Paní Pattonová – příběh pokračuje
Jsem si jist, že náš Nebeský Otec pamatoval na její potřeby a přál si, aby slyšela utěšující pravdy evangelia.
Chybí mi můj kolega James E. Faust a vyjadřuji lásku jeho drahé manželce a rodině – jsem si jist, že nyní slouží Pánu na jiném místě. Vítám generální autority, kterým byla nově vyjádřena podpora – presidenta Eyringa, staršího Cooka a staršího Gonzáleze – a ujišťuji je, že mají mou plnou podporu.
Před osmatřiceti lety jsem na generální konferenci, která se konala v Tabernaclu na Chrámovém náměstí, mluvil o jednom svém příteli z dětství, Arthuru Pattonovi, který zemřel v mladém věku. Proslov nesl název „Paní Pattonová, Arthur žije“.1 Svá slova jsem adresoval Arthurově matce, paní Pattonové, která nebyla členkou Církve. Ačkoli jsem měl jen malou naději, že paní Pattonová můj proslov uslyší, chtěl jsem se se všemi, kteří byli v dosahu mého hlasu, podělit o nádherné poselství evangelia – o poselství naděje a lásky. Nedávno jsem pocítil, že mám opět mluvit o Arthurovi a vyprávět vám, co se stalo po mém původním proslovu.
Nejprve mi dovolte, abych vám o Arthurovi něco řekl. Měl světlé, kudrnaté vlasy a velmi široký úsměv. Byl vyšší než všichni ostatní chlapci ve třídě. Myslím, že právě díky tomu poté, co v roce 1940 zachvátil většinu Evropy velký konflikt, ze kterého vzešla 2. světová válka, Arthur dokázal oklamat náborové důstojníky a vstoupil do námořnictva již jako patnáctiletý mladík. Pro Arthura a většinu chlapců byla válka velkým dobrodružstvím. Pamatuji si, jak skvěle vypadal v námořnické uniformě. Jak jsme si přáli být starší, nebo alespoň vyšší, abychom také mohli vstoupit do armády!
Mládí je velmi výjimečné období života. Longfellow napsal:
Jak krásné je mládí! Jak jasně září
iluzí, nadšením a krásným snem!
Kniha počátků, příběh bez konce,
každá dívka hrdinkou, každý muž přítelem!2
Arthurova matka byla velmi hrdá na modrou hvězdu, která ozdobila okno jejich obývacího pokoje. Hvězda hlásala každému kolemjdoucímu, že její syn nosil uniformu své země a byl v aktivní službě. Když jsem šel kolem, často se stávalo, že otevřela dveře a pozvala mě dál, aby mi přečetla poslední dopis od Arthura. V očích se jí objevily slzy; pak mě vždy požádala, abych dopis přečetl nahlas. Arthur znamenal všechno pro svou ovdovělou matku.
Dosud si vybavuji zdrsnělé ruce paní Pattonové, jak opatrně ukládala dopis do obálky. Byly to ruce těžce pracujícího člověka; paní Pattonová byla uklizečkou v kancelářské budově v centru města. Každý den, vyjma neděle, jste ji mohli vídat, jak jde po chodníku, v ruce kbelík a kartáč, zšedivělé vlasy stažené do drdolu, sehnutou únavou z práce a shrbenou věkem.
V březnu 1944, když válka zuřila v plném proudu, byl Arthur převelen z americké bitevní lodi Dorsey na letadlovou loď White Plains. U Saipanu v Tichém oceáně byla tato loď napadena. Arthur byl jedním z členů posádky, kteří se ztratili v moři.
Na předním okně domu paní Pattonové opustila modrá hvězda své posvátné místo. Byla nahrazena hvězdou zlatou, což znamenalo, že ten, koho představovala modrá hvězda, zahynul ve válce. Z života paní Pattonové jakoby vyprchala jiskra. Prožívala naprostý zármutek a hluboké zoufalství.
S modlitbou v srdci jsem se přiblížil k chodníčku vedoucímu k domu paní Pattonové a přemýšlel jsem, jaká slova útěchy mohou vzejít od prostého chlapce.
Dveře se otevřely a paní Pattonová mě objala jako vlastního syna. A když zármutkem zlomená matka a jeden obyčejný chlapec poklekli k modlitbě, z jejího domu se stala kaple.
Když jsme se po modlitbě zvedli, paní Pattonová se mi podívala do očí a řekla: „Tommy, já nejsem členkou žádné církve, ale ty ano. Pověz mi, bude Arthur znovu žít?“ Dle svých nejlepších schopností jsem jí vydal svědectví, že Arthur bude opravdu žít znovu.
Když jsem na oné generální konferenci před mnoha lety vyprávěl tento příběh, zmínil jsem se o tom, že jsem ztratil kontakt na paní Pattonovou, ale že jsem chtěl znovu odpovědět na její otázku: „Bude Arthur znovu žít?“
Mluvil jsem o Spasiteli světa, který kráčel po prašných venkovských cestách v zemi, kterou nyní s úctou nazýváme Svatou; který způsobil, že slepí viděli, hluší slyšeli, chromí chodili a mrtví ožili; mluvil jsem o Tom, který nás jemně a láskyplně ujistil: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“3
Vysvětlil jsem, že plán života a objasnění jeho věčného určení k nám přicházejí od Mistra nebes a země, samotného Pána Ježíše Krista. Abychom porozuměli smyslu smrti, musíme poznat účel života.
Uvedl jsem, že v této dispensaci Pán prohlásil: „A nyní, vpravdě pravím vám, byl jsem na počátku s Otcem a jsem Prvorozený.“4 „Člověk byl také na počátku s Bohem.“5
Prorok Jeremiáš zaznamenal:
„Slovo Hospodinovo [přišlo] ke mně, řkoucí
Dříve než jsem tě sformoval,… znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel,… posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“6
Z onoho vznešeného světa duchů vstupujeme do této důležité fáze života, abychom se osvědčili svou poslušností ve všem, co nám Bůh přikáže. Během smrtelnosti rosteme z období bezmocného nemluvněte přes zvídavé dětství a pak k přemýšlivé dospělosti. Zažíváme radost a lítost, naplnění a zklamání, úspěch a nezdar. Okoušíme to sladké, ochutnáváme i to hořké. Taková je smrtelnost.
Pak do života každého člověka vstupuje to, co se nazývá smrtí. Nikdo od toho není osvobozen. Všichni musejí projít jejími branami.
Pro většinu lidí je na tomto nezvaném návštěvníkovi zvaném smrt něco zlověstného a tajemného. Možná právě kvůli strachu z neznámého se mnozí děsí jeho příchodu.
Arthur Patton zemřel rychle. Jiní umírají dlouho. Díky zjevenému slovu Božímu víme, že „duchové všech lidí, jakmile odejdou z tohoto smrtelného těla,… jsou dovedeni domů k tomu Bohu, který jim dal život“.7
Ujistil jsem paní Pattonovou a všechny ostatní posluchače, že Bůh je nikdy neopustí – že seslal svého Jednorozeného Syna do světa, aby nás příkladem učil, jak máme žít. Jeho Syn zemřel na kříži, aby vykoupil veškeré lidstvo. Slova, která pronesl zarmoucené Martě a svým učedníkům, nám i dnes přinášejí útěchu:
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.
A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky.“8
„V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jduť, abych vám připravil místo.
… Zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“9
Zopakoval jsem svědectví Jana Zjevovatele a apoštola Pavla. Jan zaznamenal:
„Viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím…
A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm.“10
Pavel prohlásil: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“11
Vysvětlil jsem, že dokud nenastane slavné jitro vzkříšení, kráčíme podle víry. „Nyní… vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář.“12
Ujistil jsem paní Pattonovou, že Ježíš vyzval ji i všechny ostatní:
„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.
Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“13
Ve svém poselství jsem vysvětlil paní Pattonové, že toto poznání jí pomůže v jejím zármutku – že se již nikdy neocitne v tragické situaci nevěřící ženy, která po ztrátě svého syna, zatímco sledovala rakev klesající k matičce zemi, pronesla slova: „Sbohem, můj chlapče. Navždy sbohem.“ Místo toho může se vztyčenou hlavou, s nezlomnou odvahou a s neochvějnou vírou pozvednout oči a zahledět se do dáli na jemně zpěněné vlny modrého Pacifiku a zašeptat: „Sbohem, Arture, můj drahý synu. Sbohem – než se opět shledáme.“
Citoval jsem slova Tennysonova, jako kdyby je k ní promlouval Arthur:
Slunce již uléhá, září večernice,
a já jsem byl vskutku povolán!
Kéž netruchlí vlny o nic více,
že na moře vypluji sám…
Soumrak se blíží, večerka zní,
a mě rychle halí temna stín!
Kéž žádné sbohem smutně nezazní,
až na loď svou se nalodím.
Ač smutný se může můj úděl zdát,
až začne má plavba poslední,
snad tváří v tvář Pánu budu stát,
a v duši mé se rozední.14
Když jsem před mnoha lety pronášel závěrečná slova svého poselství, vydal jsem, jako zvláštní svědek, osobní svědectví paní Pattonové, že Bůh, náš Otec, na ni pamatuje – že skrze upřímnou modlitbu s Ním může rozmlouvat; že i On měl Syna, který zemřel, ano, Pána Ježíše Krista; že On je naším přímluvcem u Otce, Knížetem pokoje, naším Spasitelem a Božským Vykupitelem, a že Ho jednou uzříme tváří v tvář.
Doufal jsem, že mé poselství dorazí k paní Pattonové a dotkne se i jiných, kteří ztratili své blízké.
A nyní, bratři a sestry, se s vámi podělím o zbývající část tohoto příběhu. Své poselství jsem pronesl 6. dubna 1969. Znovu opakuji, že jsem měl jen malou nebo vůbec žádnou naději, že paní Pattonová můj proslov uslyší. Neměl jsem důvod domnívat se, že bude naslouchat generální konferenci. Jak jsem se již zmínil, nebyla členkou Církve. A pak jsem se dozvěděl, že se stalo něco, co se podobá zázraku. Sousedé paní Teresy Pattonové, kteří byli Svatými posledních dnů, ji v Kalifornii, kam se odstěhovala, pozvali k sobě domů, aby s nimi poslouchala zasedání konference, aniž by tušili, kdo na konferenci bude mluvit nebo na jaké téma. Ona jejich pozvání přijala, a tak se stalo, že poslouchala přímo to zasedání, kde jsem k ní osobně promlouval.
Během prvního květnového týdne v roce 1969 jsem ke svému údivu a radosti dostal dopis, na kterém bylo razítko z Pomony v Kalifornii s datem 29. dubna 1969. Byl to dopis od paní Teresy Pattonové. Podělím se s vámi o část tohoto dopisu:
„Milý Tommy,
doufám, že Ti nevadí, když Ti říkám Tommy, protože tak na Tebe vždy vzpomínám. Nevím, jak Ti mám poděkovat za ten utěšující proslov, který jsi pronesl.
Když Arthur vstoupil do námořnictva, bylo mu 15 let. Byl zabit 5. července 1944, měsíc před svými 19. narozeninami.
Je od Tebe moc pěkné, že na nás myslíš. Nevím, jak Ti poděkovat za Tvá utěšující slova poté, co Arthur zemřel, a nyní znovu v Tvém proslovu. V průběhu let mě napadalo mnoho otázek, a Ty jsi je všechny zodpověděl. Nyní jsem již klidná, pokud jde o Arthura… Kéž Ti Bůh žehná a je vždy s Tebou.
S láskou,
Terese Pattonová“15
Bratři a sestry, nemyslím si, že to byla náhoda, že jsem měl inspiraci předat právě toto poselství během dubnové generální konference v roce 1969. Také si nemyslím, že to byla náhoda, že sousedé pozvali paní Teresu Pattonovou k sobě domů právě na toto zasedání konference. Jsem si jist, že náš Nebeský Otec pamatoval na její potřeby a přál si, aby slyšela utěšující pravdy evangelia.
I když paní Pattonová již dávno opustila smrtelnost, měl jsem silný dojem, že se s vámi mám podělit o to, jakým způsobem jí Nebeský Otec požehnal a postaral se o ni, jako o vdovu, v tom, co potřebovala. Celou silou své duše svědčím o tom, že náš Nebeský Otec miluje každého z nás. On slyší modlitby pokorného srdce, On slyší naše volání o pomoc, stejně jako slyšel paní Pattonovou. Jeho Syn, náš Spasitel a Vykupitel, promlouvá i dnes ke každému z nás: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejduť k němu.“16
Budeme naslouchat onomu zaklepání? Uslyšíme ten hlas? Otevřeme dveře Pánu, abychom mohli obdržet Jeho pomoc, kterou je tak ochotný nám poskytnout? Abychom tak činili, o to se modlím, v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.