„Kapitola 20: Služba Božím dětem“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 20“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 20

Služba Božím dětem

„Jsou zde srdce, které je třeba rozjasnit. Jsou zde laskavá slova, která je třeba vyslovit. Jsou zde dary, které je třeba dát. Jsou zde skutky, které je třeba vykonat. Jsou zde duše, které je třeba zachránit.“

Ze života Thomase S. Monsona

Starší William R. Walker, který byl sedmdesátníkem – generální autoritou, popsal, jak president Thomas S. Monson zasvěcoval svůj život službě druhým:

„Celou jeho službu charakterizují návštěvy v domovech, vkládání rukou na hlavu a udílení požehnání, neočekávané telefonáty pro útěchu a povzbuzení, posílání dopisů plných povzbuzení, chvály a uznání, návštěvy v nemocnicích a pečovatelských domovech a nacházení času na to, aby se i navzdory svému nabitému programu účastnil pohřbů a posledních rozloučení.

Tak jako to dělal Spasitel, i Thomas Monson chodí a koná dobro (viz Skutkové 10:38), žehná druhým a má je rád; toto je hnací síla jeho života.“¹

President Monson vzpomínal na návštěvu u svého přítele, který byl v pokročilém věku a jehož čas se krátil:

„Zavolala mi vnučka mého starého přítele. Zeptala se: ‚Pamatujete si na Francise Bremse, který byl vaším učitelem v Nedělní škole?‘ Odvětil jsem, že ano. Ona pokračovala: ‚Nyní je mu 105 let. Žije v malém pečovatelském ústavu, ale každou neděli se setkává s celou rodinou a učí lekci Nedělní školy.‘ Vnučka mi dále pověděla, že minulou neděli bratr Brems své rodině oznámil: ‚Moji drazí, tento týden zemřu. Zavolejte prosím Tommymu Monsonovi a řekněte mu to. On už bude vědět, co udělat.‘“²

President Monson navštívil Francise Bremse hned následující večer. „Již nějakou dobu jsem ho neviděl,“ řekl. „Nemohl jsem s ním mluvit, protože přišel o sluch. Nemohl jsem mu napsat vzkaz, který by si přečetl, protože přišel o zrak. Bylo mi řečeno, že jeho rodina s ním komunikuje tak, že ho uchopí za prst pravé ruky a tím mu pak napíše na dlaň levé ruky jméno toho, kdo ho přišel navštívit. Jakýkoli vzkaz mu člověk musel předat tímtéž způsobem. Řídil jsem se těmito pokyny, uchopil jsem ho za prst a napsal jsem mu na dlaň ruky T-O-M-M-Y M-O-N-S-O-N, neboť tímto jménem mě vždy znal. Bratr Brems nadšeně zareagoval, vzal mě za ruce a položil si je na hlavu. Pochopil jsem, že si přeje dostat kněžské požehnání. Společně s řidičem, který mě přivezl do pečovatelského ústavu, jsme vložili ruce na hlavu bratra Bremse a dali jsme mu požadované požehnání. Po požehnání z jeho osleplých očí vytryskly slzy. Chytil nás vděčně za ruce. I když požehnání, které jsme mu dali, neslyšel, Duch byl velmi silný a jsem přesvědčen, že díky inspiraci bratr Brems poznal, že jsme mu dali požehnání, které potřeboval. Tento laskavý muž… musel žít dnem i nocí v malém pokoji v pečovatelském ústavu. Přesto mě však úsměv na jeho tváři a slova, která pronesl, dojaly. ‚Děkuji,‘ řekl. ‚Nebeský Otec ke mně byl velmi dobrotivý.‘“³

Bratr Brems zemřel během onoho týdne, přesně jak předpověděl. Zavolali mi a já jsem se pak setkal s rodinou, když zařizovala pohřeb. Jsem velmi vděčný, že jsem s poskytnutím zmíněné služby neotálel.“⁴

„I když [Ježíš Kristus] přišel na zemi jako Syn Boží, pokorně sloužil lidem kolem sebe.“

Učení Thomase S. Monsona

Vzhlížíme ke Spasiteli, který je pro nás příkladem služby

Svatá písma jsou plná příkladů služby Pánových služebníků i samotného Ježíše. … Způsobil, že žebrající chromí opět chodili a slepí viděli. Očistil malomocné a uzdravil setníkova služebníka. Vdově ve městě Naim navrátil jejího syna, který zemřel. … Lazara vzkřísil z mrtvých. Odpustil ženě přistižené při cizoložství. Usmířil hříchy nás všech. Zemřel, abychom my mohli žít věčně. V každodenním životě objevujeme nespočet příležitostí, jak následovat Spasitelův příklad.⁵

Život Ježíše, který sloužil lidem, je jako zářivý paprsek světla dobrotivosti, jež nám osvětluje cestu. „Já mezi vámi jsem jako ten, kterýž slouží“ [Lukáš 22:27], prohlásil Ježíš. …

V podobenství o milosrdném Samaritánovi nás Mistr učil, abychom milovali své bližní jako sami sebe [viz Lukáš 10:30–37; Matouš 22:39]. Svou odpovědí bohatému mladému vladaři nás učil, abychom odložili sobectví [viz Matouš 19:16–24; Marek 10:17–25; Lukáš 18:18–25]. Nasycením pětitisícového zástupu nás učil starat se o potřeby druhých [viz Matouš 14:15–21; Marek 6:31–44; Lukáš 9:10–17; Jan 6:5–13]. A v Kázání na hoře nás učil, abychom nejprve hledali Boží království [viz Matouš 6:33].

Vzkříšený Pán v Novém světě prohlásil: „Vy znáte věci, jež musíte činiti v církvi mé; neboť skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“ [3. Nefi 27:21.] …

Žehnáme druhým, zatímco sloužíme ve stínu „Ježíše od Nazaréta“, který chodil mezi lidem a konal dobro [viz Skutkové 10:38]. Bůh nám žehnej, abychom nacházeli radost ve službě našemu Otci v nebi, zatímco budeme sloužit Jeho dětem na zemi.⁶

Vzhlížíme ke Spasiteli, který je pro nás příkladem služby. I když přišel na zemi jako Syn Boží, pokorně sloužil lidem kolem sebe.⁷

Buďme ochotni a hodni sloužit. Při konání svých povinností kráčejme ve stopách Mistra. Když vy i já půjdeme po cestě, kterou kráčel On, zjistíme, že On je víc než jen děťátko v Betlémě, víc než syn tesaře, víc než největší učitel, který kdy žil. Poznáme Jej jako Syna Božího, našeho Spasitele a Vykupitele. Když byl povolán ke službě, odpověděl: „Otče, staň se vůle tvá a sláva buď tvou na věky.“ [Mojžíš 4:2.] Kéž každý z nás udělá totéž.⁸

Jsme zde na zemi jako Pánovy ruce a On na nás spoléhá, že budeme sloužit Jeho dětem a že je budeme pozvedat.

Apoštol Pavel nabádal: „Skrze lásku [služte] sobě vespolek.“ [Galatským 5:13.] Připomeňte si se mnou známá slova krále Beniamina v Knize Mormonově: „Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ [Mosiáš 2:17.] …

Jsem si jist, že záměrem každého člena Církve je sloužit a pomáhat potřebným. Při křtu jsme uzavřeli smlouvu „nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká“ [Mosiáš 18:8]. Kolikrát se dotklo vašeho srdce, když jste viděli někoho, kdo něco potřebuje? Jak často bylo vaším záměrem být tím, kdo mu pomůže? Nicméně jak často se do toho vložily záležitosti všedního života, a vy jste nechali na druhých, aby pomohli, s pocitem, že „se o to určitě postará někdo jiný“?

Velmi nás zahlcuje, jak jsme v životě zaneprázdněni. Kdybychom ale trochu poodstoupili a pořádně se podívali na to, co děláme, možná bychom zjistili, že jsme nesmírně zaneprázdněni důležitostí toho, co je nedůležité. Jinými slovy, až příliš často věnujeme většinu času péči o to, na čem v běhu světa vůbec nezáleží, a zanedbáváme věci důležitější. …

Bratři a sestry, kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost – ať již to jsou členové rodiny, přátelé, známí, nebo někdo cizí. Jsme zde na zemi jako Pánovy ruce a máme zmocnění sloužit Jeho dětem a pozvedat je. Pán spoléhá na každého z nás.“⁹

„Když jsou naši blízcí nemocní, existuje mezi přáteli určité přirozené pouto, které se čím dál více posiluje.“¹⁰

Jsou zde příležitosti ke službě, které jsou dostupné všem. Slepí a postižení potřebují přátelství, staří lidé prahnou po společnosti, mladí potřebují chápavé vedení a nadaní hladovějí po povzbuzení. Tyto přínosy nelze zařídit [poskytnutím peněz]. Osobní služba je přímou a lidskou záležitostí.¹¹

Možná, že až budeme stát tváří v tvář našemu Stvořiteli, nezeptá se nás: „Kolik významných postavení jsi zastával?“, ale spíše: „Kolika lidem jsi pomohl?“ Ve skutečnosti nikdy nemůžete milovat Pána, dokud Mu nesloužíte tím, že sloužíte Jeho lidu.¹²

„Kolem nás jsou ti, kteří potřebují naši pozornost, naše povzbuzení, naši podporu, naši útěchu, naši laskavost.“

Ze všech požehnání, která jsem ve svém životě obdržel, je jedním z nejsladších onen pocit, kterým mě Pán naplňuje, když zjistím, že mým prostřednictvím zodpověděl modlitbu někoho jiného. Když milujeme Pána, když milujeme své bližní, zjišťujeme, že náš Nebeský Otec odpovídá na modlitby druhých prostřednictvím naší služby.¹³

Pomohl jsem někomu v nouzi?

Oblíbená náboženská píseň učí:

Všude možné je sloužit, tak nečekej,
denně svou příležitost máš.
Hned se do práce dej, nikdy si neříkej,
že jednou se odhodláš.
[„Co jsem dobrého dnes vykonal?“, Náboženské písně, č. 137]

Položme si tuto otázku: „Co jsem dobrého dnes pro svět vykonal, když jsem pomoci v nouzi měl?“ Jak úžasný recept na štěstí! Jak úžasný návod na dosažení spokojenosti, pokoje ve vlastním nitru – podnítit vděčnost v nitru jiné lidské bytosti!

Naše příležitosti dávat ze sebe sama jsou vskutku neomezené, ale jsou také pomíjivé. Jsou zde srdce, které je třeba rozjasnit. Jsou zde laskavá slova, která je třeba vyslovit. Jsou zde dary, které je třeba dát. Jsou zde skutky, které je třeba vykonat. Jsou zde duše, které je třeba zachránit. … Můžeme osušit slzy pláče. Můžeme utěšit umírající tím, že jim povíme o příslibu věčného života. Pokud pozvedneme jednu skleslou ruku, pokud přineseme pokoj jedné duši, která se potýká s obtížemi, pokud budeme dávat tak, jak dával Mistr, můžeme se pro nějakého ztraceného námořníka – tím, že mu ukážeme cestu – stát hvězdou, podle níž je možné se orientovat. …

Kéž se rozhodneme, že od dnešního dne budeme své srdce naplňovat láskou. Kéž jdeme druhou míli a kéž do svého života zahrneme kohokoli, kdo je osamělý či sklíčený nebo kdo jakkoli trpí. Kéž „[zmírňujeme] žal [a dáváme druhým] pocit radosti“ [„Co jsem dobrého dnes vykonal?“, Náboženské písně, č. 137].¹⁴

Za sto let nebude záležet na tom, jaké jsme měli auto, v jakém domě jsme žili, kolik jsme měli na bankovním účtu ani jak vypadalo naše oblečení. Ale svět může být o trochu lepší, protože jsme sehráli důležitou roli v životě nějakého chlapce nebo dívky.¹⁵

Často jsou k pozvednutí a požehnání druhého člověka zapotřebí jen malé skutky služby – otázka, jak se má jeho rodina, pár povzbudivých slov, upřímná pochvala, malý lístek s poděkováním nebo krátký telefonát. Pokud si všímáme okolí a vnímáme ho a pokud jednáme na základě nabádání, která k nám přicházejí, můžeme vykonat mnoho dobra.¹⁶

Občas nám může cestu zatemnit sklíčenost; zklamání může být naším stálým společníkem. V uších nám mohou znít Satanovy rafinované lži, když nám našeptává: „Nemůžeš zachránit svět, tvé nicotné úsilí je bezvýznamné. Nemáš čas starat se o druhé.“ S důvěrou v Pána se od těchto lží odvraťme a ujistěme se, že neochvějně kráčíme po cestě služby a že jsme srdcem i duší oddáni následování příkladu našeho Pána. Ve chvílích, kdy světlo odhodlání pohasíná a srdce umdlévá, můžeme nacházet útěchu v Jeho zaslíbení: „Nebuďte znaveni konáním dobra. … Z malých věcí pochází to, co je veliké.“ [Nauka a smlouvy 64:33.]¹⁷

Chovám naději, že neztratíme ze zřetele pravý cíl našich drahocenných příležitostí ke službě. Tento cíl, tento věčný cíl, je tentýž, o kterém mluvil Pán a o kterém se píše v Drahocenné perle: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“ [Mojžíš 1:39]

Kéž vždy pamatujeme na to, že plášť členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů není pláštěm pohodlí, ale spíše rouchem zodpovědnosti. Kromě toho, abychom se postarali o své vlastní spasení, je naší povinností vést do celestiálního království Božího druhé. …

Jaký druh služby nebe vyžaduje? „Vizte, Pán požaduje srdce a ochotnou mysl; a ochotní a poslušní budou jísti dobré věci země Sion v těchto posledních dnech.“ [Nauka a smlouvy 64:34.]¹⁸

Jsme-li v Pánově službě, máme nárok na Jeho pomoc.

[Spasitel] dává všem, kdo se vydávají do Jeho služby, toto ujištění: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“ [Nauka a smlouvy 84:88.]¹⁹

Když je naše srdce v souladu se [Spasitelovým] učením, objevujeme neklamnou blízkost Jeho božské pomoci. Jsme v Pánově službě, a když máme Pánovo pověření, máme také nárok na Pánovu pomoc. … Pomoc, kterou potřebujete, nemusí přijít přesně podle vašich představ, ale přijde.²⁰

Pokud někteří bratři nebo sestry v dosahu mého hlasu mají pocit, že nejsou připraveni – nebo že dokonce nejsou způsobilí – přijmout povolání sloužit, přinášet oběti a žehnat životu druhých, vzpomeňte si na tuto pravdu: „Koho Bůh povolává, toho také uschopňuje.“ Ten, kdo si všímá i pádu vrabce, neopustí služebníka v nouzi.²¹

Prostřednictvím služby druhým se budeme seznamovat se Spasitelem.

Spasitel učil své učedníky: „Nebo kdož bude chtíti duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož ztratí duši svou pro mne, tenť ji zachová.“ [Lukáš 9:24.] …

Ti, kteří žijí jen pro sebe, nakonec uvadnou a obrazně řečeno svůj život ztrácejí, zatímco ti, kteří ztrácejí sami sebe ve službě druhým, rostou a vzkvétají – a tím si vlastně život zachovávají.

Na říjnové generální konferenci roku 1963 – kde mi byla vyjádřena podpora jako členovi Kvora Dvanácti apoštolů – pronesl president David O. McKay tato slova: „Člověk zažívá největší štěstí tehdy, když ztrácí sám sebe pro dobro druhých.“ [In: Conference Report, Oct. 1963, 8.]²²

„Ti, kteří ztrácejí sami sebe ve službě druhým, … si [tím] vlastně život zachovávají.“

Mám [jeden] zážitek s jedním svým drahým přítelem, Louisem McDonaldem. Louis se nikdy neoženil. Kvůli ochromující nemoci nepoznal den bez bolesti a ani mnoho dní, kdy by nebyl sám. Jednoho zimního dne, když jsem ho navštívil, trvalo dlouho, než po zazvonění přišel ke dveřím. Vstoupil jsem do jeho dobře udržovaného domu, kde kromě jedné místnosti – kuchyně – byla všude teplota necelých 5 stupňů Celsia. A důvod? Nedostatek peněz na vytápění dalších místností. Bylo potřeba vytapetovat stěny, snížit stropy a naplnit skříňky.

Louisovy potřeby mi dělaly starosti. Obrátil jsem se na biskupa, a stal se zázrak lásky, podnícený svědectvím. Členové sboru – zejména mladí dospělí – se zorganizovali a započalo dílo lásky.

O měsíc později mi můj přítel Louis zavolal a požádal mě, abych se přišel podívat, co se mu přihodilo. Přišel jsem a skutečně jsem spatřil zázrak. Chodníky, které rozpraskaly kvůli kořenům velkých topolů, byly nahrazeny novými, proběhla přestavba verandy domu, instalace nových dveří s lesklým kováním a snížení stropů, stěny dostaly nové tapety, dřevěné prvky nový nátěr, proběhla výměna střechy a někdo naplnil skříňky. Domov už nebyl chladný a neútulný. Nyní se zdálo, že příchozí vřele vítá.

Louis si nechal na konec to, co ho naplňovalo největší pýchou a radostí: Na jeho posteli ležela krásná kostkovaná deka se znakem rodinného klanu McDonaldů. S láskyplnou péčí ji vyrobily ženy z Pomocného sdružení. Před odjezdem jsem zjistil, že mladí dospělí mu každý týden nosí teplou večeři a společně s ním tráví domácí večer. Chlad vystřídalo teplo, opravy vyspravily to, co poničil zub času, ale především – naděje rozptýlila zoufalství a vítězně zavládla láska.

Všichni, kdo se účastnili tohoto dojemného dramatu skutečného života, objevili novou a osobní schopnost pochopit Mistrovo učení: „Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ [Skutkové 20:35.]²³

Bůh žehnej všem, kteří se snaží být strážcem bratra svého, kteří dávají, aby zmírnili utrpení, a kteří se vším, co je v nich dobré, usilují o to, aby změnili svět k lepšímu. Všimli jste si, že tito lidé mají rozzářenější úsměv? Jejich kroky jsou pevnější. Mají kolem sebe auru radosti a spokojenosti – a dokonce zasvěcení – neboť člověk nemůže pomáhat druhým, aniž by se dostalo bohatých požehnání i jemu samotnému.“²⁴

Každý člen Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů se ve vodě křtu zavázal, že bude svědkem Božím „za všech dob a ve všech věcech a na všech místech“ (Mosiáš 18:9), a vyjádřil ochotu „nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká“ (Mosiáš 18:8).

Když budeme ve svém životě naplňovat tuto smlouvu, seznámíme se s tím, kdo pravil: „Vizte, jsem Ježíš Kristus, o němž proroci svědčili, že přijde na svět.“ (3. Nefi 11:10.) To je ten Ježíš, kterého hledáme. To je náš bratr, kterého milujeme. To je Kristus Pán, kterému sloužíme. Svědčím, že žije, neboť mluvím jako ten, kdo ho našel.²⁵

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Projděte si, v čem všem nám Spasitel dal příklad služby (viz oddíl 1). Čemu se učíme z Jeho oddanosti službě druhým? Jakými způsoby se můžeme řídit Jeho příkladem služby ve svém každodenním životě?
V jakém smyslu sloužíme Bohu, když sloužíme druhým? (Viz oddíl 2.) Proč je pro vás důležité vědět, že „jsme zde na zemi jako Pánovy ruce“? Kdy Pán odpověděl na vaše modlitby prostřednictvím jiného člověka? Jak si můžeme v životě stanovit priority, abychom mohli věnovat čas službě?
Znovu si projděte, jak nás president Monson povzbuzoval k tomu, abychom dávali sami ze sebe sama druhým (viz oddíl 3). Kdy někdo změnil váš život k lepšímu tím, že vám sloužil jedním z těchto způsobů? Kdy jste byli svědky toho, že „malé skutky služby“ pozvedly druhé a požehnaly jim? Co můžeme dělat, abychom si více všímali potřeb druhých?
Jak Pán zvelebil vaše úsilí, zatímco jste Mu sloužili? (Viz oddíl 4 a Nauka a smlouvy 84:88.)
President Monson učil, že když budeme sloužit druhým, budeme růst a vzkvétat (viz oddíl 5). Jak vám to, že sloužíte druhým, pomáhá dosahovat osobního růstu? Jakým způsobem jste byli požehnáni, když jste sloužili druhým? Proč je podle vás požehnanější „dáti nežli bráti“ (Skutkové 20:35)? Jak jste se díky službě druhým přiblížili ke Spasiteli?

Související verše z písem

Jozue 22:5; Matouš 25:31–46; Jan 13:34–35; Mosiáš 5:13; Nauka a smlouvy 4:2–6; 58:26–28; 81:5

Pomůcka ke studiu

„Čtení, studium a přemítání není totéž. Čteme slova a můžeme pochopit myšlenky. Studujeme a můžeme v písmech objevovat zákonitosti a spojitosti. Ale když přemítáme, přivoláváme zjevení prostřednictvím Ducha. Podle mě přemítat znamená přemýšlet a modlit se, což dělám poté, co si něco přečtu v písmech a pečlivě to studuji.“ (Henry B. Eyring, „Služte s Duchem“, Liahona, listopad 2010, 60.)