Poselství Prvního předsednictva
Nacházejme sílu prostřednictvím poslušnosti
V dnešním světě je kladen důraz na mladé. Každý chce vypadat mladě, cítit se mladě a být mladý. Skutečností je, že jsou každoročně vydávány obrovské sumy peněz na výrobky, o nichž se lidé domnívají, že obnoví jejich mladistvý vzhled. Mohli bychom si položit otázku: „Je dnešní úsilí naší generace uchovat si mládí něčím novým?“ K tomu, abychom našli odpověď, stačí, abychom se podívali do učebnic historie.
Před staletími, ve velkém období výzkumných cest, byly připravovány a vysílány expedice a lodě obsazené smělou posádkou vyhledávající dobrodružství a vydávaly se na nezmapovaná moře, aby hledali doslova pramen mládí. Tehdejší legenda vzbuzovala naději, že v dalekém neznámu se nachází kouzelný pramen obsahující nejčistší vodu, a že to jediné, co člověk musí dělat, aby znovu nabyl vitality mládí a aby si tuto sílu uchoval, je pít zhluboka vodu prýštící z tohoto pramene.
Ponce de León, který se plavil s Kolumbem, podnikl další průzkumné plavby a s neochvějnou vírou v tuto legendu, že tento elixír mládí lze nalézt, prohledával Bahamy a Karibskou oblast. Jeho úsilí, stejně jako úsilí mnoha dalších, nevedlo k žádnému takovému objevu, neboť v božském plánu našeho Boha vstupujeme do smrtelné existence, abychom zakusili mládí jen jednou.
Pramen pravdy
I když neexistuje žádný pramen mládí, který by mělo smysl hledat, existuje jiný pramen obsahující vzácnou vodu, a to vodu věčného života. Je to pramen pravdy.
Jeden básník, když psal tyto nesmrtelné řádky, vystihl skutečný význam hledání pravdy:
Ó, čím je pro nás pravda, řekni mi!
Lidstvu je největší odměnou.
Jdi hledat ji v hlubině, k výškám se pni.
Běž, ó člověče vznešený, běž, přijmi ji,
pravdou plň duši svou šlechetnou…
Tak co pravda je, řekni, jaká je?
Žádná moc nikdy ji nezlomí.
Kdyby nebesa zmizela, rozpukla zem,
pravda, jako základ všeho, zůstane zde.
Pravda, ta nikdy se nezmění.1
Ve zjevení daném skrze Proroka Josepha Smitha v květnu 1833 v Kirtlandu ve státě Ohio Pán prohlásil:
„Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou;…
Duch pravdy je od Boha… On [Ježíš] obdržel plnost pravdy…;
A žádný člověk nezískává plnost, pokud nezachovává přikázání jeho.
Ten, kdo zachovává přikázání jeho, získává pravdu a světlo, až je oslaven v pravdě a zná všechny věci.“2
V tomto osvíceném věku, kdy byla znovuzřízena plnost evangelia, není nutné, abychom, vy nebo já, při hledání pramene pravdy pluli po nezmapovaných mořích nebo cestovali nevyznačenými cestami. Protože milující Nebeský Otec nám stanovil směr a poskytl nám bezpečnou mapu – poslušnost!
Jeho zjevené slovo jasně popisuje požehnání, která přináší poslušnost, a nevyhnutelnou bolest a zoufalství, jež provázejí poutníka, který kráčí po zakázaných cestách hříchu a omylu. Samuel odvážně prohlásil k pokolení, které bylo charakterizováno tradicí zvířecí oběti: „Poslouchati lépe jest, nežli obětovati, a ku poslušenství státi, nežli tuk skopců přinášeti.“3
Proroci, dávní i novodobí, poznali sílu, která přichází prostřednictvím poslušnosti. Vzpomeňte si na Nefiho: „Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán.“4 Nebo na Mormonův překrásný popis síly, kterou měli synové Mosiášovi:
„Zesílili v poznání pravdy; neboť to byli muži zdravého rozumu a zkoumali pilně písma, aby znali slovo Boží.
Ale to není vše; věnovali se velice modlitbě a půstu; tudíž měli ducha proroctví a ducha zjevení, a když učili, učili s mocí a pravomocí Boží.“5
Dodržujte přikázání
President David O. McKay (1873–1970) v jednom ze svých úvodních poselství ke členům Církve na generální konferenci nám dal velmi jednoduše, ale přesto velmi mocně, pokyn určený pro naši dobu: „Dodržujte přikázání Boží.“6
To bylo hlavní myšlenkou Spasitelova poselství, když prohlásil: „Neboť všichni, kteří chtějí míti požehnání z rukou mých, se budou říditi zákonem, jenž byl určen pro ona požehnání, a podmínkami jeho, jak byly ustanoveny před založením světa.“7
Skutky samotného Mistra potvrzují důvěryhodnost Jeho slov. Ryzí lásku k Bohu projevoval tím, že žil dokonalým životem, a tím, že ctil své posvátné poslání. Nikdy nebyl domýšlivý. Nikdy se nepozvedal v pýše. Nikdy nebyl neloajální. Vždy byl pokorný. Vždy byl upřímný. Vždy byl pravdivý.
Ačkoli byl pokoušen mistrem klamu, a to ďáblem; ačkoli byl fyzicky oslaben půstem trvajícím 40 dní a 40 nocí, a „potom zlačněl“; přesto, když Mu ten zlý činil ty nejlákavější a nejsvůdnější návrhy, Ježíš nám dal božský příklad poslušnosti tím, že se odmítl odchýlit od toho, o čem věděl, že je správné.8
Když čelil utrpení v Getsemanech, kde trpěl takovou bolestí, že Jeho pot byl jako velké krůpěje krve kanoucí na zem, ztělesnil poslušného Syna řka: „Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se.“9
Ježíš řekl v Galileji Petrovi: „Poď za mnou.“ Filip dostal tentýž pokyn: „Poď za mnou.“ A celníku Lévímu, který seděl a vybíral daně, se dostalo téhož pokynu: „Poď za mnou.“ Dokonce i ten, který za Ním přiběhl, ten, který byl velmi bohatý, uslyšel slova: „Následuj mne.“10 A vám i mně týmž hlasem tentýž Ježíš říká: „Následuj mne.“ Jsme ochotni uposlechnout?
Poslušnost je charakteristickou vlastností proroků, máme si ale uvědomit, že tento zdroj síly je dnes dostupný i nám.
Novodobý příklad
Jedním z těch, kteří se dobře naučili lekci poslušnosti a kteří nalezli pramen pravdy, byl jeden laskavý a upřímný muž, jenž byl chudý a žil ve skromných poměrech. Do Církve vstoupil v Evropě, a protože pilně šetřil a přinášel oběti, mohl se odstěhovat do Severní Ameriky – do nové země, kde se mluví cizí řečí, kde jsou odlišné zvyky, ale kde je tatáž Církev pod vedením téhož Pána, jemuž důvěřoval a jehož byl poslušen. Stal se presidentem odbočky pro stádečko Svatých, kteří vzdorovali mnoha obtížím v poněkud nepřátelském městě. Řídil se programem Církve, přestože členů bylo málo a úkolů mnoho. Dával členům své odbočky příklad, který byl skutečně podobný příkladu Kristovu, a oni mu opláceli láskou, jakou lze vidět jen zřídka.
Na živobytí si vydělával rukama jako řemeslník. Jeho prostředky byly omezené, ale vždy platil plný desátek a přispíval i jinak. Ve své malé odbočce založil misionářský fond, a někdy po celé měsíce byl jediným, kdo do něj přispíval. Když byli ve městě misionáři, živil je, a nikdy od něj neodešli bez nějakého hmatatelného příspěvku pro jejich dílo a blaho. Členové Církve, kteří byli z daleka a projížděli jeho městem a kteří navštívili jeho odbočku, se vždy setkali s jeho pohostinností a s vřelostí jeho ducha, a když odcházeli, věděli, že se setkali s neobyčejným mužem, s jedním z Pánových poslušných služebníků.
Ti, kteří mu předsedali, se těšili jeho hluboké úctě a jeho mimořádné péči. Pro něho to byli vyslanci Páně; dbal na to, aby měli pohodlí, a obzvláště usilovně se modlil – a to často – za jejich blaho. Jednoho sabatního dne navštívilo několik vedoucích jeho odbočku a při různých shromážděních a při návštěvách členů se s ním zúčastnili alespoň tuctu modliteb. Na konci dne ho vedoucí opouštěli s pocitem osvěžení a duchovního povznesení, což jim uchovávalo radostnou náladu během čtyřhodinové cesty v zimním počasí a což nyní, po mnoha letech, když na ten den vzpomínají, zahřívá ducha a oživuje srdce.
Učení a zkušení muži vyhledávali tohoto pokorného a neučeného muže Božího a považovali za štěstí, když s ním nějakou dobu mohli strávit. Vypadal obyčejně; jeho angličtina byla lámaná a poněkud obtížně srozumitelná; jeho domov byl prostý. Neměl auto ani televizi. Nenapsal žádné knihy a nekázal žádná vybroušená kázání ani nedělal nic z toho, čemu svět obvykle věnuje pozornost. Přesto k jeho dveřím přicházeli ti, kteří byli věrní. Proč? Protože si přáli napít se z jeho pramene pravdy. Neoceňovali ani tak to, co říkal, jako to, co dělal, neoceňovali ani tak obsah proslovů, které kázal, ale sílu života, který vedl.
Ten, kdo věděl, že tento chudý muž Pánu odevzdává důsledně a radostně přinejmenším dvojnásobný desátek, získal jasnější náhled na pravý význam desátku. Ten, kdo viděl, jak přisluhuje hladovějícím a jak poskytuje přístřeší cizincům, věděl, že dělá to, co by dělal Mistr. Modlit se s ním a pociťovat jeho důvěru v božskou pomoc znamenalo zažít nový prostředek komunikace.
S jistotou bychom o něm mohli říci, že dodržoval to přední a veliké přikázání i to druhé, které je mu podobné,11 a že jeho nitro bylo plné pravé lásky vůči všem lidem, že ctnost zdobila jeho myšlenky neustále, a že tudíž jeho sebedůvěra v přítomnosti Boží rostla.12
Tento muž zářil dobrotou a vyzařoval spravedlivost. Jeho síla pramenila z poslušnosti.
Sílu, kterou dnes tak usilovně hledáme, abychom čelili překážkám složitého a měnícího se světa, můžeme získat, když se statečně a s neochvějnou odvahou postavíme a s Jozuem prohlásíme: „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“13
Vlevo: foto Matthew Reier; Obraz Krista, Heinrich Hofmann, použito s laskavým svolením C. Harrison Conroy Co.; vpravo: ilustrace Jerry Thompson
Detail obrazu Kristus povolává Petra a Ondřeje, James Taylor Haywood, použito s laskavým svolením Církevního historického muzea