2002
Věřím, že to dokážu, věděl jsem, že to dokážu
Listopad 2002


Věřím, že to dokážu, věděl jsem, že to dokážu

Ačkoli si nejsme všichni rovni ve zkušenosti, schopnostech a síle,… všichni se budeme zodpovídat z toho, jak tyto dary a příležitosti, které nám jsou dány, používáme.

Moji drazí bratři ve svatém kněžství, modlím se o vaše porozumění, když dnes večer budu hovořit k tomuto ohromnému publiku. President Gordon B. Hinckley splnil jako president Církve nepřekonatelnou skupinu úkolů. Přesto byl kdysi mladým nositelem Aronova kněžství, jako mnozí z vás. Vy, mladí muži Aronova kněžství, jste budoucími vedoucími Církve. Dnes večer bych chtěl hovořit hlavně k vám. Potřebujete porozumět tomu, že úspěch – osobní i Církve – bude záviset na vaší odhodlanosti konat dílo Páně. Každý z vás bude muset mít víru a důvěru jít vpřed.

Každému muži a chlapci, který dnes večer naslouchá, byla svěřena největší moc na zemi – svaté kněžství Boží. Je to moc jednat spravedlivě ve jménu Páně pro vybudování Božího království na zemi. Připomínám vám, „že práva kněžství jsou nerozlučně spojena s mocnostmi nebes a že moci nebeské jen podle zásad počestnosti lze ovládati a použíti“.1 Kněžství je božská síla a Pán nás bude volat k zodpovědnosti za to, jak tuto velkou pravomoc používáme.

Když mi bylo asi deset let, poprvé jsem slyšel úžasný příběh Mašinka, která to dokázala. Jako dítě mne tento příběh zaujal, protože vagónky byly plné plyšových zvířátek, postaviček klaunů, zavíracích nožů, hlavolamů a knížek, stejně jako lahodných pamlsků. Avšak lokomotiva, která vlak táhla přes horu, se porouchala. Příběh vypráví, že kolem projížděla velká rychlíková lokomotiva a byla požádána, aby vagónky převezla přes horu, ale ona se nemohla snížit k tomu, aby táhla malý vláček. Přijela další lokomotiva, ale nesnížila se k tomu, aby vláčku pomohla přes horu, protože to byla nákladní lokomotiva. Přijela stará lokomotiva, ale nepomohla a jen řekla: „Jsem tak unavená… Nemohu. Nemohu. Nemohu.“

Potom přijela malá modrá mašinka a byla požádána, aby převezla vagónky přes horu k dětem na druhé straně. Mašinka odpověděla: „Nejsem příliš velká… Používají mě jenom k posunu vagónů na nádraží. Nikdy jsem nebyla na hoře.“ Nechtěla ale, aby děti na druhé straně hory byly zklamané, kdyby se k nim všechny ty nádherné věci ve vagóncích nedostaly. A tak řekla: „Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu.“ A připojila se k malému vláčku. „Baf, baf, ššš, ššš, supěla malá modrá mašinka. ,Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu. Myslím, že to dokážu.’“ S tímto přístupem dosáhla mašinka vrcholu hory a sjížděla dolů na druhou stranu a zpívala si: „Myslela jsem, že to dokážu. Myslela jsem, že to dokážu. Myslela jsem, že to dokážu. Myslela jsem, že to dokážu. Myslela jsem, že to dokážu. Myslela jsem, že to dokážu.“2

Občas je každý z nás povolán napnout své síly a udělat více, než si myslíme, že dokážeme. Připomíná se mi slovní hříčka presidenta Theodora Roosevelta: „Jsem pouze průměrný člověk, ale Georgeovým prostřednictvím na tom pracuji tvrději než průměrný člověk!“3 Své talenty rozvíjíme v první řadě tím, že si myslíme, že to dokážeme. Všichni dobře známe podobenství o hřivnách. Pán dal jednomu pět hřiven, druhému dvě a dalšímu jednu, „každému podlé možnosti jeho…

Odšed pak ten, kterýž vzal pět hřiven, těžel jimi, i vydělal jiných pět hřiven.

Též i ten, kterýž dvě, získal i on jiné dvě.

Ale ten, kterýž vzal jednu, odšed, zakopal ji v zemi, a skryl peníze pána svého.“

Po dlouhé době Pán požádal o vyúčtování. Ten, který obdržel pět hřiven, hlásil, že získal pět dalších hřiven, a dostalo se mu pochvaly: „Nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím.“ Ten, který obdržel dvě hřivny, získal další dvě hřivny a také obdržel slib o velkém panství. Ale ten, který obdržel jednu hřivnu, se vrátil se svou jedinou hřivnou a řekl: „Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozsíval, a zbíraje, kde jsi nerozsypal.

I boje se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi.“4

Tento lenivý služebník při vyúčtování svého správcovství připisoval svému pánovi vlastní charakterové vady.5 Přinejmenším mohl dát peníze do oběhu a získat úrok, místo aby je zakopal do země. Jeho hřivna mu byla odňata a byla dána muži, který jich měl deset. Potom nám Pán říká: „Nebo každému majícímu bude dáno, a bude více míti, od nemajícího pak i to, což má, bude odjato.“6

Můžeme se divit, zda bylo čestné vzít hřivnu tomu, který jich měl nejméně, a dát ji tomu, který měl nejvíce. Pán však na začátku vysvětluje, že každý člověk měl schopnosti.7

Někteří z nás jsou příliš spokojeni s tím, co možná již děláme. Zůstáváme pozadu v režimu „jezte, pijte a buďte veselí“, zatímco máme hojnost příležitostí k růstu a rozvoji. Ztrácíme příležitosti budovat Boží království, protože máme pasivní dojem, že se o to postará někdo jiný. Pán nám říká, že těm, kteří jsou ochotní, dá více. Budou ve svém úsilí zvelebeni právě tak, jako modrá mašinka, když táhla vláček vzhůru na horu. Ale těm, kteří říkají: „My máme dosti, nechať jest odňato i to co mají.“8

Pán všem svým služebníkům, včetně každého nositele kněžství, svěřil duchovní dary. Pán, který nás těmito talenty obdarovává, nám říká: „Věřím, že to dokážeš. Věřím, že to dokážeš.“ Ačkoli si nejsme všichni rovni ve zkušenosti, schopnostech a síle, máme různé příležitosti tyto duchovní dary používat a všichni se budeme zodpovídat z toho, jak tyto dary a příležitosti, které nám jsou dány, používáme.

Církevní historie obsahuje případy nositelů kněžství, kteří měli velké schopnosti. Několik jich bylo oslnivých, ale také nevyrovnaných a nespolehlivých, a tak ztratili duchovní dary a hřivny, kterými je Pán tak bohatě obdaroval. Rád bych vám pověděl o jednom z nich.

Samuel Brannan vedl některé Svaté kolem Hornova mysu na lodi Brooklyn. Před přistáním v Sanfranciském zálivu se krátce zastavili na Havaji. On nabyl přesvědčení, že se hlavní skupina Svatých nemá usídlit ve Skalistých horách, ale že má jít do Kalifornie. Tak cestoval na východ a v Green River ve státě Wyoming narazil na první skupinu emigrantů pod vedením Brighama Younga. Za použití veškeré své výmluvnosti se snažil Brighama Younga přesvědčit, aby se chopil příležitostí, které nabízela Kalifornie. Brigham Young odpověděl: „Jděme do Kalifornie, a nebudeme tam moci zůstat ani pět let, ale zůstaňme na horách a budeme moci pěstovat a jíst vlastní brambory, a já zamýšlím zůstat tady.“9 Brannan zůstal několik dnů s hlavní skupinou Svatých, ale potom, protože byl tvrdohlavý a egocentrický, v srpnu 1847, zamířil zpátky do Kalifornie.

Jako velká lokomotiva, která se nechtěla snížit k tomu, aby tahala vagóny přes horu, ani Sam Brannan se nesoustředil na budování Božího království. Místo toho směřoval k obchodu a vydělávání peněz. Stal se prvním milionářem v Kalifornii, s mnoha obchodními podniky a rozsáhlým pozemkovým vlastnictvím. Protože byl vedoucím oné skupiny Svatých, president Young ho požádal, aby zodpovídal za desátek, který vybral od členů Církve v Kalifornii, včetně těch, kteří se zúčastnili zlaté horečky, ale on tak neučinil. Ani tyto prostředky nepoužil k utvrzení tamní Církve nebo pomoci tamním členům.

Po nějaký čas a období měl Brannan velký úspěch v zakládání podniků a nabývání pozemků pro vlastní prospěch, ale nakonec na něj přišly těžké časy. Jeho rodina nezůstala pohromadě. Když zemřel, byl sám, zlomený fyzicky, duchovně i finančně. Šestnáct měsíců se nikdo nepřihlásil o jeho tělo. Nakonec byl pohřben na hřbitově Mount Hope v San Diegu. Sam Brannan toho v životě hodně dosáhl, ale nakonec zaplatil hroznou cenu za to, že nectil své kněžské správcovství a že nenásledoval proroka Božího.10

My, kteří v této Církvi nyní zastáváme kněžskou zodpovědnost, musíme následovat a podporovat našeho proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho.

Jako „mašinka, která to dokázala“, potřebujeme být na správné trati a rozvíjet své talenty. Musíme mít na paměti, že kněžství může být používáno pouze ke spravedlivým účelům. Když je používáno „v jakémkoliv stupni nespravedlnosti, vězte, že pak nám budou nebesa odňata. Duch Páně jest zarmoucen, a opustí-li nás: konec s kněžstvím nebo plnou mocí toho člověka“11.

Abychom zůstali na správné trati, musíme ctít a podporovat ty, kteří drží předsedající kněžské klíče. Je nám připomínáno, že mnozí jsou „povoláni, ale málo je těch, kteří jsou vyvoleni“12. Kdy jsme vyvoleni? Jsme vyvoleni Pánem pouze tehdy, když děláme to nejlepší, co můžeme, abychom svým zasvěceným úsilím a talenty pohnuli tímto svatým dílem vpřed. Naše úsilí musí být vždy vedeno spravedlivými zásadami stanovenými Pánem ve 121. oddíle Knihy nauk a smluv:

„Žádné násilí ani ovlivnění nemůže ani nemá sílu kněžství jinak udržovati než domlouváním, shovívavostí, něhou, pokorou a nelíčenou láskou;

dobrotou a pravým poznáním, které velmi působí na vývoj duše bez pokrytectví a obmyslnosti.“13

Kněžství je dáno, aby žehnalo život druhých. President David O. McKay pravil: „Pravá podstata kněžství je věčná. Když nachází vyjádření v životě, projevuje moc. Můžeme si představovat, že moc kněžství potenciálně existuje jako vodárenská nádrž na vodu. Taková moc se stává dynamickou a produkuje dobro pouze tehdy, když se uvolněná síla stane aktivní v údolích, na polích, v zahradách a ve šťastných domovech; tak zásada moci se projevuje pouze tehdy, když se stává aktivní v životě lidí, obrací jejich srdce a touhy k Bohu a nabádá ke službě bližním.“14 Když nesloužíme druhým, potom nám kněžství skutečně neprospívá, protože to není pasivní moc. Bratří, nešetřete s mocí požehnání, která přichází skrze kněžství, zejména vůči členům vlastní rodiny. Mějte na paměti, že Pán řekl: „Komu bys žehnal, tomu Já požehnám.“15

Máme-li se připravit na čas, kdy se budeme zodpovídat Pánu ze svého osobního kněžského správcovství, otázka zní: Kde budeme? Mějte na paměti, že „Svatý v Israeli je strážcem brány; nemá služebníka“.16

Doufám, že nebudeme jako velká rychlíková lokomotiva, příliš pyšní na to, abychom přijali úkoly, které nám jsou dávány. Modlím se, abychom nebyli jako člověk z velmi známé básně, který řekl:

Otče, kde mám dnes pracovat?

A má láska vřela bez hranic.

On potom ukázal na malé místečko.

Řekl: „Pečuj o něj pro mne.“

Rychle jsem odvětil: “Ó ne, toto ne!

Proč?, nikdo to nikdy neuvidí,

bez ohledu na to, jak dobrá

bude moje práce.

Toto malé místo není pro mne.“

Jeho odpověď nezněla přísně,

něžně mi odpověděl:

„Ach maličký, pátrej ve svém srdci.

Pracuješ pro ně nebo pro mne?

Nazaret bylo malé místo

a stejně tak Galilea.“17

Také doufám, že nebudeme jako nákladní lokomotiva, která nebyla ochotná ujít ve službě „míli navíc“. Mistr nás učil, že „kdo tě nutí míli jíti, s tím jdi dvě“.18 Některé z nejuspokojivějších okamžiků v životě jsou ony „míle navíc“ hodin věnovaných službě, kdy tělo říká, že si chce odpočinout, kdy ale povstává naše lepší já a říká: „Zde jsem, pošli mne.“19

Nebo jako stará lokomotiva říkáme, že jsme příliš unavení – nebo příliš staří? Připomínám vám, že presidentu Hinckleymu je 92 let a stále je při síle!

Doufám, že všichni můžeme být jako „mašinka, která to dokázala“. Nebyla příliš velká, používali ji jenom k posunu, a nikdy nebyla na hoře, ale byla ochotná. Tato mašinka připojená k uvízlému vláčku vysupěla na vrchol hory a pak bafala dolů a zpívala si: „Myslela jsem si, že to dokážu.“ Každý z nás musí vylézt na horu, na kterou nikdy předtím nevylezl.

Bratří, naše dílo je velké a naše kněžské zodpovědnosti jsou těžké. Doufám a modlím se, abychom s tímto svatým dílem mohli jít vpřed, pokorně, s modlitbou a sjednoceně pod vedoucím Duchem Páně a pod vedením presidenta Gordona B. Hinckleyho, ve jménu Ježíše Krista, amen.

Odkazy

  1. NaS 121:36.

  2. „The Little Engine That Could“, retold by Watty Piper, from Mabel C. Bragg, The Pony Engine (1930).

  3. Evan Esar, ed., Dictionary of Humorous Quotations (1964), 151.

  4. Matouš 25:15, 16–18, 21, 24–25.

  5. Viz James E. Talmage, Jesus the Christ, 3rd ed. (1916), 582.

  6. Matouš 25:29.

  7. Viz Matouš 25:15.

  8. 2. Nefi 28:30.

  9. Discourses of Brigham Young, sel. John A. Widtsoe (1954), 475.

  10. Viz John K. Carmack, „California: What Went Right and What Went Wrong“, Nauvoo Journal, spring 1998; Paul Bailey, „Sam Brannan and the Sad Years“, Improvement Era, Apr. 1951, 232–34, 282–87.

  11. NaS 121:37.

  12. NaS 121:34.

  13. NaS 121:41–42.

  14. Pathways to Happiness (1957), 230.

  15. NaS 132:47.

  16. 2. Nefi 9:41.

  17. Meade McGuire, quoted in Thomas S. Monson, „The Call of Duty“, Ensign, May 1986, 39.

  18. 3. Nefi 12:41.

  19. 2. Nefi 16:8.