Povoláni sloužit
Vychovávat svou rodinu a sloužit věrně v Církvi, to vše, aniž by člověk běžel rychleji, nežli má sil, vyžaduje moudrost, úsudek, božskou pomoc – a nevyhnutelně i nějakou oběť.
Buenas tardes, hermanos y hermanas. Přináším vám pozdravy od úžasných členů a misionářů z Latinské Ameriky. Jak mnozí víte, starší a sestra Oaksovi a starší a sestra Hollandovi byli povoláni sloužit v tomto pořadí v těchto územích Církve – v území Filipíny a v území Chile. Pokud je šum různých debat nějakým ukazatelem, vzbudila tato povolání v Církvi více zájmu, než by člověk předpokládal. Ať jsou vaše spekulace jakékoli, myslím, že jsem oprávněn vás ujistit, že nejedeme do těchto vzdálených končin jako dva ze čtyř jezdců apokalypsy. Co se týká těch, kteří v tom všem hledají nějaké „znamení“, přijměte je, prosím, jako znamení úžasné, rostoucí mezinárodní Církve, jejíž členové a misionáři se vytrvale šíří do všech národů a kontinentů. Je radost potkávat Svaté posledních dnů a sloužit s nimi kdekoli, blízko nebo daleko, doma nebo v zahraničí, a my vám děkujeme za vaše modlitby a za váš zájem o toto dílo.
Podobná služba poskytovaná Dvanácti samozřejmě není nic nového a musím říci, že naše generace má méně problémů s cestováním, než měli naši předchůdci. Nejlepší ze všeho je, že mám s sebou sestru Hollandovou, místo aby zůstala doma a s námahou se starala o sebe a o naše děti. Kromě toho jsem nemusel cestou manuálně pracovat, abych si vydělal na jízdné do Santiaga. Doletěli jsme na místo našeho určení za několik hodin moderním tryskovým letadlem, místo abychom se plavili celé týdny, ba i měsíce, v podpalubí lodi. Neodjížděl jsem nemocný zimnicí a horečkou, cholerou či tuberkulózou, ačkoli jsem nastydl a jeden úsek našeho letu měl hodinové zpoždění. Doufám, že tyto těžkosti mě oprávní stát jednoho dne tváří v tvář Petrovi a Pavlovi, Brighamovi a Wilfordovi.
Stejně jako mnozí z vás, i já jsem vyrůstal s příběhy o dřívějších bratřích, kteří putovali do Kanady, Anglie, Skandinávie, kontinentální Evropy, na tichomořské ostrovy, do Mexika, Asie a tak dále. Nedávno jsem četl o krátké misii Parleyho P. Pratta do Chile, kde Prattovi ve Valparaísu ztratili a pohřbili svého malého synka. Četl jsem o starším Melvinu J. Ballardovi, který byl povolán, aby zasvětil Jižní Ameriku, když byl tento úžasný kontinent stále ještě jedním novým a dosti ohromujícím misijním polem. Služba, která buduje mladou, rostoucí Církev, se nevyžaduje nedbale, ani se neposkytuje lehkovážně. Občas byly překážky veliké a cena někdy velmi vysoká.
A nemluvíme pouze o oněch dřívějších bratřích, kteří se vydali sloužit, ale o ženách, které je podporovaly – a které se navíc staraly o sebe a své děti a které zůstávaly doma, aby vychovávaly a chránily rodiny, onu další část Pánovy vinice, na kterou klade takový důraz.
Vilate Kimballová byla v den manželova druhého odjezdu do Anglie tak slabá a tak se třásla malarickou zimnicí, že se nezmohla na nic více, než si jen slabě potřást ruku s manželem, když se s ní přišel se slzami v očích rozloučit. Jejich malému Davidovi nebyly tehdy ještě ani čtyři týdny a jen jedno dítě, čtyřletá Heber Parley, byla natolik zdravá, že mohla nosit vodu pro nemocnou rodinu. Několik hodin po manželově odjezdu opustily Vilate poslední síly a musela být s pomocí dopravena zpět na lůžko.
Mary Ann Youngová a její děti byly obdobně nemocné, když Brigham odjížděl na tutéž misii, a jejich finanční situace byla obdobně nejistá. Jedno srdcervoucí vylíčení popisuje, jak překročila řeku Mississippi v kruté zimě, skrovně oděna a třesoucí se zimou, svíraje cestou svou malou dcerku, když šla do úřadu spravujícího desátky v Nauvoo požádat o pár brambor. Poté se, stále s horečkou, vydala s dítětem zpět přes děsivou řeku, aniž by kdy napsala manželovi jediné slovo o těchto nesnázích.1
V dnešní době zřídkakdy čelíme podobným okolnostem, ačkoli mnozí misionáři a členové stále přinášejí velké oběti při konání díla Páně. Zatímco požehnání přicházejí a Církev dospívá, všichni doufáme, že tato služba nebude nikdy tak obtížná, jak byla pro tyto dřívější členy, avšak jak dnes zpívají misionáři od Osla až k Osornu a od Seattlu až k Cebu, jsme „povoláni sloužit“.2 Vychovávat svou rodinu a sloužit věrně v Církvi, to vše, aniž by člověk běžel rychleji, nežli má sil,3 vyžaduje moudrost, úsudek, božskou pomoc – a nevyhnutelně i nějakou oběť. Od Adama až dosud byla skutečná víra v Pána Ježíše Krista vždy spojena s přinášením oběti, přičemž náš malý dar je symbolickým odrazem Jeho majestátní oběti.4 S okem pevně upřeným na usmíření Ježíše Krista prorok Joseph Smith učil, že náboženství, které nezahrnuje smlouvu oběti, nemůže mít moc přinést zaslíbení věčného života.5
Dovolte mi, abych se s vámi podělil jen o jeden současný příklad požehnání i těžkostí, které naše „povolání sloužit“ mohou přinášet. Jedna úžasná sestra nedávno řekla své drahé přítelkyni: „Chci ti vyprávět o momentu, kdy jsem přestala nelibě nést, že můj manžel věnuje čas a přináší oběť jako biskup. Zdálo se podivné, že nějaký člen sboru potřeboval ,naléhavou pomoc‘ právě v okamžiku, kdy jsme se chystali vyrazit na nějakou mimořádnou společnou akci.
Jednoho dne jsem na manžela vychrlila svou nespokojenost a on souhlasil s tím, že bychom si měli kromě pondělních večerů zajistit ještě jeden večer týdně jen pro nás dva. Nadešel náš první ,večer pro rande‘ a právě jsme se chystali nasednout do auta a strávit večer spolu, když zazvonil telefon.
,To je jen zkouška,‘ usmála jsem se na něj. Telefon stále zvonil. ,Vzpomeň si na naši dohodu. Vzpomeň si na naše rande. Vzpomeň si na mě. Nechej ten telefon zvonit.‘ Nakonec jsem se přestala usmívat.
Můj ubohý manžel vypadal jako v pasti mezi mnou a zvonícím telefonem. Ve skutečnosti jsem věděla, že jeho nejhlubší oddanost náležela mně, a věděla jsem, že si ten večer přál stejně tolik jako já. Ale vypadal jako omráčený zvukem telefonu.
,Měl bych alespoň zjistit, co se děje,‘ řekl se smutnýma očima. ,Nejspíš to nic není.‘
,Pokud to uděláš, máme po rande,‘ zvolala jsem. ,To je mi jasné.‘
Stiskl mi ruku a řekl: ,Za chvíli se vrátím,‘ a odběhl zvednout telefon.
Když se manžel hned nevrátil k autu, věděla jsem, kolik uhodilo. Vylezla jsem z auta, vešla jsem do domu a šla jsem spát. Následujícího rána se mi tiše omluvil a já jsem omluvu ještě tišeji přijala a tím to skončilo.
Nebo alespoň jsem si to myslela. O několik týdnů později jsem zjistila, že mě tato událost stále trápí. Neobviňovala jsem manžela, ale přesto jsem byla nespokojená. Měla jsem to stále živě na paměti, když jsem se ve sboru setkala se ženou, kterou jsem sotva znala. Velmi váhavě mě požádala, zda by si se mnou mohla promluvit. Pak mi vyprávěla, jak se bláznivě zamilovala do jiného muže, který, jak se zdálo, vnesl vzrušení do jejího života plného dřiny, s manželem, který pracoval na plný úvazek a věnoval se dennímu studiu na univerzitě. Jejich byt byl jako vězení. Měla malé děti, které od ní často něco vyžadovaly, byly hlučné a vyčerpávající. Řekla: ,Byla jsem vážně pokoušena, abych opustila svůj, podle mého názoru, zoufalý stav a prostě odešla s tímto mužem. Byla jsem v takové situaci, že jsem si myslela, že si zasloužím něco lepšího. Mé rozumové zdůvodňování mě přesvědčilo, abych si myslela, že mohu opustit manžela, děti, chrámové smlouvy a Církev a najít štěstí s neznámým mužem.‘
Řekla: ,Vše bylo naplánováno a doba mého útěku byla dohodnuta. Přesto, jakoby v posledním záchvěvu zdravého rozumu, mi svědomí řeklo, abych zavolala vašemu manželovi, svému biskupovi. Říkám ,svědomí‘, ale vím, že to bylo duchovní vnuknutí přímo z nebe. Téměř proti své vůli jsem mu zavolala. Telefon zvonil, zvonil a zvonil. Byla jsem v takovém stavu mysli, že jsem si ve skutečnosti říkala: ,Pokud biskup nezvedne telefon, bude to znamení, že mám svůj plán uskutečnit.‘ Telefon stále zvonil, a když jsem se ho chystala položit a vkročit rovnou do záhuby, náhle jsem zaslechla hlas vašeho manžela. Prostoupil mou duší jako blesk. Najednou jsem se slyšela, jak pláču a ptám se: „Bratře biskupe, jste to vy? Mám problém. Potřebuji pomoc.“ Váš manžel mi pomohl a já jsem dnes v bezpečí díky tomu, že zvedl telefon.
Když se dívám zpátky, uvědomuji se, že jsem byla unavená a hloupá a zranitelná. Miluji svého manžela a děti z celého srdce. Nedokážu si představit, jakou tragédií by byl můj život bez nich. Stále jsou chvíle, které jsou pro naši rodinu náročné. Vím, že je má každý. Začali jsme však řešit některé tyto problémy a vše vypadá veseleji. Nakonec to tak vždy dopadne.‘ Pak dodala: ,Neznám vás moc dobře, ale ráda bych vám poděkovala za to, že podporujete svého manžela v jeho povolání. Nevím, jakou cenu musíte zaplatit za tuto službu vy nebo vaše děti, ale pokud musíte během náročného dne zaplatit zvlášť osobní cenu, vězte, prosím, že budu navěky vděčná za oběť, kterou přinášejí lidé, jako jste vy, aby pomohli zachránit lidi, jako jsem já.‘“
Bratři a sestry, vězte, prosím, že jsem tím, jenž důrazně káže o zvládnutelnějších a realističtějších očekáváních ve vztahu k tomu, co naši biskupové a další vedoucí mohou zvládnout. Zejména se domnívám, že dlouhá řada občanských, profesních a jiných nároků, které odvádějí rodiče, včetně a zejména matek, z domova, kde se vychovávají děti, patří mezi nejzávažnější problémy současné společnosti. A protože jsem pevně přesvědčen, že si manželky a děti zaslouží strávit posvátný, výhradní čas s manželem a otcem, souhlasil bych v devíti případech z deseti s onou manželkou, která říká svému manželovi, aby telefon nezvedal. Jsem však svým způsobem vděčný, stejně jako ona mladá žena, že v tomto případě tento dobrý muž následoval nabádání Ducha a odpověděl na „povolání“ – v tomto případě doslova – na „zavolání sloužit“.
Svědčím o domovu a rodině a manželství, o tomto nejvzácnějším lidském vlastnictví našeho života. Svědčím o potřebě chránit je a udržovat je, když mezitím hledáme čas a způsoby, jak sloužit věrně v Církvi. Ve chvílích, které, jak doufám, jsou ojedinělé, kdy je toto zdánlivě v rozporu, kdy se ocitáme v krizové hodině či dnu či noci, kdy povinnost a duchovní nabádání vyžadují naši odezvu, v těchto situacích vzdávám hold každé manželce, která kdy seděla u stolu sama, zatímco večeře vystydla, každému manželovi, který si sám připravoval večeři, která byla, vzhledem k tomu, že ji vařil on, stejně studená, a každému dítěti, které kdy zažilo zklamání kvůli odloženému výletu nebo kvůli zápasu, který musel rodič neočekávaně vynechat (a to ať se raději nestává moc často!). Vzdávám hold každému misijnímu presidentovi a jeho manželce, jejich dětem, každému staršímu manželskému páru, který je povolán sloužit spolu s nimi, a všem ostatním, kteří po určitou dobu propásnou narození a křty, svatby a pohřby, rodinné a zábavné zážitky kvůli přijetí „povolání sloužit“. Děkuji všem v celé Církvi, kteří se v obtížných podmínkách snaží, jak nejlépe mohou, budovat království Boží na zemi.
Svědčím o oběti a službě Pána Ježíše Krista, který kvůli nám obětoval vše a který v onom duchu dávání řekl: „Poď za mnou.“6 „Slouží-li mi kdo, následujž mne;“ řekl, „a kdež jsem já, tuť i můj služebník bude. A bude-li mi kdo sloužiti, poctíť ho Otec.“7 Taková služba s sebou nevyhnutelně přináší obtížná rozhodnutí, jak udržet v rovnováze priority a jak nejlépe být takovým učedníkem, jakým si On přeje, abychom byli. Děkuji Mu za Jeho božské vedení, když nám pomáhá činit tato rozhodnutí a když nám pomáhá najít správnou cestu pro všechny, jichž se to týká. Děkuji Mu za to, že „nesl naše bolesti a uvalil na sebe naši strast“8 a že nás povolal, abychom totéž částečně dělali jeden pro druhého. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.