Pokorní přijmout a následovat

Starší Joni L. Koch

sedmdesátník

Pokora je povinnou podmínkou pro to, abychom byli připraveni vrátit se do přítomnosti Boží.

V páté kapitole Almy se nachází sebezpytující otázka: „Mohli byste sami sobě říci, kdybyste v tuto dobu byli povoláni k smrti, že jste byli dostatečně pokorní?“¹ Tato otázka naznačuje, že pokora je povinnou podmínkou pro to, abychom byli připraveni vrátit se do přítomnosti Boží.

Všichni si rádi myslíme, že jsme pokorní dostatečně, ale díky některým zkušenostem v životě si uvědomujeme, že přirozený pyšný člověk v nás je často stále velmi naživu.

Před lety, když naše dvě dcery ještě bydlely doma, jsem se rozhodl ukázat dcerám a manželce oddělení, jež jsem měl na starosti ve společnosti, pro niž jsem pracoval.

Mým skutečným záměrem však bylo ukázat jim místo, kde na rozdíl od našeho domova každý bez řečí udělá přesně to, oč ho požádám. Když jsme přijeli k hlavní bráně, která se obvykle automaticky otevřela, když se k ní můj vůz přiblížil, překvapilo mě, že tentokrát se tak nestalo. Místo toho přišel k autu pracovník ochranky, kterého jsem nikdy předtím v životě neviděl, a požádal mě, abych mu předložil průkaz zaměstnance.

Řekl jsem mu, že k tomu, abych vjel s vozem dovnitř, jsem nikdy průkaz nepotřeboval, a poté jsem mu položil klasickou otázku pyšného člověka: „Víte, s kým mluvíte?“

Na to odpověděl: „Protože nemáte průkaz zaměstnance, nemohu vědět, kdo jste, a dokud budu u této brány, nedovolím vám vstoupit do areálu bez řádné identifikace.“

Přemýšlel jsem, že se podívám do zpětného zrcátka, jak na to vše naše dcery reagují, ale věděl jsem, že si vychutnávají každou vteřinu tohoto okamžiku! Manželka vedle mě kroutila hlavou na znamení nesouhlasu s mým chováním. Mojí poslední možností tedy bylo se pracovníkovi ochranky omluvit a říci mu, že je mi velmi líto, že jsem se k němu choval tak nepěkně. „Odpouštím vám“, řekl, „ale bez průkazu se dnes dovnitř nedostanete!“

Poté jsem jel velmi pomalu domů pro svůj průkaz s tím, že jsem získal toto cenné ponaučení: Když se rozhodneme nebýt pokorní, budeme nakonec pokořeni.

V Příslovích nacházíme tato slova: „Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“² Abychom dokázali rozvinout pokoru, musíme rozumět tomu, co to skutečně znamená v kontextu evangelia.

Někteří lidé zaměňují pokoru za něco jiného, jako například za chudobu. Ve skutečnosti ale existuje mnoho chudých lidí, kteří jsou pyšní, a také mnoho bohatých, kteří jsou pokorní. Další lidé, kteří jsou velmi plaší nebo mají nízké sebevědomí, se mohou navenek jevit jako pokorní, ale hluboko uvnitř jsou někdy naplněni pýchou.

Co je tedy pokora? Podle příručky Kažte evangelium mé je to „ochota podřídit se Pánově vůli. … Znamená to být ochotni se učit. … Je nezbytným katalyzátorem duchovního růstu.“³

Všichni máme nepochybně mnoho příležitostí zdokonalovat se v této křesťanské vlastnosti. Nejdříve bych se chtěl zaměřit na to, jak se pokorně řídíme, nebo jak bychom se měli řídit, radami našeho proroka. Náš osobní kvíz by mohl vypadat takto:

Zmiňujeme celý název Církve vždy, když komunikujeme s druhými? President Russell M. Nelson řekl: „Odstranění jména Páně z Pánovy Církve je velikým vítězstvím Satana.“⁴
Necháváme Boha převládnout v našem životě tím, že přijímáme tuto velmi konkrétní výzvu našeho proroka? „Vyzývám dnes naše členy, ať jsou kdekoli, aby byli příkladem v tom, že se zřeknou postojů a skutků podněcovaných předsudky.“⁵
Přemáháme svět tím, že důvěřujeme nauce Kristově více než lidským filosofiím, jak tomu učil náš prorok?⁶
Stali jsme se mírotvorci, kteří hovoří s lidmi i o lidech pozitivně? President Nelson nás na poslední generální konferenci učil tomuto: „‚Je-li cokoli ctnostné, milé nebo dobropověstné nebo chvályhodné‘, co bychom mohli říci o druhém člověku – ať již přímo jemu do obličeje, nebo za jeho zády – má to být naším měřítkem komunikace.“⁷

Jsou to jednoduché, avšak mocné pokyny. Vzpomeňte si, že jediné, co musel Mojžíšův lid učinit, aby byl uzdraven, bylo pohlédnout na mosazného hada, kterého Mojžíš vztyčil.⁸ Ale „pro jednoduchost onoho způsobu neboli jeho snadnost“ byli mnozí, kteří zahynuli.⁹

Během této konference jsme slyšeli a ještě uslyšíme spolehlivé rady našich proroků a apoštolů. Je to dokonalá příležitost rozvíjet pokoru a dovolit, aby naše neochvějné názory byly pohlceny naším ještě neochvějnějším přesvědčením, že Pán hovoří prostřednictvím těchto vyvolených vedoucích.

A především, když rozvíjíme pokoru, musíme také chápat a přijmout to, že nejsme schopni překonat své těžkosti či dosáhnout svého plného potenciálu pouze vlastním úsilím. Motivační řečníci, spisovatelé, koučové a influenceři po celém světě, obzvláště na digitálních platformách, říkají, že vše záleží výhradně na nás a našich skutcích. Svět věří v rámě těla.

Ale prostřednictvím znovuzřízeného evangelia se dozvídáme, že ve velké míře závisíme na shovívavosti Nebeského Otce a na Usmíření našeho Spasitele Ježíše Krista, „neboť víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti“.¹⁰ Proto je tak důležité uzavírat smlouvy s Bohem a dodržovat je, protože budeme-li tak činit, budeme mít plný přístup k uzdravující, uschopňující a zdokonalující moci Ježíše Krista prostřednictvím Jeho Usmíření.

Každotýdenní návštěva shromáždění svátosti a pravidelné uctívání Boha v chrámu, díky nimž se účastníme obřadů a přijímáme a obnovujeme smlouvy, jsou znamením, že jsme si vědomi své závislosti na Nebeském Otci a na našem Spasiteli Ježíši Kristu. To přivolává do našeho života Jejich moc, jež nám pomůže projít všemi našimi těžkostmi a nakonec naplnit míru našeho stvoření.

Nedávno byla úroveň mé pokory a mého porozumění závislosti na Pánu znovu podrobena zkoušce. Byl jsem v taxíku na cestě na letiště, abych stihl krátký let do místa, kde jsem měl vyřešit obtížnou situaci. Řidič taxíku, který nebyl členem Církve, se na mě podíval v zrcátku a řekl: „Vidím, že vám dnes není dobře!“

„Vy jste to poznal?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě,“ odpověděl. Pak řekl něco v tomto smyslu: „Ve skutečnosti jste obklopen velmi negativní aurou!“

Vysvětlil jsem mu, že se musím vypořádat s docela obtížnou situací, a on se mě poté zeptal: „Udělal jste vše, co bylo ve vašich silách, abyste to vyřešil?“

Odpověděl jsem, že jsem udělal vše, co jsem mohl.

Poté řekl něco, na co nikdy nezapomenu: „Tak to nechte v Božích rukou, a všechno dobře dopadne.“

Přiznávám, že jsem byl v pokušení zeptat se ho: „Víte, s kým mluvíte?“ Ale nezeptal jsem se! Namísto toho jsem se během onoho hodinového letu pokořil před Pánem a požádal jsem o Jeho božskou pomoc. Když jsem vystoupil z letadla, dozvěděl jsem se, že složitá situace, kterou jsem měl vyřešit, je již vyřešena a že moje přítomnost již dokonce nebude nutná.

Bratři a sestry, přikázání, výzva a zaslíbení od Pána jsou jasné a utěšující: „Buď pokorný; a Pán tvůj Bůh tě povede za ruku a dá ti odpověď na modlitby tvé.“¹¹

Kéž pokorně následujeme rady našich proroků a přijmeme skutečnost, že pouze Bůh a Ježíš Kristus nás mohou proměnit – prostřednictvím obřadů a smluv přijímaných v Jeho Církvi – v nejlepší verzi nás samotných v tomto životě a jednoho dne nás učinit dokonalými v Kristu. Ve jménu Ježíše Krista, amen.