílo.⁷

Vize bez práce je snění. Práce bez vize je lopota. Vize spojená s prací vám zajistí úspěch.⁸

Výzvy, které před nás Bůh staví, mají podobu surovin, nepředstavují pohodlí hotových věcí. Obrazy nechává nenamalované, písně nezazpívané a problémy nevyřešené, abychom mohli poznat radost a slávu pramenící z tvoření.⁹

Můžeme být dobré mysli i během obtíží, které život přináší.

Nikdo z nás neprochází životem bez problémů a obtíží – a někdy i neštěstí a tragédií. Koneckonců do značné míry jsme zde proto, abychom se díky těmto událostem učili a rostli. Víme, že přijdou chvíle, kdy budeme trpět, kdy budeme zarmouceni a kdy budeme smutní. Je nám však řečeno, že „Adam padl, aby lidé mohli býti; a lidé jsou, aby mohli míti radost“ [2. Nefi 2:25].

Jak můžeme v životě pociťovat radost, navzdory všemu, s čím se můžeme setkat? Cituji opět z písem: „Pročež, buďte dobré mysli a nebojte se, neboť já, Pán, jsem s vámi a budu státi při vás.“ [Nauka a smlouvy 68:6.]

Historie Církve v této dispensaci plnosti časů je plná příběhů těch, kteří měli problémy, a přesto zůstali neochvějní a dobré mysli, když z evangelia Ježíše Krista vytvořili ústřední bod svého života. A právě tento postoj nám pomůže vytrvat, ať nám do cesty vstoupí cokoli. Neodejme nám naše trápení, ale spíše nás uschopní problémům čelit, přistupovat k nim zpříma, a nakonec zvítězit.

Příkladů lidí, kteří byli v obtížné situaci, a přesto vytrvali a zvítězili díky tomu, že jejich víra v evangelium a ve Spasitele jim dodala potřebnou sílu, je příliš mnoho a nelze se o všech zmínit. … Rád [bych se s vámi] podělil o… jeden dojemný příběh ze své vlastní rodiny, který byl pro mne vždy inspirací.

Matka presidenta Monsona, Gladys Condie Monsonová, se svými sourozenci. Gladys je druhá zleva.

Moji praprarodiče z matčiny strany, Gibson a Cecelia Sharp Condieovi, žili v Clackmannanu ve Skotsku. Jejich rodiny pracovaly v uhelných dolech. Žili v pokoji s okolním světem, měli kolem sebe příbuzné a přátele a bydleli v poměrně pohodlném příbytku, v zemi, kterou milovali. Pak se stalo, že si vyslechli poselství misionářů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a celou svou duší se obrátili. Dozvěděli se o výzvě shromáždit se do Sionu a věděli, že této výzvy musí uposlechnout.

Někdy kolem roku 1848 prodali svůj majetek a připravili se na nebezpečnou cestu přes ohromný Atlantský oceán. S pěti malými dětmi nastoupili na loď a všechen svůj světský majetek nesli v jednom malém kufru. Urazili po vodě téměř 5000 kilometrů – osm dlouhých a únavných týdnů na zrádném moři, kdy vyhlíželi cíl a čekali, kdy měli jídlo a vodu špatné kvality a kdy neměli k dispozici jinou pomoc než tu, která byla na oné malé lodi dostupná.

Uprostřed této strastiplné situace jeden jejich malý syn onemocněl. Nebyli tam žádní lékaři, ani obchody, kde by bylo možné koupit léky, které by zmírnily jeho utrpení. A tak nad ním bděli a modlili se, čekali a plakali, zatímco se jeho stav den ode dne zhoršoval. Když nakonec zavřel oči naposled, zlomilo jim to srdce. Jejich zármutek se ještě prohloubil, protože bylo nutné dodržet zákony platné na moři. Malé tělíčko zabalené do plátna a zatížené kusem železa bylo odevzdáno vodnímu hrobu. A zatímco pluli dál, jen oni věděli, jak zdrcující byla bolest, kterou si nesli ve zlomeném srdci. [Upraveno z: Thomas A. Condie, „History of Gibson and Cecelia Sharp Condie“ (1937); nepublikováno.] Nicméně díky víře, zrozené z hlubokého přesvědčení o pravdě a z lásky k Pánu, Gibson a Cecelia vytrvali. Dostalo se jim útěchy díky těmto slovům Páně: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“ [Jan 16:33.]

Jsem velmi vděčný za předky, kteří měli víru opustit rodinný krb a domov a putovat do Sionu, kteří přinesli oběti, které si jen stěží dokáži představit. Děkuji Nebeskému Otci za tento příklad víry, odvahy a odhodlání, který Gibson a Cecelia Sharp Condieovi zanechali mně a všem svým potomkům. …

Ve svatých písmech čteme: „Vizte, spravedliví, svatí Svatého Izraelského, ti, kteří věří [v Něho], ti, kteří vytrpěli kříž světa, … ti zdědí království Boží… a radost jejich bude plná na věky.“ [2. Nefi 9:18.]

Vydávám vám svědectví, že požehnání, která jsou nám slíbena, jsou nepředstavitelná. I když se mohou sbíhat temná mračna, i když na nás může padat déšť, naše poznání evangelia a naše láska k Nebeskému Otci a k našemu Spasiteli nám budou dodávat útěchu a podpírat nás a budou nám vnášet do srdce radost, budeme-li kráčet zpříma a budeme-li dodržovat přikázání. Nic na tomto světě nás nebude moci porazit.

Milovaní bratři a sestry, nemějte obavy. Buďte dobré mysli. Budoucnost je tak jasná jako vaše víra.¹⁰

Opravdová radost plyne z toho, že máme rádi druhé a sloužíme jim.

Když hodnotíme kvalitu života podle radostí, potěšení a bezpečí, uplatňujeme falešné měřítko. Život v hojnosti není přesycen přepychem. Nespokojí se s komerčně vyráběným potěšením… a neplete si ho s radostí a štěstím. …

Abychom našli skutečné štěstí, musíme ho hledat tak, že se nebudeme zaměřovat na sebe. Nikdo nenašel smysl života, dokud se nevzdal svého ega ve službě svým bližním. Služba druhým je jako úkol, jehož splnění přináší skutečnou radost.¹¹

Těžkosti nás potkávají bez ohledu na situaci, v níž žijeme. Musíme se s nimi vyrovnávat, jak nejlépe umíme. Ale nemáme jim nikdy dovolit, aby vstoupily do cesty tomu nejdůležitějšímu – a to, co je nejdůležitější, je téměř vždy to, co se týká lidí kolem nás. Často předpokládáme, že musí vědět, jak moc je máme rádi. Ale to nemáme nikdy předpokládat; máme jim to dávat najevo. William Shakespeare napsal: „Ti, již svou lásku neprojevují, nemilují.“ [Two Gentlemen of Verona, 1. dějství, 2. scéna, 31. řádek.] Laskavých slov ani projevené lásky nebudeme nikdy litovat. Naopak budeme litovat toho, jestliže to ve vztahu k těm, na nichž nám záleží nejvíce, opomíjíme.

Pošlete pozdrav příteli, kterého jste zanedbávali; obejměte své dítě; obejměte své rodiče; říkejte častěji „mám tě rád“; a vždy vyjadřujte svůj dík. Nikdy nedovolte, aby problém, který má být vyřešen, byl důležitější než ten, kdo má být milován.¹² Přátelé se odstěhují, děti vyrostou a naši blízcí odejdou. Je tak snadné považovat druhé za samozřejmost, dokud nepřijde den, kdy z našeho života odejdou a my zde zůstaneme s výčitkami „co kdyby“ a „kdybych jen“. Autorka Harriet Beecher Stoweová řekla: „Nejtrpčí slzy prolévané nad hrobem jsou za slova, jež zůstala nevyřčena, a za skutky, jež zůstaly nevykonány.“ [In: Gorton Carruth a Eugene Erlich, comps., The Harper Book of American Quotations (1988), 173.]

V 60. letech minulého století, během války ve Vietnamu, byl Jay Hess, člen Církve a letec, sestřelen nad severním Vietnamem. Po dva roky jeho rodina neměla ponětí o tom, zda padl, nebo žije. Jeho věznitelé v Hanoji mu nakonec dovolili napsat domů, ale jeho vzkaz omezili na 25 slov. Co bychom, vy i já, sdělili své rodině, kdybychom byli v takovéto situaci – kdybychom je neviděli více než dva roky a nevěděli, zda je ještě někdy uvidíme? Bratr Hess chtěl poslat něco, z čeho by členové jeho rodiny poznali, že je to od něj, a také jim chtěl dát užitečnou radu, a proto napsal – cituji: „Toto je důležité: sňatek v chrámu, misie, vysoká škola. Vytrvejte, stanovte si cíle, pište si deník, dvakrát za rok se vyfotografujte.“ [Osobní korespondence.]

Vychutnávejme život, zatímco ho žijeme, nacházejme radost na cestě a projevujme lásku přátelům a rodině. Jednoho dne každý z nás vyčerpá své zítřky.¹³

„Laskavých slov ani projevené lásky nebudeme nikdy litovat.“

Kéž se rozhodneme, že od dnešního dne budeme naplňovat své srdce láskou. Kéž jdeme druhou míli a kéž do svého života zahrneme kohokoli, kdo je osamělý či sklíčený nebo kdo jakkoli trpí. Kéž „[zmírňujeme] žal [a dáváme druhým] pocit radosti“ [„Co jsem dobrého dnes vykonal?“, Náboženské písně, č. 137]. Kéž žijeme tak, abychom – až uslyšíme poslední volání – nemuseli ničeho vážně litovat ani neměli žádné nedokončené záležitosti, ale abychom mohli říci s apoštolem Pavlem: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“ [2. Timoteovi 4:7.]¹⁴

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson zdůraznil nutnost rozlišovat mezi tím, co je, a co není důležité (viz oddíl 1). Jak to děláte vy? Jak můžeme překonat sklon odkládat to, na čem záleží nejvíce? Jaká nebezpečí se skrývají v tom, když „se stále [vracíme] k minulosti“? Co můžeme udělat pro to, abychom „nacházeli radost na cestě“ životem?
Projděte si příběh presidenta Monsona o starším Montem J. Broughovi a jeho bratrovi (viz oddíl 2). Proč podle vás může být proces práce na tom, abychom něčeho dosáhli, stejně uspokojivý jako výsledek této práce? V jakém smyslu vám práce, úsilí a tvoření přinášejí radost?
Přemítejte o učení presidenta Monsona ohledně obtíží, které život přináší (viz oddíl 3). Čemu se můžeme naučit z příběhu o jeho praprarodičích? Jak můžeme v životě navzdory protivenství, kterému čelíme, pociťovat radost? Jak vám víra ve Spasitele pomohla překonat nějaké obtížné období?
President Monson učil, že k dosažení skutečného štěstí musíme sloužit druhým a mít je rádi (viz oddíl 4). Kdy jste zažili radost pramenící ze služby druhým? Projděte si způsoby, jak můžeme sloužit druhým, které president Monson zmiňuje v oddíle 4. K jaké službě pociťujete inspiraci?

Související verše z písem

Jan 16:20–22; Židům 12:1–2; 1. Nefi 8:5–12; 11:25; Alma 27:16–18; Mojžíš 5:10

Pomůcka k výuce

„Abyste do své výuky přizvali Ducha, povzbuzujte ostatní, aby se podělili o osobní svědectví ohledně pravd, o nichž hovoříte. Jednoduše požádejte členy třídy [nebo rodiny], aby se podělili o své pocity či zkušenosti týkající se určité zásady evangelia.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 11.)