Kapitola 20
Přátelství s těmi, již nejsou naší víry
„Kéž podáváme pomocnou ruku mužům a ženám dobré vůle nehledě na jejich náboženské vyznání a na to, kde žijí.“
Ze života Gordona B. Hinckleyho
Když president Gordon B. Hinckley hovořil v listopadu 1994 na konferenci náboženských vedoucích, řekl toto:
„Ohledně nauky máme každý své přesvědčení. Ačkoli si uvědomujeme své teologické odlišnosti, myslím, že jsme jedné mysli v povědomí o zlu a problémech světa a společnosti, v níž žijeme, a o veliké zodpovědnosti a příležitosti postavit se jednotně za ty vlastnosti ve veřejném a soukromém životě, které hovoří o ctnosti a mravnosti, o úctě ke všem mužům a ženám jakožto k dětem Božím, o potřebě uctivosti a zdvořilosti ve vztazích a o zachování rodiny jakožto božsky ustanovené základní jednotky společnosti.
… My všichni si v srdci neseme touhu pomáhat chudým, pozvedat sklíčené, poskytovat útěchu, naději a pomoc všem těm, kteří mají z jakékoli příčiny potíže či zažívají bolest.
Jsme si vědomi potřeby léčit rány společnosti a nahradit pesimismus dnešní doby optimismem a vírou. Musíme si připustit, že není nutné vzájemně se obviňovat nebo jeden druhého kritizovat. Musíme využít svého vlivu, abychom utišili hněvivé a nevraživé hlasy hádek.
… Naše síla spočívá v naší svobodě rozhodování. Síla spočívá dokonce i v naší různorodosti. Větší síla ale tkví v Bohem daném pověření každému z nás, abychom pracovali na pozvedávání a žehnání Jeho synů a dcer, nehledě na jejich etnický původ či národnost nebo další odlišnosti. …
Kéž s Pánovým požehnáním dokážeme v jednotě pracovat na tom, abychom ze svého srdce a společnosti odstranili a vypudili všechny prvky nenávisti, náboženského fanatismu, rasismu či jiných slov a skutků, jež působí rozštěpení. Posměvačné poznámky, rasistické nadávky, nenávistné přezdívky, zlomyslné řeči nebo zlé a jedovaté šíření pomluv nemá mít mezi námi místa.
Kéž nám Bůh všem žehná pokojem, jenž od Něj přichází. Kéž nám žehná vděčným srdcem a odhodláním žít pospolu ve vzájemné úctě a sjednocovat své úsilí k požehnání společnosti, v níž máme to štěstí žít.“1
Rok poté, co president Hinckley předal toto poselství, promluvil ke skupině světských vedoucích. Jednalo se o malou skupinu asi 30 lidí, byla to ale skupina dalekosáhlého vlivu: ředitelé, šéfredaktoři, producenti a reportéři – zástupci hlavních sdělovacích prostředků ve Spojených státech. Během „sympatické a někdy i humorné výměny názorů“ podal „přehled mezinárodního působení Církve, okomentoval její misionářské, humanitární a vzdělávací úsilí a poté se nabídl, že zodpoví dotazy. … Každý dotaz bez zaváhání nebo jakéhokoli náznaku neobratnosti otevřeně zodpověděl.“ Přítomní byli jeho otevřeností poněkud překvapeni, na což odpověděl, že jediné, o čem by nehovořil, jsou podrobnosti posvátných chrámových obřadů. „Všemu ostatnímu jsou dveře zcela otevřeny,“ řekl.
V jednom okamžiku této diskuse Mike Wallace, reportér a moderátor pořadu 60 Minutes řekl, že by chtěl s presidentem Hinckleym natočit exkluzivní díl svého pořadu. President Hinckley se zamyslel a poté odpověděl: „Děkuji. Risknu to.“2
Později president Hinckley připustil, že měl z dotazů Mikea Wallace, jenž měl pověst neústupného reportéra, určité obavy. Vysvětlil, proč s rozhovorem i přes své obavy souhlasil:
„Měl jsem dojem, že to byla příležitost k tomu, abych prezentoval některé kladné stránky naší kultury a abych předal poselství mnoha milionům lidí. Dospěl jsem k závěru, že je lepší opřít se do větru příležitosti, než jen sedět a nedělat nic.“3
V rozhovoru pokrývajícím mnoho témat se mimo jiné bavili o tomto:
Pan Wallace: „Jak pohlížíte na lidi jiného vyznání?“
President Hinckley: „S láskou a úctou. Mám mnoho přátel, kteří nejsou mormoni. Respektuji je. Velmi je obdivuji.“
Pan Wallace: „I přes to, že vlastně ještě nespatřili světlo?“
President Hinckley: „Ano. Komukoli, kdo nepatří do této Církve, říkám: Jsme si vědomi všech ctností a dobra, které máte. Přineste je s sebou a podívejme se, zda k tomu můžeme něco přidat.“4
Ještě než rozhovor skončil, stali se z presidenta Hinckleyho a z Mikea Wallace dobří přátelé. Pan Wallace hovořil o presidentu Hinckleym jako o „srdečném, pozorném, slušném a optimistickém vedoucím“, jenž si „plně zaslouží téměř mezinárodní obdiv, jehož se mu dostává“.5
President Hinckley nás vyzval, abychom se s těmi, již nejsou naší víry, zapojovali „do hodnotných veřejných projektů“.
Učení Gordona B. Hinckleyho
1
Když budeme pamatovat na to, že všichni lidé jsou děti Boží, budeme častěji podávat pomocnou ruku, abychom pozdvihovali druhé a pomáhali jim.
Nikdy nesmíme zapomínat na to, že žijeme ve světě plném značných rozdílů. Všichni lidé na světě jsou Otcovy děti a mají svá mnohá a různá náboženská vyznání. Musíme rozvíjet toleranci a vážit si druhých a navzájem se respektovat.6
V žádné zemi není zapotřebí konfliktu mezi různorodými skupinami jakéhokoli druhu. Nechť je v domovech lidí učeno, že my všichni jsme děti Boha, našeho Věčného Otce, a že stejně tak, jako existuje otcovství, může a musí existovat i bratrství.7
Kdybychom měli neustále na paměti onen obraz božského dědictví, to, že otcovství Boha a bratrství člověka je skutečné, byli bychom o trochu tolerantnější, o trochu vlídnější a o trochu ochotnější pozvedat druhé kolem sebe, pomáhat jim a podporovat je. S mnohem menší pravděpodobností bychom se snižovali k tomu, co je pro nás očividně nepatřičné. Jsme děti Boží a milujeme Ho. Kéž podle toho trochu více jednáme.8
2
Máme žít s úctou, vděčností a přátelstvím vůči lidem, již nejsou naší víry.
„Domáháme se výsady uctívati Všemohoucího Boha podle příkazů svého vlastního svědomí a dopřáváme všem lidem stejnou výsadu, nechť uctívají jakkoli, kdekoli nebo cokoli si vyvolí.“ (Články víry 1:11.)
Jak velmi důležité to je – že ačkoli věříme v uctívání Boha podle naší nauky, nebudeme arogantní nebo samolibí, ale poskytneme druhým onu výsadu uctívat podle jejich přání. Mnoho nepokojů ve světě vzniká v důsledku konfliktů mezi náboženstvími. Jsem šťastný, že mohu říci, že dokáži usednout k jednomu stolu se svými katolickými přáteli a povídat si s nimi, že dokáži usednout k jednomu stolu se svými protestantskými přáteli a povídat si s nimi. Zastal bych se jich stejně, jak to činí tato Církev a bude činit i nadále při jejich ochraně v tomto světě.9
Žádám naše členy kdekoli, aby měli úctu a porozumění pro ty, již nejsou naší víry. Je velmi zapotřebí toho, aby mezi těmi, kteří vyznávají rozdílnou víru a zastávají rozdílné filosofie, panovala zdvořilost a vzájemná úcta. Nesmíme být zastánci žádné nauky o etnické nadřazenosti. Žijeme ve světě plném rozdílů. Můžeme a musíme být uctiví k těm, s jejichž učením nemusíme souhlasit. Musíme být ochotni bránit práva ostatních, kteří by se mohli stát oběťmi náboženského fanatismu.
Zaměřme se na tato pozoruhodná slova Josepha Smitha vyřčená v roce 1843:
„Kdyby bylo prokázáno, že jsem ochoten zemřít za ‚mormona‘, troufám si před nebesy prohlásit, že jsem právě tak připraven zemřít při obraně práv presbyteriána, baptisty nebo dobrého člověka jakéhokoli jiného vyznání; neboť tatáž zásada, která by pošlapala práva Svatých posledních dnů, by pošlapala práva římských katolíků i členů jakéhokoli jiného vyznání.“ (History of the Church, 5:498.)10
Nesmíme stranit těm, kteří patří k nám. Nikdy nesmíme zaujmout postoj, že jsme svatější než druzí. Nesmíme být pokrytečtí. Musíme být ušlechtilí, otevření a přátelští. Můžeme si uchovat svou víru. Můžeme žít podle svého náboženství. Můžeme chovat v lásce svůj způsob uctívání, aniž bychom uráželi ostatní. Využívám této příležitosti, abych poprosil o ducha tolerance a pospolitosti, přátelství a lásky vůči těm, kteří vyznávají jinou víru.11
Nesmíme být nepříjemní, když hovoříme o naukových odlišnostech. Není zde místo pro jízlivost. Nikdy se však nemůžeme vzdát znalosti, nebo dělat kompromisy ohledně znalosti, která k nám přišla skrze zjevení a přímé předání klíčů a pravomoci pod rukami těch, již byli jejich držiteli v dávných dobách. Nikdy nezapomínejme, že toto je znovuzřízení toho, co založil Spasitel světa. …
Můžeme respektovat jiná náboženství a musíme tak činit. Musíme rozpoznávat ono veliké dobro, kterého dosahují. Musíme učit naše děti, aby byly tolerantní a přátelské vůči těm, již nejsou naší víry.12
Nejsme zde proto, abychom oslabovali ostatní církve. Nejsme zde proto, abychom ostatním církvím ubližovali. S ostatními církvemi se nepřeme. Nevedeme debaty s ostatními církvemi. Těm, kteří mohou být jiného vyznání nebo žádného vyznání, jednoduše říkáme: „Přineste s sebou tu pravdu, kterou máte, a podívejme se, zda k tomu můžeme něco přidat.“13
3
Můžeme spolupracovat s druhými na hodnotných projektech, aniž bychom dělali kompromisy týkající se nauky.
Můžeme spolupracovat a spolupracujeme s představiteli jiných vyznání na různých projektech v onom věčném boji proti společenskému zlu, které ohrožuje cenné hodnoty, jež jsou pro nás všechny tak důležité. Tito lidé nejsou naší víry, ale jsou to naši přátelé, sousedé a spolupracovníci na různých projektech. Je pro nás potěšením spojit s nimi síly v jejich úsilí.
V tom všem ale nespočívá žádný kompromis týkající se nauky. Není nutné, aby k němu z naší strany docházelo, a ani k němu docházet nesmí. Když ale společně pracujeme, dochází k jisté míře přátelství.14
Nezapomínejme, že věříme, že máme být dobrotiví a máme činit dobro všem lidem. Jsem přesvědčen, že své děti můžeme učit dostatečně efektivně, abychom nemuseli mít strach, že ztratí víru, když budou přátelské a ohleduplné k těm, kteří se nehlásí k nauce této Církve. … Zapojujme se do hodnotných veřejných projektů. Mohou nastat situace, a také nastanou, které se budou týkat závažných morálních otázek, v nichž z principu nebudeme moci udělat kompromis. Ale v těchto případech budeme moci zdvořile nesouhlasit, aniž bychom byli nepříjemní. Můžeme ocenit upřímnost těch, jejichž postoj nemůžeme přijmout. Můžeme diskutovat o zásadách, a ne napadat druhé.
Pojďme vykročit vpřed a pomoci v těch projektech, jež jsou zamýšleny pro zlepšení prostředí v obci či komunitě a pro požehnání všech občanů, kteří v ní žijí. …
Učte ty, za něž nesete zodpovědnost, důležitosti dobrých občanských mravů. Povzbuzujte je, aby byli angažovaní a měli při veřejných jednáních na paměti, že onen tichý hlas věcné argumentace je mnohem přesvědčivější než hlasitý, křičící hlas protestu. Když naši členové tyto zodpovědnosti přijmou, budou žehnat svému okolí, rodině i Církvi.15
„Naše laskavost může být tím nejpřesvědčivějším argumentem pro to, v co věříme.“
Nesmíme se nikdy poddat silám zla. Můžeme a musíme dodržovat měřítka, za kterými Církev stojí od doby svého založení. Existuje lepší cesta, než je cesta světa. Znamená-li to, že budeme stát sami, musíme tak učinit.
Ale nebudeme. Jsem si jist, že na celém světě jsou miliony lidí, kteří se trápí nad zlem, jež vidí kolem sebe. Mají rádi to, co je ctnostné, dobré a povznášející. Oni také pozvedají hlas a věnují svou sílu zachovávání těch hodnot, které stojí za to zachovávat a rozvíjet.16
Kéž se modlíme za síly dobra. Kéž podáváme pomocnou ruku mužům a ženám dobré vůle nehledě na jejich náboženské vyznání a na to, kde žijí. Stůjme pevně proti zlu, doma i v zahraničí. … Každý z nás může působit ve věci dobra na tomto světě, každý z nás.17
4
Když se k druhým chováme s láskou, úctou a laskavostí, dáváme tím najevo, že jsme opravdoví učedníci Ježíše Krista.
Když naplňujeme své osobité poslání, pracujeme na základě pověření daného Pánem, jenž promlouvá v této poslední a konečné dispensaci. Toto je Jeho jedinečné a podivuhodné dílo. Vydáváme o Něm svědectví. Nemusíme tak ale činit s povýšeností či pokrytectvím.
Jak to vyjádřil Petr, my jsme rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem zvláštním. Proč? Abychom mohli zvěstovat „ctnosti toho, kterýž [nás] povolal ze tmy v předivné světlo své“. (1. Petrova 2:9.) …
Buďme opravdovými učedníky Krista, kteří dodržují zlaté pravidlo: Činit druhým tak, jak bychom chtěli, aby oni činili nám. Posilujme vlastní víru a víru našich dětí, zatímco budeme laskaví k těm, již nejsou naší víry. Láska a úcta překonají jakýkoli prvek nepřátelství. Naše laskavost může být tím nejpřesvědčivějším argumentem pro to, v co věříme.18
Chtěl bych navrhnout, abychom si navykli podávat pomocnou ruku těm, již nejsou naší víry, povzbuzovat je a laskavě a vstřícně je vést k přátelstvím, jež je budou moci přivést k nádherným programům Církve.
Vybavuje se mi báseň Edwina Markhama:
Nakreslil kruh, který mě vyvrhl–
kacíře, vzbouřence, důvod k opovržení k výsměchu.
Ale Láska a já měli jsme důvtip k vítězství:
Nakreslili jsme kruh, který ho přijal!19
Určitě není třeba, abychom se [svým náboženstvím] chvástali nebo byli jakkoli domýšliví. Takové chování je v protikladu s Duchem Kristovým, kterého bychom se měli snažit napodobovat. Tento Duch se projevuje v srdci a v duši, v klidném a pokorném způsobu našeho života.
Každý z nás zná někoho, komu téměř závidíme, protože si vypěstoval způsob vystupování, který, aniž by se o tom mluvilo, hovoří o kráse evangelia, jež začlenil do svého chování.
Můžeme o několik decibelů ztišit svůj hlas. Můžeme odplácet zlé dobrým. Můžeme se usmívat v situacích, kdy by hněv byl o tolik snazší. Můžeme se ovládat a ukázňovat a nevšímat si žádných urážek, kterými jsme častováni.20
Doopravdy rozumíme oné nezměrné významnosti toho, co máme? Chápeme to? Toto je výsledek všech generací člověka; závěrečná kapitola v celém přehledu lidské zkušenosti.
Toto nás ale nedostává do pozice nadřazenosti. Spíše by nás to mělo pokořit. Vkládá to na nás neodpustitelnou zodpovědnost podávat pomocnou ruku se starostlivostí o všechny ostatní – v Duchu Mistra, jenž učil: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ (Matouš 19:19.) Musíme se zbavit pokrytectví a povstat nad své malicherné zájmy. …
My, naše pokolení, jsme ti, kteří dokončují sklizeň po těch předchozích. Zkrátka nestačí, aby se jen o nás vědělo, že jsme členy této Církve. Na nás spočívá posvátný závazek. Chopme se ho a pracujme na něm.
Musíme žít jako opravdoví následovníci Krista, s pravou láskou vůči všem, odplácet zlé dobrým, příkladem učit Pánovým cestám a vykonávat onu rozsáhlou službu, ke které nás povolal.21
Ze zasvěcovací modlitby Konferenčního centra v Salt Lake City v Utahu: Kéž jsme my z Tvé Církve přátelští a laskaví. Kéž si uchováváme zásady a zvyky, jimiž jsme známí, a dopřáváme ostatním stejnou výsadu, nechť uctívají kohokoli, „kdekoli nebo cokoli si vyvolí“ (Články víry 1:11). Požehnej nám, abychom jako dobří bližní podávali pomocnou ruku a byli jsme všem prospěšní. Kéž se nám daří pozdvihovat ruce a posilovat kolena zemdlená vyčerpáním. (Viz NaS 81:5.) Kéž spolu žijeme v pokoji, vážíme si jeden druhého a chováme k sobě úctu.22
Náměty ke studiu a k výuce
Otázky
-
Proč je ve vztazích s druhými užitečné, abychom pamatovali na to, že jsme všichni děti Boží? (Viz 1. oddíl.) Jak se můžeme naučit více si vážit druhých a chovat k nim úctu? Jak mohou dospělí učit děti, aby si vážily druhých a chovaly k nim úctu?
-
Znovu si projděte rady presidenta Hinckleyho ohledně toho, jak se máme chovat k těm, kteří nejsou naší víry. (Viz 2. oddíl.) Jak můžeme rozpoznat, zda se v našem vztahu k nim neprojevuje povýšenost či pokrytectví? Jak můžeme projevovat více přátelství a lásky těm, kteří zastávají jiné náboženské přesvědčení?
-
Proč je důležité, aby členové Církve spolupracovali s ostatními lidmi na hodnotných projektech a činnostech? (Viz 3. oddíl.) Jaké jsou příklady takového úsilí? Jak se můžeme více zasadit o dobro ve své obci či ve svém městě?
-
Čemu se můžeme naučit o učednictví z učení presidenta Hinckleyho ve 4. oddíle? Kdy jste byli svědky toho, jak láska a úcta překonaly pocity nepřátelství? Proč je naše chování vůči druhým tím „nejpřesvědčivějším argumentem pro to, v co věříme“? Zamyslete se nad konkrétními způsoby, jak druhým podávat pomocnou ruku.
Související verše z písem
Matouš 7:12; Lukáš 9:49–50; Jan 13:34–35; 1. Janova 4:7–8; NaS 1:30; 123:12–14; Články víry 1:13
Pomůcka ke studiu
„Až pocítíte radost, která přichází z pochopení evangelia, budete si přát uplatňovat to, čemu se učíte. Usilujte o to, abyste žili v souladu se svým poznáním. Bude to posilovat vaši víru, poznání a svědectví.“ (Kažte evangelium mé [2004], 19.)