Aby byli jedno v nás
Zajisté se nestaneme jedno s Bohem a Kristem, dokud se Jejich vůle a zájem nestanou naší největší tužbou.
Ke konci své smrtelné služby, kdy věděl, „že přišla hodina jeho“(Jan 13:1), shromáždil Ježíš apoštoly v horní místnosti v Jeruzalémě. Po večeři a poté, co jim omyl nohy a vyučoval je, vyslovil Ježíš pokornou přímluvnou modlitbu ve prospěch těchto apoštolů a všech, kteří v něho uvěří. Prosil Otce těmito slovy:
„Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne.
Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.
A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme.
Já v nich a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno“ (Jan 17:20–23).
Jak nádherné je přemýšlet o tom, že jsme přizváni do dokonalé jednoty, která je mezi Otcem a Synem. Jak se to může uskutečnit?
Když se nad touto otázkou zamýšlíme, je jasné, že musíme začít tím, že se staneme jedním sami v sobě. Jsme bytosti tvořené dvěma součástmi, tělem a duchem, a někdy tyto naše dvě součásti nejsou ve shodě, anebo si protiřečí. Náš duch je osvětlován svědomím, světlem Kristovým (viz Moroni 7:16, NaS 93:2), a přirozeně reaguje na našeptávání Ducha Svatého a touží následovat pravdu. Avšak chutě a pokušení, jimž je podrobeno tělo, mohou, pokud to dovolíme, ducha přemoci a ovládnout. Pavel řekl:
„… nalézám tedy zákon, když chci činiti dobré, že se mne přídrží zlé.
Nebo zvláštní líbost mám v zákoně Božím podlé vnitřního člověka;
Ale vidím jiný zákon v oudech svých, odporující zákonu mysli mé, a jímající mne zákonu hřícha, kterýž jest v oudech mých“ (Římanům 7:21–23).
Nefi vyjádřil podobné pocity:
„Avšak nehledě na nekonečnou dobrotivost, v níž mi tyto veliké a podivuhodné věci ukázal, volám: Ó, jak bídný jsem! Ano, moje srdce je smutné pro tělo mé, duše má je zarmoucena pro hříchy mé.
Jsem obklopen pokušeními a hříchy, které mne tak snadno přepadávají“ (2. Nefi 4:17–18).
Poté, s myšlenkou na Spasitele, vyslovil Nefi tuto naději: „Avšak přesto vím, v koho jsem důvěřoval“ (2. Nefi 4:19). Co tím myslel?
Ježíš byl také bytostí z masa a kostí, ale On pokušení nepodlehl (viz Mosiáš 15:5). K Němu se můžeme obracet při hledání jednoty a míru v sobě samých, protože On nás chápe. Rozumí našim těžkostem a také chápe, jak můžeme tento zápas vyhrát. Jak řekl Pavel: „Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen být mdlob našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu“ (Židům 4:15).
A co více, u Ježíše můžeme hledat pomoc při obnovení vnitřní jednoty naší duše poté, co jsme podlehli hříchu a zničili tak svůj vnitřní mír. Zakrátko po své přímluvné prosbě, abychom „dokonáni byli v jedno“ , Ježíš trpěl a vydal svůj život ve smírné oběti za hřích. Moc Jeho usmíření umožňuje vymazat důsledky hříchu v nás. Když činíme pokání, Jeho smírná milost nás ospravedlní a očistí (viz 3. Nefi 27:16–20). Je to, jako bychom nikdy nepovolili, jako bychom nikdy nepodlehli pokušení.
Jak se den za dnem a týden za týdnem snažíme kráčet podle Kristova příkladu, náš duch převezme nadvládu, vnitřní boj ustane a pokušení nás přestanou trápit. Nastává větší a větší shoda mezi duchem a tělem, až jsou naše fyzická těla přeměněna, řečeno Pavlovými slovy z „odění nepravosti hříchu“ na „odění spravedlnosti Bohu“ (viz Římanům 6:13).
Tím, že se uvnitř sebe samých stáváme jedno, se připravujeme pro ještě větší požehnání, kdy se staneme jedno s Bohem a Kristem.
Ježíš dosáhl dokonalé jednoty s Otcem tím, že se podvolil v těle i duchu vůli Otcově. Jeho služba byla vždy jasně zaměřena, protože v sobě neměl žádnou ochromující nebo rozptylující nejednoznačnost. Když mluvil o Otci, Ježíš řekl: „…což jest jemu libého, to já činím vždycky“ (Jan 8:29).
Ježíš se podrobil až k smrti, protože to byla vůle Otcova, takže byla vůle „Synova pohlcena ve vůli Otcově“ (Mosiáš 15:7).
To jistě nebylo nic snadného. Toto utrpení způsobilo, pravil, že „já, sám Bůh, největší ze všech, jsem se chvěl bolestí a krvácel z každého póru, trpěl tělesně i duchovně, a přál jsem si, abych nemusil pít tento hořký kalich a děsiti se –
Přesto však budiž vzdána Otci sláva, vypil jsem, a dokončil své přípravy pro děti člověka“ (NaS 19:18–19).
Tato výpověď odhaluje Spasitelovu překypující touhu oslavit Otce. Otec je „v“ Synu v tom smyslu, že Otcova sláva a Otcova vůle jsou jediným a veškerým zájmem Syna.
Během poslední večeře se svými apoštoly Spasitel řekl:
„Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest.
Každou ratolest, kteráž ve mně nenese ovoce, odřezuje, a každou, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla“ (Jan 15: 1–2).
Jaká forma čistění může být zapotřebí, jakou oběť může vyžadovat, to pravděpodobně nemůžeme vědět předem. Ale kdybychom se spolu s oním bohatým mládencem měli zeptat: „Čehož mi se ještě nedostává?“ (Matouš 19:20), Spasitelova odpověď by byla stejná: „Poď, následuj mne“ (Matouš 19:21); buď mým učedníkem, jako já jsem učedníkem Otcovým; a staň se „jako dítě, poddajným, jemným, pokorným, trpělivým a plným lásky a ochotným podříditi se všem věcem, které Pán pokládá za nutné na (tebe) vložiti, jako se dítě podrobuje svému otci“ (Mosiáš 3:19).
President Brigham Young s pochopením hovořil o našich těžkostech, když pravil:
„Po všem, co bylo řečeno a uděláno, poté, co On svůj lid tak dlouho vedl, nemáte pocit, že tu chybí důvěra v našeho Boha? Nemáte takový pocit uvnitř sebe samých? Můžete se zeptat: „Bratře Brighame, nemáte takový pocit uvnitř sebe samého?“ Mám a vidím, že mi dosud chybí schopnost se spolehnout, do určité míry, na Toho, v koho důvěřuji. – Proč? Protože nemám potřebnou moc, v důsledku toho, co mi přinesl pád…
Někdy se ve mně cosi objeví, tu a tam, co … nakreslí dělicí čáru mezi mým zájmem a zájmem mého Otce v nebi – něco, co můj zájem poněkud odchýlí od zájmu Otcova.
Měli bychom cítit a chápat, jak jen to je možné, jak jenom nám naše padlá povaha dovolí, jak jenom dokážeme získat víru a poznání, abychom sami sobě rozuměli, že zájem Boha, kterému sloužíme, je zájmem naším, a že žádný jiný nemáme, v čase ani na věčnosti“ (Deseret News, 10. září 1856, 212).
Zajisté se nestaneme jedno s Bohem a Kristem, dokud se jejich vůle a zájem nestanou naší největší tužbou. Takovéto oddanosti nelze dosáhnout za den, ale skrze Ducha Svatého nás Pán povede, jsme-li ochotni nechat se vést, až v průběhu času bude možné spolehlivě říci, že je v nás, jako Otec je v Něm. Někdy se děsím, když uvažuji, co vše k tomu může být zapotřebí, ale vím, že jedině v této dokonalé jednotě je možné najít plnost radosti. Jsem vděčný více, než jsem schopen vyjádřit, za to, že jsem vyzván, abych byl jedno s těmito svatými bytostmi, kterým se klaním a které uctívám jako svého Nebeského Otce a jako svého Vykupitele.
Kéž Bůh vyslyší Spasitelovu modlitbu a vede nás k tomu, abychom s Nimi byli jedno, to je má modlitba ve jménu Ježíše Krista, amen.