Půjdu, kam chceš, abych šel
K plné míře [našeho] obrácení v muže a ženy Boží dochází nejlépe skrze naši práci na Jeho vinici.
Můj proslov vychází z náboženské písně, jež inspirovala věrné služebníky Páně po mnoho generací:
Netřeba být na výšinách hor
či na moři vzbouřeném,
netřeba být v poli bitevním,
Bůh zaklepá v srdci mém.
Až Jeho hlas jíti mi přikáže,
třeba cestu bych nevěděl,
povím, s tebou ruku v ruce, Pane,
půjdu, kam chceš, abych šel.
(„Půjdu, kam chceš, abych šel“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Tato slova, napsaná básnířkou, která nebyla Svatou posledních dnů, vyjadřují za všech dob závazek věrných dětí Božích.
Abraham, jenž vedl Izáka na srdcervoucí cestu na horu Moria, věrně šel tam, kam Pán chtěl, aby šel (viz Genesis 22). Stejně se zachoval David, když vystoupil před zástup Izraele, aby odpověděl na výzvu obra Goliáše (viz 1. Samuelova 17). Ester, vedena inspirací zachránit svůj lid, kráčela cestou ohrožující život, aby oslovila krále v jeho vnitřní síni (viz Ester 4–5). „Půjdu, kam chceš, abych šel, drahý Pane“ motivovalo Lehiho k tomu, aby opustil Jeruzalém (viz 1. Nefi 2), a jeho syna Nefiho k tomu, aby se navrátil pro drahocenné desky (viz 1. Nefi 1:3). Mohli bychom z písem citovat stovky dalších příkladů.
Všechny tyto věrné duše projevily svou poslušnost Pánova vedení a svou víru v Jeho moc a dobrotivost. Nefi to vysvětlil: „Půjdu tam a učiním, co rozkázal Pán, neboť vím, že Pán nedává lidem příkazů, aniž by pro ně připravil cestu, aby bylo lze splniti, co přikázal.“ (1. Nefi 3:7.)
Všude kolem nás i v našich vzpomínkách na dřívější dobu máme inspirující příklady pokorné a věrné služby Svatých posledních dnů. Jeden z nejznámějších je příklad presidenta J. Reubena Clarka. Poté, co více než 16 let sloužil jako mimořádně vlivný první rádce, bylo První předsednictvo reorganizováno a on byl povolán jako druhý rádce. Projevil příklad pokory a ochoty sloužit, který ovlivnil generace, když Církvi řekl: “Ve službě Pánovi nezáleží na tom, kde sloužíte, ale jak sloužíte. V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů člověk zaujímá to místo, na které je náležitě povolán, o něž neusiluje, ani ho neodmítá.“ (Conference Report, Apr. 1951, 154.)
Stejně tak významné, i když méně nápadné, jsou miliony členů, kteří nyní pracují s podobnou vírou a oddaností v odlehlých koutech Pánovy vinice. Naši věrní misionáři-senioři poskytují ten nejlepší příklad, jejž znám.
Nedávno jsem procházel přihlášky na misii více než 50 starších manželských párů. Všechny, když podávaly přihlášku pro další povolání, již sloužily přinejmenším na třech misiích. Jejich domov byl na nejrůznějších místech, od Austrálie po Arizonu, od Kalifornie po Missouri. Jejich věk byl v rozmezí od 60 do 70 a dál k – raději nevědět. Jeden manželský pár, jenž se nabídl na sedmou misii, již sloužil na Chrámovém náměstí, na Aljašce, na Novém Zélandu, v Keni a v Ghaně. Byli posláni na Filipíny. Mohly by být citovány tucty podobných příkladů.
Poznámky vedoucích kněžství na přihláškách těchto manželských párů jsou svědectvími o službě a oběti. Několik jich cituji:
„Ochotni jít kamkoli, dělat cokoli a po jakkoli dlouhou dobu bude požadováno.”
„[Tito] jsou velikými příklady členů Církve, kteří zasvětili svůj život Pánu.“
„Půjdeme tam, kam Pán chce, abychom šli,“ poznamenal jiný manželský pár. „Modlíme se, abychom byli posláni tam, kde je nás zapotřebí.“
Poznámky vedoucího kněžství o způsobilosti těchto manželských párů poskytují dobrý přehled o práci, kterou naši misionáři-senioři dělají tak účinně.
„Má mimořádnou schopnost rozběhnout programy a být vedoucím.“
„Jejich radost je naplněna, když jsou požádáni, aby „budovali“ a rozvíjeli, tudíž pověření do oblasti, kde se Církev rozvíjí, může být vhodné. Jsou ochotni sloužit v jakémkoli postavení.“
„Budou pravděpodobně prospěšnější při práci s [méně aktivními] a obrácenými než při práci v kanceláři.“
„Mají rádi mladé a mají dar pracovat s nimi.“
„Mají pocit, že jsou nejlépe využiti, když pomáhají vedoucím a když navazují přátelství – a dělají to rádi.“
„Fyzicky již na tom nejsou nejlépe, ale to se netýká duchovních záležitostí nebo zanícení pro misionářskou práci.“
„On je pravým misionářem. Jeho první jméno je Nefi a následuje svého jmenovce. Ona je ohromná žena, vždy byla velikým příkladem. Odvedou výbornou práci, ať budou kdekoli. Je to jejich pátá misie.“ (Předtím sloužili na Guamu, v Nigérii, ve Vietnamu, v Pákistánu, v Singapuru a v Malajsii. Pánovi služebníci povolali tento manželský pár ke službě v chrámu Nauvoo, aby si trochu oddechli po těchto namáhavých cestách.)
Jiný manželský pár mluvil za všechny tyto hrdiny a hrdinky, když napsali: „Půjdeme kamkoli a budeme dělat cokoli, o co budeme požádáni. To není oběť, to je výsada.“
Tito misionáři-senioři přinášejí zvláštní míru oběti a oddanosti. Totéž se týká presidentů misií a presidentů chrámů a jejich věrných společnic. Všichni opouštějí svůj domov a rodinu, aby sloužili po určitou dobu na plný úvazek. Platí to i o armádě mladých misionářů, kteří doma odkládají svůj život na věšák, dávají sbohem rodině a přátelům a vydávají se na cestu (obvykle na své vlastní náklady), aby sloužili kdekoli, kam to určil Pán, promlouvaje skrze své služebníky.
Půjdu, kam bys chtěl, abych šel, Pane,
chci přes hory i moře jít,
řeknu, co bys chtěl, abych řekl, Pane,
stanu se, čím chtěl bys mne mít.
(Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Miliony dalších věnují mimo domov svůj čas službě v Církvi. Totéž se týká 26 000 biskupstev a předsednictev odboček a věrných předsednictev kvor a Pomocných sdružení, Primárek a Mladých žen, která slouží s nimi pod jejich vedením. Totéž se týká milionů dalších – věrných učitelů ve sborech, odbočkách, kůlech a okrscích. A myslím na stovky tisíc domácích učitelů a navštěvujících učitelek, které naplňují Pánův příkaz „stále bdíti nad Církví, býti s jejími členy a povzbuzovati je“ (NaS 20:53). Tyto všechny spojují slova této inspirované sloky:
Snad to jsou dnes slova laskavá,
která mi Bůh našeptal,
snad ten, který bloudí v temnotách,
touží bych světlo mu dal.
Spasiteli, prosím, bys při mně stál,
a vždy cestou svojí mne ved.
Z mých rtů bude zaznívat poselství Tvé,
řeknu, co bys chtěl, abych řek.
(Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Prorok-král Benjamin učil: „[Jsme] jenom tehdy ve službě svého Boha, [jsme-li] ve službě svých bližních“ (Mosiáš 2:17). Také nás varoval, abychom „[hleděli], aby všechny tyto věci byly konány v moudrosti a pořádku; neboť není třeba, aby člověk běžel rychleji, nežli má sil“ (Mosiáš 4:27).
Evangelium Ježíše Krista nás vyzývá, abychom se obrátili. Učí nás, co máme dělat, a poskytuje nám k tomu příležitosti, abychom se stali takovými, jakými si nás náš Nebeský Otec přeje mít. K plné míře tohoto obrácení mužů a žen Božích dochází nejlépe skrze naši práci na Jeho vinici.
V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů máme velkou tradici nesobecké služby. Jednou z výrazných charakteristik této Církve je zajisté ten fakt, že nemáme placené neboli profesionální duchovenstvo v tisících místních jednotek ani v regionálních kůlech, okrscích a misiích, které na ně dohlížejí. Vedení a práce Boží Církve je zajišťována Jeho dětmi, které ochotně poskytují svůj čas pro službu Jemu a svým bližním, a toto je důležitá součást Božího plánu pro Jeho děti. Jsou poslušni Pánova příkazu milovat Ho a sloužit Mu (viz Jan 14:15; NaS 20:19, 42:29, 59:5). To je ten způsob, kterým se muži a ženy připravují na konečné požehnání věčného života.
Nicméně někteří mají prostor pro prohloubení své oddanosti. Když se ptám presidentů kůlů na to, o jakém námětu mám mluvit na konferenci kůlu, často slyším o členech, kteří odmítají církevní povolání nebo kteří povolání přijmou, a na plnění svých povinností nedbají. Někteří nejsou oddaní a věrní. Vždy tomu tak bylo. Ale není to bez následků.
Spasitel mluvil o kontrastu mezi věrnými a nevěrnými ve třech velkých podobenstvích, která jsou zaznamenána ve 25. kapitole Matouše. Polovina pozvaných hostů byla vyloučena ze svatební hostiny, protože nebyli připraveni, když přišel ženich (viz Matouš 25:1–13). Neužitečným služebníkům, kteří nedbali na to, aby využívali hřivny, které jim dal Mistr, nebylo dovoleno vstoupit v radost Pána (viz Matouš 25:14–30). A když Pán přišel ve své slávě, oddělil ovce, které sloužili Jemu a svým bližním, od kozlů, kteří tak nečinili. Pouze ti, kteří „činili [toto] jednomu z bratří těchto mých nejmenších“ (Matouš 25:40), byli postaveni na pravici Jeho, aby zdědili království připravené od založení světa (viz Matouš 25:31–46).
Moji bratři a sestry, jste-li vlažní ve své oddanosti, uvažte, prosím, komu odmítáte sloužit nebo komu sloužíte nedbale, když odmítáte povolání, nebo když přijmete, slíbíte a nedbáte na plnění. Modlím se, aby každý z nás následoval toto inspirované prohlášení:
Já vím, že připravil jsi místo
pro mne na vinici své,
kde mohl bych pilně pracovat
[pro Ježíše ukřižovaného].
(Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Ježíš ukázal cestu. I když se děsil té hořké cesty, která vedla skrze Getsemany a Kalvárii (viz NaS 19:18), poddajně řekl Otci: „Ale však ne má vůle, ale tvá staň se“ (Lukáš 22:42).
Předtím učil:
„Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sám sebe, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.
Nebo kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratíť ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.
Nebo co jest platno člověku, aby všecken svět získal, své pak duši uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ (Matouš 16:24–26.)
Musíme pamatovat na to, jaký je cíl naší vzájemné služby. Kdyby to bylo pouze proto, abychom uskutečnili část Jeho díla, Bůh by mohl vyslat „[houfy] andělů“, jak učil Ježíš při jiné příležitosti (viz Matouš 26:53). To by ale nebylo dosaženo cíle služby, který stanovil On. Sloužíme Bohu a svým bližním, abychom se stali takovými dětmi, jež se mohou vrátit, aby žily s našimi nebeskými rodiči.
Tobě, Spasiteli, se odevzdám,
s Tebou světem širým chci jít,
vůli Tvou s radostí v srdci vykonám,
stanu se, čím chtěl bys mne mít.
(Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Před necelými deseti lety jsem četl dopis navrátivšího se misionáře, který popisoval tento proces ve svém životě. Napsal, že děkuje těm, kteří řídí misionářskou práci, „neboť měli odvahu poslat mě tam, kam to požadoval Pán, a ne tam, kam jsem chtěl já“. Jak řekl, pocházel „z prostředí pýchy a soutěživého intelektualismu“. Před svou misií byl studentem na proslulé univerzitě na východě Spojených států. Cituji:
„Asi ze smyslu pro povinnost a z touhy nelišit se jsem vyplnil přihlášku [na misii] a odeslal jsem ji, přičemž zvlášť pečlivě jsem vyplnil kolonku označující, že mým největším přáním je sloužit v cizině v cizím jazyce. Dbal jsem na to, abych dal jasně najevo, že jsem dokončil studium ruštiny a že jsem zcela schopen strávit dva roky mezi ruským lidem. Přesvědčen, že žádný výbor nemůže odolat nabídce takové kvalifikace, očekával jsem s jistotou, že si budu užívat neobyčejné kulturní dobrodružství, jež rozšíří můj obzor.“
Byl šokován, když obdržel povolání sloužit na misii ve Spojených státech. O státě, v němž měl sloužit, nevěděl nic, kromě toho, že je v jeho vlastní zemi, kde se mluví anglicky, a ne v cizině, kde se mluví jazykem, jejž studoval a, jak řekl: „Lidé, s kterými budu pracovat, budou pravděpodobně bez akademického vzdělání.“ Pokračoval: „Málem jsem odmítl přijmout toto povolání. Měl jsem pocit, že by mne více uspokojovalo, kdybych se přihlásil do organizace Peace Corps (Mírového sboru) nebo do nějaké jiné.“
Naštěstí tento mladý muž našel odvahu a víru přijmout povolání a následovat vedení a rady svého citlivého presidenta misie. Poté začal zázrak duchovního růstu. Popsal ho takto:
Když jsem začal sloužit mezi nevzdělanými lidmi [tohoto státu], po několik měsíců jsem se velice vzpíral, ale postupně sladké působení Ducha započalo odbourávat zeď pýchy a nevíry, které se ovinuly těsně okolo mé duše. Zázrak obrácení ke Kristu započal. Pocit skutečnosti Boha a věčného bratrství všech lidí přicházel mocněji a mocněji do mé nepokojné mysli.“
Nebylo to snadné, dodal, ale pod vlivem jeho presidenta misie a s jeho rostoucí láskou k lidem, kterým sloužil, to možné bylo a stalo se to.
„Mé přání milovat tyto lidi, kteří podle konečného měřítka byli přinejmenším mně rovnými, téměř určitě lepšími než já, bylo silnější a silnější. Poprvé v životě jsem se učil pokoře; učil jsem se, co to znamená oceňovat druhé [a neklást důraz na] nedůležité prvky života. Začal jsem ve svém srdci pociťovat rozpínající se lásku k duchům, kteří přišli sem na zem se mnou“ (dopis generálním autoritám, únor 1994).
Takový je zázrak služby. Takto to popsala básnířka:
Až Jeho hlas jíti mi přikáže,
třeba cestu bych nevěděl,
povím, s tebou ruku v ruce, Pane,
půjdu, kam chceš, abych šel.
(Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 80)
Svědčím o Ježíši Kristu, jenž nás přivolává na svou stezku a ke službě Jemu, a modlím se, abychom měli víru a oddanost ho následovat a moc být tím, čím On chce, abychom byli, ve jménu Ježíše Krista, amen.