Přišli jsme si prohlédnout chrám

Rees Bandley, Utah, USA

Jednoho podzimního dne jsem jako chrámový pracovník sloužil v chrámu Salt Lake, když do něj vstoupil mladý muž se svými kamarády, jejichž oblečení bylo pro chrámové uctívání zjevně nevhodné.

„Přišli jsme si prohlédnout chrám,“ řekl mladý muž.

„A máte doporučení?“ zeptal jsem se.

Mladý muž se na chvíli zamyslel. Poté řekl: „Ano. Moje matka má kamarádku v Minnesotě, která je mormonka. A ta nám doporučila, abychom si šli prohlédnout chrám.“

Pocítil jsem vnuknutí, že mám tyto mladé lidi vzít stranou a promluvit si s nimi. Onen mladý muž se jmenoval Lars. Vysvětlil jsem mu, že by nejenom mohl chodit do chrámu, ale že také Nebeský Otec chce, aby sem chodil. Řekl jsem Larsovi, že se nejprve musí připravit, a vysvětlil jsem mu, jak to má udělat.

V té době jsem byl v Církvi aktivní teprve krátkou dobu. Sloužil jsem na misii, ale později jsem Církev opustil, protože mě pohltil zábavní průmysl a začal jsem brát drogy a pít alkohol. Myslel jsem si, že moje rodina bude z mé kariéry a z mého bohatství nadšená, ale mou matku nic z toho nezajímalo. Místo toho pokaždé napsala mé jméno na modlitební seznam v chrámu, což mě vždy rozhněvalo.

Žena, se kterou jsem se oženil, Církev opustila také. V době, kdy se naše osmiletá dcera Tori začala vyptávat na Ježíše Krista, jsme byli duchovně úplně na dně. Navzdory své službě na misii jsem si nedokázal vzpomenout na nic, co by se týkalo Spasitele.

Řekl jsem Tori: „Existují lidé, kteří jsou způsobilí k tomu, aby o Ježíšovi učili. Co kdyby sis promluvila s nimi?“

O několik dní později zaklepaly na naše dveře dvě sestry misionářky. Tori je pozvala dál a začala s nimi mít diskuse. Když jsem je ve vedlejší místnosti tajně poslouchal, slyšel jsem, že sestry učí nauky, které, jak mi připadalo, jsou pravdivé.

Po třetí diskusi se jedna ze sester Tori zeptala: „Chtěla bys být pokřtěná?“

„Ano,“ odpověděla.

„Bude tě křtít tvůj tatínek?“

Na shromáždění jsem nebyl 20 let, ale věděl jsem, že můj život se brzy změní. Byl jsem u několika posledních diskusí, začali jsme chodit na shromáždění a s manželkou jsme měli schůzku s biskupem. Když jsem činil pokání, rozhodl jsem se, že musím udělat všechno pro to, abych nahradil všechny ty roky, které jsem ztratil. Změnil jsem zaměstnání, zveleboval jsem své povolání v Církvi, byl jsem připečetěn ke své ženě a dceři a stal se chrámovým pracovníkem. Díky tomu jsem věděl, že se i zvědavá skupinka mladých lidí může stát způsobilá ke vstupu do chrámu.

Příští rok na jaře mi Lars napsal dopis, ve kterém mi děkoval za to, že jsem mu vysvětlil skutečný význam chrámového doporučení. „Naučil jsem se o chrámovém doporučení ještě něco dalšího,“ napsal. „Byl jsem totiž pokřtěn a v lednu jsem obdržel své vlastní doporučení!“ Když jsem si prohlížel přiloženou fotografii, na které byl v bílém křestním oblečení společně s misionáři, kteří ho učili, zalily se mi oči slzami.

Moje cesta zpět do chrámu byla pozoruhodná a zpráva o Larsově cestě byla úžasným požehnáním, které mi připomnělo, jak můžeme my všichni v dobrém ovlivňovat život druhých.