Jak velikou budete míti radost
Nyní vás vyzývám, abyste vzali své know-how spolu se svým léty prověřeným svědectvím a šli na misii.
Drazí bratři a sestry, v myšlenkách se dnes zabývám shromažďováním Izraele, což je podle presidenta Russella M. Nelsona „to nejdůležitější, co se v dnešní době na zemi odehrává. Nic jiného se tomu nevyrovná ve velikosti, nic jiného se tomu nevyrovná v důležitosti a nic jiného se tomu nevyrovná ve vznešenosti.“1
Toto shromažďování je vrcholným uznáním toho, že „cena duší je veliká v očích Božích“.2 Je to takto prosté. Shromažďujeme Boží děti v těchto posledních dnech, aby „na jejich hlavy [mohla být] vylita… požehnání“3 a aby mohly obdržet zaslíbení „bohatství věčnosti“.4 Je zřejmé, že k shromažďování Izraele potřebujeme misionáře – mnohem víc, než kolik jich slouží.5 Dnes budu mluvit k mnoha zkušeným starším členům v Církvi, kteří by mohli sloužit jako misionáři. Pán vás potřebuje. Potřebujeme vás v New Yorku a v Chicagu, v Austrálii a v Africe, v Thajsku a v Mexiku a také všude jinde.
Dovolte mi vrátit se do roku 2015. Byl jsem nově povolaným členem Kvora Dvanácti apoštolů. Jednou z úžasných zodpovědností, kterou jako apoštolové máme, je přiřazovat misionáře do oblastí, v nichž budou působit. Jako sedmdesátník jsem se na tomto procesu podílel již dříve,6 ale tehdy, jakožto apoštol, jsem pocítil plnou váhu tohoto pověření. Pustil jsem se s modlitbou do přiřazování velkého počtu mladých starších a sester, jednoho po druhém, do misií po celém světě. Pak jsem přešel ke starším manželským párům. Na seznamu jich bylo deset. Nebylo to mnoho. Překvapeně jsem se zeptal svého spolupracovníka z Misionářského oddělení: „Kolik jich tento týden potřebujeme, abychom naplnili požadavky?“
Odpověděl: „300.“
Tento okamžik mě donutil vážně se zamyslet a utkvěl mi v paměti: deset párů k naplnění tří set žádostí.
President Russell M. Nelson povzbudil manželské páry, aby poklekly a zeptaly se „Nebeského Otce, zda je ten správný čas sloužit… na misii“.7 „Ze všech kvalifikací k službě,“ řekl, „může být touha sloužit tou nejdůležitější.“8
Jak se píše v písmech: „Máte-li touhu sloužiti Bohu, jste k tomuto dílu povoláni.“9 Celá tato práce souvisí se zákonem sklizně. V Janovi čteme: „Aby i ten, kdož rozsívá, radoval se spolu, i kdo žne.“10
Byl jsem svědkem toho, jak se zákon sklizně naplňuje v mé vlastní rodině.
Před několika lety, když jsem byl na návštěvě u své rodiny, mě biskup požádal o proslov na závěr shromáždění svátosti.11 Když jsem scházel z pódia, přišla ke mně nějaká žena se sedmi dětmi a představila se jako sestra Rebecca Guzmanová.
Zeptala se: „Starší Rasbande, znáte Rulona a Verdu Rasbandovy?“
Rozzářil jsem se a odpověděl: „To jsou moji rodiče!“
Víte, kam tím mířím. Se svolením Rebeccy, která je se svou rodinou zde v Konferenčním centru, vám budu vyprávět příběh její rodiny.12
Moji rodiče, starší Rulon a sestra Verda Rasbandovi, sloužili jako starší pár ve Floridské misii Fort Lauderdale.13 Kázali slovo a díky božskému vedení zaklepali na dveře domu, kde bydlela Rebecca. Ta právě dospívala a ráda poslouchala písničky skupiny The Osmonds, a obzvláště našeho přítele Donnyho, který je zde dnes s námi.14 Sledovala jejich rozhovory v médiích a zjistila, že jsou členy Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Rebecca měla pocit, že jsou něčím zvláštní, a pod dojmem, že by to mohlo být jejich náboženstvím, zkoumala dva roky ve školní knihovně to, čemu Církev věří. A tak když jim na dveře zaklepal od pohledu dobrosrdečný manželský pár a představil se jako misionáři Svatých posledních dnů, překvapilo ji to.
„Maminka mi řekla, že je mám poslat pryč,“ napsala později Rebecca, „ale srdce mi říkalo: ‚Ne‘. Podívala jsem se jim do tváře a pocítila nesmírnou vřelost a lásku. Tato vzpomínka mi dosud vhání slzy do očí a hluboce mě dojímá.“15
Rebecca pozvala moje rodiče-misionáře dál a oni se s ní, s jejími dvěma mladšími sestrami i s její matkou – navzdory jejím námitkám – podělili o své poselství.
Rebecca mi napsala: „Oba vaši rodiče dokázali skvěle vysvětlit vše, na co jsme se ptali. Stále vidím jejich tváře – jako kdyby je obklopovalo světlo. Vaši maminku jsme vždycky na rozloučenou objali a ona se vždy snažila pomoci mojí mamince cítit se dobře a uvědomovat si, že si jí váží. Váš tatínek měl vždycky jiskru v oku, když nás učil o Ježíši Kristu. Snažil se vtáhnout našeho tatínka do diskuse a nakonec si ho získal. Můj tatínek pracoval jako kuchař v místním společenském klubu a začal pro vaše rodiče připravovat večeře, včetně limetkového koláče, který měl váš tatínek moc rád.“16
Když starší a sestra Rasbandovi Rebeccu a členy její rodiny vyzvali, aby si přečetli Knihu Mormonovu, zvládla to Rebecca za pět dní. Chtěla se dát hned pokřtít, ale ostatní členové rodiny nebyli připraveni. Po čtyřech měsících Rebecca trvala na tom, že se dá pokřtít a vstoupí do pravé Církve. Vzpomíná: „Celou svou duší jsem věděla, že je to pravda.“17 5. dubna 1979 pokřtili misionáři 19letou Rebeccu, její maminku a dvě sestry. Můj tatínek byl na křtu jako svědek.
Když jsem se s Rebeccou a s její rodinou setkal na shromáždění, společně jsme se vyfotografovali. Vzal jsem fotografii ukázat své stárnoucí mamince a ona si ji přitiskla k srdci. Pak mi řekla: „Ronnie, toto je jeden z nejšťastnějších dnů v mém životě!“
Reakce mojí maminky vyvolává otázku určenou našim starším členům: „Co v této fázi svého života děláte vy?“ Je mnoho způsobů, jak mohou misionáři z řad starších členů dokázat to, co nedokáže nikdo jiný. Jste pozoruhodným vlivem ve věci dobra, máte mnohé zkušenosti v Církvi a jste připraveni povzbuzovat a zachraňovat Boží děti.
Někteří z vás si možná myslí: „To máme odjet od vnoučat? Chyběly by nám důležité rodinné události, narozeniny, přátelé, a dokonce i domácí mazlíčci.“ Kdybych se zeptal maminky, proč jeli s tatínkem na misii, vím, že by mi řekla toto: „Mám vnoučata. Chci, aby věděla, že jsme s tvým tatínkem sloužili v misionářském poli; chtěli jsme dát svým potomkům příklad a byli jsme požehnáni, nesmírně požehnáni.“
Při setkáních s misionáři z celého světa jsem byl svědkem pozoruhodné služby zástupů našich misionářů z řad starších členů. Je zřejmé, že rádi konají vůli Páně a věnují se Jeho záležitostem.18
Pro některé – a jak doufáme, pro tisíce z vás – bude misionářská služba na plný úvazek v jiném koutě světa to pravé.19 Pro jiné může být vhodnější služba na misii církevní služby v domácím prostředí. Jsou i lidé, kteří kvůli zdravotním problémům nebo jiným okolnostem sloužit nemohou. My těmto situacím rozumíme a chovám naději, že možná najdete způsob, jak podporovat ty, kteří slouží. Řiďte se radou proroka a modlete se, abyste zjistili, co by si Pán přál, abyste dělali.
Misionářská pole po celém světě prosí o vaši pomoc. President Nelson o našich misionářích z řad starších členů řekl: „Jsou mladí duchem, moudří a ochotni pracovat.“20
V poli máte nepřebernou škálu příležitostí: Můžete sloužit v misijních kancelářích nebo v chrámech, posilovat mladé misionáře, podporovat malé odbočky, pracovat ve střediscích FamilySearch nebo na historicky významných místech, učit institut, věnovat se humanitární službě, pracovat s mladými dospělými nebo pomáhat ve střediscích pro podporu zaměstnanosti či na církevních farmách. Podrobnosti ohledně toho, jak lze sloužit, co vám bude nejlépe vyhovovat, kde jste potřeba a jak se můžete připravit, uvádějí webové stránky „Senior Missionary“.21 Také si můžete promluvit se svým biskupem nebo presidentem odbočky.
Povolal jsem ke službě mnohé páry a byl jsem svědkem toho, jak jejich tváře naplnilo světlo Kristovo.22 Tito lidé po svém návratu popisovali, jak těsněji přilnuli k Bohu a jeden k druhému, jak pociťovali, jak se na ně vylévá Duch Páně, a jak si uvědomovali, že mění svět k lepšímu.23 Kdo by po tomto netoužil?
Misie může být tou nejlepší kapitolou v životě manželského páru. Jejím přiléhavým názvem by mohlo být: Kéž bych sloužil tak, jak chce Pán.24 Možná se ocitnete na neznámé půdě; díky moci Ducha se však budete cítit jako doma.
Moji rodiče a desetitisíce navrátivších se misionářských párů vydávají svědectví o radosti, kterou v misionářské práci našli. Pán v písmech posledních dnů říká: „A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!“25
Izaiáš poeticky popsal, co znamená sloužit v misionářském „poli“. Písma nám říkají, že „pole jest tento svět“.26 Tento veliký dávný prorok napsal: „A protož s veselím vyjdete, a v pokoji [vedeni] budete. Hory i pahrbkové zvučně naproti vám prozpěvovati budou, a všecko [stromoví] polní rukama [tleskati] bude.“27 Hory, pahrbky, pole a stromy lze přirovnat k presidentům misií, biskupům, vedoucím okrsků, členům a těm, kteří hledají pravdu, ale „nevědí, kde ji nalézti“.28 Ti budou svědčit o tom, že misionáři z řad starších členů mění svým svědectvím o našem Spasiteli a Vykupiteli Ježíši Kristu samotnou krajinu.
Jakožto apoštol Pána Ježíše Krista vás žádám, abyste sloužili při shromažďování Izraele jako misionáři, nebo abyste možná sloužili dokonce znovu. Potřebujeme vás – potřebujeme vás. Jsme vděčni za vás, starší členy, za život, který vedete, a za příklad, jímž jste ve vašem domově, sboru a kůlu. Nyní vás vyzývám, abyste vzali své know-how spolu se svým léty prověřeným svědectvím a šli na misii. Modlím se, aby příště, až budu mít za úkol přiřazovat do misií starší páry, vás napjatě čekaly na své povolání stovky.
Také slibuji, že budete-li sloužit, budete ve svém životě pociťovat Pánovu lásku; budete Pána znát a On bude znát vás – a „jak veliká bude radost vaše“!29 Vaše oddaná služba Ježíši Kristu bude inspirací a požehnáním pro vaši rodinu, vnoučata i pravnoučata. „Pokoj i láska [bude v jejich životě v budoucích letech] rozmnožena.“30 To vám slibuji. Ve jménu Ježíše Krista, amen.