„Kapitola 9: Čelme bouřím protivenství s vírou“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 9“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 9

Čelme bouřím protivenství s vírou

„Kdybychom neměli těžkosti, které musíme překonat, a problémy, které musíme vyřešit, zůstali bychom do značné míry na stejné úrovni a ke svému cíli – věčnému životu – bychom postupovali jen pomalu, či vůbec ne.“

Ze života Thomase S. Monsona

V roce 1968 obdržel president Thomas S. Monson, tehdy člen Kvora Dvanácti, pověření dohlížet na církevní misie v Evropě. V listopadu téhož roku navštívil Svaté v Německé demokratické republice, která se nacházela pod komunistickou nadvládou. Ono období popsal jako dobu plnou strachu, útlaku a strádání. Navzdory těmto zkouškám byli členové Církve vytrvalí ve víře. „Ve tvářích mnoha kolemjdoucích jsem viděl otupělost a beznaděj, ale z našich členů vyzařoval jasný a krásný výraz lásky,“ uvedl.

První setkání presidenta Monsona s těmito Svatými proběhlo ve starém skladu ve městě Görlitz. Budova stále nesla „stopy ostřelování z války“, vzpomínal, „ale interiér odrážel jemnou péči našich vedoucích, kteří do jinak ošuntělé a umouněné stavby vnesli jas a čistotu“.

Presidenta Monsona během shromáždění dojalo, když členové zpívali následující náboženskou píseň o naději v době, kdy čelí těžkostem:

Cesta tvá když je strádáním, vytrvej!
Setkáš-li se s odmítáním, vytrvej!
Provázejí-li ji slzy,
jistě radost přijde brzy,
až budeme sklízet plody – vytrvej!

Přes náročnost putování
nepodléhej vyčerpání;
čeká zářivý den v dáli
na všechny, kdo vytrvali!
[„If the Way Be Full of Trial, Weary Not“, Deseret Sunday School Songs (1909), č. 158]

President Monson později uvedl: „Takový zpěv jsem ještě nikdy neslyšel. … Setkal jsem se jen s málo kongregacemi, které projevily více lásky k evangeliu.“¹ Oddanost těchto Svatých, kteří snášeli tak veliká protivenství, ho naplnila pocitem pokory: „Měli toho tak málo. Mé srdce naplnil smutek, jelikož neměli patriarchu. Neměli ani sbory, ani kůly – pouze odbočky. Nemohli obdržet chrámová požehnání – ani obdarování, ani pečetění. Z ústředí Církve k nim už dlouho nedorazila žádná oficiální návštěva. Členové měli zakázáno opustit zemi. Ale přesto celým svým srdcem důvěřovali Pánu.“²

Shromáždění pokračovalo a president Monson vstal, aby promluvil. Když o tomto zážitku o několik let později vyprávěl, prohlásil: „S očima plnými slz a dojatým hlasem jsem těmto lidem slíbil: ‚Zůstanete-li upřímní a věrní přikázáním Božím, každé požehnání, jemuž se těší kterýkoli člen Církve v kterékoli jiné zemi, bude vaše.‘ Poté jsem si uvědomil, co jsem řekl.“³

President Monson během onoho večera, když přemítal o plném rozsahu toho, co bude zapotřebí k naplnění tohoto zaslíbení, poklekl a pomodlil se: „Nebeský Otče, působím ve Tvém pověření; toto je Tvá Církev. Pronesl jsem slova, jež nepocházela ode mne, ale od Tebe a Tvého Syna. Kéž tedy naplníš ono zaslíbení v životě tohoto vznešeného lidu.“ V odpověď na modlitbu mu vytanula na mysli slova jistého žalmu: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“ (Žalm 46:10.)

Postupně, v průběhu asi 20 let, se zaslíbení naplnilo, včetně toho, co president Monson považoval za největší zázrak: vybudování chrámu ve Freibergu v roce 1985, díky čemuž tito věrní Svatí konečně získali přístup k chrámovým požehnáním.

A dále, v roce 1988, „bylo misionářům na plný úvazek uděleno povolení vstoupit do země a místní mládeži sloužit jinde ve světě. Poté [v roce 1989] se podobně jako zdi Jericha zhroutila i Berlínská zeď a navrátila se svoboda a s ní spojené zodpovědnosti.“⁴

President Monson cestoval do Německé demokratické republiky, aby sloužil tamním Svatým, mnohokrát. Společně čelili zkouškám s odvahou, vírou a tím, že se spoléhali na Boha. A společně byli také svědky zázraků. Ačkoli to byla dlouhá cesta a často ji provázely slzy, vytrvali. Nakonec přišel jako požehnání „zářivý den“, když se prorocká zaslíbení naplnila. (Podrobnější příběh najdete na stranách 23–28.)

Učení Thomase S. Monsona

V dobách utrpení a soužení je naší největší útěchou evangelium Ježíše Krista.

Život je školou zkušeností, zkušební dobou. Učíme se, zatímco snášíme strasti a zažíváme trápení. …

Lze se s jistotou domnívat, že nikdy nežil nikdo, kdo by byl zcela osvobozen od utrpení a soužení, a že v lidských dějinách nebylo období, které by nemělo svůj vrchovatý příděl nepokojů, zmaru a strádání.

Když na stezce života dojde ke krutému obratu, existuje pokušení klást si otázku: „Proč já?“ Běžnou praxí je sebeobviňování, a to i tehdy, když jsme nejspíše nad svými těžkostmi neměli žádnou kontrolu. Občas se zdá, že na konci tunelu není žádné světlo a že po temné noci nepřijde svítání. Máme pocit, že nás obklopuje bolest zlomených srdcí, zklamání ze zmařených snů a zoufalství ze ztracených nadějí. Připojujeme se k biblickému zvolání: „Což není žádného lékařství v Galád?“ [Jeremiáš 8:22.] …

Všem, kteří si takto zoufají, mohu nabídnout ujištění, které se nachází v žalmu: „Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se [radost].“ [Žalm 30:5.]

Kdykoli máme sklon podléhat pocitu, že nás srážejí k zemi rány života, pamatujme na to, že stejnými zkouškami prošli i druzí, vytrvali a potom je překonali.

Zdá se, že na každého z nás čeká nekonečný přísun problémů. Naším problémem je, že často očekáváme okamžitá řešení a zapomínáme na to, že mnohdy je zapotřebí nebeské ctnosti trpělivosti.

Zní vám některá z následujících obtíží povědomě?

Postižené děti,
úmrtí někoho blízkého,
propouštění zaměstnanců,
zastaralé dovednosti,
svéhlavý syn či dcera,
duševní nebo emoční porucha,
nehody,
rozvod,
zneužívání či týrání,
nadměrný dluh.

Seznam je nekonečný. V dnešním světě občas mívá člověk sklon cítit se odtržen – a dokonce i izolován – od Dárce všech dobrých darů. Obáváme se, že na to jsme sami. Ptáte se: „Jak to můžeme zvládnout?“ Tím, co nám přináší největší útěchu, je evangelium.

Z lůžka bolesti, z polštářů mokrých od slz nás k nebi pozvedá toto božské ujištění a drahocenný slib: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“ [Jozue 1:5.]⁵

Upevňování základů naší víry nás bude posilovat v dobách zkoušek.

V roce 1959, nedlouho poté, co jsem začal sloužit jako president Kanadské misie s ústředím v Torontu v provincii Ontario, jsem se setkal s N. Eldonem Tannerem, významným Kanaďanem, který byl o pouhých několik měsíců později povolán asistentem Kvora Dvanácti apoštolů, potom do Kvora Dvanácti a potom jako rádce čtyř presidentů Církve.

President Tanner byl v době, kdy jsem se s ním setkal, presidentem obrovské společnosti Trans-Canada Pipelines, Ltd. a presidentem kůlu Calgary Kanada. V Kanadě byl znám jako „pan Bezúhonný“. Během tohoto prvního setkání jsme mimo jiné hovořili o chladných kanadských zimách, kdy zuří bouře, teploty klesají pod bod mrazu na celé týdny a ledový vítr tyto teploty ještě snižuje. Zeptal jsem se presidenta Tannera, proč silnice a dálnice v západní Kanadě zůstávají i během těchto zim v podstatě netknuté a vykazují jen malé nebo vůbec žádné známky popraskání nebo porušení, zatímco v povrchu silnic v mnoha oblastech, kde jsou zimy méně chladné a méně kruté, vznikají trhliny, praskliny a díry.

Odpověděl: „Podstata spočívá v hloubce základů povrchového materiálu. Aby základové vrstvy zůstaly silné a nepraskaly, je nutné je položit do velké hloubky. Když nejsou základy dostatečně hluboké, povrch nemůže vydržet extrémní výkyvy počasí.“

Během let jsem na tento rozhovor a na vysvětlení presidenta Tannera často myslel, neboť v jeho slovech vidím hluboké ponaučení pro náš život. Jednoduše řečeno, když nemáme hluboké základy víry a pevné svědectví o pravdě, může nám činit potíže odolávat krutým bouřím a ledovým vichrům protivenství, s nimiž se nevyhnutelně setkává každý z nás.

Smrtelnost je obdobím zkoušky, dobou, kdy máme prokázat, že jsme způsobilí vrátit se do přítomnosti našeho Nebeského Otce. Abychom byli vyzkoušeni, musíme čelit problémům a obtížím. Mohou nás zlomit, a povrch naší duše může popraskat a rozdrolit se – a to v případě, že základy naší víry a naše svědectví o pravdě v nás nejsou usazeny do hloubky.

Spoléhat se na víru a svědectví druhých můžeme jen omezenou dobu. Nakonec budeme muset mít vlastní silné a hluboce položené základy, jinak nebudeme schopni odolat bouřím života, které dozajista přijdou. Tyto bouře života přicházejí v různých podobách. Můžeme čelit zármutku a žalu kvůli svéhlavému dítěti, které se rozhodne odvrátit se od cesty vedoucí k věčné pravdě a místo toho putovat po kluzkých svazích omylu a rozčarování. Nás nebo blízkého člověka může postihnout nemoc a přinést nám utrpení, a někdy i smrt. Nehody nám mohou zanechat svou krutou památku nebo mohou uhasit světlo života. Ke starším lidem, kteří kráčejí nejistým krokem, přichází smrt. Její volání slyší i ti, kteří sotva dosáhli poloviny životní pouti, a často utiší i smích malých dětí. …

Jak můžeme vybudovat dostatečně silné základy, abychom přestáli zmíněné rány osudu? Jak si můžeme uchovat víru a svědectví, které budeme muset mít, abychom mohli zakusit radost slíbenou věrným? Je nutné vyvíjet neustálé a vytrvalé úsilí. Většina z nás se již setkala s inspirací tak silnou, že nám vehnala slzy do očí, a zakusila odhodlání zůstat navždy věrnými. Slyšel jsem slova: „Kdybych si jen mohl tyto pocity uchovat navždy, nikdy bych neměl potíže dělat to, co mám.“ Tyto pocity však mohou být prchavé. Inspirace, kterou pociťujeme [dnes], může v pondělí zeslábnout a vyblednout, a my budeme čelit rutině práce, školy, vedení domácnosti a rodiny. To může naši mysl snadno odvést od svatého k světskému, od toho, co povznáší, k tomu, co – když to dopustíme – nás odsekne od našeho svědectví, od našich pevných základů.

Nežijeme samozřejmě ve světě, kde nezakoušíme nic než duchovno, ale můžeme upevnit základy své víry a své svědectví o pravdě, abychom neklopýtali a abychom neselhali.⁶

S budováním silných základů víry nám pomůže modlitba, studium písem a služba.

Možná se ptáte, jak můžeme co nejúčinněji získat a udržet si základy potřebné k duchovnímu přežití ve světě, ve kterém žijeme? Dovolte, abych vám nabídl tři vodítka, která nám v naší snaze pomohou.

Zaprvé – upevňujte své základy prostřednictvím modlitby. „Modlitba touhou duše je, tichou či vyřčenou.“ („Modlitba touhou duše je“, Náboženské písně, č. 85.)

V modlitbě skutečně rozmlouvejme s naším Otcem v nebi. Je snadné dopustit, abychom se ve svých modlitbách opakovali a používali slova, nad kterými přemýšlíme jen málo nebo vůbec ne. Když budeme mít na paměti, že každý z nás je doslovně duchovní syn nebo dcera Boží, zjistíme, že není těžké přiblížit se k Němu v modlitbě. On nás zná; má nás rád; a chce pro nás to nejlepší. Modleme se s upřímností a s jasným záměrem, vzdávejme Bohu díky a prosme Jej o to, co podle svého názoru potřebujeme. Naslouchejme Jeho odpovědím, abychom je dokázali rozeznat, jakmile přijdou. Budeme-li tak činit, budeme posíleni a požehnáni. Poznáme Jeho i to, co si přeje, pokud jde o náš život. Prostřednictvím toho, že Jej poznáme a že budeme důvěřovat Jeho vůli, budou posíleny základy naší víry. Pokud je někdo z nás pomalý v tom, aby dbal na radu, že se máme modlit vždy, není vhodnější chvíle začít, než právě nyní. …

Moje druhé vodítko: Studujme písma a přemýšlejme o nich „dnem i nocí“, jak radil Pán v knize Jozue (1:8). …

Když každý den věnujeme čas studiu písem, bezpochyby to posílí základy naší víry a naše svědectví o pravdě.

Vzpomeňte si se mnou na radost, kterou zakusil Alma, když putoval ze země Gedeon na jih do země Manti a setkal se se syny Mosiášovými. Alma je nějakou dobu neviděl, a tak měl nesmírnou radost, když zjistil, že jsou „stále jeho bratří v Pánu; ano, zesílili v poznání pravdy; neboť to byli muži zdravého rozumu a zkoumali pilně písma, aby znali slovo Boží“ (viz Alma 17:1–2).

„Když každý den věnujeme čas studiu písem, … posílí [to] základy naší víry a naše svědectví o pravdě.“

Kéž i my známe slovo Boží a řídíme se v životě podle něj.

Moje třetí vodítko pro budování silných základů víry a svědectví se týká služby.

Když jsem jednou ráno jel do kanceláře, míjel jsem čistírnu oděvů, která měla ve výloze vývěsku. Na ní stálo: „Na službě záleží.“ Musel jsem na poselství z této vývěsky neustále myslet. Náhle jsem si uvědomil proč. Na službě skutečně záleží – na službě Pánu.

V Knize Mormonově se dočítáme o ušlechtilém králi Beniaminovi. Tento inspirovaný vedoucí s opravdovou pokorou vyprávěl o své touze sloužit svému lidu a vést ho po cestách spravedlivosti. Tehdy svému lidu řekl:

„Nepřeji [si] chlubiti se proto, že jsem vám pravil, že jsem prožil dny své ve službě vám, neboť jsem byl pouze ve službě Boží.

A vizte, říkám vám tyto věci, abyste se mohli naučiti moudrosti; abyste se naučili, že když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha.“ (Mosiáš 2:16–17.)

Toto je ta služba, na které záleží, služba, ke které jsme všichni povoláni – služba Pánu Ježíši Kristu.

Na své cestě životem si povšimnete, že nejste jediným poutníkem. Jsou zde další, kteří potřebují vaši pomoc. Jsou zde lidé, kteří potřebují pomoci postavit se pevně na nohy, kteří potřebují vzít za ruku, jejichž mysl potřebuje dodat odvahy, jejichž srdce potřebuje inspirovat a jejichž duše potřebuje spasit. …

Zatímco pokládáme pevné základy svému životu, nechť má každý na paměti Jeho drahocenný slib:

Tak já s tebou jsem, tobě netřeba se bát,
vždyť já jsem tvůj Bůh, nepadneš, zůstaneš stát.
Pomoc tvoje jsem pro jakýkoli čas,
a i když budeš klesat, … já pozvednu tě zas.
(„Jak pevný to základ“, Náboženské písně, č. 39)7

Budeme-li vyhledávat Nebeského Otce ve vroucí a upřímné modlitbě a při svědomitém a věrném studiu písem, naše svědectví zesílí a zapustí hluboké kořeny. Budeme pociťovat lásku, kterou k nám Bůh chová. Budeme rozumět tomu, že nikdy nekráčíme sami. Slibuji vám, že jednou, až budete přemítat o svém životě a ohlédnete se za svými obtížnými chvílemi, si uvědomíte, že Bůh stál ve všech případech při vás.⁸

Když se v dobách zkoušek budeme obracet k Nebeskému Otci, bude nás podporovat a bude nám pomáhat učit se a růst.

Máme sklon nahlížet na své osobní neštěstí zkreslující optikou pesimismu. Cítíme se opuštění, zlomení a osamělí. Pokud se nacházíte v takovéto situaci, naléhavě vás žádám, abyste se s vírou obrátili na svého Nebeského Otce. Pozvedne vás a povede vás. Nezbaví vás vždy vašeho soužení, ale utěší vás a s láskou vás provede jakoukoli bouří, která běsní kolem vás.⁹

[Pán] nám v době potřeby bude pomáhat. Do života nám vstupují těžkosti a problémy, které jsme neočekávali a které bychom si sami nikdy nevybrali. Nikdo z nás od nich není osvobozen. Účelem smrtelnosti je učit se a růst, abychom byli více takovými, jako je náš Otec, a často se toho nejvíce naučíme právě v době těžkostí, i když tyto lekce bývají bolestivé. Pokud se budeme řídit učením evangelia Ježíše Krista, může být i náš život naplněn radostí.¹⁰

Nebeský Otec, který nám toho dává tolik, z čeho se můžeme radovat, také ví, že se učíme a rosteme a stáváme se silnějšími, když čelíme a odoláváme zkouškám, kterými musíme procházet. Víme, že přicházejí chvíle, kdy zažíváme hluboké trápení, kdy jsme zarmouceni a kdy jsme možná zkoušeni až na hranici svých schopností. Avšak tyto těžkosti nám umožňují změnit se k lepšímu, přebudovat život tak, jak nás tomu učí Nebeský Otec, a stát se jinými, než jakými jsme byli – lepšími, než jsme byli, chápavějšími, než jsme byli, empatičtějšími, než jsme byli, a se silnějším svědectvím, než jsme měli dříve.

To má být náš záměr – vytrvat a vydržet, ano, a také se stát duchovně vytříbenějšími, zatímco se snažíme kráčet v jasném slunci i pod zataženou oblohou. Kdybychom neměli těžkosti, které musíme překonat, a problémy, které musíme vyřešit, zůstali bychom do značné míry na stejné úrovni a ke svému cíli – věčnému životu – bychom postupovali jen pomalu, či vůbec ne. Básník vyjádřil tutéž myšlenku těmito slovy:

Dobrý les neroste snadno,
čím silnější vítr, tím silnější stromy.
Čím vzdálenější nebe, tím větší výška.
Čím více bouří, tím více síly.
Díky slunci a mrazu, díky dešti a sněhu,
roste ve stromech i v lidech dobré dřevo. 
[Douglas Malloch, „Good Timber“, in: Sterling W. Sill, Making the Most of Yourself (1971), 23]

Jedině Mistr zná hloubku našich zkoušek, našich bolestí a našeho utrpení. Jedině On nám v čase protivenství nabízí věčný pokoj. Jedině On se dotýká naší zmučené duše těmito utěšujícími slovy:

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ [Matouš 11:28–30.]

Ať v časech nejlepších, nebo v časech nejhorších, On je vždy s námi. Slíbil nám, že toto se nikdy nezmění.

„Jedině Mistr zná hloubku našich zkoušek, našich bolestí a našeho utrpení. Jedině On nám v čase protivenství nabízí věčný pokoj.“

Bratři a sestry, kéž k Nebeskému Otci pociťujeme závazek, který neochabuje ani neubývá s léty ani s krizovými okamžiky našeho života. Nemusíme prožívat těžkosti, abychom na Něj pamatovali, a nemusíme být přinuceni k pokoře, abychom Mu věnovali svou víru a důvěru.

Kéž se vždy snažíme být Nebeskému Otci nablízku. A abychom to dokázali, musíme se k Němu každý den modlit a naslouchat Mu. Potřebujeme Ho vpravdě každou hodinu, ať se jedná o hodiny plné slunečního svitu, nebo deště. Kéž je naším motem toto Jeho zaslíbení: „Nenechám tebe samého, aniž tě opustím.“ [Jozue 1:5.]

Celou silou své duše svědčím o tom, že Bůh žije a že nás miluje, že Jeho Jednorozený Syn žil a zemřel za nás a že evangelium Ježíše Krista je oním pronikavým světlem, které září skrze temnotu našeho života. Kéž tomu tak je, o to se modlím.¹¹

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson učil, že nám evangelium přináší útěchu v dobách utrpení a soužení (viz oddíl 1). Jak vám evangelium přineslo útěchu a sílu během nějakého náročného období? Jak můžeme v dobách zkoušek pociťovat lásku Nebeského Otce a našeho Spasitele?
Projděte si příběh presidenta Monsona o presidentu N. Eldonu Tannerovi uvedený v oddíle 2. Proč je k upevnění základů naší víry zapotřebí neustálého a vytrvalého úsilí? Proč jsou problémy a obtíže nezbytnou součástí tohoto života?
Projděte si tři vodítka, která nám president Monson poskytl ohledně toho, jak si vybudovat silné základy víry (viz oddíl 3). Jak modlitba posiluje vaši víru? Jak studium písem posiluje vaše svědectví? Jak služba druhým upevňuje vaše základy?
Jaké zásady vám při čtení oddílu 4 dodávají naději a sílu při zkouškách, které zažíváte? Jak vám Pán pomáhal či pomáhá v obtížných obdobích? Co musíme dělat pro to, abychom obdrželi útěchu a sílu, kterou nám Pán nabízí? Jak jste se stali „duchovně vytříbenějšími“ díky dobám zkoušek?

Související verše z písem

Jakub 2:14–26; Zjevení 21:1–4; 2. Nefi 31:19–20; Mosiáš 23:21–22; Alma 32:21, 26–43; Nauka a smlouvy 121:7–9; 122:5–9

Pomůcka k výuce

„Povzbuzujte [členy rodiny nebo třídy], aby si zaznamenávali dojmy, kterých se jim při studiu evangelia dostává od Ducha Svatého. … Duch je… někdy bude učit věcem, o kterých se zásadně nemluví nahlas.“ (Učte tak, jak učil Spasitel [2016], 30.)