Nahlížejme na Boží rodinu optikou nadhledu
Věřím, že okem víry dokážeme svůj pohled oddálit a pohlížet na sebe a svou rodinu s nadějí a radostí.
Když byla naše nejmladší dcera Berkeley malá, začala jsem používat brýle na čtení – takové, které přibližují a zvětšují. Jednou, když jsme si spolu četly knihu, jsem se na ni podívala s láskou, ale i se smutkem, protože se najednou zdála být dospělejší. Pomyslela jsem si: „To to uteklo! Je už tak velká!“
Když jsem si nadzvedla brýle, abych si utřela slzu, uvědomila jsem si: „Počkat, ona není větší; to ty brýle! No nic!“
Někdy tím jediným, co vidíme, je přiblížený a zvětšený pohled na ty, které máme rádi. Dnes večer vás vyzývám, abyste svůj pohled oddálili a dívali se jinou optikou – věčnou optikou, která se zaměřuje na pohled z celkové perspektivy, na váš příběh v širších souvislostech.
V době počáteční snahy lidstva o proniknutí do vesmíru neměly bezpilotní rakety žádná okna. Ale při misi Apolla 8 na Měsíc astronauti již okno měli. Zatímco se vznášeli ve vesmíru, zapůsobil na ně mocný pohled na naši Zemi. Pořídili tento působivý snímek, který upoutal pozornost celého světa. Tito astronauti zažili pocit tak silný, že dostal svůj vlastní název: efekt nadhledu (anglicky overview effect).
NASA
Při pohledu z nového úhlu se vše mění. Jeden astronaut řekl, že se všechno „zmenší na velikost, díky níž si myslíte, se vše dá zvládnout. … Tohle zvládneme! Mír na zemi – žádný problém. Takovouto energii to lidem dává, … takovouto moc.“1
Jako lidé máme jen pozemský úhel pohledu, ale Bůh má velkolepý nadhled nad celým vesmírem. Vidí vše, co stvořil, nás všechny, a je naplněn nadějí.
Je možné začít se dívat tak, jak se dívá Bůh, zatímco ještě žijeme na povrchu této planety – mít tento pocit nadhledu? Věřím, že okem víry dokážeme svůj pohled oddálit a pohlížet na sebe a svou rodinu s nadějí a radostí.
To potvrzují i písma. Moroni mluví o lidech, jejichž víra byla tak „nesmírně silná“, že „skutečně [viděli]… okem víry, a radovali se“.2
S okem upřeným na Spasitele pociťovali radost a poznali tuto pravdu: Díky Kristu bude nakonec všechno v pořádku. Vše, čeho se vy a vy a vy obáváte – to vše bude v pořádku! A ti, kteří se dívají okem víry, mohou pocítit již nyní, že to bude v pořádku.
V posledním ročníku střední školy jsem si prošla těžkým obdobím, kdy jsem nedělala moc dobrá rozhodnutí. Vzpomínám si, jak jsem viděla maminku plakat a přemýšlela jsem, zda jsem ji nezklamala. V té době jsem se obávala, že její slzy znamenají, že ve vztahu ke mně ztratila naději, a pokud nepociťuje naději, možná již není cesty zpět.
Můj tatínek však uměl lépe oddálit pohled a podívat se na věc z širší perspektivy. Ze zkušenosti se naučil, že starosti se hodně podobají lásce, ale není to totéž.3 Okem víry viděl, že všechno dopadne dobře, a jeho nadějeplný přístup mě změnil.
Když jsem dokončila střední školu a šla na BYU, tatínek mi posílal dopisy a připomínal mi, kdo jsem. Stal se mou podporou; a podporu potřebuje každý – někoho, kdo vám neříká: „Neběžíš dostatečně rychle“; naopak vám láskyplně připomíná, že to dokážete.
Tatínek byl zosobněním Lehiova snu. Stejně jako Lehi věděl, že blízké, kteří se cítí ztracení, nemáme nahánět. „Stojíte tam, kde jste, a voláte na ně. Jdete ke stromu, zůstáváte u něj, pokračujete v jedení ovoce a s úsměvem na tváři bez ustání kynete těm, jež máte rádi, a ukazujete příkladem, že pojídání ovoce přináší radost!“4
Tato představa mi pomáhá v těžkých chvílích, kdy jsem u stromu, jím ovoce a pláču, protože si dělám starosti; a ruku na srdce – jak je to užitečné? Rozhodněme se místo toho pro naději – naději v našeho Stvořitele a v sebe navzájem. To podpoří naši schopnost být lepšími, než jsme teď.
Krátce po smrti staršího Neala A. Maxwella se reportér zeptal jeho syna, co mu bude nejvíce chybět. Řekl, že večeře u jeho rodičů, protože od nich pokaždé odcházel s pocitem, že jeho otec v něj věří.
To bylo přibližně v době, kdy naše dospělé děti začaly chodit domů na nedělní večeře se svými manželskými partnery. Během týdne jsem si vytvářela seznamy toho, co bych jim mohla v neděli připomenout, jako třeba: „Možná zkus více pomáhat dětem, když jsi doma“ nebo „Hlavně nezapomínej dobře naslouchat“.
Když jsem si přečetla slova bratra Maxwella, všechny seznamy jsem zahodila a onen kritický hlas jsem umlčela, takže když jsem každý týden viděla na tu chvilku své dospělé děti, soustředila jsem se na to mnohé pozitivní, co již dělají. Když o několik let později zemřel náš nejstarší syn Ryan, byla jsem vděčná, že naše společné chvíle bývaly šťastnější a pozitivnější.
Než se setkáme s někým blízkým, můžeme si položit otázku: „Je to, co chci udělat nebo říci, užitečné, nebo zraňující?“ Naše slova jsou jednou z našich superschopností a členové rodiny jsou jako lidské tabule, které stojí před námi a říkají: „Napiš, co si o mně myslíš!“ Tato sdělení, ať již úmyslná, či neúmyslná, mají být nadějná a povzbuzující.5
Naším úkolem není učit někoho, kdo prochází těžkým obdobím, že je špatný nebo neuspokojivý. Ve vzácných případech můžeme pocítit nabádání pokárat, ale nejčastěji říkejme svým blízkým přímo i beze slov to, co touží slyšet: „Naše rodina je celistvá a úplná, protože jsi v ní i ty.“ „Budeme tě mít rádi do konce života – ať se stane cokoli.“
Někdy potřebujeme spíše empatii než rady; spíše naslouchání než napomínání; někoho, kdo naslouchá a řekne si: „Jak bych se musel cítit, abych řekl to, co právě řekl on?“
Nezapomínejme, že rodiny jsou Bohem daná laboratoř, kde vymýšlíme řešení, takže chybné kroky a mylné odhady jsou nejen možné, ale i pravděpodobné. A nebylo by zajímavé, kdybychom na konci života mohli vidět, že tyto vztahy, a i ty náročné chvíle, byly právě tím, co nám pomohlo stát se více takovými, jako je náš Spasitel? Každá náročná interakce je příležitostí naučit se milovat na hlubší úrovni – božské úrovni.6
Oddalme svůj pohled a nahlížejme na rodinné vztahy jako na mocný prostředek, jenž nám dává ponaučení, která zde máme získat, když se obracíme ke Spasiteli.
Přiznejme si, že v padlém světě neexistuje žádný způsob, jak plnit roli manželského partnera, rodiče, syna či dcery, vnoučete, mentora nebo přítele dokonale – je však milion způsobů, jak ji plnit dobře.7 Zůstávejme u onoho stromu, zakoušejme lásku Boží a dělme se o ni. Pozvedáme-li druhé kolem sebe, stoupáme společně.
Naneštěstí vzpomínka na ochutnání ovoce nestačí; musíme ho jíst znovu a znovu způsoby, které přenastaví naši optiku a dají nám nebeský nadhled – tím, že budeme otevírat písma naplněná světlem, abychom vyhnali temnotu; a budeme zůstávat na kolenou, dokud se naše ležérní modlitby nestanou mocnými. V tu chvíli se obměkčuje srdce a my začínáme vidět tak, jak vidí Bůh.
V těchto posledních dnech se možná to nejdůležitější, co máme dělat, týká našich blízkých – dobrých lidí, kteří žijí ve zlovolném světě. Naše naděje mění to, jak se vnímají a kým doopravdy jsou. A s touto optikou lásky uvidí, kým se stanou.
Avšak protivník nechce, abychom se my ani naši blízcí společně vrátili domů. A protože žijeme na planetě, která je omezena časem a konečným počtem let,8 snaží se v nás udržovat velmi reálný pocit paniky. Když je náš pohled příliš přiblížený, je těžké vidět, že náš směr je důležitější než naše rychlost.
Pamatujte: „Pokud chcete jít rychle, jděte sami. Pokud chcete dojít daleko, jděte společně.“9 Naštěstí Bůh, kterého uctíváme, není omezen časem. Vidí, kdo naši blízcí doopravdy jsou a kdo jsme doopravdy my.10 A tak má s námi trpělivost a doufá, že i my budeme mít trpělivost s druhými.
Přiznávám, že jsou chvíle, kdy mi země, náš dočasný domov, připadá jako ostrov zármutku – chvíle, kdy mám jedno oko víry a to druhé pláče.11 Znáte ten pocit?
Já ho měla v úterý.
Můžeme místo toho zaujmout postoj naplněný vírou, který má náš prorok, když slibuje zázraky v naší rodině? Když tak učiníme, vzroste naše radost, a to i tehdy, bude-li přibývat neklidu. Slibuje nám, že efekt nadhledu můžeme mít již nyní, bez ohledu na naši situaci.12
Toto oko víry představuje nyní znovuzachycení neboli odraz víry, kterou jsme měli před příchodem na tuto planetu. Překlenuje nejistotu okamžiku, což nám umožňuje „vesele [činiti] všechny věci, jež leží v naší moci; a potom… v klidu státi“.13
Je ve vašem životě právě teď něco těžkého, co podle vás nemá řešení? Bez oka víry by se mohlo zdát, že Bůh ztratil přehled; ale je to pravda?
Nebo možná máte větší strach z toho, že tímto těžkým obdobím projdete úplně sami, což by ale znamenalo, že vás Bůh opustil; ale je to pravda?
Svědčím o tom, že Spasitel má díky svému Usmíření schopnost proměnit jakoukoli noční můru, kterou procházíte, v požehnání. Slibuje nám „s nezměnitelnou smlouvou“, že když se budeme snažit Jej milovat a následovat, „všechny věci, kterými [jsme] sužováni, budou působiti společně pro dobro [naše]“.14 Všechny věci.
A protože jsme děti smlouvy, můžeme o tento nadějný pocit požádat již nyní!
Ačkoli naše rodiny nejsou dokonalé, můžeme zdokonalovat svou lásku k druhým, až se z ní stane stálý, neměnný a bezpodmínečný druh lásky – takový druh lásky, který podněcuje ke změně a umožňuje růst a návrat.
Přivést naše blízké zpět je Spasitelovým dílem. Je to Jeho úloha a Jeho načasování. A naší úlohou je poskytovat jim naději a srdce, ke kterému se mohou domů vracet. „Nemáme ani [Boží] pravomoc odsoudit, ani Jeho moc vykoupit, ale jsme oprávněni používat Jeho lásku.“15 President Nelson také učil, že druzí potřebují spíše naši lásku než odsuzování. „Potřebují pociťovat čistou lásku Ježíše Krista, která se odráží [v našich] slovech a skutcích.“16
Láska je tím, co mění srdce. Je to ten nejčistší motiv ze všech; a druzí ho mohou pociťovat. Držme se pevně těchto prorockých slov pronesených před 50 lety: „Žádný domov neselhává, ledaže se přestává snažit.“17 Je jisté, že ti, kteří milují nejvíce a nejdéle, vyhrávají!
V pozemských rodinách děláme jednoduše to, co Bůh dělá s námi – ukazujeme cestu a doufáme, že naši blízcí tím směrem půjdou s vědomím, že cestu, kterou se vydají, si vybírají sami.
A až přejdou na druhou stranu závoje a přiblíží se k oné láskyplné „přitažlivosti“ svého nebeského domova,18 věřím, že jim to bude připadat povědomé díky tomu, jakou lásku pociťovali zde.
Používejme onu optiku nadhledu a nahlížejme na lidi, které máme rádi a s nimiž žijeme, jako na své společníky na této krásné planetě.
Vy i já? To zvládneme! Můžeme vytrvat a doufat! Můžeme zůstávat u stromu, jíst ovoce s úsměvem na tváři a umožňovat světlu Kristovu v našich očích, aby se stalo něčím, na co se mohou druzí ve svých nejtemnějších chvílích spolehnout. Když v naší tváři uvidí světlo, budou k němu přitahováni. Pak bude možné, abychom jim pomohli se znovu zaměřit na samotný zdroj lásky a světla, onu jasnou a jitřní hvězdu, Ježíše Krista.19
Vydávám svědectví o tom, že toto všechno dopadne mnohem lépe, než si kdy dokážeme představit! Kéž s okem víry upřeným na Ježíše Krista vidíme, že nakonec bude vše v pořádku, a cítíme, že to bude v pořádku, již nyní. Ve jménu Ježíše Krista, amen.