Udržitelné společnosti
Bude-li dostatek z nás a dostatek z našich bližních usilovat o to, abychom se v životě řídili podle Boží pravdy, pak bude hojnost morálních hodnot potřebných pro každou společnost.
Jak nádherně zpíval sbor o nádherném Spasiteli!
V roce 2015 přijala Organizace spojených národů program s názvem „Agenda pro udržitelný rozvoj 2030“. Byl popsán jako „společný plán k zajištění míru a blahobytu pro lidi i planetu, a to nyní i v budoucnu.“ Agenda pro udržitelný rozvoj obsahuje 17 cílů, jichž má být do roku 2030 dosaženo, jako například: konec chudoby, konec hladu, kvalitní vzdělání, rovnost mužů a žen, pitná voda a kanalizace a důstojná práce. 1
Myšlenka udržitelného rozvoje je zajímavá a důležitá. Ještě naléhavější je však širší otázka udržitelných společností. Na jakých základech stojí vzkvétající společnost, která mezi svými členy podporuje štěstí, pokrok, mír a blahobyt? Písma zaznamenávají alespoň dvě takovéto prosperující společnosti. Čemu se od nich můžeme naučit?
V dávných dobách kázal veliký patriarcha a prorok Enoch o spravedlivosti a „postavil město, jež bylo nazváno Město Svatosti, a to Sion“. 2 Záznam říká, že „Pán nazval lid svůj Sionem, protože byli jednoho srdce a jedné mysli a přebývali ve spravedlivosti; a nebylo žádných chudých mezi nimi“. 3
„A Pán požehnal zemi, a oni byli požehnaní na horách a na vysokých místech a vzkvétali.“ 4
V prvním a druhém století nám poskytují další vynikající příklad vzkvétající společnosti národy na západní polokouli známé jako Nefité a Lamanité. Následovali pozoruhodnou službu, kterou mezi nimi vykonal vzkříšený Spasitel, a „kráčeli podle přikázání, která obdrželi od svého Pána a svého Boha, pokračujíce v půstu a v modlitbě a v častých shromážděních, aby se jak modlili, tak aby slyšeli slovo Páně. …
A nebylo žádné závisti ani rozbrojů ani nepokojů ani smilstva ani lží ani vraždění ani žádného druhu nestoudnosti; a zajisté nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží.“ 5
Společnosti v těchto dvou příkladech čerpaly sílu z požehnání nebe, která pramenila z jejich příkladné oddanosti dvěma velikým přikázáním: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své“ a „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. 6 Byli poslušni vůči Bohu v osobním životě a starali se navzájem o své fyzické a duchovní blaho. Slovy Nauky a smluv se jednalo o společnosti, kde „každý člověk [usiloval] o blaho bližního svého a [činil] všechny věci s okem upřeným na slávu Boží“. 7
Naneštěstí, jak dnes dopoledne poznamenal starší Quentin L. Cook, ideální společnost popsaná ve 4. Nefim v Knize Mormonově nepřetrvala déle než dvě staletí. Udržitelnost není zaručena, a tak může vzkvétající společnost po čase čekat pád, zřekne-li se hlavních hodnot, které zajišťují její mír a prosperitu. V tomto případě lidé podlehli pokušením ďábla a „počali se rozdělovati do tříd; a počali si pro sebe budovati církve, aby dosahovali zisku, a počali popírati pravou církev Kristovu“. 8
„A stalo se, že když tři sta let uplynulo, lid Nefiův, stejně jako Lamanité, se stal nesmírně zlovolným, jeden jako druhý.“ 9
Do konce dalšího století miliony z nich zahynuly v bratrovražedných válkách a jejich kdysi harmonický národ se rozpadl na soupeřící kmeny.
Zamyslíme-li se nad tímto a dalšími příklady kdysi vzkvétajících společností, které se později zhroutily, lze podle mě bezpečně říci, že když se lidé odvrátí od smyslu pro odpovědnost vůči Bohu a začnou místo toho důvěřovat v „rámě těla“, čeká je katastrofa. Vkládat důvěru v rámě těla znamená ignorovat Tvůrce lidských práv a lidské důstojnosti a klást nejvyšší prioritu na bohatství, moc a chválu světa (a přitom se často vysmívat a ztrpčovat život těm, kteří se řídí odlišnými měřítky). Lidé z udržitelných společností naproti tomu usilují o to, jak řekl král Beniamin, aby rostli „v poznání slávy toho, který [je] stvořil, neboli v poznání toho, co je spravedlné a pravdivé“. 10
Instituce rodiny a náboženství hrají klíčovou roli v procesu, jímž si jak jednotlivci, tak společenství osvojují hodnoty, jež jsou oporou trvalé společnosti. K těmto hodnotám, jež jsou zakořeněny v písmech, patří mimo jiné bezúhonnost, přijímání odpovědnosti a ochota ji nést, soucit, manželství a manželská věrnost, úcta k druhým a k jejich majetku, služba a nutnost a důstojnost práce.
Redaktor Gerard Baker napsal začátkem roku sloupek do novin Wall Street Journal, v němž vzdal čest svému otci Fredericku Bakerovi u příležitosti jeho stých narozenin. Baker se zamýšlel nad důvody otcovy dlouhověkosti, ale pak dodal:
„I když snad všichni toužíme znát tajemství dlouhého života, často mívám pocit, že by bylo lepší se více věnovat tomu, jak vést dobrý život, bez ohledu na čas, jenž nám je vyměřen. A zde se domnívám, že otcovo tajemství znám.
V době, z níž pochází, se život definoval v první řadě povinnostmi, a ne nároky; a zodpovědnostmi vůči společnosti, a ne osobními výhodami. Prvořadou hybnou zásadou byl v jeho století smysl pro povinnost – vůči rodině, Bohu a zemi.
V éře, jíž dominují pozůstatky rozvrácených rodin, byl můj otec své ženě oddaným manželem po dobu 46 let a byl svědomitým otcem šesti dětí. Nikdy se rodině více nevěnoval a nikdy nebyl tak nepostradatelný, jako když rodiče utrpěli nepředstavitelnou tragédii ztráty dítěte. …
A v éře, kdy se z náboženství stává čím dál tím větší zvláštnost, můj otec žije jako oddaný a věrný katolík, s neotřesitelnou vírou v Kristova zaslíbení. Někdy si vskutku myslím, že žije tak dlouho, protože je připraven na smrt lépe než kdokoli jiný, koho znám.
Jsem šťastný člověk – požehnán dobrým vzděláním, svou skvělou rodinou a světskými úspěchy, které jsem si nezasloužil. Ale veškerá má hrdost a vděk jsou zastíněny hrdostí a vděkem, jež pociťuji vůči muži, který se bez povyku a dramatičnosti, bez očekávání odměny, či snad jen uznání, věnuje – už sto let – prostým povinnostem, závazkům – a v konečném důsledku i radostem – ctnostného života.“ 11
Důležitost náboženství a náboženské víry, jak ji chápou mnohé národy, v posledních letech poklesla. Stále více lidí má za to, že víra v Boha a oddanost vůči Němu nejsou pro morální bezúhonnost jednotlivců ani společnosti v dnešním světě zapotřebí. 12 Asi se všichni shodneme, že ti, kteří nemají žádné náboženské vyznání, mohou být – a často i jsou – dobří a morální lidé. Neshodneme se však na tom, že k tomu dochází bez božského vlivu. Mám na mysli Světlo Kristovo. Spasitel řekl: „Já jsem to pravé světlo, jež osvěcuje každého člověka, jenž přichází do světa.“ 13 Každý muž, žena i dítě všech vyznání, kdekoli a kdykoli, jsou, ať již si to uvědomují, či neuvědomují, naplněni Světlem Kristovým, a proto vnímají, co je dobré, a co špatné, což nazýváme svědomím. 14
Když však sekularizace odděluje osobní a občanské hodnoty od smyslu pro odpovědnost vůči Bohu, odřezává tím rostlinu od jejích kořenů. Pouhé spoléhání na kulturu a tradice nebude k zachování hodnot ve společnosti stačit. Nebude-li mít člověk vyššího boha než sám sebe a nebude-li usilovat o žádné větší dobro než o uspokojení svých chutí a preferencí, důsledky se dříve nebo později projeví.
Například společnost, v níž je souhlas jednotlivce jediným omezením sexuální aktivity, je společností v rozkladu. Smilstvo, promiskuita, děti narozené mimo manželský svazek 15 a dobrovolná interrupce patří k hořkým plodům, jež vyrůstají z probíhající sexuální revoluce. K následným dopadům, jež působí proti udržitelnosti zdravé společnosti, se řadí stoupající počet dětí vychovávaných v chudobě a bez pozitivního vlivu otce, někdy i po více generací; ženy, jež samy nesou zodpovědnosti, o něž by se měly s někým dělit; a nebo vzdělávání trpící vážnými nedostatky, neboť školy – stejně jako jiné instituce – mají za úkol kompenzovat selhání v domově. 16 K těmto sociálně patologickým jevům je třeba přičíst nesčetné případy osobního zármutku a zoufalství – duševní a citovou zkázu, jež postihuje jak viníky, tak nevinné.
Nefi říká:
„Běda tomu, kdo poslouchá předpisy lidí a zapírá moc Boží a dar Ducha Svatého! …
Běda všem těm, kteří se třesou a jsou rozhněváni pro pravdu Boží!“ 17
Naproti tomu naše radostné poselství určené našim dětem a celému lidstvu zní, že „pravda Boží“ poukazuje na lepší cestu neboli, slovy Pavla, „vyšší cestu“ 18 – na cestu k osobnímu štěstí a společenskému blahu nyní a k věčnému pokoji a radosti ve světě příštím.
Jako pravda Boží se označují základní pravdy, na nichž stojí Boží plán štěstí pro Jeho děti. Těmito pravdami je to, že Bůh žije; že je to Nebeský Otec našeho ducha; že nám dává jako výraz lásky k nám přikázání, která vedou k plnosti radosti po Jeho boku; že Ježíš Kristus je Syn Boží a náš Vykupitel; že trpěl a činit pokání; že vstal z mrtvých, čímž uskutečnil vzkříšení veškerého lidstva; a že před Ním všichni staneme, abychom byli souzeni, to jest abychom vydali počet ze svého života. 19
V devátém roce období, které se v Knize Mormonově označuje jako „vláda soudců“, se prorok Alma vzdal své funkce hlavního soudce, aby věnoval veškerý čas vedení Církve. Jeho záměrem bylo vypořádat se s pýchou, pronásledováním a chamtivostí, jež se šířily mezi lidmi, a obzvláště mezi členy Církve. 20 Starší Stephen D. Nadauld poznamenal: „[Almovým] inspirovaným rozhodnutím nebylo trávit více času pokusy vytvořit a prosadit více pravidel k nápravě chování lidí, ale promlouvat k nim slovo Boží, učit nauce a docílit toho, aby je jejich porozumění plánu vykoupení dovedlo ke změně chování.“ 21
Jako bližní a spoluobčané můžeme udělat mnohé, abychom přispěli k udržitelnosti a úspěchu společnosti, v níž žijeme, a naší jistě nejhlavnější a nejtrvalejší službou bude to, že budeme učit pravdám neoddělitelně spjatým s velikým Božím plánem vykoupení a žít podle nich. Vyjádřeno slovy náboženské písně:
S vírou svých otců můžeme
k nepřátelům též lásku mít.
A příkladem být pro druhé,
jak laskavě a ctnostně žít. 22
Bude-li dostatek z nás a dostatek z našich bližních usilovat o to, abychom se rozhodovali a v životě se řídili podle Boží pravdy, pak bude hojnost morálních hodnot potřebných pro každou společnost.
Náš Nebeský Otec dal díky své lásce svého Jednorozeného Syna, Ježíše Krista, abychom mohli mít věčný život. 23
„[Ježíš Kristus] nečiní ničeho, kromě toho, co je pro dobro světa; neboť on miluje svět, dokonce tak, že položí svůj vlastní život, aby mohl přitáhnouti všechny lidi k sobě. Pročež, nepřikazuje nikomu, aby se nepodílel na spasení jeho.
Vizte, volá k někomu řka: Odstup ode mne? Vizte, pravím vám: Nikoli; ale praví: Pojďte ke mně, vy všechny končiny země, kupujte mléko a med bez peněz a bez ceny.“ 24
Toto prohlašujeme „s vážností srdce, v duchu mírnosti“ 25 a ve jménu Ježíše Krista, amen.