Rasy a kněžství
    Footnotes
    Theme

    Rasy a kněžství

    Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů ve své teologii i náboženské praxi zahrnuje a přijímá celou lidskou rodinu. Písma a učení Svatých posledních dnů potvrzují, že Bůh miluje všechny své děti a všem umožňuje získat spasení. Bůh stvořil mnoho různých ras a etnik a pokládá je všechny za rovnocenné. Jak se píše v Knize Mormonově: „Všichni jsou Bohu stejní.“1

    Struktura a organizace Církve podporuje integraci všech ras. Svatí posledních dnů se účastní bohoslužeb v místě stanoveném geografickými hranicemi svého místního sboru neboli kongregace. To samozřejmě znamená, že rasové, ekonomické a demografické složení mormonských kongregací zpravidla odráží i složení širšího místního společenství.2 K integraci rovněž přispívá i laické duchovenstvo Církve: černošský biskup může předsedat převážně bělošské kongregaci; Hispánka může být přidělena do dvojice s Asiatkou, aby navštěvovaly rasově rozmanité rodiny členů. Členové Církve různých ras a etnik se vzájemně pravidelně navštěvují a duchovně o sebe pečují a slouží bok po boku jako učitelé, vedoucí mládeže a v řadě dalších zodpovědností ve své místní kongregaci. Díky této praxi je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů církví, v níž jsou plně integrováni lidé všech možných ras.

    Navzdory této soudobé skutečnosti Církev po většinu své historie – od poloviny 19. století do roku 1978 – nevysvěcovala ke kněžství muže afrického původu ani neumožňovala černošským členům účastnit se chrámového obdarování či pečeticích obřadů.

    Církev byla založena v roce 1830, v době, kdy byly Spojené státy v rasových otázkách značně rozštěpené. V té době žilo mnoho lidí afrického původu v otroctví a rasově motivované rozdílnosti a předsudky byly mezi bílými Američany nejen časté, ale i zcela obvyklé. Tyto skutečnosti, třebaže v dnešní době nepředstavitelné a pohoršující, ovlivňovaly všechny stránky života tehdejších lidí, včetně jejich náboženství. Mnohé křesťanské církve té doby například praktikovaly rasovou segregaci. Již od počátku působení Církve mohli být křtěni a přijímáni za členy lidé všech možných ras a etnik. Joseph Smith, zakladatel Církve, se ke konci svého života otevřeně stavěl proti otroctví. V Církvi nikdy neexistovalo žádné všeobecně platné pravidlo rasově oddělených bohoslužeb.3

    Během prvních dvou desetiletí existence Církve bylo ke kněžství vysvěceno několik málo černošských mužů. Jeden z nich, Elijah Abel, se také zúčastnil chrámových obřadů v Kirtlandu v Ohiu a byl později v Nauvoo v Illinois pokřtěn v zastoupení za zesnulé příbuzné. Neexistuje žádný spolehlivý důkaz o tom, že by během života Josepha Smitha bylo černochům kněžství odpíráno. Na soukromé církevní radě tři roky po smrti Josepha Smitha chválil Brigham Young Q. Walkera Lewise, černocha, který byl vysvěcen ke kněžství, těmito slovy: „Jedním z našich nejlepších starších je Afričan.“4

    V roce 1852 president Brigham Young veřejně oznámil, že muži černošského afrického původu již dál nemohou být vysvěcováni ke kněžství, ačkoli i poté černoši dál vstupovali do Církve prostřednictvím křtu a přijetí daru Ducha Svatého. Po smrti Brighama Younga následní presidenti Církve neumožňovali černochům přijímat chrámové obdarování či uzavírat sňatek v chrámu. S postupem času přicházeli vedoucí a členové Církve s mnoha různými teoriemi, které toto omezení v udílení kněžství a chrámových obřadů vysvětlovaly. Žádné z těchto vysvětlení není v dnešní době přijímáno jako oficiální nauka Církve.

    Církev v americké rasové kultuře

    Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů byla znovuzřízena v rasově vysoce problematickém kulturním prostředí, v němž byly bělochům poskytovány velké výsady. V roce 1790 Kongres Spojených států omezil možnost získat občanství jen na „svobodné bělošské osob[y]“.5 V průběhu dalšího půlstoletí zemi rozdělovaly rasové otázky – ačkoli práce otroků byla v jižní části USA, která měla spíše venkovský charakter, legální, v severní, více urbanizované části USA byla nakonec zakázána. Přesto byla rasová diskriminace rozšířena na Severu i na Jihu a mnoho států zavedlo zákony zakazující mezirasové manželské svazky.6 V roce 1857 Nejvyšší soud Spojených států prohlásil, že černoši nemají „žádná práva, která by běloši byli povinni respektovat“.7 Generaci poté, co Americká občanská válka (1861–1865) vedla k ukončení otroctví ve Spojených státech, Nejvyšší soud USA rozhodl, že „oddělené, avšak rovnocenné“ prostředky a služby pro černochy a bělochy jsou v souladu s ústavou. Toto rozhodnutí legalizovalo řadu veřejných překážek a zákazů pro občany barevné pleti, dokud ho sám Nejvyšší soud v roce 1954 nezrušil.8 Teprve až v roce 1967 zrušil Nejvyšší soud zákony zakazující mezirasové manželství.

    V roce 1850 Kongres Spojených států vytvořil Utažské teritorium, jehož guvernérem president Spojených států jmenoval Brighama Younga. Kvůli obyvatelům z jižních států USA, kteří vstoupili do Církve a přestěhovali se do Utahu i se svými otroky, vyvstala otázka legálního postavení otroctví v teritoriu. Brigham Young ve dvou proslovech, které pronesl v lednu a únoru roku 1852 před zákonodárným sborem Utažského teritoria, oznámil pravidlo omezující vysvěcování mužů černošského afrického původu ke kněžství. V téže době president Young řekl, že jednoho dne budou mít černošští členové Církve veškeré „výsady a další práva“, jež mají ostatní členové.9

    Odůvodnění tohoto omezení odrážela široce rozšířené názory o rasové podřazenosti používané na podporu legalizace černošského „nevolnictví“ v Utažském teritoriu.10 Podle jednoho názoru, který lidé ve Spojených státech zastávali přinejmenším od 30. let 18. století, vzešli černoši z téže rodové linie jako biblický Kain, který zabil svého bratra Abela.11 Ti, kteří tento názor přijímali, se domnívali, že Božím „prokletím“ Kaina bylo znamení tmavé kůže. Na černošské nevolnictví se někdy pohlíželo jako na druhé prokletí vložené na Noémova vnuka Kanána v důsledku Chamova indiskrétního chování vůči svému otci.12 Ačkoli otroctví nehrálo v utažské ekonomice význačnou roli a bylo záhy zrušeno, omezení týkající se vysvěcování ke kněžství přetrvávalo.

    Zrušení omezení

    Dokonce i po roce 1852 byli přinejmenším dva černošští mormoni dál nositeli kněžství. Když jeden z těchto mužů, Elijah Abel, zažádal v roce 1879 o přijetí chrámového obdarování, byla jeho žádost zamítnuta. Jane Manning Jamesová, věrná černošská členka, která přešla pláně a žila v Salt Lake City až do své smrti v roce 1908, obdobně zažádala o vstup do chrámu. Bylo jí dovoleno vykonat křty za mrtvé za vlastní předky, ale nebylo jí umožněno zúčastnit se dalších obřadů.13 Jako důvod omezení v udílení kněžství a chrámových obřadů bylo často uváděno Kainovo prokletí. Přibližně na přelomu století se rozšířilo jiné vysvětlení: černoši byli údajně méně stateční v předsmrtelné bitvě proti Luciferovi, a kvůli tomu jim bylo zakázáno obdržet kněžství a chrámová požehnání.14

    Na konci 40. let a v 50. letech 20. století se již rasová integrace v životě Američanů stávala běžnější. President Církve David O. McKay zdůrazňoval, že toto omezení se týká pouze mužů černošského afrického původu. Církev vždy umožňovala obyvatelům tichomořských ostrovů být nositeli kněžství a president McKay objasnil, že Fidžijci a australští domorodci mohou být rovněž vysvěcováni ke kněžství, a zavedl mezi nimi misionářskou práci. V Jihoafrické republice president McKay zrušil předchozí pravidlo, podle něhož se po perspektivních nositelích kněžství požadovalo, aby doložili, že jejich rodová linie nepochází z Afriky.15

    Nicméně kvůli dlouhé historii odpírání kněžství mužům černošského afrického původu byli vedoucí Církve přesvědčeni, že ke změně tohoto pravidla je zapotřebí zjevení od Boha, a tak se dál snažili zjistit, co má být v této otázce učiněno. President McKay se poté, co se modlil o vedení, necítil inspirován zákaz zrušit.16

    Tak jak Církev po celém světě rostla, její všezahrnující poslání vyjádřené slovy „protož jdouce, učte všecky národy“17 se zdálo být čím dál méně slučitelné s omezením ohledně udílení kněžství a chrámových obřadů. V Knize Mormonově se uvádí, že poselství evangelia ohledně spasení má být oznamováno „každému národu, pokolení, jazyku a lidu“.18 Ačkoli neexistovaly žádné překážky v tom, koho Pán zve, aby se skrze křest podílel „na dobrotivosti jeho“,19 omezení v udílení kněžství a chrámových obřadů vytvořilo značné bariéry, což bylo čím dál patrnější, když se Církev rozšířila do mezinárodních oblastí s rozmanitým a smíšeným rasovým dědictvím.

    Mnoho problémů vyvstalo zejména v Brazílii. Na rozdíl od Spojených států a Jihoafrické republiky, kde zákonný a faktický rasismus vedl k hluboce segregovaným společenstvím, se Brazílie hrdě hlásila ke svému otevřenému, integrovanému a smíšenému rasovému odkazu. V roce 1975 Církev oznámila, že v São Paulu v Brazílii bude postaven chrám. V průběhu stavby chrámu se církevní autority setkávaly s věrnými mormony černošského a rasově smíšeného původu, kteří na stavbu chrámu v São Paulu finančně i jinak přispívali, ačkoli si uvědomovali, že jim do tohoto svatostánku nebude po jeho dokončení umožněno vstoupit. Jejich oběti a také obrácení tisíců Nigerijců a Ghaňanů v 60. letech a na počátku 70. let 20. století na vedoucí Církve zapůsobily.20

    Vedoucí přemítali o zaslíbeních pronesených proroky, jako byl například Brigham Young, že černošští členové jednoho dne kněžství a chrámová požehnání obdrží. V červnu 1978 president Církve Spencer W. Kimball, jeho rádci v Prvním předsednictvu a členové Kvora Dvanácti apoštolů, poté co strávili „mnoho hodin v horní místnosti chrámu [Salt Lake], prosíce Pána o božské vedení“, obdrželi zjevení. „On slyšel naše modlitby a ve zjevení potvrdil, že onen dávno slíbený den nadešel,“ oznámilo První předsednictvo 8. června. První předsednictvo uvedlo, že si byli „vědomi … příslibů učiněných proroky a presidenty Církve, již [je] předešli“, že „všichni naši bratří, již jsou hodni, mohou obdržeti kněžství“.21 Toto zjevení zrušilo omezení týkající se vysvěcování ke kněžství. Také rozšířilo požehnání chrámu na všechny způsobilé Svaté posledních dnů – muže i ženy. Prohlášení Prvního předsednictva ohledně zjevení bylo kanonizováno v Nauce a smlouvách jako Oficiální prohlášení 2.

    Toto „zjevení o kněžství“, jak je v Církvi všeobecně známo, bylo zjevením zásadním a historickou událostí. Ti, kteří byli této události tehdy přítomni, ji popisovali velmi uctivými výrazy. Gordon B. Hinckley, tehdy člen Kvora Dvanácti, na ni vzpomínal takto: „V místnosti vládla posvátná a posvěcená atmosféra. Já osobně jsem měl pocit, jako kdyby se mezi nebeským trůnem a klečícím a prosby vznášejícím prorokem Božím, k němuž se připojili jeho Bratří, otevřel jakýsi průchod. … Každý muž v onom kruhu poznal mocí Ducha Svatého totéž. … Nikdo z nás, kdo byl této události přítomen, nebyl poté týmž člověkem jako dřív. A ani Církev není taková jako dřív.“22

    Celosvětová odezva členů Církve všech možných ras byla v naprosté většině pozitivní. Když se o této zprávě Svatí posledních dnů dozvěděli, mnozí plakali radostí. Někteří popisovali, že měli pocit, jako by jim z ramen spadlo kolektivní břímě. Církev začala okamžitě vysvěcovat ke kněžství muže afrického původu a černošští muži a ženy po celém světě začali chodit do chrámů. Krátce po tomto zjevení starší Bruce R. McConkie, který byl apoštolem, mluvil o novém „světle a poznání“, které vymazalo předchozí „omezené chápání“.23

    Církev v dnešní době

    Církev v dnešní době neuznává teorie, které lidé v minulosti zastávali – že černá kůže je znamením božské nepřízně či prokletí nebo že černá kůže odráží nespravedlivé činy spáchané v předsmrtelném životě, že rasově smíšená manželství jsou hříchem nebo že černoši či lidé jakékoli jiné rasy jsou ve srovnání s kýmkoli jiným jakkoli podřadní. Církevní vedoucí v dnešní době jednoznačně odsuzují veškeré minulé či současné projevy rasismu.24

    Od onoho dne v roce 1978 se Církev dívá do budoucna, zatímco počet členů mezi Afričany, Afroameričany a dalšími lidmi afrického původu nadále rychle roste. Ačkoli se v církevních záznamech jednotlivých členů neuvádí jejich rasa či etnický původ, počet členů Církve afrického původu nyní čítá stovky tisíc.

    Církev hlásá, že vykoupení skrze Ježíše Krista je dostupné celé lidské rodině na základě podmínek, které předepisuje Bůh. Potvrzuje, že Bůh nikomu nestraní,25 a důrazně prohlašuje, že každý spravedlivý, bez ohledu na rasu, nachází u Boha zalíbení. Učení Církve ve vztahu k Božím dětem je symbolicky vyjádřeno jedním veršem z druhé knihy Nefiovy: „[Pán] neodpírá žádnému, který k němu přichází, černému ani bílému, porobenému ani svobodnému, muži ani ženě; … všichni jsou Bohu stejní, jak Žid, tak pohan.“26