Neodkládejte na zítřek to, co můžete udělat dnes

Starší Claudio R. M. Costa

Předsednictvo Sedmdesáti

Nyní je čas konat naše Bohem dané povinnosti týkající se rodiny.

Obrázek

23. září 1995 představilo První předsednictvo a Kvorum dvanácti apoštolů Církvi a světu dokument nazvaný „Rodina – Prohlášení světu“. Cituji z něho odstavec, který zní: „Manžel s manželkou mají posvátnou zodpovědnost vzájemně se milovat a vzájemně o sebe pečovat a pečovat o své děti.“¹ Žijeme ve dnech a v době, kdy je tato rada opravdu velmi důležitá. Mnozí rodiče namítají, že na svou rodinu nemají čas. Rychlý životní styl moderního života a nadměrné množství práce odvádějí pozornost rodičů od toho, co je nejdůležitější – věnovat čas své rodině, dávat jí ze sebe.

Pán nás učil, že každý muž má zodpovědnost zajišťovat svou rodinu², ale to neznamená pouze naplnit dům potravinami a dalšími věcmi, které jsou potřebné nebo žádoucí. Musíme mít také čas zajistit pro svou rodinu výuku. Čemu máme učit?

Náš Otec nás učí, že rodiče jsou povinni učit své děti evangeliu³. Této zodpovědnosti za výuku dětí dobře rozuměl prorok Lehi. Nefi prohlásil, že byl poučován „ve všech vědomostech svého otce“.⁴

Pán nás poučil, jak máme pečovat o svou rodinu, když nám skrze své proroky v prohlášení světu řekl: „Rodiče mají posvátnou povinnost vychovávat své děti v lásce a spravedlivosti, starat se o jejich tělesné a duchovní potřeby, učit je vzájemně se milovat a sloužit jeden druhému, dodržovat přikázání Boží a být občany, kteří dodržují zákony, kdekoli žijí.“⁵

Víme, že Bůh nás po staletí učil, jak chránit svou rodinu a jak o ni pečovat. Také víme, a můžeme vidět, že protivník na rodinu útočí. Nyní je čas, kdy máme používat všechna tato učení. Nyní je čas konat naše Bohem dané povinnosti týkající se rodiny.

President James E. Faust nám dal tři klíčové pokyny, jimiž se můžeme řídit, abychom ochraňovali a posilovali svou rodinu:

Rodinná modlitba. Rodiče musejí učit své děti, že jsou dětmi Božími, a tudíž se k Němu musejí každý den modlit.
Rodinný domácí večer. Jak nás president Faust učil, rodinný domácí večer je pro každého z nás bez ohledu na to, ve kterém stadiu života se nacházíme. Pondělní večery musíme mít oproštěny od všech ostatních činností, které by nám mohly bránit, abychom se shromáždili jako rodina.
Osobní a rodinné studium písma. Musíme pomáhat svým dětem posilovat jejich víru a svědectví prostřednictvím tohoto základního návyku.⁶

Když se budeme řídit těmito moudrými radami presidenta Fausta,

budeme členy rodiny chránit před Satanovými útoky, stejně jako budeme posilovat jejich víru v Pána Ježíše Krista a svědectví o Něm.

V Prohlášení o rodině se také učíme tomu, že „otcové jsou božsky určeni, aby v lásce a spravedlnosti předsedali svým rodinám, a jsou zodpovědni za to, že se postarají o životní potřeby a ochranu svých rodin. Matky jsou zodpovědny především za výchovu svých dětí. V těchto posvátných zodpovědnostech jsou otcové a matky povinni pomáhat jeden druhému jako rovnocenní partneři“.⁷

Právě v domově se rodina učí zásadám evangelia a uplatňuje je. Pro výuku a vedení rodiny je nezbytná velká láska. Milující otcové a matky budou doma učit své děti uctívat Boha. Když domov prostoupí duch uctívání, tento duch se rozšíří do života každého člena rodiny. To je připraví přinést jakoukoli oběť, která je nutná k tomu, aby byli schopni navrátit se do Boží přítomnosti a přebývat spolu po celou věčnost jako rodina.

Prohlášení o rodině nám pomáhá v mnohém porozumět lásce, kterou má na mysli Spasitel, když nám říká, že se musíme „milova[ti] vespolek“.⁸ Poskytl nám nejvyšší příklad lásky, když prohlásil: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své“.⁹ Později usmířil všechny naše hříchy a nakonec za nás všechny položil svůj život.

Život za ty, které milujeme, nemusíme položit tak, že pro ně fyzicky zemřeme, ale spíše tak, že pro ně budeme žít – že jim věnujeme svůj čas, že budeme vždy přítomni v jejich životě, že jim budeme sloužit, že budeme zdvořilí, laskaví a že budeme členům své rodiny i všem lidem projevovat pravou lásku, jak tomu učil Spasitel.

Nevíme, co se nám může stát zítra, a proto dnes je ten pravý čas, kdy máme začít projevovat svou lásku svému manželskému partnerovi, dětem i lidem kolem sebe drobnými skutky, například objetím a slovy: „Mám tě rád.“

Nedávno jsem četl text vyjadřující naléhavost toho, abychom neodkládali na zítřek to, co můžeme udělat dnes. Letos v červenci Brazílie zažila nejhorší letecké neštěstí ve své historii. Zahynulo 199 lidí – pasažérů, pracovníků aerolinek, členů posádky i dalších, kteří byli na místě, kde k neštěstí došlo. Text, o kterém jsem se zmínil, zveřejnil na vývěsní tabuli aerolinek manžel jedné z letušek, které při nehodě zahynuly. Nese název „Zítřek nikdy nepřijde“ a vychází z básně Normy Cornett Marekové.

Kdybych věděl, že to bude naposledy, sledoval bych, jak spíš. 
Pevněji bych tě objal. Prosil bych Pána, aby Tě ochraňoval. 
Kdybych věděl, že je to naposledy, díval bych se, jak vycházíš ze dveří, 
objal bych tě a políbil a zavolal bych, aby ses vrátila, a objal bych tě a políbil ještě jednou. 
Kdybych věděl, že to bude naposledy, naslouchal bych tvému hlasu při modlitbě, 
zaznamenal bych si každé gesto, každý pohled, každý úsměv, každé tvé slovo, 
abych jim později den za dnem mohl naslouchat. 
Kdybych věděl, že je to naposledy, 
věnoval bych minutu či dvě navíc tomu, abych ti řekl: „Mám tě rád,“ místo abych předpokládal, že to již víš. 
Kdybych věděl, že to bude naše poslední chvíle, náš poslední okamžik, 
byl bych po tvém boku a prožil ten den s tebou, místo abych si myslel: 
„No, jistě přijdou další příležitosti, a tak můžu nechat tento den plavat.“ 
Samozřejmě přijde den, kdy lecčím projdeme znovu, 
a budeme mít druhou šanci udělat to správně. 
Samozřejmě budeme mít další den na to, abychom řekli: „Mám tě rád.“ 
A jistě bude další příležitost vzájemně si říci: „Mohu ti s něčím pomoci?“ 
Ale v mém případě to již neplatí! 
Nemám tě u sebe, a dnes je poslední den, který máme – naše rozloučení. 
Chtěl bych ti tedy říci, jak moc tě mám rád. 
A doufám, že na to nikdy nezapomeneš. 
Zítřek není slíben nikomu, mladému ani starému. 
Dnes můžete mít poslední příležitost uchopit pevně za ruku toho, koho máte rádi, a projevit mu vše, co cítíte. 
Čekáte-li na zítřek, proč to neudělat dnes? 
Protože když zítřek nikdy nepřijde, určitě toho budete po zbytek života litovat. 
Protože jste nevěnovali trochu času úsměvu, rozhovoru, objetí, polibku. 
Protože jste byli příliš zaneprázdnění dát onomu člověku to, z čeho se stalo jeho poslední přání. 
Tedy obejměte pevně dnes toho, koho milujete, své přátele, svou rodinu, a zašeptejte jim do ucha, jak moc je máte rádi a jak chcete, aby vám byli nablízku.
Využijte čas k tomu, abyste řekli: 
„Promiň,“ 
„Prosím,“
„Odpusť mi,“ 
„Děkuji ti,“ 
Nebo třeba,
„Není zač,“ 
„Vše je v pořádku.“
Protože když zítřek nikdy nepřijde, nebudete muset litovat dneška. 
Minulost se nevrací a budoucnost možná nepřijde!10 

Vyjadřujme lásku svým manželským partnerům a dětem a bratrům a sestrám dnes. Vím, že Bůh žije. Vím, že Ježíš je Kristus, náš Spasitel a Vykupitel. Vím, že Joseph Smith je prorok Páně a že Gordon B. Hinckley je Boží žijící prorok na této zemi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.