Kapitola 2

Korouhev národům, světlo světu

„Toto je období, kdy musíme být silní. Je to doba, kdy musíme jít bez váhání kupředu, protože dobře známe význam, šíři a důležitost svého poslání.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Gordon B. Hinckley krátce po svém návratu domů z misie v Anglii splnil ještě jeden poslední úkol od presidenta své misie, Josepha F. Merrilla. President Merrill byl zároveň členem Kvora Dvanácti apoštolů a Gordona požádal, aby podal zprávu Prvnímu předsednictvu: presidentům Heberu J. Grantovi, J. Reubenu Clarkovi ml. a Davidu O. McKayovi. Gordon kontaktoval tajemníka Prvního předsednictva, aby si domluvil schůzku.

Když Gordon vstoupil do poradní místnosti Prvního předsednictva, president Grant a jeho dva rádci se s ním vřele přivítali. Pak president Grant řekl: „Bratře Hinckley, dáme vám patnáct minut na to, abyste nám pověděl, co si nám starší Merrill přeje sdělit.“ Gordon odešel z místnosti po hodině a patnácti minutách. V přidělených patnácti minutách přednesl, co jeho presidenta misie znepokojovalo – že misionáři potřebují lepší tištěné materiály, které by jim při jejich práci pomáhaly. Jeho krátká prezentace vedla k otázkám ze strany Prvního předsednictva a k hodinové diskusi.

Poté, co Gordon tento úkol splnil, měl pocit, že „jeho misie nyní opravdu skončila a že je načase pustit se dál a plánovat budoucnost“. Již před misií absolvoval Utažskou univerzitu s titulem v oboru anglického jazyka a chtěl usilovat o magisterské vzdělání v žurnalistice na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Ale telefonát, který měl dva dny po setkání s Prvním předsednictvem, jeho plány změnil. Volal mu president McKay, který řekl: „Bratře Hinckley, na včerejším setkání Předsednictva a Dvanácti jsme diskutovali o tom, o čem jsme mluvili při vašem rozhovoru s námi. A zorganizovali jsme výbor skládající se ze šesti členů Dvanácti, přičemž předsedou je starší Stephen L Richards, abychom se zabývali potřebami, které jste nastínil. Rádi bychom vás pozvali ke spolupráci s tímto výborem.“¹

Gordon toto pozvání přijal a byl zaměstnán jako výkonný tajemník nově vzniklého církevního výboru pro rozhlas, propagaci a misijní literaturu. Na Kolumbijskou univerzitu studovat nešel a nikdy nepracoval jako žurnalista, aby vydával světské zprávy. Místo toho se pustil do celoživotního úsilí vydávat dobré zprávy evangelia. Okruh těchto zodpovědností se později, když sloužil jako generální autorita, dále rozšířil.

Gordon B. Hinckley si vypěstoval schopnost jasně se vyjadřovat i v obtížných situacích a novináři ho často žádali o rozhovory. I jako president Církve tyto příležitosti vítal a konal svůj díl ve snaze pomoci vyvést Církev Ježíše Krista „z mrákoty“ (NaS 1:30). Prohlásil:

„Věřím a svědčím, že je posláním této Církve, aby stála jako korouhev národům a světlo světu. Bylo nám svěřeno velké, všezahrnující zplnomocnění, před kterým nemůžeme couvnout ani uhnout. Přijímáme toto zplnomocnění a jsme odhodláni ho splnit, a s pomocí Boží to dokážeme.“²

Učení Gordona B. Hinckleyho

Církev se podobně jako kámen v Danielově vidění valí kupředu, aby naplnila celou zemi.

Tato Církev se zrodila díky pokorné modlitbě chlapce Josepha Smitha v lesíku na farmě jeho otce. Z oné pozoruhodné události, kterou nazýváme Prvním viděním, vzniklo toto dílo. … Toto je ztělesnění Danielova vidění o kamenu, který bude vyťat z hory bez pomoci rukou a bude se valit, aby naplnil celou zemi. (Viz Daniel 2:44–45.)³

Když byla Církev v roce 1830 zorganizována, měla pouhých šest členů [a] pouze hrstku věřících a všichni bydleli v do značné míry neznámé vesnici. … Kůly Sionu dnes jsou silné a rostou v každém státě Spojených států, v každé provincii Kanady, v každém státě Mexika, v každém státě Střední Ameriky a po celé Jižní Americe.

Kongregace se nacházejí po celých Britských ostrovech a v Evropě, kde v průběhu let vstoupily do Církve tisíce lidí. Toto dílo dosáhlo k pobaltským národům a níže do Bulharska, Albánie a do dalších území této části světa. Sahá přes ohromné území Ruska. Dosahuje do Mongolska a dále dolů přes státy Asie na ostrovy Pacifiku, do Austrálie a na Nový Zéland a do Indie a Indonésie. Sílí v mnoha státech v Africe. …

A toto je pouze začátek. Toto dílo i nadále poroste a bude prosperovat a šířit se po celé zemi.⁴

První vedoucí Církve měli na osud Pánova díla prorocký náhled.

24. července 1847 dorazila pionýrská skupina našich členů do údolí [Solného jezera]. Předsunutá skupina tam dorazila o den či dva dříve. Brigham Young dorazil v sobotu. Následujícího dne se ráno i večer konaly sabatní bohoslužby. Neměli žádný sál, kde by se mohli shromáždit. Předpokládám, že v úmorném horku oné červencové neděle seděli na oji krytých vozů a opírali se o kola, zatímco Bratří promlouvali. Bylo již v závěru sezóny a před nimi stál gigantický a bezprostřední úkol týkající se toho, zda mají zasít pro sezónu příští. President Young je ale prosil, aby neporušovali sabat tehdy ani v budoucnosti.

Druhý den ráno se rozdělili do skupin a vydali se prozkoumat okolí. Brigham Young, Wilford Woodruff a hrstka jejich společníků se vydali na cestu ze svého tábora. … Vylezli na jeden kupolovitý pahorek, přičemž president Young měl kvůli své nedávné nemoci jisté potíže.

Když Bratří stanuli na vrcholu, dívali se na údolí rozprostírající se na jih od nich. Bylo většinou pusté, vyjma vrb a rákosu, které rostly podél potoků, kterými tekla voda z hor do jezera. Nebyla tam žádná budova, ale Brigham Young předchozí sobotu řekl: „Toto je to místo.“

Vrcholek pahorku, na němž stáli, byl pojmenován Ensign [Korouhev] s odkazem na tato význačná prorocká slova Izaiáše: „Vyzdvihne [Bůh] korouhev národu dalekému, a zahvízdne naň od končin země, a aj, rychle a prudce přijde.“ (Iz. 5:26.)

„A vyzdvihne korouhev mezi pohany, a sbéře zahnané Izraelské, a rozptýlené Judovy shromáždí ode čtyř stran země.“ (Iz. 11:12.) …

Myslím, že [tito Bratří] možná při oné příležitosti také mluvili o stavbě chrámu, … což představovalo naplnění těchto Izaiášových slov:

„A stane se v posledních dnech, když hora domu Páně bude utvrzena na vrcholku hor a bude vyvýšena nad pahorky a všechny národy k ní budou prouditi.

A mnozí lidé půjdou a řeknou: Pojďte a vystupme na horu Páně, do domu Boha Jákobova; a on nás bude vyučovati cestám svým a my budeme kráčeti po stezkách jeho; neboť ze Sionu vyjde zákon a slovo Páně z Jeruzaléma.“ (Iz. 2:2–3.)

Jak bláhové – mohl by někdo říci, kdyby slyšel tyto muže onoho červencového rána roku 1847. Nevypadali jako státníci s velkými sny. Nevypadali jako vládci hloubající nad mapami a plánující vybudovat nějakou říši. Byli to psanci vyhnaní ze svého krásného města u [řeky] Mississippi do této pouštní oblasti amerického Západu. Měli ale vizi, kterou čerpali z písem a ze slov zjevení.

Žasnu nad předvídavostí oné malé skupinky. Byla to předvídavost odvážná i smělá. Byla téměř neuvěřitelná. Nacházeli se téměř šestnáct set kilometrů od nejbližšího osídlení na východě a téměř třináct set kilometrů od pobřeží Pacifiku. Nacházeli se v podnebí, s nímž neměli žádné zkušenosti. Půda se lišila od černozemě ve státech Illinois a Iowa, kde ještě nedávno žili. Nikdy zde nepěstovali žádné plodiny. Nikdy nezažili zimu. Nepostavili zde žádnou budovu. Tito proroci, kteří na sobě měli staré, dlouhým putováním obnošené oblečení a kteří stáli v botách, jež měli na nohou více než tisíc mil z Nauvoo až do tohoto údolí, mluvili o mileniální vizi. Promlouvali díky prorockému náhledu na zázračný osud tohoto díla. Onoho dne sešli z pahorku a pustili se do práce, aby svůj sen uskutečnili.⁵

Brigham Young a několik dalších bratří dva dny poté, co dorazili do údolí Solného jezera, vylezli na kupolovitý pahorek, který byl pojmenován Ensign [Korouhev], a prohlíželi si okolí.

Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele nadpozemské určení Božího díla a roli, kterou v něm zastáváme.

Někdy v každodenním životě, zatímco kráčíme po úzkých cestách a plníme své drobné zodpovědnosti, ztrácíme ze zřetele celkový obraz. Když jsem byl malý chlapec, lidé běžně používali tažné koně. Důležitou součástí koňského postroje byla uzda. Na uzdě byly klapky na oči – každá na jedné straně. Byly umístěny tak, aby kůň viděl jen přímo před sebe, nikoli to, co je po stranách. Byly určeny k tomu, aby se kůň nevylekal nebo nezneklidněl a aby udržoval pozornost na cestu, po níž šel.

Někteří z nás plníme svou práci tak, jako kdybychom měli na očích klapky. Vidíme jen svou úzkou cestičku. Nechápeme širší vizi. Naše zodpovědnost v Církvi je možná malá. A je dobré plnit tuto zodpovědnost pilně. Ale je také dobré vědět, že tato zodpovědnost se podílí na velkém celkovém programu tohoto rozrůstajícího se království Božího.

President Harold B. Lee jednou … citoval jakéhosi neznámého autora: „Obhlížejte velká pole a obdělávejte ta malá.“

Vykládám si tento výrok tak, že bychom si měli do určité míry uvědomovat šíři, hloubku a výšku programu Páně – vznešenou a úžasnou, velikou a všeobsahující – a poté se pilně snažit vykonávat svou zodpovědnost za nám přidělenou část tohoto programu.

Každý z nás má nějaké malé pole, které má za úkol obdělávat. Přitom nesmíme ztrácet ze zřetele onen větší obraz, onu velkou složenou strukturu božského určení tohoto díla. Dal nám ho Bůh, náš Věčný Otec, a každý z nás zastává určitou roli při tkaní této vznešené tapisérie. Náš osobní přínos může být malý, ale není bezvýznamný. …

Zatímco zastáváte roli, k níž jste byli povoláni, nikdy neztraťte ze zřetele celkový vznešený a úžasný obraz účelu této dispensace plnosti časů. Snažte se ozdobně tkát svou malou nitku v této velkolepé tapisérii, jejíž vzor nám předložil Bůh nebe. Držte vysoko měřítko, podle něhož v životě kráčíme. Buďte pilní, buďte upřímní, buďte ctnostní, buďte věrní, aby na tomto praporu nebyl žádný kaz.

Vize tohoto království není nějaký povrchní sen, který se zdá v noci a s úsvitem odchází. Je to skutečný plán a dílo Boha, našeho Věčného Otce. Dotýká se všech Jeho dětí.

Zatímco naši [pionýrští] předkové čistili tato západní údolí [Utahu] od trsů pelyňku, aby položili základ pro své společenství, zatímco se věnovali těmto mnoha světským věcem, které dělat museli, aby zůstali naživu a rozrůstali se, měli vždy na zřeteli vznešenost velikého díla, do něhož byli zapojeni. Je to dílo, které musíme konat s toutéž vizí, kterou měli oni. Je to dílo, které bude dál pokračovat i poté, co toto jeviště opustíme. Bůh nám pomáhej, abychom dělali to nejlepší, co dokážeme, jako Jeho služebníci povolaní podle Jeho vůle, abychom dál nesli a budovali království svýma nedokonalýma rukama, sjednoceni ve vytváření dokonalého vzoru.⁶

Můžeme se stát jakousi korouhví národům, z níž mohou lidé ve světě čerpat sílu.

Bratří a sestry, nastala doba, abychom stáli trochu vzpřímeněji, abychom pozvedli oči a připravili svou mysl na hlubší poznání a pochopení velkolepého mileniálního poslání Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Toto je období, kdy musíme být silní. Je to doba, kdy musíme jít bez váhání kupředu, protože dobře známe význam, šíři a důležitost svého poslání. Je to doba, kdy máme dělat to, co je správné, bez ohledu na možné následky. Je to doba, kdy máme dodržovat přikázání. Nastalo období, kdy máme s laskavostí pomáhat trpícím a projevovat jim lásku a pomáhat těm, kteří jsou ztraceni v temnotě a bolesti. Je to doba, kdy musíme být navzájem ohleduplní a dobří, slušní a zdvořilí, ať jednáme s kýmkoli. Jinými slovy, musíme se stát více takovými, jako je Kristus.⁷

Pokud svět nezmění směr svého stávajícího vývoje (a to není pravděpodobné); a pokud se, na druhé straně, budeme dál držet učení proroků, budeme čím dál zvláštnějším a svéráznějším lidem, kterého si svět všimne. Například tak jak se celistvost rodin pod světskými tlaky rozpadá, náš postoj týkající se posvátnosti rodiny bude v kontrastu s tím čím dál očividnější, a dokonce zvláštnější – budeme-li mít víru k tomu, abychom tento postoj zastávali.

Tak jak se čím dál víc šíří uvolněnější postoj k sexu, nauka Církve, která je důsledně vyučována již více než půldruhého století, bude pro mnohé čím dál nezvyklejší, a dokonce podivnější.

Tak jak se každý rok ve zvyklostech naší společnosti čím dál více rozmáhá alkohol a užívání drog, náš postoj, stanovený Pánem před více než půldruhým stoletím, bude z pohledu světa zvláštnější. …

Tak jak se sabat čím dál více stává dnem obchodování a zábavy, ti, kteří zachovávají nařízení zákona napsaného prstem Páně na Sinaji a zdůrazněného novodobým zjevením, budou vypadat zvláštněji.

Není vždy snadné žít ve světě a nebýt jeho součástí. Nemůžeme žít jen se svými blízkými nebo jen sami pro sebe, ani bychom si to nepřáli. Musíme se družit s ostatními. Přitom se můžeme chovat laskavě. Můžeme se chovat neurážlivě. Můžeme se vyvarovat jakéhokoli náznaku či postoje samolibé povýšenosti. Můžeme si ale udržovat svá měřítka. …

Když budeme tato i další měřítka vyučovaná Církví zachovávat, mnozí ve světě nás budou respektovat a my získáme sílu řídit se tím, o čem i oni vědí, že je správné.

A slovy Izaiáše: „Půjdou lidé mnozí, říkajíce: Poďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho.“ (Iz. 2:3.)

Není nutné dělat kompromisy. Nesmíme dělat kompromisy. Svíčka, kterou Pán zažehl v této dispensaci, se může stát světlem celému světu, a ostatní, když uvidí naše dobré skutky, mohou být nutkáni k tomu, aby oslavovali našeho Otce v nebi a ve vlastním životě napodobovali příklad, který viděli v životě našem.

Počínaje vámi i mnou zde může být celá skupina lidí, kteří se díky svému ctnostnému životu doma i v práci, a dokonce i při zábavě mohou stát městem na hoře, k němuž mohou lidé vzhlížet a od něhož se mohou učit, a korouhví národům, z níž mohou lidé z celého světa čerpat sílu.⁸

Máme-li pozvedat tuto Církev jako korouhev národům a světlo světu, musíme na sebe vzít více odlesku ze života Kristova – jednotlivě a ve své osobní situaci. Když stojíme za tím, co je správné, nesmíme se obávat důsledků. Nikdy se nesmíme bát. Pavel napsal Timoteovi:

„Nebo nedal nám Bůh ducha bázně, ale moci, a milování, a mysli způsobné.

Protož nestyď se za svědectví Pána našeho.“ (2. Timoteovi 1:7–8.)⁹

Nemůžeme zkrátka toto dílo, které je dílem Kristovým, považovat za samozřejmost. Nemůžete zkrátka stát na postranní čáře a sledovat hru mezi silami dobra a zla. …

Naléhavě vás žádám veškerou mocí, kterou mám, abyste o druhé projevovali zájem v rámci povinnosti, která přesahuje požadavky každodenního života; totiž abyste zůstali silní, abyste se dokonce stali vůdčími osobnostmi, když otevřeně prosazujete to, co pomáhá naší civilizaci zářit a co našemu životu přináší útěchu a pokoj. Můžete být vůdčí osobností. Musíte být jakožto členové Církve vůdčími osobnostmi v oněch zásadách, za nimiž si tato Církev stojí. Nenechejte se ve svém úsilí přemoci obavami.¹⁰

Nemáme se čeho bát. Bůh je u kormidla. Způsobí, aby toto dílo bylo úspěšné. Sešle požehnání na ty, kteří kráčejí v poslušnosti Jeho přikázání. Takové je Jeho zaslíbení. O Jeho schopnosti toto zaslíbení splnit nemusí nikdo z nás pochybovat.

… Náš Spasitel, který je naším Vykupitelem, Velikým Jehovou, mocným Mesiášem, slíbil: „Půjdu před tváří vaší. Já budu na pravici vaší a na levici vaší a Duch můj bude v srdci vašem a andělé moji kolem vás, aby vás podpírali.“ (NaS 84:88.)

„Tudíž,“ pravil „neboj se, malé stádo; čiňte dobro; nechť se země a peklo spolčí proti vám, neboť jestliže jste postaveni na skále mé, nemohou zvítěziti. …

Hleďte ke mně v každé myšlence; nepochybujte, nebojte se.

Vizte rány, jež probodly bok můj, a také stopy hřebů v rukou a nohou mých; buďte věrní, zachovávejte přikázání má, a zdědíte království nebeské.“ (NaS 6:34, 36–37.)

Když budeme společně pracovat ruku v ruce, budeme kráčet kupředu jako služebníci žijícího Boha a budeme konat dílo Jeho Milovaného Syna, našeho Mistra, kterému sloužíme a Jehož jméno se snažíme oslavovat.¹¹

Musíme stát pevně. Musíme zadržovat svět. Budeme-li tak činit, Všemohoucí bude naší silou a naším ochráncem, naším průvodcem a naším zjevovatelem. Budeme pociťovat útěchu z vědomí, že činíme to, co by si přál On. Druzí s námi mohou nesouhlasit, ale jsem si jist, že nás budou respektovat. Nebudeme ponecháni o samotě. Jsou mnozí, kteří nejsou naší víry, ale kteří to vnímají podobně jako my. Budou nás podporovat. Budou nám v našem úsilí pomáhat.¹²

Buďme hrdí na toto úžasné období díla Páně. Nebuďme pyšní nebo arogantní. Buďme pokorně vděční. A kéž se každý z nás vnitřně rozhodne, že bude přispívat k lesku tohoto úžasného díla Všemohoucího, aby mohlo zářit po celé zemi jako maják síly a dobroty, k němuž může vzhlížet celý svět.¹³

„Máme-li pozvedat tuto Církev jako korouhev národům a světlo světu, musíme na sebe vzít více odlesku ze života Kristova.“

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

Co vás při četbě 1. oddílu napadá, když se zamýšlíte nad růstem Církve od roku 1830 až do současnosti?
Projděte si vyprávění presidenta Hinckleyho o prvních pionýrech, kteří dorazili do údolí Solného jezera. (Viz 2. oddíl.) Co se z tohoto vyprávění můžeme dozvědět? Co nám přinesla prorocká vize prvních vedoucích Církve? Co podle vás znamená být „korouhví národům“? (Viz Izaiáš 5:26; 11:12.)
Ve 3. oddíle nás president Hinckley povzbuzoval, abychom se dívali na „celkový obraz“ a „širší vizi“ Božího díla. Proč potřebujeme vidět celkový obraz? Proč ho někdy ztrácíme ze zřetele? V jakém smyslu může naše malé úsilí přispívat k růstu Božího království?
Přečtěte si, v čem všem se podle presidenta Hinckleyho Svatí posledních dnů stávají „zvláštnějším a svéráznějším lidem“. (4. oddíl.) Jak si můžeme osvojit větší vizi a odvahu při snaze nést Boží dílo kupředu? Jak můžeme žít ve světě, aniž bychom byli ze světa? Jak na sebe můžeme „vzít více odlesku ze života Kristova“? Proč je důležité, abychom stáli za tím, co je správné?

Související verše z písem

Matouš 5:14–16; 1. Nefi 14:14; NaS 1:1–6; 65:1–6; 88:81; 115:5–6

Pomůcka k výuce

„Ujistěte se, že se nedomníváte, že vy jste tím ‚pravým učitelem‘. To je vážný omyl. … Dbejte na to, abyste nestáli v cestě. Hlavní úlohou učitele je připravit cestu, díky které lidé mohou získat duchovní zkušenost s Pánem.“ (Gene R. Cook, citováno v knize Učení – není většího povolání [2000], 41.)