Člověk se může stát takovým, jako je Bůh
    Footnotes
    Theme

    Člověk se může stát takovým, jako je Bůh

    Západní i východní náboženství si Boha nejčastěji představují jako rodiče a lidské bytosti jako Boží děti. Miliardy lidí se k Bohu modlí jako ke svému rodiči, odvolávají se na bratrství a sesterství všech lidí, aby podpořili pokoj a mír, a z hlubokého přesvědčení, že každé Boží dítě má velkou cenu, nabízejí pomocnou ruku znaveným a ztrápeným.

    Avšak lidé z různých náboženství chápou tento vztah rodiče a dítěte mezi Bohem a lidmi značně odlišně. Někteří považují slova „dítě Boží“ za čestné označení vyhrazené pouze pro ty, kteří věří v Boha a přijímají Jeho vedení tak, jak by přijímali vedení otce. Mnozí nahlížejí na popisování vztahu Boha k lidstvu pomocí vztahů rodiče a dítěte jako na metafory sloužící k vyjádření Boží lásky k Jeho stvořením a jejich závislosti na Boží podpoře a ochraně.

    Svatí posledních dnů pokládají všechny lidi za děti Boží v pravém a plném smyslu slova; považují každého člověka za božského vzhledem k jeho původu, podstatě a potenciálu. Každý má věčnou podstatu a je „milovaný duchovní syn nebo dcera nebeských rodičů“.1 Každý má v sobě zárodky božskosti a musí se rozhodnout, zda bude žít s touto božskostí v souladu, nebo v rozporu. Skrze Usmíření Ježíše Krista mohou všichni lidé postupovat „směrem k dokonalosti a nakonec [naplnit] své božské určení“.2 Právě tak, jak se u dítěte mohou časem rozvinout charakterové rysy a vlastnosti jeho rodičů, může se božská podstata, kterou lidé dědí, rozvinout tak, že se stane takovou, jakou má jejich Nebeský Otec.

    Touha pěstovat božskost v Božích dětech je jedním z Božích atributů, který členy Církve nanejvýš inspiruje, motivuje a vnáší jim do nitra pocit pokory. Boží láskyplné rodičovství a vedení může pomoci každému ochotnému a poslušnému Božímu dítěti přijímat z Jeho plnosti a z Jeho slávy. Toto poznání má proměňující vliv na to, jak Svatí posledních dnů nahlížejí na své bližní. Nauka, že muži a ženy mají potenciál být povzneseni ke stavu božskosti, zcela jistě přesahuje to, jak danou záležitost chápe většina stávajících křesťanských církví, a u Svatých posledních dnů vyjadřuje v Bibli zakotvenou touhu žít tak, jak žije Bůh; milovat tak, jak miluje On; a připravit se na vše, co si milující Otec v nebi pro své děti přeje.

    Co o božském potenciálu člověka říká Bible?

    Několik biblických pasáží naznačuje, že se lidé mohou stát takovými, jako je Bůh. Podobnost lidí a Boha je zdůrazněna v první kapitole knihy Genesis: „Řekl … Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho. … I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“3 Poté, co Adam a Eva požili ovoce ze „stromu vědění dobrého a zlého“, Bůh pravil, že se stali „jako jeden z nás“,4 což naznačuje, že proces přibližování se božskosti již započal. Pozdější pasáž ze Starého zákona obsažená v knize Žalmů prohlašuje: „Řeklť jsem já byl: Bohové jste, a synové Nejvyššího vy všickni.“5

    Novozákonní pasáže na tuto nauku rovněž poukazují. Když byl Ježíš nařčen z rouhání na základě toho, že „člověk jsa, [dělá] se Bohem“, zopakoval ve své odpovědi slova z Žalmů: „Však psáno jest v zákoně vašem: Já jsem řekl: Bohové jste.“6 V Kázání na hoře Ježíš svým učedníkům přikázal, aby byli „dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“.7 Apoštol Petr navíc zmínil Spasitelova „veliká … a drahá zaslíbení“, že se můžeme stát podílníky božské přirozenosti.8 Apoštol Pavel učil, že jsme potomci Boží, a zdůrazňoval, že jako takoví jsme „[děti] Boží. A jestliže [děti], tedy i dědicové, dědicové zajisté Boží, spolu pak dědicové Kristovi“.9 Kniha Zjevení obsahuje zaslíbení od Ježíše Krista, že „kdož svítězí, dám jemu seděti s sebou na trůnu svém, jako i já svítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho“.10

    Tyto pasáže lze interpretovat různě. Avšak když na ně Svatí posledních dnů nahlížejí vysvětlující optikou zjevení, která obdržel Joseph Smith, považují je za přímočará vyjádření božské podstaty a potenciálu lidského pokolení. Mnozí jiní křesťané čtou tytéž pasáže mnohem více jako metaforu, protože pohlížejí na Bibli optikou naukových výkladů, které vznikly postupem času po období popsaném v Novém zákoně.

    Jak se názory týkající se božskosti v průběhu křesťanské historie měnily?

    Prvním generacím křesťanů by názory Svatých posledních dnů zněly povědoměji než mnohým křesťanům novodobým. Mnozí církevní otcové (vlivní teologové a učitelé v počátcích křesťanství) se k názoru, že lidé mohou dosáhnout božskosti, vyjadřovali souhlasně. Jeden novodobý badatel zmiňuje „všudypřítomnost nauky zbožštění“ – učení, že člověk se může stát Bohem – v prvních staletích po Kristově smrti.11 Církevní otec Irenej, který zemřel kolem roku 202 po Kr., tvrdil, že Ježíš Kristus „se skrze svou vše přesahující lásku stal tím, kým jsme my, aby nás mohl přivést k tomu, abychom byli tím, kým je On sám“.12 Klement Alexandrijský (přibližně 150–215 po Kr.) napsal, že „Slovo Boží se stalo člověkem, aby ses mohl od člověka dozvědět, jak se člověk může stát Bohem“.13 Basil Veliký (330–379 po Kr.) také oslavoval tuto vyhlídku – nejen „být učiněn takovým, jako je Bůh“, ale „co je nejúžasnější, být učiněn Bohem“.14

    Co přesně měli tito prvotní církevní otcové na mysli, když mluvili o tom, že se člověk může stát Bohem, lze vykládat různě,15 ale je zřejmé, že v pozdějším římském období se zmínky týkající se zbožštění začaly stále častěji zpochybňovat a do nástupu středověku se již objevovaly jen zřídka. První známá námitka vůči učení o zbožštění ze strany církevního otce přišla v pátém století.16 V šestém století se nauky o tom, že se člověk může stát Bohem, objevují v mnohem menším měřítku – jako například v definici od Pseudo-Dionysia Areopagity (přibl. 500 po Kr.): „Zbožštění … znamená dosáhnout podobnosti Bohu a spojení s Ním do té míry, do jaké je to možné.“17

    Proč tyto nauky ztratily své význačné postavení? K postupnému posunu k omezenějšímu náhledu na lidský potenciál mohly přispět měnící se názory na stvoření světa. Nejranější židovské a křesťanské výklady týkající se Stvoření předpokládaly, že Bůh zorganizoval svět z již existujících materiálů, a kladly důraz na dobrotivost Boha při vytváření tohoto životadárného řádu.18 Avšak pronikání nových filosofických myšlenek ve druhém století vedlo ke vzniku nauky, že Bůh stvořil vesmír ex nihilo – „z ničeho“. Tato nauka o Stvoření nakonec v křesťanském světě převládla.19 Mnozí teologové, aby zdůraznili Boží moc, uváděli, že nic nemůže existovat tak dlouho jako Bůh. A tak v křesťanských kruzích nabylo na důležitosti tvrzení, že Bůh byl původně naprosto sám.

    Stvoření „ex nihilo“ prohloubilo domnělou propast mezi Bohem a člověkem. Bylo čím dál méně obvyklé učit tomu, že lidské duše existovaly před vznikem světa nebo že v budoucnu mohou zdědit a osvojit si Boží vlastnosti v plném rozsahu.20 Postupně, jak se čím dál více zdůrazňovala morální zkaženost lidstva a nesmírná vzdálenost mezi Stvořitelem a stvořením, se myšlenka zbožštění ze západního křesťanství vytratila,21 ačkoli zůstává dál ústřední zásadou východního pravoslaví, jedné ze tří hlavních odnoží křesťanství.22

    Jak se s myšlenkami týkajícími se zbožštění seznámili Svatí posledních dnů?

    První Svatí posledních dnů pocházeli ze společnosti, ve které převládali anglicky mluvící protestanti, z nichž většina přijímala stvoření „ex nihilo“ i definici Boha podle westminsterského vyznání víry jako bytosti „bez těla, končetin či citů“.23 Pravděpodobně věděli jen málo či vůbec nic o různorodosti křesťanských názorů v prvních staletích po působení Ježíše Krista či o prvních křesťanských spisech ohledně zbožštění. Avšak zjevení, která obdržel Joseph Smith, se od převládajících názorů oné doby odchylovala a obsahovala nauku, která pro některé znovu otevřela debatu na téma podstaty Boha, stvoření a lidstva.

    Prvotní zjevení daná Josephu Smithovi učila tomu, že lidé jsou stvořeni podle obrazu Božího a že Bůh má o své děti hluboký osobní zájem. Jistý prorok v Knize Mormonově „spatřil prst Páně“ a s úžasem poznal, že fyzická podoba člověka byla vskutku stvořena podle obrazu Božího.24 V jiném raném zjevení byl Enoch (který podle Bible „chodil … s Bohem“25) svědkem toho, jak Bůh nad svými stvořeními pláče. Když se Enoch zeptal: „Jak to, že můžeš plakati?“, dozvěděl se, že Boží soucit k lidskému utrpení je nedílnou součástí Jeho lásky.26 Joseph Smith se také dozvěděl, že Bůh si přeje, aby Jeho děti dosáhly téže oslavené existence, jaké se těší On. Bůh prohlásil: „Toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“27

    Joseph Smith a Sidney Rigdon měli v roce 1832 vidění ohledně života po smrti. V tomto vidění se dozvěděli, že spravedlní i nespravedlní obdrží nesmrtelnost skrze všeobecné vzkříšení, ale jen ti, kteří „přemáhají vírou a jsou zpečetěni Svatým Duchem zaslíbení“, obdrží plnost Boží slávy a stanou se bohy, a to syny Božími.28 Další zjevení záhy potvrdilo, že „svatí budou naplněni slávou jeho a obdrží dědictví své a budou učiněni jemu rovnými“.29 Svatí posledních dnů slovem oslavení popisují vznešenou odměnu, kdy člověk jakožto dítě Nebeského Otce obdrží své úplné dědictví, které lze získat prostřednictvím Kristova Usmíření, poslušností zákonů a obřadů evangelia.30

    Tento pozoruhodný náhled na potenciální budoucnost každého člověka doprovázely zjevené nauky týkající se minulosti lidstva. Zatímco Joseph Smith pokračoval v přijímání zjevení, dozvěděl se, že světlo neboli inteligence spočívající v jádru každé lidské duše „nebyla stvořena neboli učiněna, ba ani nemůže býti“. Bůh je Otcem každého lidského ducha, a protože jedině „duch a prvek, neoddělitelně spojeny, získávají plnost radosti“, předložil plán, díky němuž mohou lidské bytosti získat fyzické tělo a postupovat skrze smrtelnost k dosažení plnosti radosti. Pozemské narození tudíž není počátkem života určitého jedince – „člověk byl také na počátku s Bohem“.31 Joseph Smith rovněž učil, že hmotný svět má svůj věčný původ, čímž zcela popřel myšlenku stvoření „ex nihilo“. „Země, voda atd. – to vše existovalo v základním stavu od věčnosti,“ řekl v kázání z roku 1839.32 Bůh zorganizoval vesmír z existujících prvků.

    Joseph Smith během posledních dvou let svého života dál získával zjevení týkající se božské podstaty a oslavení. Ve zjevení zaznamenaném v červenci 1843, které propojilo oslavení s věčným manželstvím, Pán prohlásil, že ti, kteří dodržují smlouvy, včetně smlouvy věčného manželství, zdědí „veškeré výšiny a hlubiny“. „Potom,“ praví se ve zjevení, „budou bohy, protože nemají žádného konce.“ Obdrží „[pokračování] semene na věky věků“.33

    Joseph Smith následujícího dubna, kdy měl pocit, že nebyl „nikdy v bližším vztahu k Bohu než právě nyní“,34 promlouval ke Svatým, kteří se shromáždili na generální konferenci Církve, o podstatě Boha a o budoucnosti lidstva. Této příležitosti využil zčásti k tomu, aby rozjímal o úmrtí člena Církve jménem King Follett, který nečekaně zemřel v předcházejícím měsíci. Když se Joseph postavil, aby promluvil, vál vítr, a tak své posluchače požádal, aby mu věnovali „pečlivou pozornost“ a aby se modlili o to, „aby [mu] Pán posílil plíce“ a vítr se ztišil, dokud své poselství nepředá.35

    „Jakou bytostí je Bůh?“ zeptal se. Řekl, že je zapotřebí, aby to lidské bytosti věděly, neboť „pokud lidé nerozumějí povaze Boha, nerozumějí sami sobě“.36 Těmito slovy Prorok odstranil propast, kterou mezi Bohem a lidstvem vytvořila staletí zmatků. Lidská povaha je ve svém jádru božská. Bůh „byl kdysi jako jeden z nás“ a „všichni duchové, které kdy Bůh poslal na svět“, jsou rovněž „schopni rozvoje“. Joseph Smith kázal, že dlouho před tím, než byl stvořen svět, stál Bůh „uprostřed“ těchto bytostí a „považoval za vhodné stanovit zákony, pomocí nichž by i ostatní mohli mít výsadu rozvíjet se podobně jako On“37 a být s Ním „oslaveni“.38

    Joseph shromážděným Svatým řekl: „Musíte se naučit, jak se sami stát bohem.“39 Aby toho Svatí dosáhli, musí se naučit božskosti neboli tomu, jak se stát více takovými, jako je Bůh. Tento proces bude pokračovat dál a bude vyžadovat trpělivost, víru, neustálé pokání, poslušnost přikázání evangelia a spoléhání se na Krista. Podobně jako se stoupá po žebříku, se lidé budou muset naučit „prvním zásadám evangelia“, a až nastane čas, pokračovat za hranice smrtelného poznání, dokud se „nenaučí posledním zásadám evangelia“.40 „Všechno nepochopíme na tomto světě,“ řekl Joseph.41 „Po smrti potrvá dlouho, než to všechno pochopíme.“42

    Toto bylo naposledy, kdy Prorok promluvil na generální konferenci. O tři měsíce později vtrhl rozlícený dav do žaláře v Carthage a Joseph se svým bratrem Hyrumem zemřeli mučednickou smrtí.

    Čemu se v Církvi učí o božské podstatě od doby Josepha Smitha?

    Od onoho kázání, známého jako projev o Kingu Follettovi (King Follett discourse), učí Církev nauce, že lidé mohou postupně dosáhnout oslavení a božskosti. Lorenzo Snow, pátý president Církve, je autorem známého dvojverší: „Jakým je člověk nyní, Bůh kdysi byl – jakým je Bůh nyní, člověk může být.“43 O první polovině tohoto dvojverší toho bylo zjeveno málo, a tudíž se o ní málo učí. Když v roce 1997 jistý reportér položil ohledně tohoto tématu otázku presidentu Církve Gordonu B. Hinckleymu, ten mu odpověděl: „To zachází do dosti hluboké teologie, o které toho moc nevíme.“ Když byl president Hinckley dotázán na božský potenciál člověka, odpověděl: „Jakým Bůh je, takovým se člověk může stát. Věříme ve věčný pokrok. Velmi silně.“44

    Eliza R. Snowová, církevní vedoucí a básnířka, se radovala z nauky, že jsme v úplném a absolutním smyslu děti Boží. „Že bych zvát Tě [měla] Otcem, / Svatý Duch mi poradil,“ napsala, „pravý důvod jsem [poznala], / když jsi pravdu obnovil.“ Svatí posledních dnů si rovněž velmi cení poznání, že jejich božským rodičem není jen Nebeský Otec, ale i Nebeská Matka. Eliza R. Snowová tuto pravdu vyjádřila otázkou: „Máme jenom Otce v nebi?“ A odpověděla rozhodným nikoli: „Pravda věčná napovídá, / že tam dlí i matka má.“45 Toto poznání hraje v náboženském přesvědčení Svatých posledních dnů důležitou roli. Starší Dallin H. Oaks z Kvora Dvanácti apoštolů napsal: „Na počátku naší teologie jsou nebeští rodiče. Naším nejvyšším cílem je stát se takovými, jako jsou oni.“46

    O božské podstatě člověka a jeho potenciálu dosáhnout oslavení se opakovaně mluví v proslovech na generálních konferencích, v církevních časopisech i v dalších církevních materiálech. Božská podstata je jednou z osmi základních hodnot v církevním programu Mladých žen. Učení o tom, že lidské bytosti mají božské rodiče, podstatu a potenciál, zaujímá přední místo i v dokumentu „Rodina – prohlášení světu“. Božská podstata a oslavení jsou základními a drahocennými naukami Církve.

    Jsou Svatí posledních dnů kvůli své víře v oslavení polyteisté?

    U některých pozorovatelů může nauka, že se lidé mají snažit dosáhnout božskosti, vyvolat představu dávných panteonů se vzájemně si konkurujícími bohy. Takováto představa je s naukou Svatých posledních dnů neslučitelná. Svatí posledních dnů věří, že Boží děti budou vždy uctívat Boha. Náš pokrok nikdy nic nezmění na tom, že On je náš Otec a náš Bůh. Náš oslavený a věčný vztah, který s Ním budeme mít, bude ve skutečnosti součástí oné „plnosti radosti“, kterou si přeje, abychom získali.

    Svatí posledních dnů také silně věří v základní jednotu toho, co je božské. Věří, že ačkoli jsou Bůh Otec, Syn Ježíš Kristus a Duch Svatý samostatné bytosti, jsou sjednoceni v účelu a v nauce.47 A právě z této perspektivy Svatí posledních dnů nahlížejí na Ježíšovu modlitbu za Jeho učedníky, která je platná celé věky: „Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli.“48

    Pokud lidé nežijí v souladu s Boží dobrotivostí, nemohou do Boží slávy dorůst. Joseph Smith učil, že „moci nebeské nemohou býti ovládány ani používány, [jedině] podle zásad spravedlivosti“. Když lidé upustí od Božích nesobeckých záměrů a měřítek, „nebesa se stáhnou [a] Duch Páně je zarmoucen“.49 Pýcha je s pokrokem neslučitelná; nejednota mezi oslavenými bytostmi není možná.

    Jak si Svatí posledních dnů představují oslavení?

    Vzhledem k tomu, že lidské pojetí reality je ve smrtelnosti nutně omezené, různá náboženství se snaží odpovídajícím způsobem popsat svou vlastní vizi věčné slávy. Apoštol Pavel napsal: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“50 Kvůli zmíněným omezením dochází snadno k tomu, že spása je v populární kultuře zobrazována karikaturními prostředky. Například hluboký pokoj a nesmírná radost plynoucí ze spasení, jak je to popisováno v písmech, se často znázorňují známým obrázkem lidí, kteří po smrti sedí na obláčku a hrají na harfu. Nauka o oslavení, kterou vyznávají Svatí posledních dnů, se v médiích často obdobně omezuje na karikaturní zobrazení toho, jak lidé dostávají svou vlastní planetu.

    Obláček a harfa jen stěží představují věčnou radost, ačkoli většina křesťanů bude souhlasit s tím, že inspirovaná hudba může být nepatrnou ochutnávkou radosti plynoucí z věčného spasení. Podobně, ačkoli by se jen málo Svatých posledních dnů ztotožnilo s karikaturami ztvárňujícími, že budou mít svou vlastní planetu, bude většina z nich souhlasit s tím, že úžas inspirovaný stvořením poukazuje na náš tvořivý potenciál ve věčnostech.

    Svatí posledních dnů mají tendenci nahlížet na oslavení optikou toho, co je ve smrtelnosti posvátné. Vidí zárodky božskosti v radosti z přivádění dětí na svět a z jejich výchovy a v intenzivní lásce, kterou k těmto dětem chovají; v pohnutkách podávat pomocnou ruku v soucitné službě druhým; v okamžicích, kdy nečekaně žasnou nad krásou a řádem vesmíru; v pocitech pevného ukotvení svého života při uzavírání a dodržování božských smluv. Členové Církve si oslavení představují méně skrze to, co získají, ale více skrze vztahy, které mají již nyní, a skrze to, jak tyto vztahy mohou být vytříbeny a povzneseny. Písma nás učí: „Totéž společenství, které existuje mezi námi zde, bude existovati mezi námi tam, pouze bude spojeno s věčnou slávou, z kteréžto slávy se nyní netěšíme.“51

    Jak důležité je učení týkající se oslavení pro celkové náboženské přesvědčení Svatých posledních dnů?

    Učení týkající se toho, že lidské bytosti mají božskou podstatu a budoucnost, určuje, jak Svatí posledních dnů nahlížejí na základní nauku. A co je snad nejdůležitější, víra v božskou podstatu nám pomáhá si mnohem hlouběji vážit Usmíření Ježíše Krista. Zatímco mnozí křesťanští teologové popisují velikost Spasitelova Usmíření tím, že zdůrazňují lidskou zkaženost, Svatí posledních dnů chápou velikost Kristova Usmíření ve smyslu nesmírného potenciálu, který díky tomu člověk získává. Kristovo Usmíření nejenže poskytuje odpuštění hříchů a vítězství nad smrtí, ale také napravuje nedokonalé vztahy, uzdravuje duchovní rány bránící růstu a posiluje a uschopňuje jednotlivce k tomu, aby mohli rozvíjet Kristovy vlastnosti.52 Svatí posledních dnů věří, že jedině prostřednictvím Usmíření Ježíše Krista můžeme mít zaručenou naději věčné slávy a že moc plynoucí z Jeho Usmíření je plně dostupná pouze skrze víru v Ježíše Krista, pokání, křest, obdržení daru Ducha Svatého a vytrvání do konce tím, že budeme následovat Kristovy pokyny a Jeho příklad.53 A proto ti, kteří se stanou takovými, jako je Bůh, a vstoupí do plnosti Jeho slávy, jsou popisováni jako lidé, kteří jsou „učinění dokonalými skrze Ježíše, prostředníka nové smlouvy, jenž vykonal toto dokonalé usmíření skrze prolití své vlastní krve“.54

    Uvědomování si božského potenciálu člověka má rovněž vliv na to, jak Svatí posledních dnů chápou zásady evangelia, jako je například důležitost Bohem daných přikázání, role chrámů či posvátnost mravní svobody jednání jednotlivce. Víra v to, že lidské bytosti jsou ve skutečnosti Boží děti, má rovněž vliv na chování a postoje Svatých posledních dnů. Například i ve společnostech, kde jsou náhodné a předmanželské sexuální vztahy považovány za přijatelné, si Svatí posledních dnů udržují hlubokou úctu k Bohem dané moci plození a sbližující moci lidské sexuální intimity a drží se závazku používat tyto posvátné moci podle vyššího měřítka. Průzkumy ukazují, že pro Svaté posledních dnů je manželství a rodičovství mimořádně vysokou prioritou,55 což je zčásti důsledek silné víry v nebeské rodiče a závazku snažit se této božskosti dosáhnout.

    Závěr

    Všechny lidské bytosti jsou děti milujících nebeských rodičů a mají v sobě zárodky božskosti. Bůh ve své nekonečné lásce vyzývá své děti, aby skrze milost Boží rozvíjely svůj věčný potenciál prostřednictvím Usmíření Pána Ježíše Krista.56 Nauka o věčném potenciálu člověka stát se takovým, jako je Nebeský Otec, zaujímá v evangeliu Ježíše Krista ústřední místo a inspiruje věrné Svaté posledních dnů k tomu, aby v srdci pociťovali lásku, naději a vděčnost.