Slabí a prostí této Církve
Žádný člen Církve není Pánem považován za většího či menšího než jiný.
Vzdáváme čest presidentu Jamesi E. Faustovi. Chybí nám. Jeho milovaná manželka Ruth je dnes ráno s námi a my jí vyjadřujeme svou lásku. Vítáme ty, již byli jmenováni do funkcí, o nichž hovořil president Hinckley.
Hovořím za nás všechny, kterým byla dnes vyjádřena podpora, slibujeme, že uděláme to nejlepší, co můžeme, abychom byli hodni důvěry v nás vložené.
Vyjádřili jsme podporu generálním úředníkům Církve při vážné, posvátné proceduře. K této známé proceduře dochází kdykoli, když jsou vedoucí nebo učitelé povoláni do úřadu nebo z úřadu uvolněni, nebo kdykoli, když dojde k reorganizaci v kůlu, sboru, kvoru nebo pomocné organizaci. (Viz NaS 24:123, 144; viz také NaS 20:65–67; 26:2.) Je to procedura jedinečná pro Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Vždy víme, kdo je povolán vést nebo učit, a máme příležitost vyjádřit podporu nebo nesouhlas s tímto krokem. Nevznikla jako lidský vynález, ale byla stanovena ve zjeveních: „Nikomu nebude dáno, aby vyšel kázati evangelium mé nebo budovati církev mou, ledaže je vysvěcen někým, kdo má pravomoc, a církvi je známo, že pravomoc má a že byl řádně vysvěcen vedoucími církve.“ (NaS 42:11; zvýraznění přidáno.) Tímto způsobem je Církev chráněna před každým podvodníkem, který by chtěl opanovat kvorum, sbor, kůl nebo Církev.
Existuje další zásada jedinečná pro Pánovu Církev. Všechny funkce spojené s výukou a vedením zastávají členové Církve. To bylo rovněž stanoveno v písmech. Jediné prohlášení v Nauce a smlouvách jednou a navždy ustanovilo řád vedení v Církvi. Bylo nevídané, zcela jistě nepatřilo ke zvyklostem křesťanských církví tehdy a nepatří k nim ani nyní:
„Pročež já, Pán, znaje pohromu, která má přijíti na obyvatele země, zavolal jsem na služebníka svého Josepha Smitha ml. a mluvil jsem k němu z nebe a dal jsem mu přikázání;…
Slabé věci světa vyjdou a potřou mocné a silné,…
… aby každý člověk mohl mluviti ve jménu Boha Pána, samotného Spasitele světa;
Aby také víra mohla růsti na zemi;
Aby má věčná smlouva mohla býti utvrzena;
Aby plnost evangelia mého mohla býti hlásána slabými a prostými do končin světa a před králi a vladaři.
Vizte, já jsem Bůh a pravil jsem to; tato přikázání jsou ode mne a byla dána služebníkům mým v slabosti jejich, v jazyce jejich, aby mohli dojíti k porozumění.“ (NaS 1:17, 19–24.)
Jsem hluboce vděčný za tyto verše, které vysvětlují, že Pán bude používat „slabé věci světa“.
Každý člen má zodpovědnost přijímat povolání ke službě.
President J. Reuben Clark ml. řekl: „Ve službě Pánovi nezáleží na tom, kde sloužíte, ale jak sloužíte. V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů člověk zaujímá to místo, na které je náležitě povolán, o něž neusiluje, ani ho neodmítá.“ (Conference Report, Apr. 1951, 154.) Církev nemá profesionální kněžstvo. Do vedoucích funkcí na celém světě jsou povoláváni lidé z kongregací. Nemáme semináře pro školení profesionálních vůdců.
Vše, co se děje v Církvi – vedení, výuka, povolávání, vysvěcování, modlitby, zpěv, příprava svátosti, poskytování rad a cokoli jiného – vykonávají obyčejní členové, „slabé věci světa“.
Vidíme, že křesťanské církve mají problém naplnit stavy svého kněžstva. My tento problém nemáme. Když je evangelium jednou kázáno a je založena Církev, existuje nevyčerpatelná zásoba věrných bratrů a sester, kteří mají svědectví a jsou ochotni přijmout povolání ke službě. Oddávají se dílu Páně a žijí podle měřítek, která jsou od nich vyžadována.
Členům je po jejich křtu udělován Duch Svatý (viz NaS 33:15; 35:6). Duch Svatý je bude učit a utěšovat. Díky tomu jsou připraveni přijímat vedení, pokyny nebo pokárání, cokoli jejich funkce nebo životní situace vyžaduje. (Viz Jan 14:26; NaS 50:14; 52:9; 75:10.)
Tato zásada odlišuje Církev od všech ostatních křesťanských církví na světě. Nalézáme se v neobvyklém postavení díky tomu, že máme nekonečnou zásobu učitelů a vedoucích mezi každým národem, pokolením, jazykem a lidem na celém světě. Mezi členy panuje jedinečná rovnost. Nikdo z nás se nemá považovat za cennějšího, než je druhý (viz NaS 38:24–25). „Bůh není přijimač osob. Ale v každém národu, kdož se ho bojí, a činí spravedlnost, příjemný jest jemu.“ (Skutky 10:34–35; viz také Římanům 2:11; NaS 1:35; 38:16.)
Jako mladý muž jsem byl domácím učitelem velmi staré sestry. Učila mě ze své životní zkušenosti.
Když byla ještě dítětem, přijel do Brigham City president Brigham Young, což byla velká událost ve městě nesoucím jeho jméno. Děti z Primárek, na jeho počest všechny v bílém, se seřadily podél cesty do města a každé mělo košík květin, aby je sypalo před vůz presidenta Církve.
Něco jí vadilo. Místo aby sypala květy, kopla před vůz kámen a řekla: „Není ani o trochu lepší než můj dědeček Lovelund.“ Bylo to slyšet, a přísně jí vyčinili.
Jsem si naprosto jist tím, že president Brigham Young by byl první, kdo by s malou Janie Steedovou souhlasil. Nepovažoval by se za cennějšího než děda Lovelund nebo kterýkoli jiný způsobilý člen Církve.
Samotný Pán řekl velmi jasně: „A kdož by koli mezi vámi chtěl býti přední, budiž váš služebník.“ (Matouš 20:27.) „Ten, kdo je vysvěcen Bohem a vyslán, ten je určen, aby byl největším, přestože je nejmenším a služebníkem všech.“ (NaS 50:26.)
Když jsem před lety poprvé obdržel úkol, v jehož důsledku se v novinách ocitla má fotografie, jeden z mých vysokoškolských učitelů, evidentně zcela užaslý, údajně řekl: „To jenom dokazuje, že z pouhého pohledu na žábu nemůžete říci, jak vysoko vyskočí!“
Představa této žáby, jak sedí v blátě, namísto aby skákala, vám velmi dobře napoví, jak nedostatečný jsem si připadal, když jsem čelil nově získaným zodpovědnostem.
Tyto pocity zajistí, že se potom nikdy nemůžete cítit někomu nadřazeni, opravdu nikomu.
Po dlouhou dobu mi bylo záhadou i něco jiného. Před čtyřiceti šesti lety jsem byl sedmatřicetiletým inspektorem semináře. Církevním povoláním jsem byl pomocný učitel třídy ve sboru Lindon.
K mému velkému překvapení jsem byl povolán, abych se setkal s presidentem Davidem O. McKayem. Vzal obě moje ruce do svých a povolal mě, abych se stal generální autoritou, asistentem Kvora dvanácti apoštolů.
O několik dnů později jsem dorazil do Salt Lake City, abych se setkal s Prvním předsednictvem a byl ustanoven jako jedna z generálních autorit Církve. To bylo poprvé, kdy jsem se setkal s Prvním předsednictvem – presidentem Davidem O. McKayem a jeho rádci, presidenty Hughem B. Brownem a Henrym D. Moylem.
President McKay vysvětlil, že jednou ze zodpovědností asistenta Dvanácti je být spolu s Kvorem dvanácti apoštolů zvláštním svědkem a vydávat svědectví, že Ježíš je Kristus. Co řekl dále, to mě ohromilo: „Dříve než přistoupíme k ustanovení, žádám vás, abyste nám vydal svědectví. Chceme vědět, zda toto svědectví máte.“
Snažil jsem se, jak nejlépe jsem uměl. Vydal jsem stejné svědectví, jaké bych vydal při postním a svědeckém shromáždění svého sboru. K mému překvapení se bratří z předsednictva zdáli být potěšeni a přikročili k tomu, aby mi úřad udělili.
To mi bylo velkou záhadou, neboť jsem předpokládal, že někdo povolaný k takovému úřadu by měl mít neobvyklé, odlišné a velmi široké svědectví a duchovní moc.
Záhadou mi to bylo dlouho, dokud jsem nakonec neuviděl, že již mám to, co bylo požadováno – trvalé svědectví v srdci o znovuzřízení plnosti evangelia skrze proroka Josepha Smitha, že máme Nebeského Otce a že Ježíš Kristus je náš Vykupitel. Možná jsem o tom nevěděl vše, ale měl jsem svědectví, a byl jsem ochoten se učit.
Pravděpodobně jsem se příliš nelišil od těch, o nichž se hovoří v Knize Mormonově: „A kdo ke mně přijde se srdcem zlomeným a duchem zkroušeným, toho pokřtím ohněm a Duchem Svatým, stejně jako byli Lamanité, pro víru svou ve mne v době obrácení svého, pokřtěni ohněm a Duchem Svatým, a nevěděli o tom.“ (3. Nefi 9:20; zvýraznění přidáno.)
Po letech jsem začal vidět, jak mocně důležité je toto prosté svědectví. Pochopil jsem, že náš Nebeský Otec je otcem našich duchů (viz Numeri 16:22; Židům 12:9; NaS 93:29). Je otcem s veškerou něžnou otcovskou láskou. Ježíš řekl: „Nebo sám Otec miluje vás, proto že jste vy mne milovali, a uvěřili, že jsem já od Boha vyšel.“ (Jan 16:27.)
Před lety jsem byl s presidentem Marionem G. Romneym na shromáždění s presidenty misií a jejich manželkami v Ženevě ve Švýcarsku. Pověděl jim, že před padesáti lety, jako mladý misionář v Austrálii, šel pozdě odpoledne do knihovny, aby studoval. Když vyšel ven, byla noc. Podíval se vzhůru na hvězdné nebe, a stalo se to. Dotkl se ho Duch a v jeho duši se zrodilo jisté svědectví.
Shromážděným presidentům misie řekl, že jako člen Prvního předsednictva neví o nic jistěji, že Bůh Otec žije, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, Jednorozený Otce a že plnost evangelia byla znovuzřízena, než to věděl jako mladý misionář v Austrálii před padesáti lety. Řekl, že jeho svědectví se změnilo v tom, že nyní je mnohem snazší získat odpověď od Pána. Pánova přítomnost byla blíže, a on znal Pána mnohem lépe než před padesáti lety.
Existuje přirozená tendence pohlížet na ty, jimž je vyjádřena podpora v předsedajících funkcích, nebo na jejich rodiny, tak, že jsou v Církvi vyšší a cennější než obyčejný člen. Nějak máme pocit, že mají pro Pána větší cenu než my. Takto to prostě nefunguje!
Mou manželku i mě by velmi zklamalo, kdyby si některé z našich dětí myslelo, že si myslíme, že jsme pro rodinu nebo pro Církev důležitější, než jsou ony, nebo kdyby si myslely, že jedno povolání v Církvi je považováno za nadřazené nad druhým, nebo že je některé povolání považováno za méně důležité.
Nedávno byla jednomu z našich synů vyjádřena podpora jako vedoucímu misie sboru. Jeho manželka nám řekla, jak je z tohoto povolání nadšený. Odpovídá velmi náročným požadavkům jeho práce. Má misionářského ducha a dobře využije svou španělštinu, kterou rozvíjel od svých misionářských dnů. I my jsme byli z jeho povolání velice, velice potěšeni.
To, co můj syn a jeho manželka dělají se svými malými dětmi, přesahuje cokoli, co by mohli dělat v Církvi nebo mimo ni. Žádná služba by pro Pána nemohla být důležitější než oddanost, kterou projevují sobě navzájem a svým malým dětem. A tak tomu je i se všemi našimi dalšími dětmi. Konečný cíl všech aktivit v Církvi se soustředí na domov a rodinu.
Jako generální autority Církve jsme úplně stejní jako vy, a vy jste úplně stejní jako my. Vy máte tentýž přístup k mocím zjevení pro svou rodinu, svou práci a své povolání jako my.
Je také pravda, že věci v Církvi mají jistý řád. Když jste povoláni do nějakého úřadu, tehdy přijímáte zjevení, které přísluší k onomu úřadu a které nebude dáno nikomu jinému.
Žádný člen Církve není Pánem považován za většího či menšího než jiný. Takto to prostě nefunguje! Mějte na paměti, že je otcem – naším Otcem. Pán není „přijimač osob“.
Nejsme cennější při pokroku Pánova díla než byli bratr Toutai Paletu’a a jeho manželka v Nuku’alofa na Tonze, bratr Carlos Cifuentes a jeho manželka v Santiagu v Chile, bratr Peter Dalebout a jeho manželka v Holandsku, bratr Tatsui Sato a jeho manželka v Japonsku nebo stovky dalších, se kterými jsem se setkal při cestách po světě. Takto to prostě nefunguje.
A tak Církev kráčí vpřed. Je nesena na ramenou způsobilými členy žijícími obyčejný život v obyčejných rodinách, kteří jsou vedeni Duchem Svatým a světlem Kristovým, jež je v nich.
Vydávám svědectví, že evangelium je pravdivé a že cena duše je velká v očích Božích – každé duše – a že to, že jsme členy Církve, je naším požehnáním. Mám svědectví, které mě činí způsobilým pro povolání, které zastávám. Mám ho od doby, kdy jsem se před mnoha roky setkal s Prvním předsednictvem. Vydávám vám ho ve jménu Ježíše Krista, amen.