Kapitola 9

Vzácný dar svědectví

„Hovoříme různými jazyky. Žijeme v rozmanitých podmínkách. Ale v srdci každého z nás pulzuje společné svědectví.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

„Mé nejranější pocity, které si pamatuji,“ řekl president Gordon B. Hinckley, „pocházejí z doby, kdy jsem byl velmi malý chlapec. Plakal jsem kvůli bolesti v uchu. … Matka připravila sáček s kuchyňskou solí a dala ho ohřát na kamna. Otec mi jemně položil ruce na hlavu a dal mi požehnání, v němž vyhnal bolest a nemoc pravomocí Melchisedechova kněžství a ve jménu Ježíše Krista. Pak mě vzal něžně do náruče a položil mi na ucho pytlík s teplou solí. Bolest se zmírnila a ustoupila. Usnul jsem v bezpečí otcova objetí. Jak jsem usínal, plynula mi myslí slova jeho požehnání. To je má nejranější vzpomínka na použití pravomoci kněžství ve jménu Páně.

Později během mládí jsme s bratrem v zimě spali v nevytápěném pokoji. … Než jsme skočili do teplé postele, poklekli jsme k modlitbě. Bylo to vyjádření prosté vděčnosti. … Vzpomínám si, jak jsem řekl amen a skočil jsem do postele, přitáhl si přikrývku ke krku a přemýšlel o tom, co jsem právě udělal – mluvil jsem ke svému Otci v nebi ve jménu Jeho Syna. Neměl jsem příliš velkou znalost evangelia. Ale v rozhovorech s nebem v Pánu Ježíši a skrze Něho zazníval jakýsi pokoj a bezpečí. …

Toto svědectví rostlo v mém srdci, když jsem jako misionář četl Nový zákon a Knihu Mormonovu, která o Pánovi přinesla další svědectví. Tato znalost vycházející ze zodpovězených modliteb mého dětství se stala základem mého života. Od té doby má víra vzrostla mnohem více. Stal jsem se Jeho apoštolem, pověřeným činit Jeho vůli a učit Jeho slovu. Stal jsem se Jeho svědkem světu.“¹

Jako Svatí posledních dnů jsme sjednoceni ve svém svědectví o Ježíši Kristu.

Učení Gordona B. Hinckleyho

Svědectví je velikou silou Církve a pramenem víry a aktivity.

Stali jsme se podobni velké rodině, která se šíří po celém rozlehlém světě. Hovoříme různými jazyky. Žijeme v rozmanitých podmínkách. Ale v srdci každého z nás pulzuje společné svědectví: Vy i já víme, že Bůh žije a že je u kormidla tohoto svého svatého díla. Víme, že Ježíš je náš Vykupitel, který stojí v čele této Církve, jež nese Jeho jméno. Víme, že Joseph Smith byl prorok a je prorok, který stojí v čele této dispensace plnosti časů. Víme, že na Jeho hlavu bylo znovuzřízeno kněžství a že v dnešní době přichází až k nám v nepřerušené linii. Víme, že Kniha Mormonova je pravdivým svědectvím o božskosti Pána Ježíše Krista a o tom, že skutečně žije.²

To, čemu říkáme svědectví, je velikou silou Církve. Je pramenem víry a aktivity. … Je stejně reálné a mocné jako jakákoli jiná síla na zemi. Pán ho popsal v rozhovoru s Nikodémem, když řekl: „Vítr, kam chce věje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a kam jde. Takť jest každý, kdo se z Ducha narodil.“ (Jan 3:8.) To, čemu říkáme svědectví, je obtížné definovat, avšak jeho plody jsou jasně zřetelné. Je to Svatý Duch, který skrze nás svědčí.³

Svědectví je tichý, povzbudivý hlas, který nás podporuje, když kráčíme s vírou, a pobízí nás k činům.

Osobní svědectví je činitel, který obrací lidi v jejich životě, když přicházejí do této Církve. Je to prvek, který motivuje členy, aby se ve službě Pánu vzdali všeho. Je to ten tichý, povzbudivý hlas, jenž bez ustání podporuje ty, kteří s vírou kráčejí až k posledním dnům svého života.

Je to něco tajemného a úžasného, dar od Boha člověku. Když je někdo povolán sloužit, bohatství nebo chudoba pro něj nic neznamenají. Toto svědectví, jež přebývá v srdci našich členů, motivuje k naléhavé zodpovědnosti. Mají ho lidé mladší i starší. Má ho student semináře, misionář, biskup a president kůlu, president misie, sestra z Pomocného sdružení i každá generální autorita. Slyšíme ho od těch, kteří nezastávají žádný jiný úřad než ten, že jsou členy Církve. Spočívá v něm duch tohoto díla. Svědectví pohání na celém světě Pánovo dílo kupředu. Pobízí k činům. Vyžaduje, abychom dělali to, o co jsme požádáni. Přináší s sebou ujištění, že život má smysl, že některé věci jsou daleko důležitější než jiné, že jsme na věčné pouti a že se zodpovídáme Bohu. …

Je to tento faktor, zpočátku slabý a poněkud nejasný, který každého zájemce pohání směrem k obrácení. Každého obráceného posunuje k jistotě víry. …

Všude, kde je Církev zorganizována, je cítit její moc. Stojíme na nohou a říkáme, že víme. … Tím jednoduchým faktem je, že skutečně víme, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus a že toto je Jejich věc a Jejich království. Slova zní jednoduše, vyjádření vychází ze srdce. Svědectví funguje všude, kde je Církev zorganizována, kde misionáři učí evangeliu, kde se členové dělí o svoji víru.

Je to něco, co nelze vyvrátit. Oponenti mohou do nekonečna citovat písma a přít se o nauku. Mohou být chytří a přesvědčiví. Ale když někdo řekne „vím“, už nelze dále argumentovat. Možná to nepřijmou, ale kdo může vyvrátit nebo popřít tichý hlas vnitřní duše, který přináší osobní přesvědčení?⁴

„Světlo do našeho života“

[David Castañeda], jeho manželka Tomasa a jejich děti žili na malém vyprahlém a zchátralém ranči nedaleko Torreónu [v Mexiku]. Měli 30 slepic, dvě prasata a jednoho hubeného koně. Slepice snášely několik vajec, z nichž rodina žila a za která mohla občas utržit nějaké peso. Žili v bídě. Pak je navštívili misionáři. Sestra Castañedová řekla: „Sňali nám klapky z očí a přinesli nám do života světlo. Nevěděli jsme nic o Ježíši Kristu. Nevěděli jsme nic o Bohu, dokud nepřišli.“

Ona se učila ve škole dva roky, on nikdy. Starší je učili a oni byli nakonec pokřtěni. … Postupně si vybudovali prosperující firmu, v níž pracoval otec se svými pěti syny. S jednoduchou vírou platili desátek. Vložili důvěru v Pána. Žili podle evangelia. Sloužili všude, kde byli povoláni. Čtyři z jejich synů a tři z jejich dcer sloužili na misii. … Kritici se jim posmívají. Na to odpovídají svědectvím o Pánově moci ve svém životě.

Díky jejich vlivu vstoupilo do Církve kolem 200 členů jejich rodiny a přátel. Více než 30 synů a dcer této rodiny a jejich přátel sloužilo na misii. Darovali pozemek, na němž dnes stojí kaple.

Děti, nyní již dospělé, a jejich rodiče se střídají a každý měsíc jezdí do Mexico City pracovat v chrámu. Jsou živoucím svědectvím o velké moci tohoto Pánova díla pozvedat lidi a měnit je. Jsou typickým příkladem tisíců a tisíců dalších po celém světě, kteří prožívají zázrak mormonismu, když do jejich života vstupuje svědectví o božskosti tohoto díla.⁵

„Není snad [evangelium] pravdivé? Na čem jiném tedy záleží?“

Jednou jsem se setkal s důstojníkem námořnictva, který pocházel z daleké země. Byl to skvělý mladý muž, jenž byl vyslán do Spojených států k dalšímu výcviku. Někteří z jeho přátel v Americkém námořnictvu, jejichž chování ho zaujalo, se s ním na jeho žádost podělili o své náboženské přesvědčení. Nebyl křesťanem, ale zajímal se. Řekli mu o Spasiteli světa, Ježíši Kristu, který se narodil v Betlémě a který položil život za celé lidstvo. Řekli mu o tom, jak se Bůh, Věčný Otec, a vzkříšený Pán zjevili chlapci Josephu Smithovi. Hovořili o novodobých prorocích. Učili ho Mistrovu evangeliu. Jeho srdce se dotkl Duch a on se dal pokřtít.

Seznámili jsme se těsně předtím, než se měl vrátit do rodné země. Hovořili jsme o tom všem a pak jsem řekl: „Vaši krajané nejsou křesťané. Co se stane, až se vrátíte domů jako křesťan, a dokonce jako mormonský křesťan?“

Jeho tvář se zasmušila a odpověděl: „Moje rodina bude zklamaná. Asi mě vydědí a budou považovat za mrtvého. Pokud jde o mou budoucnost a kariéru, všechny příležitosti mohou být předem vyloučené.“

Zeptal jsem se: „Jste ochoten zaplatit za evangelium tak vysokou cenu?“

V jeho pohledné snědé tváři se zaleskly tmavé oči, zvlhlé slzami, a on odpověděl: „Není snad pravdivé?“

Zastyděl jsem se za svou otázku a odvětil jsem: „Ano, je pravdivé.“

Načež řekl: „Na čem jiném tedy záleží?“

Rád bych tyto otázky položil i vám: „Není snad [evangelium] pravdivé? Na čem jiném tedy záleží?“⁶

Nový pohled na život

Jednou jsem naslouchal zkušenosti nějakého inženýra, který nedávno vstoupil do Církve. Na dveře jejich domova zaklepali misionáři a manželka je pozvala dál. Ona reagovala na jejich poselství s nadšením, ale on měl pocit, že je někam tažen proti své vůli. Jednou večer se mu svěřila s tím, že chce být pokřtěna. Velice ho to rozzlobilo. Cožpak neví, co by to znamenalo? Znamenalo by to čas. Znamenalo by to platit desátek. Znamenalo by to zříci se přátel. Znamenalo by to přestat kouřit. Hodil na sebe kabát, zabouchl za sebou dveře a vyšel do noci. Chodil po ulicích, zlobil se na manželku, zlobil se na misionáře a zlobil se na sebe, že jim dovolil ji učit. Když se unavil, vztek vyprchal a do jeho srdce mu nějakým způsobem vstoupil duch modlitby. Šel a modlil se. Prosil Boha, aby mu odpověděl na otázky, které měl. Pak přišlo vnuknutí, jasné a nepochybné, téměř jako kdyby mu nějaký hlas říkal slova: „Je to pravda.“

„Je to pravda,“ říkal si znovu a znovu. „Je to pravda.“ Do srdce mu vstoupil klid. Jak šel domů, omezení, požadavky a podmínky, které ho tak dráždily, se mu začaly jevit jako příležitosti. Když otevřel dveře, uviděl manželku, jak se na kolenou modlí.

… Na shromáždění, kde toto vyprávěl, hovořil také o radosti, která jim vstoupila do života. Desátek nebyl problém. Podělit se s Bohem, který jim dal vše, o své jmění, mu připadalo jako maličkost. Čas na službu nebyl problém. Bylo třeba jen trochu pečlivě hospodařit s časem během týdne. Zodpovědnost nebyla problém. Přinesla růst a nový pohled na život. A tento bystrý a vzdělaný muž, tento inženýr zvyklý zabývat se fakty hmotného světa, v němž žijeme, vydal s vlhkýma očima vážné svědectví o zázraku, který přišel do jeho života.⁷

„Kdo může vyvrátit nebo popřít tichý hlas vnitřní duše, který přináší osobní přesvědčení?“

„To nejvzácnější, co v životě mám“

Před lety v německém Berchtesgadenu na konferenci armádních zaměstnanců, kteří byli členy Církve, hovořila jedna bystrá a velmi vzdělaná mladá žena. Byl jsem tam a slyšel jsem ji. Byla majorem v armádě, lékařkou, vysoce uznávanou odbornicí ve svém oboru. Řekla:

„Chtěla jsem sloužit Bohu více než cokoli jiného na světě. Ale ať jsem se snažila jakkoli, nemohla jsem Ho najít. Zázračné je na tom to, že On našel mě. Jednoho nedělního odpoledne v září 1969 jsem byla doma v Berkeley v Kalifornii a slyšela jsem zazvonit zvonek u dveří. Byli tam dva mladí muži v obleku s bílou košilí a kravatou. Měli hezky upravené vlasy. Tolik mě zaujali, že jsem řekla: ‚Nevím, co prodáváte, ale koupím to.‘ Jeden z mladých mužů řekl: ‚Nic neprodáváme. Jsme misionáři Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů a rádi bychom si s vámi popovídali.‘ Pozvala jsem je dál a oni mluvili o své víře.

To byl začátek mého svědectví. Jsem vděčná tak, že to slovy nemohu vyjádřit, za výsadu a čest být členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Ta radost a klid, jež mi toto radostné evangelium přineslo do srdce, jsou nebem na zemi. Svědectví o tomto díle je to nejvzácnější, co v životě mám, dar Nebeského Otce, za který budu navždy vděčná.“⁸

A tak tomu je i se stovkami tisíc lidí v mnoha zemích – schopných a vzdělaných mužů a žen z obchodu a jiných oborů, prakticky zaměřených, zkušených [lidí], kteří se zabývají činnostmi světa a v jejichž srdci hoří tiché svědectví, že Bůh žije, že Ježíš je Kristus, že toto dílo je božské a že bylo na zemi znovuzřízeno pro požehnání všech, kteří využijí jeho příležitostí.⁹

Každý z nás může získat svědectví o tom, že Bůh a Jeho Milovaný Syn opravdu žijí a že Jejich dílo bylo znovuzřízeno.

Toto potvrzení, toto svědectví, může být tím nejvzácnějším ze všech darů Božích. Je udělen z nebes, pokud mu předchází patřičné úsilí. Je příležitostí, je zodpovědností každého muže a ženy v této Církvi, aby získali vnitřní přesvědčení o pravdivosti tohoto velikého díla posledních dnů a o těch, kteří stojí v jeho čele – o samotném živém Bohu a Pánu Ježíši Kristu.

Ježíš ukázal, jak takové svědectví můžeme získat, když řekl: „Mé učení neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal.

Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jest-li to učení z Boha, čili mluvím já sám od sebe.“ (Jan 7:16–17.)

Ve víře a znalosti rosteme tím, že sloužíme, studujeme a modlíme se.

Když Ježíš nasytil 5 000 lidí, uvědomili si, jaký zázrak udělal, a divili se tomu. Někteří přišli znovu. Učil je nauce o své božskosti a o sobě jako chlebu života. Vyčetl jim, že je nezajímá nauka, ale jen uspokojení hladu svého těla. Když někteří slyšeli Jeho slova a Jeho nauku, řekli: „Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti?“ (Jan 6:60.) Kdo může uvěřit tomu, čemu tento muž učí?

„A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více.

Tedy řekl Ježíš ke dvanácti [myslím s jistým pocitem sklíčenosti]: Zdaliž i vy chcete odjíti?

I odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš.

A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ (Jan 6:66–69.)

Této velké otázce a odpovědi na ni musíme čelit všichni. Pokud ne k Tobě, pak, „Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“

Jde o toto přesvědčení, tuto tichou vnitřní jistotu o tom, že existuje žijící Bůh, o božskosti Jeho Milovaného Syna, o znovuzřízení Jejich díla v této době a o vznešených projevech, které následovaly a které se pro každého z nás staly základem naší víry. To se stává naším svědectvím.

… Nedávno jsem navštívil Palmyru ve státě New York [nedaleko místa, kde Joseph Smith obdržel První vidění]. O událostech, ke kterým v této oblasti došlo, můžeme říci: „Buď se staly, nebo ne. Nemůže být nic mezi tím, žádná šedá zóna.“

A hlas víry šeptá: „To všechno se stalo. Stalo se to přesně tak, jak řekl, že se to stalo.“

Nedaleko je pahorek Kumora. Odtud povstal dávný záznam, z něhož byla přeložena Kniha Mormonova. Člověk musí její božský původ buď přijmout, nebo odmítnout. Zvážíme-li všechna svědectví, musí to každého muže a každou ženu, kteří ji četli s vírou, vést k tomu, aby řekli: „Je to pravda.“

A tak je tomu i s ostatními prvky této zázračné věci, kterou nazýváme znovuzřízení dávného evangelia, dávného kněžství a dávné Církve.

Toto svědectví je nyní, jako bylo vždy, prohlášením, přímočarým potvrzením pravdy, jak ji známe.¹⁰

Podle svého svědectví musíme žít a dělit se o ně s druhými.

Pavel napsal Timoteovi: „Budiž sebe pilen“ – poslouchejte – „i učení, v tom trvej; nebo to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteříž tebe poslouchají.“ (1. Timoteovi 4:16.) Jaký nádherný pokyn dal Pavel mladému Timoteovi!

A dále pokračoval: „Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.“ (2. Timoteovi 1:7.) Bůh nám nedal ducha bázně, ale moc – moc poselství; a lásky – lásky k lidem, lásky k tomu, co můžeme nabídnout; zdravou mysl – jednoduché, srozumitelné zásady znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista.

„Protož nestyď se za svědectví Pána našeho.“ (2. Timoteovi 1:8.) Nikdy se, bratři a sestry, nestyďte za svědectví o našem Pánovi. … Je na nás vložen velký úkol, příkaz: „Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné. Protož nestyď se za svědectví Pána našeho.“¹¹

Toto je Boží svaté dílo. Toto je Jeho Církev a Jeho království. Vidění, ke kterému došlo v Posvátném háji, se odehrálo přesně tak, jak to Joseph řekl. V srdci mám pravdivé porozumění důležitosti toho, co se tam stalo. Kniha Mormonova je pravdivá. Svědčí o Pánu Ježíši Kristu. Kněžství bylo znovuzřízeno a je mezi námi. Klíče tohoto kněžství, jež pocházejí od nebeských bytostí, jsou používány pro naše věčné požehnání. Takové je naše svědectví – vaše a moje – svědectví, podle něhož musíme žít a o které se musíme dělit s druhými. Každému z vás zanechávám toto svědectví, své požehnání a svou lásku a také výzvu, abyste byli dále součástí tohoto zázraku posledních dnů, kterým je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů.¹²

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Jak vaše osobní svědectví přispívá k síle Církve? (Viz 1. oddíl.)
President Hinckley zdůrazňuje, že svědectví nás podporuje a „pobízí nás k činům“. (2. oddíl.) Jak vás vaše svědectví podporuje? Jak vaše svědectví ovlivnilo či ovlivňuje vaše skutky? Jak na sebe můžete vztáhnout příběhy z 2. oddílu?
Čemu se můžeme naučit ze slov presidenta Hinckleyho o tom, jak získat svědectví? (Viz 3. oddíl.) Jaké zážitky vám pomohly získat svědectví? Jak můžeme posilovat své svědectví?
Proč podle vás naše svědectví roste, když se o ně dělíme? Jak jste překonali či překonáváte pocity strachu ze sdílení svědectví? Jak vám požehnalo svědectví druhých? (Viz 4. oddíl.)

Související verše z písem

1. Korintským 12:3; 1. Petrova 3:15; Alma 5:43–46; 32:26–30; Moroni 10:3–5; NaS 8:2–3; 80:3–5

Pomůcka k výuce

„Když se seznámíte s každým jednotlivcem a porozumíte mu, budete lépe připraveni učit lekce, které se vztahují k situaci, ve které se daný člověk nachází. Toto porozumění vám pomůže nalézt způsoby, kterými můžete pomoci každému jednotlivci, aby se zapojil do diskusí a do dalších vzdělávacích činností.“ (Učení – není většího povolání [1999], 34.)