Manifest a konec plurálního manželství
    Footnotes
    Theme

    „Manifest a konec plurálního manželství“, Eseje na témata z evangelia (2016)

    „Manifest a konec plurálního manželství“, Eseje na témata z evangelia

    Manifest a konec plurálního manželství

    Po většinu 19. století praktikovala značná část členů Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů plurální manželství – manželství mezi jedním mužem a více ženami. Tato praktika byla započata i ukončena na základě zjevení daném skrze Boží proroky. Původní příkaz praktikovat plurální manželství přišel prostřednictvím Josepha Smitha, zakládajícího proroka a presidenta Církve. V roce 1890 vydal president Wilford Woodruff manifest, který vedl k ukončení praktikování plurálního manželství v Církvi.

    Ukončení plurálního manželství vyžadovalo značnou víru a někdy bylo ze strany jednotlivých členů a vedoucích Církve potřeba učinit složitá a bolestivá – a nesmírně osobní – rozhodnutí. Podobně jako počátek plurálního manželství v Církvi bylo i ukončení jeho praktikování spíše postupným procesem než jednorázovou událostí. Zjevení přicházela „řádku za řádkou, předpis za předpisem“.1

    Protipolygamní zákony a občanská neposlušnost

    Po dobu půl století, počínaje začátkem 40. let 19. století, vnímali členové Církve plurální manželství jako přikázání od Boha – příkaz, který pomáhal „vzbudit“ spravedlivé potomstvo Pánu.2 Ačkoli vstoupit do plurálního manželství se neočekávalo od všech členů Církve, ti, kteří tak učinili, věřili, že budou díky tomu požehnáni. Mezi 50. a 80. lety 19. století žilo mnoho členů Církve v plurálních rodinách jako manželé, manželky nebo děti.3

    V mnoha částech světa byla polygamie společensky přijatelná a zákonně povolená. Ale ve Spojených státech byla tato praktika podle názoru většiny lidí nemorální. Tyto námitky vedly k legislativním snahám polygamii ukončit. Počínaje rokem 1862 přijala vláda Spojených států řadu zákonů, jež měly Svaté posledních dnů donutit přestat plurální manželství praktikovat.4

    Navzdory těmto opatřením trvali Svatí posledních dnů na tom, že plurální manželství je náboženskou zásadou, která je chráněna Ústavou Spojených států. Církev se začala velmi intenzivně bránit právní cestou, a to na všech úrovních, až po Nejvyšší soud Spojených států. V případu Reynolds vs. Spojené státy (1879) rozhodl Nejvyšší soud v neprospěch Svatých posledních dnů: zákonem chráněné je náboženské přesvědčení, nikoli náboženské praktiky. Soud se usnesl, že manželství představuje občanskou smlouvu, která se řídí zákonnými předpisy příslušného státu. Jedinou státem schválenou podobou manželství byla monogamie. „Polygamie,“ jak je uvedeno v rozhodnutí soudu, „byla mezi severními a západními státy Evropy vždy považována za ohavnost.“5

    Svatí posledních dnů se upřímně snažili být oddanými občany Spojených států, které považovali za národ s božskými základy. Ale zároveň vnímali plurální manželství jako přikázání od Boha a byli přesvědčeni, že je soud nespravedlivě připravuje o jejich právo řídit se Božími příkazy.

    Tváří v tvář těmto protichůdným stránkám jejich oddanosti povzbuzovali vedoucí Církve členy k tomu, aby byli poslušni spíše Boha než člověka. Mnozí Svatí posledních dnů se v 80. letech 19. století vydali na cestu občanské neposlušnosti tím, že nadále žili v plurálních manželstvích a nebo do nich vstupovali.6 Federální vláda reagovala tak, že přijímala stále přísnější a trestající legislativu.

    V letech 1850 až 1896 byl Utah teritoriem vlády Spojených států, což znamenalo, že federální úředníci ve Washingtonu, D.C., měli na místní záležitosti značný vliv. V roce 1882 schválil Kongres Spojených států Edmundsův zákon, podle něhož bylo nezákonné soužití (definované jako stav, kdy muž žije s více než jednou manželkou) postižitelné až šesti měsíci vězení a pokutou 300 dolarů. V roce 1887 přijal Kongres nařízení Edmunds-Tucker Act, které trestalo samotnou Církev, nikoli jen její členy. Nařízení zrušilo Církev jakožto právnickou osobu a stanovilo, že veškerý církevní majetek s hodnotou přesahující 50 tisíc dolarů propadá státu.

    Tyto opoziční kroky státu utvrzovaly Svaté v jejich odhodlání vzdorovat zákonům, které považovaly za nespravedlivé. Muži praktikující polygamii se skrývali, někdy i po dobu několika let, stěhovali se od domu k domu a zdržovali se u přátel a příbuzných. Jiní si změnili jméno a přestěhovali se na odlehlá místa do jižního Utahu, Arizony, Kanady a Mexika.7 Mnozí pronásledování unikli, ale mnozí další, když byli zatčeni, byli obžalováni a odsouzeni k uvěznění a zaplacení pokuty.

    Tato protipolygamní kampaň způsobila v mormonských osadách veliký rozvrat. Kvůli odchodu manželů se musely manželky a děti samy starat o farmy a obchody, v důsledku čehož jim klesaly příjmy a nastala ekonomická recese. Kampaň také vyvolávala napětí v rodinách. Nové plurální manželky musely žít odděleně od svých manželů a o jejich tajně uzavřeném sňatku vědělo jen několik málo lidí. Těhotné ženy se často rozhodly skrývat, někdy i na odlehlých místech, než aby riskovaly, že budou předvolány k soudu, aby svědčily proti svým manželům. Děti žily ve strachu, že jejich rodina bude rozdělena nebo že budou přinuceny svědčit proti svým rodičům. Některé děti se skrývaly a vystupovaly pod falešným jménem.8

    I přes mnohé těžkosti bylo mnoho Svatých posledních dnů přesvědčeno, že tato protipolygamní kampaň má při uskutečňování Božích záměrů určitý smysl. Svědčili, že Bůh takto očišťuje a přivádí k pokoře svůj lid smlouvy, jako to činil v dávných dobách. Myron Tanner, biskup z utažského Prova, se domníval, že „ruka útisku, jež spočívá na rodičích, dělá pro přesvědčení našich dětí o pravdivosti mormonismu více, než by mohl dělat kdokoli jiný“.9 Pro mnohé bylo uvěznění „kvůli ‚osobnímu přesvědčení‘“ povznášející a poučnou zkušeností. George Q. Cannon, rádce v Prvním předsednictvu, vyšel z utažské věznice, kde strávil pět měsíců, povzbuzen a posílen. „Má cela mi připadala jako nebeské místo a pociťoval jsem, že tam se mnou byli andělé,“ napsal.10

    Během této protipolygamní kampaně Církev dostavěla a zasvětila dva chrámy, což byl pozoruhodný počin.11 Avšak s narůstajícími tlaky ze strany federálních úřadů bylo mnoho zásadních stránek fungování Církve výrazně omezeno, a občanská neposlušnost se z dlouhodobého hlediska čím dál více jevila jako neudržitelná. Mezi roky 1885 a 1889 se většina apoštolů a presidentů kůlů skrývala nebo byla ve vězení. Poté, co federální úředníci začali konfiskovat církevní majetek v souladu s nařízením Edmunds-Tucker Act, byla správa Církve mnohem obtížnější.12

    Manifest

    Po dvou desetiletích, kdy se Církev snažila buď vyjednat nějakou změnu zákonů, nebo se alespoň vyhnout jejich ničivým následkům, začali vedoucí Církve zvažovat alternativní kroky. V letech 1885 a 1886 zakládali osady v Mexiku a Kanadě – na místech, kde neplatily zákony Spojených států – kde by polygamní rodiny mohly žít v míru a pokoji. V naději, že když Církev bude ve svých postojích umírněnější, povede to ke snížení nepřátelských kroků, doporučovali církevní vedoucí plurálním manželům, aby navenek žili jen s jednou ze svých manželek, a zasazovali se o to, aby se plurální manželství nehlásalo veřejně. V roce 1889 církevní autority zakázaly uzavírání nových plurálních sňatků v Utahu.13

    Vedoucí Církve s modlitbou usilovali o vedení od Pána a snažili se poznat, co mají dělat. President John Taylor i president Wilford Woodruff měli pocit, že je Pán nabádá, aby šli nadále touž cestou a plurálního manželství se nezříkali.14

    Tato inspirace přišla v době, kdy bylo stále ještě možné dosáhnout změny zákonů pomocí právních kroků. Poslední z těchto možností se uzavřela v květnu roku 1890, kdy Nejvyšší soud Spojených států uznal ústavnost nařízení Edmunds-Tucker Act, a umožnil tak, aby konfiskace církevního majetku pokračovala. President Woodruff si uvědomoval, že jsou nyní v ohrožení i chrámy Církve a jejich obřady. Tato hrozba ho velmi tížila, a tak se o tuto záležitost intenzivně modlil. „Pán mi ukázal viděním a zjevením,“ řekl později, „přesně to, co by nastalo, kdybychom neukončili toto praktikování,“ čímž měl na mysli plurální manželství. „Všechny chrámy [by] odešly z našich rukou.“ Bůh „mi řekl, co přesně máme učinit a co by nastalo, kdybychom to neučinili“.15

    25. září 1890 si president Woodruff zapsal do deníku, že je „nucen jednat ve prospěch časného spasení Církve“. Prohlásil: „Poté, co jsem se modlil k Pánu a byl jsem inspirován Jeho Duchem, vydávám … prohlášení.“16 Toto prohlášení, které je dnes publikované v Nauce a smlouvách jako Oficiální prohlášení 1, bylo zveřejněno 25. září a vešlo ve známost jako Manifest.17

    Manifest byl velmi pečlivě formulován a bezprostředně se dotýkal probíhajícího konfliktu s vládou Spojených států. „Neučíme polygamii neboli plurálnímu manželství, ani nedovolujeme žádné osobě, aby začala s jeho praktikováním,“ řekl president Woodruff. „Poněvadž zákony zakazující plurální manželství byly nařízeny Kongresem, kteréžto zákony byly prohlášeny nejvyšší soudní instancí za ústavní, já tímto prohlašuji svůj záměr podvoliti se oněm zákonům a použíti svůj vliv na členy Církve, jíž předsedám, aby učinili podobně.“18

    Reakce členů Kvora Dvanácti na Manifest se různily. Franklin D. Richards si byl jist tím, že jde o „dílo Páně“. Francis M. Lyman řekl, že „když Manifest slyšel poprvé, v plné míře ho podpořil“.19 Avšak ne všichni členové Dvanácti tento dokument ihned přijali. John W. Taylor řekl, že zpočátku „neměl ohledně Manifestu úplně dobré pocity“.20 John Henry Smith upřímně přiznal, že „Manifest v něm vyvolává velmi znepokojující pocity“ a že je ohledně něho stále „poněkud v nejistotě“.21 Avšak do týdne vyjádřili Manifestu podporu všichni členové Dvanácti.

    Manifest byl formálně předložen Církvi na pololetní generální konferenci, která se konala v říjnu 1890 v Tabernaclu v Salt Lake City. V pondělí 6. října se za řečnický pult postavil Orson F. Whitney, jeden z biskupů v Salt Lake City, a přečetl Články víry, v nichž byla i slova o tom, že Svatí posledních dnů věří, že mají „býti poslušni zákona, že ho [mají] ctíti a podporovati“. Těmto článkům byla vyjádřena podpora zvednutím ruky. Whitney poté přečetl Manifest a Lorenzo Snow, president Kvora Dvanácti, navrhl, aby toto prohlášení bylo přijato jako „autoritativní a závazné“. Shromáždění poté byli vyzváni, aby o tomto návrhu hlasovali. Noviny Deseret News napsaly, že hlasování bylo „jednohlasné“; většina hlasovala pro, ačkoli několik členů se hlasování zdrželo.22

    Řadoví Svatí posledních dnů přijali Manifest s různou měrou výhrad. Mnozí nebyli na ukončení plurálního manželství připraveni. Když si Zina D. H. Youngová, generální presidentka Pomocného sdružení, psala v den, kdy byl Manifest představen Církvi, do deníku, zachytila, o jak trýznivý okamžik se jednalo: „Dnes bylo zkoušeno srdce nás všech; my jsme však hleděli k Bohu a podvolili jsme se.“23 Manifest vnesl do mnohých vztahů nejistotu ohledně jejich budoucnosti. Eugenia Washburn Larsenová, která se obávala nejhoršího, napsala, že pociťovala „tíživou temnotu“, když si představila, jak ji a další manželky a děti „vyženou jejich manželé z domu“.24 Jiné plurální manželky však na Manifest reagovaly „se značnou úlevou“.25

    Po Manifestu

    Svatí posledních dnů věří, že Pán zjevuje svou vůli „řádku za řádkou, … tu trochu a tam trochu“.26 Většina členů Církve v roce 1890 byla přesvědčena, že Manifest je „dílo Páně“, jak to vyjádřil Franklin D. Richards. Zpočátku však nebyly zcela zřejmé všechny dopady Manifestu; bylo nutné určit jeho rámec působnosti, a názory autorit ohledně toho, jak postupovat, se různily. „Do stavu, ve kterém se nacházíme nyní, jsme byli dovedeni postupně,“ vysvětlil apoštol Heber J. Grant.27 Postupem času a díky snaze přijímat neustálé zjevení, členové Církve „postupně“ rozpoznávali, jak Manifest do budoucna interpretovat.

    Zpočátku se mnozí vedoucí Církve domnívali, že Manifest plurální manželství jen na neurčitou dobu „pozastavil“.28 Vzhledem k tomu, že v plurálním manželství tak dlouho žili, učili mu a trpěli pro něj, si dokázali jen stěží představit svět, v němž by neexistovalo. George Q. Cannon, rádce v Prvním předsednictvu, přirovnal Manifest k Pánovu odkladu ohledně příkazu postavit chrámy v Missouri ve 30. letech 19. století poté, co byli Svatí ze státu vyhnáni. Cannon v kázání, které pronesl bezprostředně poté, co byla Manifestu na generální konferenci vyjádřena podpora, citoval verš z písem, v němž Pán omlouvá ty, kteří se pilně snaží naplnit Jeho přikázání, ale neustále jim v tom brání jejich nepřátelé: „Vizte, je to má vůle nepožadovati již ono dílo z rukou oněch synů lidských, ale přijmouti oběti jejich.“29

    Nicméně stále bylo potřeba vyřešit mnoho praktických otázek. Manifest nijak nezmiňoval, co mají dělat stávající plurální rodiny. Některé manželské páry se v důsledku Manifestu z vlastní vůle odloučily nebo rozvedly; další manželé se rozhodli pokračovat v intimním soužití jen s jednou ze svých manželek, přičemž všechny ostatní, které na nich byly závislé, nadále podporovali finančně i emočně.30 Během neveřejných schůzek s místními vedoucími První předsednictvo odsuzovalo muže, kteří opouštěli své manželky a využívali k tomu Manifest jako záminku. „Neřekl jsem, ani bych nemohl a nechtěl, abyste opustili své manželky a děti,“ řekl mužům president Woodruff. „Toto nemůžete se ctí nikdy udělat.“31

    Mnozí manželé, včetně církevních vedoucích, věřili, že smlouvy, které uzavřeli s Bohem a se svými manželkami, musí ctít nade vše, a proto se svými plurálními manželkami společně žili dál a měli s nimi děti i na začátku 20. století.32 Pokračující soužití vystavovalo tyto manželské páry hrozbě trestního stíhání, jako tomu bylo před vydáním Manifestu. Avšak po roce 1890 těchto hrozeb znatelně ubylo. Manifest předznamenal počátek nového vztahu s federální vládou a celým národem – trestních stíhání polygamistů ubylo, plurální manželky se přestaly skrývat a začaly používat svá manželská příjmení, a manželé se mohli ve svých rodinách chovat mnohem svobodněji a otevřeněji, obzvláště poté, co president Spojených států Benjamin Harrison udělil v roce 1893 mormonským polygamistům všeobecnou amnestii.33 O tři roky později se z Utahu stal stát s vlastní ústavou, která polygamii zakazovala.

    Manifest vyjadřoval záměr presidenta Woodruffa podvolit se zákonům Spojených států. O zákonech jiných zemí se však nezmiňoval. Od založení kolonií v Mexiku a v Kanadě církevní vedoucí v těchto zemích plurální sňatky prováděli a i po říjnu 1890 zde byla plurální manželství v tichosti uzavírána i nadále.34 Všeobecně ale platilo, že církevní vedoucí tato manželství nepropagovali a bylo obtížné získat souhlas k jejich uzavření. Buď jeden, nebo oba manželští partneři, kteří uzavřeli takovýto svazek, museli obvykle souhlasit s tím, že zůstanou v Kanadě nebo v Mexiku. Ve výjimečných případech bylo v letech 1890 až 1904 uzavřeno ve Spojených státech menší množství plurálních sňatků, i když není jisté, zda tyto sňatky měly oprávnění být uzavřeny na území Spojených států.35

    Přesný počet nových plurálních sňatků uzavřených během těchto let na území i mimo území Spojených států, není znám. Záznamy o pečetění pořizované během tohoto období obvykle neuváděly, zda pečetění bylo monogamní, nebo polygamní, v důsledku čehož jsou přesnější výpočty obtížné. Velmi hrubý odhad lze však získat z chronologicky vedených knih zápisů o sňatcích a pečetění, které spravovali církevní zapisovatelé. Mezi koncem 80. let 19. století a začátkem 20. století, během období, kdy Církev měla jen málo chrámů a cesty do nich byly dlouhé a náročné, bylo manželským párům z řad Svatých posledních dnů dovoleno být pečetěny i mimo chrám.

    Kniha zápisů o „sňatcích a pečetěních vykonaných mimo chrám“, která však není úplná, uvádí 315 sňatků uzavřených mezi 17. říjnem 1890 a 8. zářím 1903.36 U 315 sňatků, které jsou v této knize zaznamenány, výzkum naznačuje, že 25 z nich (7,9 %) byla plurální manželství a 290 (92,1 %) byla manželství monogamní. Téměř všechny zaznamenané monogamní sňatky byly uzavřeny v Arizoně a Mexiku. U oněch 25 plurálních sňatků jich bylo 18 uzavřeno v Mexiku, tři v Arizoně, dva v Utahu a po jednom v Coloradu a na palubě lodi v Tichém oceánu. Celkově je ze záznamů zřejmé, že praktikování plurálních manželství mělo klesající tendenci a že vedoucí Církve jednali v dobré vůli řídit se podmínkami uvedenými v Manifestu, tak jak jim rozuměli.37

    Přesný proces, podle kterého byla tato manželství schvalována, je dodnes nejasný. Plurální sňatky uzavírané v době po vydání Manifestu vyžadovala po určitou dobu schválení člena Prvního předsednictva. Neexistuje však žádný prokazatelný důkaz, že tato rozhodnutí činilo První předsednictvo jako celek; například president Woodruff přenechával žádosti o schválení nových plurálních manželství presidentu Cannonovi, aby je posoudil dle svého uvážení.38 Uvádí se, že ke konci 90. let 19. století se přinejmenším někteří muži, kteří měli pravomoc vykonávat pečetění, domnívali, že mohou takovéto žádosti přijmout, nebo odmítnout sami podle své vůle, nezávisle na Prvním předsednictvu. Například apoštol Heber J. Grant uvedl, že při své návštěvě mormonských osad v Mexiku v roce 1900 obdržel během jediného dne deset žádostí o schválení plurálního manželství. Všechny tyto žádosti zamítl. „Přiznávám,“ řekl jistému příteli, „že mi bylo vždy proti srsti jakkoli takovýmto způsobem porušovat platné dokumenty [tj. Manifest].“39

    Druhý manifest

    Zpočátku bylo uzavírání nových plurálních sňatků po vydání Manifestu pro lidi mimo Církev do značné míry neznámou skutečností. Když však toto vyšlo najevo, začaly tyto sňatky mnoho Američanů znepokojovat, a to obzvlášť poté, co president George Q. Cannon v jednom rozhovoru pro noviny New York Herald v roce 1899 zmínil, že nové plurální sňatky mohou být uzavírány v Kanadě a v Mexiku.40 Poté, co byl B. H. Roberts, člen První rady Sedmdesáti, zvolen do Kongresu Spojených států, vyšlo najevo, že má tři manželky, z nichž jednu si vzal až po vydání Manifestu. Petice se 7 miliony podpisů požadovala, aby nebyl do funkce kongresmana uveden. Kongres petici vyhověl, a Roberts byl nakonec svého úřadu zbaven.41

    Vyloučením B. H. Robertse byly mormonské praktiky týkající se manželství znovu podrobeny důkladnému zkoumání. President Církve Lorenzo Snow vydal prohlášení s vysvětlením, že nové plurální sňatky se již nebudou v Církvi uzavírat a že Manifest bude platit ve všech částech světa, což byl postoj, který opakovaně vyjadřoval v soukromých kruzích. I tak bylo poté uzavřeno několik nových plurálních sňatků, nejspíš bez vědomí a schválení presidenta Snowa. Poté, co se v roce 1901 stal presidentem Církve Joseph F. Smith, bylo v prvních letech jeho působení rovněž uzavřeno několik nových plurálních sňatků.42

    Role, kterou Církev v uzavírání těchto manželství hrála, se stala předmětem bouřlivé debaty poté, co byl v roce 1903 zvolen do Senátu Spojených států apoštol Reed Smoot. Ačkoli Smoot byl monogamista, kvůli jeho apoštolskému úřadu byla jeho oddanost národu bedlivě zkoumána. Jak by Smoot mohl ctít zákony Církve, jejíž někteří úředníci prováděli nové plurální sňatky, schvalovali je nebo v takových manželstvích sami žili, a zároveň ctít zákony země, která plurální manželství považovala za nezákonné? Zákonodárci o této otázce debatovali čtyři roky při sáhodlouhých veřejných slyšeních.

    Senát si předvolal mnoho svědků k podání vysvětlení. President Církve Joseph F. Smith stanul před Senátem v březnu roku 1904. Když byl dotázán na své rodinné vztahy, tak je bránil a komisi sdělil, že se svými manželkami žije v jedné domácnosti a pečuje o své děti již od roku 1890. Řekl, že by z jeho strany bylo nečestné, kdyby porušil své posvátné smlouvy, které uzavřel se svými manželkami a s Bohem. Když se měl vyjádřit k novým plurálním sňatkům uzavřeným po roce 1890, pečlivě rozlišoval mezi kroky schválenými Církví a potvrzenými na církevních radách a konferencích a mezi kroky podniknutými jednotlivými členy Církve. Svědčil: „Od doby Manifestu nebyl uzavřen žádný plurální sňatek, který by měl oprávnění či schválení Církve nebo o kterém by Církev věděla a posvětila ho.“43

    President Smith se v této právní záležitosti snažil chránit Církev a zároveň říkat pravdu. Z jeho svědectví bylo zřejmé, že vedoucí Církve již dlouho rozlišují mezi dvěma skutečnostmi: Manifest ukončil božský příkaz, podle něhož měla Církev kolektivně podporovat a bránit plurální manželství; ale až do této chvíle nijak nezakazoval jednotlivcům nadále praktikovat plurální manželství ani uzavírat plurální sňatky v souladu s jejich náboženským přesvědčením.

    Nyní dozrál čas k tomu, aby se i tento přístup změnil. Většina mormonských manželství byla vždy monogamní a navíc již dlouho probíhala postupná změna přesvědčení směrem k monogamii jakožto jediné schválené formě manželství. V roce 1889 byl do Kvora Dvanácti povolán celoživotní monogamista; po roce 1897 byl každý nový apoštol povolaný do Kvora Dvanácti, s jedinou výjimkou, v době svého ustanovení monogamistou.44 Na počátku 90. let 19. století, když vedoucí Církve naléhavě vyzvali její členy k tomu, aby zůstávali ve svých rodných zemích a „budovali Sion“ v těchto místech, než aby se stěhovali do Utahu, jako tomu bylo v letech předchozích, bylo velmi důležité, aby členové dodržovali zákony nařizující monogamii.

    President Smith během onoho slyšení v senátu veřejně slíbil, že Církev vyjasní svůj postoj ohledně plurálního manželství. Na dubnové generální konferenci v roce 1904 vydal president Smith mocné prohlášení, jež vešlo ve známost jako Druhý manifest a které obsahovalo tresty pro každého, kdo vstoupí do plurálního manželství: „Pokud si nějaký úředník nebo člen Církve dovolí posvětit takové manželství nebo do něho vstoupit, bude považován za provinilce proti Církvi a bude podroben jejím pravidlům a předpisům a bude z ní vyloučen.“45 Toto prohlášení schválily vedoucí rady Církve a na konferenci mu byla vyjádřena jednohlasná podpora, čímž se stalo pro Církev směrodatným a závazným.46

    Druhý manifest byl přelomovou událostí. Vůbec poprvé byli členové Církve informováni o tom, že nová plurální manželství nejsou schvalována ani Bohem, ani Církví. Druhý manifest rozšířil dosah a rozsah toho prvního. „Když byl vydán [první Manifest],“ vysvětlil starší Francis M. Lyman, president Kvora Dvanácti, „tak jen informoval Svaté o tom, že již nemusejí vstupovat do plurálních manželství, ale to, co bylo přijato na konferenci konané v Salt Lake City 6. dne měsíce dubna roku 1904 [Druhý manifest], učinilo z původního Manifestu zákaz.“47

    Církevní vedoucí vysvětlovali závažnost tohoto prohlášení vedoucím a členům na všech úrovních. President Lyman poslal, na základě pokynu Prvního předsednictva, dopisy všem členům Kvora Dvanácti, v nichž jim sděloval, že Druhý manifest bude „striktně prosazován“.48 V rozporu s pokyny dva apoštolové, John W. Taylor a Matthias F. Cowley, i nadále po vydání Druhého manifestu vykonávali nové plurální sňatky a povzbuzovali k nim. Nakonec byli z Kvora vyloučeni.49 Taylor byl později vyloučen i z Církve, když trval na svém právu nadále vykonávat plurální sňatky. Cowleymu bylo omezeno právo používat kněžství a později uznal, že byl „zcela na omylu“.50

    Některé manželské páry, které vstoupily do plurálního manželství mezi roky 1890 a 1904, se od sebe po vydání Druhého manifestu odloučily, ale mnohé další pokračovaly v soužití až do 30. let 20. století nebo i později.51 Členové Církve, kteří Druhý manifest odmítali a nadále plurální manželství veřejně obhajovali nebo do nových plurálních manželství vstupovali, byli podrobováni církevnímu disciplinárnímu řízení. Někteří z těch, kteří byli vyloučeni, se spojili do nezávislých hnutí a někdy se jim říká fundamentalisté. Tyto skupiny nejsou nijak spřízněny s Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů ani jí nejsou podporovány. Od doby působení presidenta Josepha F. Smitha presidenti Církve opakovaně zdůrazňují, že Církev a její členové již nejsou oprávněni uzavírat plurální sňatky, a to, že svá slova myslí vážně, podtrhují tím, že naléhavě žádají místní vedoucí, aby členy, kteří se tomuto nařízení nepodřizují, přivedli před církevní disciplinární radu.

    Závěr

    Manželství, které spojuje jednoho muže s jednou ženou, je Božím standardem manželského svazku, vyjma případu, kdy Bůh rozhodne jinak, jako to učinil prostřednictvím svého proroka, Josepha Smitha. Manifest představoval počátek návratu k monogamii, která je standardem v Církvi i dnes.52 Když president George Q. Cannon promlouval na generální konferenci krátce poté, co byl Manifest představen, zamyslel se nad procesem zjevení, jehož prostřednictvím Manifest vznikl: „Předsednictvo Církve musí postupovat přesně tak, jako postupujete vy,“ řekl. „Musí podniknout stejné kroky, jaké podnikáte vy. Musí se spoléhat na Boží zjevení, tak jak se jim jich dostává. Nedokáží vidět konec od počátku, tak jako ho vidí Pán.“ „To jediné, co můžeme dělat,“ řekl president Cannon ohledně Prvního předsednictva, „je usilovat o poznání úmyslů a vůle Boží, a když se nám tohoto dostane, a ačkoli to může být v rozporu se vším, co jsme dosud pocítili, nezbývá nám nic jiného než učinit krok, na který Bůh poukazuje, a důvěřovat Mu.“53