Stojí za to čekat
Když jsem vstoupila s mladými ze svého sboru do chrámu Buenos Aires v Argentině, abychom prováděli křty za mrtvé, čekali jsme několik minut v recepci. Potom nás chrámoví pracovníci požádali, abychom se přemístili dál chodbou na místo, kde bylo několik židlí, a abychom tam opět počkali.
Protože byla sobota, přišlo do chrámu mnoho lidí z celé Argentiny. Čekali jsme tam dvě a půl hodiny, jen tak jsme tam mlčky seděli. Hlavou se mi začaly honit ne zrovna pěkné myšlenky: „Jak je to možné, že nás tu nechají celou tu dobu čekat? Jsem unavená, a vlastně by bylo lepší, kdybych sem dnes nešla, protože to je promarněný čas.“
Vstala jsem a začala jsem přecházet po chodbě. Brzy přišel jeden z pracovníků a řekl: „Mladí přátelé, nebuďte prosím netrpěliví. Vím, že tu čekáte dlouho, ale víte, co? V duchovním světě čekají miliony lidí na tuto chvíli celá staletí, a mohu vás ujistit, že se nemohou dočkat, až na ně přijde řada. Bratří křtí a konfirmují, a nemohou toho již dělat více než to, co dělají.“
Když řekl tato slova, zastyděla jsem se. Uvědomila jsem si, že jsem byla sobecká, protože jsem nechtěla věnovat pár hodin těm lidem, kteří čekali dlouhá léta a kteří neměli tu možnost, kterou jsem měla já – slyšet o pravé Církvi a být pokřtěni na zemi.
Pracovník vyšel opět a začal vyvolávat jména z našeho sboru. Jedna sestra nám dávala bílé oblečení, které nám více nebo méně sedělo. Když jsme se oblékly, stáhla nám vlasy dozadu a svázala je bílou stužkou.
Pak jsme šly bosé k lavicím v křtitelnici. Koberce byly tak měkké a vysoké, že nám připadalo, jako bychom ani nešly po zemi.
Když jsem přišla na řadu, byla jsem nervózní, jako by to byl den mého vlastního křtu. Ale pracovníci byli tak milí a trpěliví, s každým z nás, že to bylo až neuvěřitelné.
Když jsem vyšla z křtitelnice, jedna sestra na mě čekala s velkým bílým ručníkem a širokým úsměvem. Převlékla jsem se a šla jsem do místnosti, kde jsem byla konfirmována. Tatáž sestra, která mi dala ručník, šla se mnou a poděkovala mi, že jsem ochotná pracovat na Pánově díle.
Když jsem odcházela z chrámu, uvědomila jsem si, že to byl nejlepší zážitek mého života. Chrám je svaté místo a je tam Pánův Duch, který řídí Jeho velkolepé dílo. Stojí to za jakkoli dlouhé čekání.
Ilustrace John Zamudio