„Kapitola 10: Kráčejme kupředu s nadějí“, Učení presidentů Církve: Thomas S. Monson (2020)

„Kapitola 10“, Učení: Thomas S. Monson

Kapitola 10

Kráčejme kupředu s nadějí

„Naděje přemůže zoufalství.“

Ze života Thomase S. Monsona

Tom Monson byl během svého dětství svědkem toho, jak jeho rodina vykonala mnoho laskavých skutků, které dodaly naději lidem v nouzi. Vyprávěl o dvou příkladech členů rodiny, kteří pečovali o staršího souseda z Británie, jemuž se říkalo „starý Bob“:

„Ze svých chlapeckých let jsem si uchoval mnoho vzpomínek. Jednou z nich je, jak jsem se těšíval na nedělní večeři. Pokaždé, právě když jsme se my děti ocitly na pokraji vyhladovění a netrpělivě se posadily za stůl a celou místnost naplňovala vůně hovězí pečeně, mi maminka řekla: ‚Tommy, předtím než se najíme, dones tento talíř, který jsem připravila, starému Bobovi a brzy se vrať.‘

Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč jsme se nemohli nejdřív najíst a talíř s jídlem Bobovi odnést až potom. Nikdy jsem se na nic neptal, ale pospíchal jsem k jeho domu a poté jsem nervózně čekal, než se Bob nakonec došourá ke dveřím. Pak jsem mu podal talíř s jídlem. On mi předal dokonale čistý talíř z předchozí neděle a poté mi nabídl 10 centů jako honorář za mou službu.“

Tom peníze vždy odmítl a Bob řekl: „Chlapče můj, máš úžasnou maminku. Poděkuj jí prosím.“¹ Tomovi poté, co se vrátil domů, jeho vlastní nedělní večeře vždy chutnala lépe. Když o této zkušenost přemýšlel, řekl: „[Tehdy] jsem si neuvědomoval, že jsem si odnášel to nejmocnější a nejdůležitější ponaučení, jak pečovat o ty, kterým štěstí tolik nepřálo.“²

President Monson rovněž vyprávěl o tom, jak láska a štědrost jeho dědečka přinesla Bobovi naději:

„Tatínek mé maminky, dědeček Thomas Condie, mi také předal mocné ponaučení, v němž figuroval tentýž starý Bob. … Starý Bob byl vdovcem a bylo mu přes 80 let, když měl být dům, v němž si pronajímal pokoj, srovnán se zemí. Slyšel jsem, jak mému dědečkovi vypráví o své tíživé situaci, zatímco jsme všichni tři seděli na staré houpačce na verandě mého dědečka. Naříkavým hlasem řekl mému dědečkovi: ‚Pane Condie, nevím, co mám dělat. Nemám rodinu. Nemám kam jít. Mám málo peněz.‘ Zajímalo mě, jak dědeček odpoví.

Pořád jsme se houpali na houpačce. Pak dědeček sáhl do kapsy a vyndal z ní starou koženou peněženku, z níž v minulosti v reakci na mé dotírání vytáhl již mnoho centů a pěticentů na nějaký ten pamlsek. Tentokrát z ní vytáhl klíč a podal ho starému Bobovi.

S pohnutím v hlase prohlásil: ‚Bobe, tady je klíč k tomu domu odvedle, který vlastním. Vezmi si ho. Přestěhuj si tam své věci. A zůstaň tam tak dlouho, jak jen budeš chtít. Nemusíš platit nájem a nikdo tě už odtamtud nikdy nevyhodí.‘

Starému Bobovi vhrkly do očí slzy, stékaly mu po tvářích a poté mizely v jeho dlouhém, bílém plnovousu. I dědečkovi se leskly oči. Nic jsem neřekl, ale toho dne v mých očích dědeček hodně povyrostl. Byl jsem hrdý na to, že mám křestní jméno po něm. Ačkoli jsem byl pouhým chlapcem, ponaučení, které jsem tehdy získal, mělo a má na můj život mocný vliv.³

Mladý Tom Monson se od své rodiny naučil tomu, jak pomáhat druhým v nouzi. Na této fotografii je se svým otcem G. Spencerem Monsonem, kterého objímá, a se svým dědečkem z matčiny strany Thomasem Condiem.

Učení Thomase S. Monsona

Sluneční svit naděje dokáže rozptýlit mračna zoufalství.

Před několika lety… jsem jakožto misijní president obdržel výsadu vést činnosti drahocenných misionářů. … Někteří měli problémy, jiní potřebovali motivaci; jeden však za mnou přišel ve stavu naprostého zoufalství. Rozhodl se opustit misionářské pole, i když se nacházel teprve v polovině své služby. Zavazadla měl sbalená a již si zakoupil zpáteční jízdenku. Přišel, aby se se mnou rozloučil.

Hovořili jsme spolu; naslouchali si; modlili jsme se. … Když jsme se v tichu mé kanceláře zvedli z kolen, začal tento misionář téměř nekontrolovatelně plakat. Zatnul sval na své silné pravé paži a vyhrkl: „Tohle je můj problém. Ve škole jsem po celou dobu díky síle svalů získával ocenění ve fotbale a v atletice, ale moje duševní schopnosti byly zanedbávány. Presidente Monsone, stydím se za své školní výsledky. Odhalují totiž, že jsem schopen ‚s obtížemi‘ číst sotva na úrovni čtvrté třídy. Dokonce si ani nejsem schopen přečíst Knihu Mormonovu. Jak pak mohu rozumět jejímu obsahu a učit druhé jejím pravdám?“

Ticho v místnosti přerušil můj devítiletý syn, který bez zaklepání otevřel dveře a s překvapením omluvně řekl: „Promiňte. Jen jsem chtěl vrátit tuhle knížku na poličku.“ A zmíněnou knížku mi podal. Jmenovala se A Child’s Story of the Book of Mormon [Příběh Knihy Mormonovy pro děti] a napsala ji Dr. Deta Peterson Neeleyová. Nalistoval jsem stranu s autorčinou předmluvou a přečetl si, že tato kniha byla napsána za použití vědecky kontrolované slovní zásoby odpovídající úrovni čtvrté třídy. Upřímná modlitba vycházející z upřímného srdce dostala neobyčejnou odpověď.

Můj misionář přijal výzvu si tuto knihu přečíst. Napůl se smál a napůl plakal, když říkal: „Bude dobré přečíst si něco, čemu dokážu porozumět.“ Sluneční svit naděje rozptýlil mračna zoufalství. Onen misionář dokončil svou misii se ctí.⁴

Když ve společnosti budou pravé hodnoty a základní ctnosti utvrzovat rodiny, naděje přemůže zoufalství a víra zvítězí nad pochybnostmi.

Takové hodnoty, budeme-li se jim ve své rodině učit a budeme-li podle nich žít, budou jako vítaný déšť pro vyprahlou půdu. Bude se rozhojňovat láska, u lidí se posílí oddanost jejich nejlepšímu já a bude to napomáhat rozvoji ctností, jako je charakter, bezúhonnost a dobrotivost.⁵

Budete-li svůj život vymezovat vírou, budete si zasluhovat, aby byl s vámi Duch Svatý. Budete mít „dokonalý jas naděje“ (2. Nefi 31:20).⁶

Naší zodpovědností je dodávat naději a pomáhat potřebným.

Jedním z těch, kdo… se řídil [příkladem Spasitele], byl Boyd Hatch ze Salt Lake City v Utahu. Boyd, který přišel o možnost chodit, s vyhlídkou, že stráví zbytek života na invalidním vozíku, se klidně mohl stáhnout do sebe a se sebelítostí spíše jen přežívat než žít. Bratr Hatch se však nestáhl do sebe, ale namísto toho se zaměřoval na život druhých a hleděl k nebi samotného Boha; a hvězda inspirace ho nezavedla pouze k jedné příležitosti, ale doslova ke stovkám příležitostí. Zorganizoval skautské oddíly handicapovaných chlapců. Učil je tábořit. Učil je plavat. Učil je hrát basketbal. Učil je mít víru. Někteří chlapci byli sklíčení a plní sebelítosti a zoufalství. A těm předal pochodeň naděje. Měli před sebou jeho osobní příklad toho, jak s něčím zápolit a jak dosáhnout úspěchu. Tito chlapci mnoha různých náboženských vyznání – s odvahou, kterou nikdy plně nepoznáme ani jí neporozumíme – překonali nepřekonatelné a znovu našli sami sebe. Boyd Hatch prostřednictvím toho všeho nejenže nacházel radost, ale díky tomu, že ochotně a nesobecky dával sám ze sebe, našel i Ježíše.⁷

Část naší společnosti, která zoufale touží po projevech opravdové lásky, tvoří ti, kteří stárnou, a to obzvláště v případech, kdy trpí bolestmi osamělosti. Chladný vítr skomírající naděje a nenaplněných snů sviští řadami starších lidí a těch, kteří již mají vrchol svého života za sebou.

„Tím, co v osamělosti pokročilejších let potřebují, je alespoň částečně to, co jsme potřebovali my v nejistých letech svého mládí: pocit, že někam patří, ujištění, že je o ně zájem, a laskavou službu milujícího srdce a rukou; nikoli jen ve formě povinné formality, nikoli jen místnost v budově, ale místo v něčím srdci a životě.“ [Richard L. Evans, Thoughts … for One Hundred Days (1966), 222.]⁸

Máme zodpovědnost poskytovat pomoc i naději hladovým, lidem bez domova a utiskovaným, doma i v zahraničí. Takováto pomoc se poskytuje, aby požehnala všem. V mnoha městech, kde potřeby lidí převyšovaly poskytovanou pomoc, byly životy pozvednuty, srdce obměkčena a zamračené obličeje plné zoufalství se změnily v úsměv plný sebevědomí díky štědrosti členů Církve, kteří platili postní oběti, jak přikazuje Pán.⁹

Děkuji Bohu za práci našich lékařů, kteří na nějaký čas opouštějí své soukromé praxe a cestují do vzdálených zemí, aby sloužili dětem. Zručně operují rozštěpy patra a další deformace, které by dítě zanechaly fyzicky postižené a psychicky poškozené. Zoufalství ustupuje naději. Zármutek je nahrazován vděčností. Tyto děti se nyní mohou podívat do zrcadla a žasnout nad zázrakem, jenž v jejich životě udál. …

Na vzdálených ostrovech v Pacifiku nyní stovky lidí, kteří byli téměř slepí, vidí, protože jeden misionář řekl svému švagrovi, který je lékař: „Opusť svou bohatou klientelu a pohodlí svého honosného domova a přijeď k těmto výjimečným dětem Božím, které potřebují tvé dovednosti a potřebují je právě teď.“ Tento oftalmolog zareagoval, aniž by se ohlédl zpět. Dnes tiše říká, že tuto návštěvu považuje za tu nejkrásnější službu, kterou kdy poskytl, a pokoj, jenž naplnil jeho srdce, za největší požehnání svého života.¹⁰

Pokání nám přináší naději.

Nedávno jsem slyšel svědectví ženy, která se svým manželem sešla z cesty bezpečí. Porušili přikázání a přitom téměř zničili svou rodinu. Když oba konečně prohlédli skrz silnou mlhu závislosti a uvědomili si, jak nešťastnými se v životě stali a jak moc zraňují své blízké, začali se měnit. Proces pokání jim připadal dlouhý a občas byl bolestivý, ale s pomocí kněžských vedoucí a také s pomocí rodiny a blízkých přátel se vrátili zpátky.

Podělím se s vámi o část svědectví této sestry o uzdravující moci pokání: „Jak může člověk, který je ztracenou ovcí a kterého svírá hřích, dosáhnout tohoto pokoje a štěstí, jež pociťujeme nyní? Jak se to stane? Odpovědí je… dokonalé evangelium, dokonalý Syn a Jeho oběť, kterou za mě přinesl. … Tam, kde byla temnota, je nyní světlo. Tam, kde bylo zoufalství a bolest, je nyní radost a naděje. Jsme nekonečně požehnáni onou změnou, která se může dostavit jedině prostřednictvím pokání, jež je umožněno Usmířením Ježíše Krista.“

Náš Spasitel zemřel, aby poskytl tento požehnaný dar vám i mně. Navzdory tomu, že taková cesta je obtížná, je ono zaslíbení skutečné. Těm, kteří činí pokání, Pán řekl:

„Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí.“ [Izaiáš 1:18.]

„A… nezpomenu [na ně] více.“ [Jeremiáš 31:34.]¹¹

Spasitel je naše světlo naděje.

Když se dnes díváme na svět kolem sebe, setkáváme se s problémy, které jsou vážné a velice nás znepokojují. Svět jakoby vyklouzl z bezpečného kotviště a byl unášen pryč od pokojného přístavu.

Uvolněnost mravů, nemorálnost, pornografie, nečestnost a řada dalších neduhů způsobuje, že se mnozí zmítají na moři hříchu a rozbíjejí se o ostré útesy nevyužitých příležitostí, ztracených požehnání a nesplněných snů.

Radím nám všem, abychom vzhlíželi k majáku Páně. Žádná mlha není tak hustá, žádná noc tak temná, žádná bouře tak silná, žádný námořník tak ztracený, aby ho světlo tohoto majáku nemohlo zachránit. Naviguje nás bouřemi života. Maják Páně vysílá snadno rozpoznatelné signály, které nikdy nezhasnou.

Mám moc rád tato slova ze Žalmů: „Hospodin skála má a hrad můj, i vysvoboditel můj, Bůh silný můj, skála má, v němž naději skládám… [Budu se obraceti na] Hospodina, a od nepřátel svých [budu] vyproštěn.“ [Žalmy 18:2–3.]

Pán nás miluje, bratři a sestry, a bude nám žehnat, pokud se na Něj budeme obracet.¹²

Mistra bylo možné najít, jak tráví čas s chudými, utiskovanými, utlačovanými a sužovanými. Přinesl naději zoufalým, sílu slabým a svobodu zajatým. Učil o lepším světě, který přijde – a to o věčném životě. Toto poznání členy Církve vždy vede, protože každý z nás obdržel tuto božskou výzvu: „Pojď za mnou.“ Vedla Petra. Motivovala Pavla. Může určit náš osud. Můžeme učinit rozhodnutí následovat ve spravedlivosti a pravdě Vykupitele světa? S Jeho pomocí se ze vzpurného syna může stát poslušný muž a svéhlavá dívka může odložit své staré já a začít nanovo. Evangelium Ježíše Krista skutečně může lidem změnit život.¹³

Evangelium Ježíše Krista nám bude jako jasný reflektor pravdy ukazovat, kudy putovat po cestách života. Ó, jak jsme požehnáni, že máme tuto nikdy nehasnoucí, vždy zářící naději a věčné poznání, které nám patří a o které se dělíme se světem: že evangelium bylo na zemi znovuzřízeno, že Bůh žije, že Ježíš je Jeho Syn, náš starší bratr, náš prostředník u Otce, náš Pán a náš Spasitel.¹⁴

Díváme se nazpět do minulosti, abychom mohli kráčet kupředu s nadějí. … Zpět k Tomu, jenž kráčel prašnými cestami vesnic, které nyní s uctivostí nazýváme Svatou zemí; k Tomu, jenž způsobil, že slepí viděli, hluší slyšeli, chromí chodili a mrtví se vraceli k životu. K Tomu, jenž nás jemně a láskyplně ujišťuje: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“ (Jan 14:6.)

Jeho stálé pravdy přetrvávají v těchto měnících se časech. Promlouvá k nám… jako promlouval k zástupům, které se kolem Něj tlačily před mnoha lety.

Pamatujete si Jeho slova? Vzpomínáte si na Jeho skutky? Odráží váš život Jeho učení? Jeho slova a slova Jeho apoštolů září jako paprsky naděje a pronikají chmurným zoufalstvím.¹⁵

Rozvíjejte touhu poznávat Pána, porozumět Jeho přikázáním a následovat Jej. Následně stíny zoufalství rozptylují paprsky naděje, bolest ustupuje radosti a pocit ztracenosti v tlačenici života mizí díky spolehlivé znalosti toho, že náš Nebeský Otec dbá o každého z nás.¹⁶

„Náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus je naším Příkladem a naší silou. Je světlem, jež svítí v temnotě. Je Dobrým pastýřem.“

Když budeme zkoumat cestu, po níž Ježíš kráčel, zjistíme, že Jej v mnoha případech vedla stejnými těžkostmi, kterým v životě čelíme i my. … I když na své cestě budeme zakoušet hořký zármutek, můžeme zakoušet i veliké štěstí. …

Když budeme usilovat o to, abychom Krista učinili ústředním bodem svého života tím, že budeme poznávat Jeho slova, řídit se Jeho učením a kráčet po Jeho cestě, Kristus nám slibuje, že se s námi podělí o věčný život, kvůli jehož získání zemřel. Neexistuje vyšší cíl než to, že se máme rozhodnout přijmout Jeho učednictví, stát se Jeho učedníky a celý život konat Jeho dílo. Nic jiného, žádné jiné rozhodnutí, které učiníme, z nás nedokáže udělat to, co dokáže On.¹⁷

Náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus je náš Příklad a naše síla. Je světlo, jež svítí v temnotě. Je Dobrý pastýř. Ačkoli byl zaměstnán svou vznešenou službou, využíval příležitostí pozvedat břemena, poskytovat naději, uzdravovat tělo a navracet život. … Jeho slova se stávají naším průvodcem: „Na světě ssoužení míti budete, ale [buďte dobré mysli], jáť jsem přemohl svět.“ [Jan 16:33.]¹⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Monson zdůraznil, že „naděje přemůže zoufalství“ (oddíl 1). Kdy jste byli svědkem toho, jak bylo zoufalství přemoženo mocí naděje? Jak můžeme do svého života vnášet „dokonalý jas naděje“?
Čemu se můžeme naučit z příběhu presidenta Monsona o Boydu Hatchovi? (Viz oddíl 2.) Kdy vám někdo pomohl mít naději ve chvíli, kdy jste to potřebovali? Zamyslete se nad tím, jak můžete pomoci někomu, komu se nedaří naději nalézt.
Proč nám pokání pomáhá pociťovat naději? (Viz oddíl 3.) Jaké máte pocity, když přemýšlíte o Pánově slibu, že nám odpustí?
Jak vás Pán vedl nebo vede skrze mlhu, temnotu či bouře? (Viz oddíl 4.) Proč nám následování Spasitele přináší naději? Jak můžeme nacházet naději v obdobích zoufalství a zármutku? Zamyslete se nad tím, co můžete udělat pro to, abyste učinili Krista ústředním bodem svého života, jak radí president Monson.

Související verše z písem

Pláč Jeremiášův 3:25–26; Římanům 15:13; Alma 13:28–29; 34:41; Eter 12:4, 32; Moroni 7:41

Pomůcka ke studiu

„Pokud budete každý den věnovat určitý čas, osobně i s rodinou, studiu slova Božího, zavládne ve vašem životě pokoj. Tento pokoj nebude pocházet z vnějšího světa. Bude pramenit z vašeho domova, z vaší rodiny, z nitra vašeho srdce.“ (Richard G. Scott, „Nechť je používání víry vaší hlavní prioritou“, Liahona, listopad 2014, 93.)