Kapitola 14

Ztrácejme sami sebe ve službě druhým

„Kéž nám opravdový význam evangelia prýští do srdce, abychom si uvědomili, že náš život, který nám dává Bůh, náš Otec, máme využít ke službě druhým.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Starší Gordon B. Hinckley se ve svém mládí během prvních pár týdnů jakožto misionář na plný úvazek v Anglii potýkal s mnoha těžkostmi. Když tam dorazil, byl nemocný a při svých pokusech kázat evangelium se opakovaně setkával s odmítáním. Během tohoto složitého období byl požehnán něčím, co později nazval „dnem rozhodnutí“ – zážitkem, který ovlivnil jeho službu na zbytek života.

„Byl jsem sklíčený,“ vzpomínal. „Napsal jsem dopis domů svému drahému tatínkovi a sdělil mu, že mám pocit, že mrhám svým časem a jeho penězi. Byl to můj otec a president kůlu a také to byl moudrý a inspirovaný člověk. Napsal mi velmi krátký dopis, v němž stálo: ‚Milý Gordone, dostal jsem tvůj poslední dopis. Mám jen jednu radu – zapomeň na sebe a jdi pracovat.‘ Dříve toho dopoledne jsem se svým společníkem při společném studiu písem četl tato slova Páně: ‚Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.‘ (Marek 8:35.)

Tato slova Mistra, jimž následoval dopis od tatínka s radou, abych zapomněl na sebe a šel pracovat, se stala součástí samotného mého bytí. S dopisem od tatínka v ruce jsem šel do ložnice v domě na adrese Wadham Road 15, kde jsme bydleli, poklekl jsem na kolena a dal Pánu slib. Zavázal jsem se, že se budu snažit zapomenout na sebe a ztratit sebe sama ve službě Jemu.

Onen červencový den roku 1933 byl mým dnem rozhodnutí. Do života mi vstoupilo nové světlo a do srdce nová radost.“¹

Toto světlo zůstalo v životě Gordona B. Hinckleyho už navždy. Od toho dne se zasvětil Pánu s tím, že bude sloužit druhým. Na pohřbu presidenta Hinckleyho president Henry B. Eyring vyjmenoval něco z toho, čím president Hinckley přispěl dílu Páně – stavbu chrámů po celém světě, zavedení menších chrámů, aby se urychlila chrámová práce, založení Stálého vzdělávacího fondu a stavbu Konferenčního centra. A pak dodal:

„Jeho osobní odkaz daleko přesahuje tento krátký soupis i mou schopnost jej vyjádřit. Ale vše, čeho dosáhl, má vždy jedno společné. Vždy to žehná jedincům tím, že jim to dává příležitost. A vždy také myslel na obyčejné lidi s omezenými možnostmi, kteří se jen stěží vyrovnávají s těžkostmi každodenního života a s výzvou žít podle evangelia Ježíše Krista. Nejednou, když jsem něco navrhl, mi prstem poklepal na hruď a zeptal se: ‚Hale, myslel jsi i na ty, kteří s něčím zápasí?‘“²

„Přeji si být aktivní a něco dělat,“ řekl president Hinckley. „Přeji si vykročit do každého dne s odhodláním a cílevědomostí. Přeji si využít každou hodinu, kdy nespím, k tomu, abych někomu dodával odvahu, žehnal těm, kteří nesou těžké břímě, prohluboval víru a posiloval svědectví.“³

„Chceme-li tvrdit, že uctíváme a následujeme Mistra, nemusíme snad zároveň usilovat o to, abychom napodobovali Jeho život naplněný službou?“

Učení Gordona B. Hinckleyho

Náš život je dar od Boha a máme ho využít ke službě druhým.

Po celém světě je … mnoho chudoby a naprosto očividného nedostatku, tolik revolty a podlosti, tolik nechutnosti a špíny, tolik rozvrácených domovů a rozpadlých rodin, tolik osamělých lidí, kteří vedou bezbarvý život bez naděje, všude tolik neštěstí.

A tak k vám mám prosbu. Snažně vás prosím, abyste při tom všem, co budete brát, také něco dali, abyste tak učinili svět o trochu lepším.⁴

Pokud se má svět změnit k lepšímu, je třeba, aby láska postupně změnila srdce lidí. Toho lze dosáhnout, když odhlédneme od sebe sama, abychom dali svou lásku Bohu a druhým a činili tak z celého srdce, z celé duše a z celé mysli.

V novodobém zjevení Pán prohlásil: „A jestliže bude oko vaše upřeno na slávu mou, celé tělo vaše bude naplněno světlem a ve vás nebude žádné temnoty.“ (NaS 88:67.)

Když budeme s láskou a vděčností vzhlížet k Bohu, když Mu budeme sloužit s okem upřeným na Jeho slávu, oprostíme se od temnoty hříchu, od temnoty sobeckosti a od temnoty pýchy. Budeme pociťovat více lásky k našemu Věčnému Otci a k Jeho milovanému Synu, našemu Spasiteli a Vykupiteli. Budeme mít více citu pro službu svým bližním, budeme méně myslet na sebe a ve větší míře budeme podávat druhým pomocnou ruku.

Tato zásada lásky je samotnou podstatou evangelia Ježíše Krista.⁵

Chceme-li tvrdit, že uctíváme a následujeme Mistra, nemusíme snad zároveň usilovat o to, abychom napodobovali Jeho život naplněný službou? Nikdo z nás nemůže po právu říci, že jeho život patří jemu. Náš život je darem od Boha. Nepřicházíme na svět ze své vlastní vůle. Neopouštíme jej podle svého přání. Své dny nesčítáme my sami, ale jsou sečteny v souladu s vůlí Boží.

Tolik z nás ke svému životu přistupuje tak, jako by nám zcela patřil. Vlastním rozhodnutím dokážeme život promarnit, přejeme-li si to. Ale zradíme tím velkou a posvátnou důvěru. Mistr nám velmi jasně řekl: „Nebo chtěl-li by kdo duši svou zachovati, ztratíť ji; pakli by kdo ztratil duši svou pro mne a pro evangelium, tenť ji zachová.“ (Marek 8:35.)⁶

Drazí bratří a drahé sestry, je to velká výzva. Příležitosti jsou všude kolem nás. Bůh si přeje, abychom pracovali na Jeho díle – a činili tak energicky a radostně. Oním dílem, tak jak ho definoval, je pomáhat slabým, pozdvihovat ruce, které jsou skleslé, a posilovat kolena zemdlená. (Viz NaS 81:5.)

Znamená to sloužit potřebným. Znamená to utěšovat truchlící. Znamená to navštěvovat vdovy a sirotky v jejich soužení. Znamená to sytit potřebné, šatit nahé a poskytovat přístřeší těm, kteří nemají střechu nad hlavou. Znamená to jednat tak, jak jednal Mistr, který „chodil, dobře čině“. (Skutkové 10:38.)⁷

Mým dnešním poselstvím pro vás … je, abyste se rozhodli zasvětit část svého času, když si budete plánovat své životní dílo, sužovaným a potřebným, aniž byste pomýšleli na jakoukoli odměnu. Je zapotřebí vašich dovedností, ať již jsou jakékoli. Vaše pomocné ruce někoho pozvednou z bahna soužení. Váš klidný hlas dodá odvahu těm, kteří by to jinak mohli prostě vzdát. Vaše dovednosti dokáží pozoruhodným a úžasným způsobem změnit život potřebným. Když ne teď, tak kdy? Když ne vy, tak kdo?⁸

Kéž nám opravdový význam evangelia prýští do srdce, abychom si uvědomili, že náš život, který nám dává Bůh, náš Otec, máme využít ke službě druhým.

Budeme-li ochotně poskytovat takovou službu, budou naše dny naplněny radostí a veselím. Co je však důležitější, budou zasvěceny našemu Pánu a Spasiteli, Ježíši Kristu, a požehnáním všem těm, jejichž života se dotkneme.⁹

Služba je tím nejlepším lékem na sebelítost, sobeckost, zoufalství a osamělost.

Vzpomínám si, jak jsem navštívil areál jedné vysoké školy, kde jsem slyšel obvyklé, banální stížnosti mladých lidí – stížnosti na to, jak je škola náročná, jako kdyby to bylo břemeno spíše než příležitost osvojit si něco ze znalostí světa, a stížnosti na ubytování a stravu. …

Těmto mladým lidem jsem poradil, že pokud se jim náročnost školy zdá příliš velká a pokud mají potřebu si stěžovat na ubytování a stravu, pak bych jim mohl navrhnout řešení jejich problémů. Navrhl jsem jim, aby na pár hodin odložili své knihy, vyšli ze svého pokoje a šli navštívit někoho, kdo je starý a osamělý, nebo někoho, kdo je nemocný a sklíčený. Obecně vzato jsem si povšiml, že když si stěžujeme na život, bývá to proto, že myslíme jen na sebe.

Na stěně obchodu s obuví, kde jsem byl stálým zákazníkem, spoustu let visela cedule. Stálo na ní: „Stěžoval jsem si, že nemám boty, až do té chvíle, kdy jsem uviděl člověka, který neměl nohy.“ Nejúčinnějším lékem na sebelítost je ztratit sebe sama ve službě druhým.¹⁰

Věřím, že pro většinu z nás je nejlepším lékem na osamělost práce a služba druhým. Nesnižuji vaše problémy, ale neváhám říci, že je mnoho jiných lidí, jejichž problémy jsou vážnější než ty vaše. Podejte jim pomocnou ruku, abyste jim sloužili, abyste jim pomáhali, abyste je povzbuzovali. Je tolik chlapců a dívek, kterým se nedaří ve škole, protože postrádají trochu osobní pozornosti a povzbuzení. Je mnoho starších lidí, kteří žijí v bídě, osamělosti a obavách a kterým by prostý rozhovor přinesl určitou míru naděje a jasu. …

Je tolik těch, kteří jsou zranění a kteří potřebují dobrého Samaritána, jenž by jim ovázal rány a pomohl jim na cestě. Malá laskavost může být velkým požehnáním pro někoho, kdo strádá, a zdrojem dobrého pocitu pro toho, kdo mu projeví přátelské porozumění.¹¹

Je tolik lidí, jejichž břemena můžete pozvedat. Všude kolem nás jsou lidé bez domova, hladoví a bez prostředků. Jsou zde staří lidé, kteří osaměle žijí v domovech důchodců. Jsou zde handicapované děti a mladí lidé závislí na drogách, lidé nemocní a lidé, kteří nemohou vycházet z domu, kteří volají po laskavém slově. Pokud se toho neujmete vy, tak kdo?

Nejlepším protilékem na obavy je podle mě práce. Nejlepším lékem na zoufalství je služba. Nejlepší léčebnou kúrou na únavu je výzva pomoci někomu, kdo je ještě unavenější.¹²

Proč jsou misionáři šťastní? Protože ztrácejí sami sebe ve službě druhým.

Proč jsou šťastní ti, kteří pracují v chrámech? Protože jejich dílo lásky je vskutku v souladu s úžasnou zástupnou prací Spasitele lidstva. Za to, co dělají, nevyžadují ani neočekávají poděkování. Většinou neznají nic víc, než jméno toho, v jehož zastoupení pracují.¹³

Jednejte na základě ušlechtilých tužeb, které chováte v srdci, a podejte druhým pomocnou ruku, abyste je utěšili, podpořili či pozvedli. Když tak budete činit, zbavíte se zhoubného jedu sobeckosti, kterou nahradí sladký a úžasný pocit, jehož patrně nelze dosáhnout žádným jiným způsobem.¹⁴

„Je tolik lidí, jejichž břemena můžete pozvedat.“

Když podáme druhým pomocnou ruku, nalezneme své pravé já.

Jednou v neděli před několika lety jsem navštívil jednoho presidenta kůlu u něj doma v malém idažském městě. Před ranní modlitbou si rodina přečetla několik veršů z písem. Byla mezi nimi i slova Ježíše, tak jak jsou zaznamenána v Janovi 12:24: „Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane, a pakliť umře, mnohý užitek přinese.“

Mistr bezpochyby hovořil o své blížící se smrti, přičemž prohlásil, že pokud nezemře, přijde Jeho poslání v životě z velké části vniveč. Ale já v oněch slovech spatřuji i další význam. Podle mě Pán každému z nás sděluje, že pokud neztratíme sami sebe ve službě druhým, prožijeme svůj život z velké části bezúčelně, protože dodal: „Kdož miluje duši svou, ztratíť ji; a kdož nenávidí duše své na tomto světě, k životu věčnému ostříhá jí.“ (Jan 12:25.) Neboli, jak je zaznamenáno v Lukášovi, „kdož by koli hledal duši svou zachovati, ztratíť ji; a kdož by ji koli ztratil, obživíť ji“. (Lukáš 17:33.) Jinými slovy, kdo žije jen pro sebe, uvadá a usychá, ale ten, kdo zapomíná na sebe ve službě druhým, roste a vzkvétá v tomto životě i na věčnosti.

Toho dopoledne na konferenci kůlu byl president, u něhož jsem byl na návštěvě, uvolněn po třinácti letech věrné služby. Dostalo se mu záplavy lásky a uznání, nikoli snad kvůli jeho bohatství či postavení v podnikatelských kruzích, ale díky tomu, jak velké množství nesobecké služby poskytl. Aniž by pomyslel na osobní zájmy, najezdil desítky tisíc kilometrů za každého počasí. Strávil doslova tisíce hodin prací v zájmu druhých. Zanedbával své osobní záležitosti, aby pomáhal těm, kteří jeho pomoc potřebovali. A tím, že tak činil, ožil a stal se velikým v očích těch, jimž sloužil.¹⁵

Před lety jsem četl příběh mladé ženy, která přišla na venkov jako učitelka. Mezi dětmi v její třídě byla i dívka, která již propadla a nyní propadala znovu. Neuměla číst. Pocházela z rodiny, která neměla prostředky na to, aby ji vzala do většího města na vyšetření, na základě něhož by se dalo určit, zda je možné její potíže nějak napravit. Mladá učitelka vycítila, že by problém mohl spočívat v dívčině zraku, a tak jí na vlastní náklady zařídila jeho vyšetření. Zjistilo se, že děvče má oční vadu, kterou je však možné korigovat pomocí brýlí. Brzy nato se dívce otevřel celý nový svět. Poprvé v životě uviděla slova, která měla před sebou, jasně. Plat oné venkovské učitelky byl nízký, ale z toho mála, co měla, investovala do toho, aby se propadající žačce naprosto změnil život, a tím, že to učinila, nalezla ve vlastním životě nový rozměr.¹⁶

Zatímco budete sloužit, váš život získá nový rozměr. Objevíte nové a podnětné vztahy s druhými. Najdete přátele a společenství druhých. Porostete v poznání, v porozumění a v moudrosti a ve schopnosti vykonávat zadané úkoly.¹⁷

Svědčím o tom, že když každý z vás podá druhým pomocnou ruku, nalezne své pravé já a velmi požehná světu, v němž žije.¹⁸

Církev poskytuje mnoho příležitostí k nesobecké službě.

Bratři a sestry, pokud budete kráčet životem a myslet při tom pouze na sebe, nikdy nebudete šťastní. Ztraťte sami sebe při práci na nejlepším díle na světě – na díle Páně. Při práci v kvorech a v pomocných organizacích, chrámové práci, práci spojené s poskytováním sociální péče či při misionářské práci. Požehnáte při tom jak svému vlastnímu životu, tak životu druhých.¹⁹

Na celém světě není žádná jiná práce, která by byla tak obtížena štěstím, jako je tato. Toto štěstí je zvláštní. Přichází službou druhým. Je skutečné. Je jedinečné. Je úžasné.²⁰

„Zatímco budete sloužit, váš život získá nový rozměr.“

Nechť je vám Církev drahou přítelkyní. Nechť je vám úžasnou společnicí. Služte v jakémkoli povolání, kterého se vám dostalo. Dělejte to, co se od vás žádá. Každé povolání, které budete zastávat, rozšíří vaše schopnosti. V této úžasné organizaci jsem sloužil již v rámci mnoha zodpovědností. Každá služba s sebou nesla svou odměnu.

Toto … bude od vás vyžadovat nesobeckou oddanost, neochvějnou věrnost a víru. Než se váš život nachýlí ke konci, budete sloužit v mnoha povoláních. Některá se možná budou zdát nepodstatná, ale v Církvi není žádných nepodstatných a nedůležitých povolání. Každé povolání je důležité. Každé povolání je nutné k tomu, aby dílo mohlo pokračovat. Nikdy nezlehčujte žádnou církevní zodpovědnost. …

Udělejte si ve svém životě na Církev místo. Nechť roste vaše znalost její nauky. Nechť se prohlubuje vaše porozumění její organizaci. Nechť je vaše láska k jejím věčným pravdám čím dál tím silnější.

Církev od vás možná bude vyžadovat oběti. Možná bude vyžadovat, abyste ze sebe vydali to nejlepší, co můžete nabídnout. Nebude vás to nic stát, protože zjistíte, že se to promění v investici, z níž budete získávat dividendy po zbytek svého života. Církev je úžasným rezervoárem věčné pravdy. Přijměte ji a pevně se jí držte.²¹

Chcete být šťastní? Zapomeňte na sebe a ztraťte sami sebe v této velké věci. Usilujte o to, abyste pomáhali lidem. Pěstujte si v srdci ducha odpouštění vůči komukoli, kdo se vás možná dotkl. Vzhlížejte k Pánu a žijte a pracujte tak, abyste pozvedali Jeho syny a dcery a sloužili jim. Pokud tak budete činit, zakusíte štěstí, jaké jste doposud nepoznali. Nezajímá mě, jak jste staří či jak jste mladí, je to jedno. Můžete lidi pozvedat a pomáhat jim. Nebesa vědí, že na tomto světě je tolik lidí, tak velmi mnoho lidí, kteří potřebují pomoc. Ano, je jich skutečně velmi mnoho. Zbavme se zatrpklosti a sobectví, bratři a sestry, stůjme trochu vzpřímeněji a snažme se ještě o trochu usilovněji sloužit druhým. … Stůjte vzpřímeněji, zdokonalte se, pozvedejte ty, jimž slábnou kolena, zvedejte paže, které poklesly. Žijte podle evangelia Ježíše Krista. Zapomeňte na sebe.²²

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Hinckley učil, že náš život je dar od Boha a máme ho využít ke službě druhým. (Viz 1. oddíl.) Jak můžeme službu druhým přijmout jako určitý životní styl? Co podle vás znamená sloužit s okem upřeným na slávu Boží? Jak vám požehnala služba někoho jiného?
Proč nám služba pomáhá překonat sebelítost, sobeckost a osamělost? (Viz 2. oddíl.) Jak vám služba přinesla nebo přináší štěstí? Při četbě toho, jak president Hinckley popisuje potřebné, si stanovte, jak můžete vy a vaše rodina někomu podat pomocnou ruku a sloužit mu.
Proč nám to, že ztratíme sami sebe ve službě druhým, pomáhá nalézt „své pravé já“? (Viz 3. oddíl.) Čemu se můžeme naučit z příběhů ve 3. oddíle?
President Hinckley radil: „Ztraťte sami sebe při práci na nejlepším díle na světě – na díle Páně.“ (4. oddíl.) Jakých požehnání se vám v životě díky církevní službě dostalo?

Související verše z písem

Matouš 20:25–28; 25:34–40; Jan 13:35; Mosiáš 2:16–18; 18:8–9; NaS 64:33

Pomůcka ke studiu

„Když studujete, věnujte pečlivou pozornost myšlenkám, které vás napadají, a pocitům, které vám vstupují do srdce.“ (Kažte evangelium mé [2004], 18.) Zvažte možnost zaznamenávat si dojmy, které vám vstupují do mysli, i když se zdá, že nemají nic společného se slovy, která právě čtete. Je možné, že se jedná právě o to, čemu si Pán přeje, abyste se naučili.