Znaky štěstí
Pro naše štěstí je nezbytné stavět na základech, které představuje Ježíš Kristus.
Před několika lety jsem na služební cestě seděl v letadle vedle muže z Nizozemska. Moc jsem si s ním chtěl povídat, protože jsem jako mladý misionář sloužil v Belgii a Nizozemsku.
Když jsme se seznámili, dal mi svou vizitku s jedinečným profesním titulem „profesor štěstí“. Glosoval jsem jeho úžasnou profesi a zeptal jsem se ho, co profesor štěstí dělá. Řekl, že učí lidi, jak mít šťastný život díky hodnotným vztahům a cílům. Odpověděl jsem: „To je úžasné, ale co kdybyste mohl učit také tomu, jak mohou tyto vztahy pokračovat i po smrti, a odpovídat i na další niterné otázky, jako například co je účelem života, jak můžeme překonat slabosti nebo kam odcházíme, když zemřeme?“ Uznal, že by bylo úžasné, kdybychom na tyto otázky měli odpovědi, a já jsem mu s potěšením řekl, že je máme.
Dnes chci hovořit o několika základních zásadách pravého štěstí, které v tomto matoucím světě, kde je mnoho věcí zajímavých, ale jen málo skutečně důležitých, mnoha lidem zjevně unikají.
Alma učil lidi ve své době: „Neboť vizte, pravím vám, že má přijíti mnoho věcí; a vizte, jedna věc je důležitější nežli všechny ostatní – neboť vizte, není daleko čas, kdy Vykupitel bude žíti mezi lidem svým a přijde mezi něj.“1
Toto prohlášení je stejně důležité i pro nás dnes, zatímco očekáváme Kristův Druhý příchod a připravujeme se na něj!
Mým prvním postřehem je tedy to, že pro naše štěstí je nezbytné stavět na základech, které představuje Ježíš Kristus. Toto jsou jisté základy, a pokud lidé stavějí na nich, nemohou padnout.2 Tímto se připravujeme na životní výzvy, ať se stane cokoli.
Před mnoha lety jsem byl se synem Justinem na letním skautském táboře. Když program začal, nadšeně oznámil, že on a jeho kamarádi chtějí získat odznak v lukostřelbě. To vyžadovalo, aby chlapci složili krátký písemný test a zasáhli šípy vytyčený cíl.
Zmocnila se mě úzkost. V té době byl Justin dosti slabý kvůli cystické fibróze – nemoci, se kterou bojoval od narození. Říkal jsem si, zda vůbec dokáže luk dostatečně natáhnout, aby šíp doletěl k cíli.
Když s kamarády odcházel na kurz lukostřelby, v duchu jsem se modlil, aby to pro něj nebylo potupné. O několik úzkostných hodin později jsem ho uviděl kráčet ke mně se širokým úsměvem. „Tati!“ zvolal. „Dostal jsem odznak! Trefil jsem se do středu terče; sice sousedova, ale trefil jsem se!“ Natáhl luk vší silou a šíp vystřelil, aniž by jakkoli zvládl udat mu směr. Jsem velmi vděčný za onoho chápavého instruktora, který neřekl: „Promiň, špatný terč!“ Naopak, když viděl Justinova zjevná omezení a upřímnou snahu, laskavě pronesl: „Výborně!“
Tak tomu bude i s námi, budeme-li co možná nejlépe následovat Krista a Jeho proroky navzdory svým omezením. Pokud k Němu přijdeme tím, že budeme dodržovat své smlouvy a činit pokání z hříchů, s radostí uslyšíme Spasitelova slova uznání: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“3
Vydávám vám svědectví o božskosti Spasitele světa a o Jeho vykupující lásce a moci uzdravovat, posilovat a pozvedat nás, když se upřímně snažíme jít k Němu. Na druhou stranu neexistuje způsob, jak můžeme jít s davem, a zároveň k Ježíšovi. Spasitel porazil smrt, nemoc a hřích a poskytl způsob pro naši konečnou dokonalost, pokud Ho jen budeme celým srdcem následovat.4
Mým druhým postřehem je to, že pro naše štěstí je zásadní, abychom pamatovali na to, že jsme synové a dcery milujícího Nebeského Otce. Když toto víme a věříme tomu, je všechno jiné.
Před několika lety jsme se sestrou Sabinovou letěli z církevního pověření domů a seděli jsme za velmi statným mužem, který měl vzadu na holé hlavě vytetovanou velkou, rozzlobenou tvář spolu s číslem 439.
Když jsme přistáli, řekl jsem: „Promiňte, pane. Mohu se vás zeptat, jaký význam má to číslo, které máte vytetované na hlavě?“ Na tu rozzlobenou tvář jsem se zeptat neodvažoval.
Řekl: „To jsem já. Je to moje číslo. Moje teritorium – 219!“
Na hlavě měl ale číslo čtyři sta třicet devět, a tak jsem byl překvapen, že ho řekl špatně, když je pro něj tak důležité.
Říkal jsem si, jak je smutné, že identita a sebevědomí tohoto muže jsou založeny na čísle spojeném s teritoriem jakéhosi gangu. Pomyslel jsem si, že tento drsně vypadající muž byl kdysi něčí chlapeček, který potřeboval cítit, že si ho někdo váží a že někam patří. Kdyby jen věděl, kdo doopravdy je a komu doopravdy patří, neboť my všichni „koupeni [jsme] za mzdu“.5
V jedné písni z filmu Princ egyptský je moudrá věta, která říká: „Pohleď na život svůj tak, jak na něj se dívá Pán.“6 Když nám poznání naší božské rodové linie a věčného potenciálu pronikne hluboko do duše, budeme schopni pohlížet na život jako na smysluplné, odvíjející se dobrodružství, z něhož se můžeme učit a růst, a to i tehdy, kdy po určitou krátkou dobu „vidíme v zrcadle a [zastřeně]“.7
Třetím znakem štěstí je vždy pamatovat na hodnotu duše. To děláme nejlépe tehdy, když se řídíme Spasitelovým napomenutím, abychom se „milovali vespolek; jakož [On] miloval [nás]“.8
Také učil: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“9
Kniha Přísloví moudře radí: „Nezadržuj dobrodiní potřebujícím, když s to býti můžeš, abys je činil.“10
Nikdy nebudeme litovat toho, že jsme byli příliš laskaví. V očích Božích je laskavost synonymem velikosti. Součástí laskavosti je i odpouštění a neodsuzování.
Před mnoha lety se naše mladá rodina chystala do kina v rámci rodinného domácího večera. Všichni jsme seděli v autě kromě jednoho z našich synů a mé manželky Valerie. Venku byla tma, a když náš syn vyrazil ze dveří a rozeběhl se k autu, omylem kopl na verandě do něčeho, co podle něj byla naše kočka. Naneštěstí pro našeho syna a mou ženu, která byla hned za ním, to nebyla kočka, ale ubohý skunk, který si to nenechal líbit! Všichni jsme se vrátili do domu, kde se oba osprchovali a umyli si vlasy rajčatovou šťávou – údajným zaručeným prostředkem na odstranění zápachu skunků. Když se umyli a převlékli, byli jsme již vůči zápachu imunní, a tak jsme se rozhodli, že nakonec do kina přece jen pojedeme.
Jakmile jsme se usadili v zadní řadě kina, všichni kolem nás najednou jeden po druhém začali odcházet pro popcorn. Když se však vrátili, nikdo z nich si nesedl na své původní místo.
Když na tento zážitek vzpomínáme, vždy se zasmějeme – ale co kdyby všechny naše hříchy nějak zapáchaly? Co kdybychom dokázali cítit nepoctivost, chtíč, závist nebo pýchu? S takto odhalenými slabostmi bychom nejspíš byli o něco ohleduplnější a vnímavější k druhým a také oni k nám, zatímco bychom ve svém životě prováděli potřebné změny. Popravdě, jsem rád, když na shromáždění ucítím tabák, protože to znamená, že se někdo snaží změnit. A tento člověk potřebuje naši vlídnou náruč.
President Russell M. Nelson moudře prohlásil: „Jedním z nejjednodušších způsobů, jak rozpoznat pravého následovníka Ježíše Krista, je podle toho, jak soucitně se dotyčný chová k druhým.“11
Pavel napsal Efezským: „Buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.“12
Jakožto učedníci Ježíše Krista jsme žádáni, abychom důvěřovali Nebeskému Otci a našemu Spasiteli a nepokoušeli se Je nahrazovat. Ježíš Kristus zná dokonale nedokonalosti všech lidí a bude je dokonale soudit.
Mým čtvrtým znakem štěstí je uchovávat si perspektivu věčnosti. Plán našeho Otce se rozprostírá do věčností; je snadné soustředit se na to, co je tady a teď, a zapomínat na to, co bude potom.
To mě velmi mocně před lety naučila naše tehdy 16letá dcera Jennifer. Chystala se podstoupit dvojitou transplantaci plic, při níž jí měli odstranit pět nemocných laloků a nahradit je dvěma zdravými menšími laloky, darovanými dvěma úžasnými a křesťansky jednajícími kamarádkami. Byla to velmi riskantní procedura, ale večer před operací Jennifer se svými 41 kilogramy jako by pronesla mocné kázání tím, že mi řekla: „Neboj se, tati! Zítra se buď probudím s novými plícemi, nebo se probudím na lepším místě. Ať tak, či onak, bude to skvělé.“ Toto je víra; toto je perspektiva věčnosti! Dívat se na život z věčného úhlu pohledu přináší jasnost, útěchu, odvahu a naději.
Když po operaci nadešel onen dlouho očekávaný den na odstranění dýchacích trubic a vypnutí ventilátoru, které Jennifer pomáhaly dýchat, nervózně jsme čekali, zda její dva menší laloky budou fungovat. Když se poprvé nadechla, okamžitě se rozplakala. Když uviděla naše obavy, rychle vykřikla: „Je tak příjemné dýchat!“
Od toho dne děkuji každé ráno i večer Nebeskému Otci, že mohu dýchat. Obklopují nás nesčetná požehnání, která, pokud nejsme pozorní, můžeme snadno považovat za samozřejmost. A naopak, když nic neočekáváme a jsme za všechno vděční, život se stává kouzelným.
President Nelson řekl: „Každé nové ráno je dar od Boha. Dokonce i vzduch, který dýcháme, je Jeho láskyplná půjčka. Zachovává nás ze dne na den a udržuje nás od okamžiku k okamžiku. Proto by naším prvním vznešeným ranním skutkem měla být pokorná modlitba vděčnosti.“13
To mě přivádí k mému pátému a poslednímu postřehu, kterým je to, že nikdy nebudete šťastnější, než jak jste vděční.
Pán prohlásil: „A ten, kdo přijímá všechny věci s vděčností, bude učiněn slavným.“14 Možná je tomu tak proto, že vděčnost plodí řadu dalších ctností.
Jak by se změnilo naše vnímání, kdybychom se každé ráno budili pouze s požehnáními, za která jsme byli vděční večer předtím. Když si nevážíme svých požehnání, může to vyústit v pocit nespokojenosti, která nás může připravit o radost a štěstí, jež se rodí právě z vděčnosti. Ti ve veliké a prostorné stavbě nás svádějí, abychom hleděli za cíl, a tím ho zcela minuli.
Ve skutečnosti se však největší štěstí a požehnání smrtelnosti skrývají v tom, kým se stáváme díky Boží milosti, když s Bohem uzavíráme posvátné smlouvy a dodržujeme je. Náš Spasitel nás bude zušlechťovat a tříbit skrze zásluhy své smírné oběti; a o těch, kteří Ho ochotně následují, řekl: „Oni budou moji v onen den, kdy přijdu, abych shromáždil klenoty své.“15
Slibuji vám, že když budeme stavět svůj život na základu Ježíše Krista; budeme si vážit své pravé identity jakožto synů a dcer Božích; budeme pamatovat na hodnotu duše; budeme si uchovávat perspektivu věčnosti; a s vděčností si budeme vážit svých požehnání, zejména Kristovy výzvy, abychom k Němu přišli, pak budeme moci najít to pravé štěstí, které během tohoto dobrodružství ve smrtelnosti hledáme. Život bude nadále přinášet výzvy, ale my budeme schopni lépe čelit každé z nich s vědomím jasného směru a pokoje díky věčným pravdám, kterým rozumíme a podle kterých žijeme.
Svědčím o tom, že Bůh, náš milující Otec, a Jeho Milovaný Syn Ježíš Kristus skutečně žijí. Také svědčím o žijících prorocích, vidoucích a zjevovatelích. Je velikým požehnáním, že jejich prostřednictvím můžeme přijímat rady z nebe. Jak jasně prohlásil Spasitel: „Ať [praveno] mým vlastním hlasem nebo hlasem služebníků mých, to je totéž.“16 V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.