Kapitola 11

Domov – základ spravedlivého života

„Čím usilovněji budete vychovávat své děti podle evangelia Ježíše Krista, s láskou a s tím, že od nich budete mnohé očekávat, tím spíše budou ve svém životě pociťovat pokoj.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Ke konci roku 1973 se Gordon a Marjorie Hinckleyovi zdráhavě rozhodli přestěhovat ze svého domova v utažském městě East Mill Creek, aby mohli bydlet blíže ústředí Církve v Salt Lake City. President Hinckley, který byl tehdy členem Kvora Dvanácti apoštolů, si na Silvestra toho roku udělal čas na to, aby si o jejich domově něco napsal. Jeho slova odhalovala pocity, které ho k onomu místu vázaly, ale v ještě větší míře odhalovala pocity, které choval k milující rodině.

„Jakým rozechvělým smutkem nás odchod naplňuje!“ napsal. Vzpomínal na to, jak rodina pracovala na stavbě domu a zvelebování okolního pozemku. Pak se jeho myšlenky obrátily ke vztahům – k těm vzájemným i k tomu s Bohem:

„Tady jsme si spolu hrávali, když naše děti vyrůstaly, a tady jsme se spolu modlívali. Tady jsme my i naše děti poznali našeho Nebeského Otce a zjistili, že žije, naslouchá a odpovídá.

Možná bych později mohl napsat knihu … nikoli pro svět, ale pro oněch pět dětí, jejich manželské partnery a potomstvo. A pokud se mi podaří slovy vyjádřit příběh toho domova, dojde na slzy a na smích a zavládne úžasný, pokojný, vše prostupující duch lásky, jenž se dotkne srdce těch, kteří tato slova budou číst, neboť ti, již tu žili a vyrůstali, se měli navzájem rádi, milovali své bližní, svého Boha a Pána Ježíše Krista.“¹

President Hinckley během svého působení svědčil o důležitosti milujících, věrných rodin. Pod jeho vedením První předsednictvo a Kvorum Dvanácti apoštolů vydalo dokument „Rodina – prohlášení světu“, který starší M. Russell Ballard z Dvanácti popsal jako „[důraznou výzvu] k ochraně a posilování rodin“.² Poté, co president Hinckley přečetl toto prohlášení na zářijovém generálním shromáždění Pomocného sdružení v roce 1995, dále uvedl: „Síla každého národa je zakořeněna mezi zdmi jeho domovů. Naléhavě žádáme naše členy po celém světě, aby v souladu s těmito starobylými a úctyhodnými hodnotami posilovali svou rodinu.“³

„Vyzýváme rodiče, aby své nejlepší úsilí věnovali výuce a výchově svých dětí.“

Učení Gordona B. Hinckleyho

Rodinné vztahy jsou těmi nejposvátnějšími vztahy ze všech.

Rodina je božská. Ustanovil ji náš Nebeský Otec. Zahrnuje ty nejposvátnější vztahy ze všech. Pouze skrze její uspořádání mohou být naplněny záměry Páně.⁴

Jsme církví, která vydává svědectví o důležitosti rodiny – otce, matky a dětí – a o skutečnosti, že jsme všichni děti Boha, našeho Věčného Otce. Zodpovědností rodičů, kteří přivádějí na svět děti, je tyto děti milovat, vychovávat je, pečovat o ně a učit je hodnotám, které jim budou v životě požehnáním, tak aby z nich vyrostli dobří občané. … Chtěl bych zdůraznit to, co je vám již důvěrně známo, a to důležitost toho, aby naši rodinu spojovala láska a laskavost, uznání a úcta a výuka způsobů Páně, aby naše děti vyrůstaly ve spravedlivosti a vyhnuly se tragédiím, které přemáhají tolik rodin po celém světě.⁵

Je bezpodmínečně nutné, abyste nezanedbávali svou rodinu. Nic z toho, co máte, není drahocennější.⁶

Otcové a matky mají výsadu pečovat o své děti a učit je evangeliu Ježíše Krista.

Vyzýváme rodiče, aby věnovali to nejlepší úsilí výuce a výchově dětí v zásadách evangelia, což je udrží v úzkém kontaktu s Církví. Domov je základem pro spravedlivý život, a žádná jiná instituce ho nemůže zastoupit a ani se nemůže zhostit jeho základních funkcí při naplňování této Bohem dané zodpovědnosti.⁷

Jsem přesvědčen, že nic nezajistí větší úspěšnost v riskantním podnikání, jakým rodičovství je, než program pro rodinný život, jehož zdrojem je úžasné učení evangelia – a to, že otec rodiny může být oděn kněžstvím Božím; že je jeho výsadou a povinností, jakožto správce nad dětmi našeho Nebeského Otce, postarat se o jejich potřeby; že má svou rodinu vést v duchu onoho kněžství „přesvědčováním, shovívavostí, jemností a mírností a láskou nepředstíranou“ (NaS 121:41); že matka v rodině je dcera Boží, duše inteligence, oddanosti a lásky, která může být oděna Duchem Božím; že je její výsadou a povinností, jakožto správkyně nad dětmi našeho Nebeského Otce, uspokojovat jejich každodenní potřeby; že má spolu se svým manželem své děti rovněž učit „porozuměti nauce o pokání, víře v Krista, Syna živého Boha, a o křtu a daru Ducha Svatého vkládáním rukou … [a tomu], aby se modlily a kráčely zpříma před Pánem“ (NaS 68:25, 28).

V takové rodině děti své rodiče milují, a nemají z nich strach; váží si jich, a nemají z nich obavy. A na děti se pohlíží jako na dary od Pána, o něž je třeba pečovat, vychovávat je, povzbuzovat a vést.

Příležitostně mohou nastat neshody, může dojít k rozmíškám. Avšak pokud je v rodině přítomna modlitba, láska a ohleduplnost, bude tam i základ náklonnosti, která ji bude na věky spojovat, a oddanosti, která ji vždycky povede.⁸

Nyní pár slov určených osamoceným rodičům. … Během každodenních bojů, které souvisejí s výchovou dětí a starostí o to, aby byly naplněny jejich potřeby, [nesete] vyčerpávající břemena. Je to povinnost naplněná osamělostí. Není však třeba, abyste byli naprosto osamělí. Na světě – přímo v této Církvi – je mnoho lidí, kteří by vám rádi citlivě a s porozuměním podali pomocnou ruku. Nepřejí si obtěžovat tam, kde nejsou vítáni. Ale mají opravdový a upřímný zájem a požehnají svému vlastnímu životu stejně jako tomu vašemu i životu vašich dětí. Vítejte jejich pomoc. Potřebují ji poskytnout kvůli sobě stejně jako kvůli vám.

V této Církvi máme tisíce dobrých biskupů. Máme tisíce úředníků kvor. Máme tisíce úžasných žen v Pomocném sdružení. Máme domácí učitele a navštěvující učitelky. Jsou to vaši přátelé, které vám seslal Pán, aby vám pomohli tím, že se s vámi podělí o svou sílu. A nikdy nezapomínejte, že samotný Pán je zdrojem síly větší, než je jakákoli jiná. Byl jsem dojat zkušeností, o níž vyprávěla … jedna osamocená matka, která vychovávala sedm dětí, když úpěnlivě prosila Otce v nebi, aby mohla jít za Ním, alespoň na jednu jedinou noc, aby našla útěchu a sílu zvládnout zkoušky, které přinese zítřek. Dostalo se jí láskyplné odpovědi, která jí vstoupila do mysli téměř jako zjevení: „Ty za mnou přijít nemůžeš, ale já přijdu za tebou.“⁹

Čím usilovněji budete vychovávat své děti podle evangelia Ježíše Krista, s láskou a s tím, že od nich budete mnohé očekávat, tím spíše budou ve svém životě pociťovat pokoj.¹⁰

Díky rodinné modlitbě budou děti vyrůstat s vírou v žijícího Boha.

Pohleďte na maličké své. Modlete se s nimi. Modlete se za ně a žehnejte jim. Svět, v němž se pohybují, je komplikovaný a složitý. Narazí na vzedmutá moře protivenství. Budou potřebovat veškerou sílu a víru, kterou jim budete moci předat, dokud vám ještě budou nablízku. Rovněž budou potřebovat větší sílu, která pramení z vyšší moci. Budou muset udělat více, než si vystačit s tím, co naleznou. Musí pozvednout svět; a jediné páky, které k tomu budou mít, je příklad svého vlastního života a moci přesvědčování, které budou pramenit z jejich svědectví a poznání věcí Božích. Budou potřebovat pomoc Páně. Dokud jsou mladí, modlete se s nimi, aby mohli poznat onen zdroj síly, který jim pak bude navždy k dispozici v každé hodině potřeby.¹¹

Nevím o žádném jiném zvyku, který bude mít tak blahodárný vliv na váš život, jako je zvyk poklekat spolu k modlitbě. Samotná slova – náš Otče v nebi – mají nesmírný účinek. Nemůžete je vyslovit upřímně a s plným vědomím toho, co říkáte, aniž byste pocítili nějakou odpovědnost vůči Bohu. …

Váš každodenní rozhovor s Ním vám bude vnášet do srdce takový pokoj a do života takovou radost, jaké nemohou pocházet z žádného jiného zdroje. … Vaše láska bude sílit. Stále více si budete jeden druhého vážit.

Vaše děti budou požehnány pocitem bezpečí plynoucím ze života v rodině, kde přebývá Duch Boží. Poznají rodiče, kteří k sobě mají vzájemnou úctu, budou je milovat a v srdci jim vzklíčí duch úcty. Zakusí jistotu pramenící z laskavých slov, která jsou pronášena klidným hlasem. Naleznou útočiště u otce a matky, kteří díky tomu, že jsou v životě čestní vůči Bohu, jsou čestní i vůči sobě navzájem a vůči svým bližním. Budou dospívat s pocitem vděčnosti, neboť uslyší, jak jejich rodiče vyjadřují v modlitbě vděčnost za velká i malá požehnání. Budou vyrůstat s vírou v žijícího Boha.¹²

Rodinný domácí večer může rodiče a děti navzájem spojovat tím, že se budou učit způsobům Páně.

Pamatuji si, že když jsem byl malý chlapec, ve věku pěti let, president Joseph F. Smith oznámil všem členům Církve, že se mají spolu se svou rodinou shromažďovat v rámci rodinného domácího večera. Můj tatínek řekl: „President Církve nás požádal, abychom to dělali, a tak to tak budeme dělat.“

A tak jsme se sešli, abychom uspořádali rodinný domácí večer. Bylo to zábavné. Tatínek řekl: „Zazpíváme si píseň.“ Popravdě, nebyli jsme dobří zpěváci. … A tak jsme se pokusili zpívat a smáli jsme se jeden druhému. A stejně se nám vedlo i v mnohém dalším. Ale z této zkušenosti postupně vzešlo něco úžasného – zvyk, který nám pomáhal, který nás jakožto rodinu sbližoval, který nás posiloval a na základě kterého v našem srdci vzklíčilo přesvědčení o hodnotě rodinného domácího večera.¹³

Jsem vděčný, že pro nás, jakožto pro Církev, je základní součástí našeho programu pořádat každý týden rodinný domácí večer. To, že v této rušné době tisíce rodin po celém světě vynakládají upřímné úsilí na to, aby jeden večer týdně zasvětily společnému zpěvu písní, vzájemné výuce týkající se cest a způsobů Páně, tomu, aby společně poklekaly k modlitbě, aby poděkovaly Pánu za Jeho milosrdenství a přivolávaly Jeho požehnání na svůj život, rodinu, práci i zemi, má velký význam. Domnívám se, že ani nedokážeme docenit obrovské dobro, které z tohoto programu vyplyne.¹⁴

Máte-li nějaké pochybnosti o přínosu rodinného domácího večera, vyzkoušejte ho. Shromážděte kolem sebe své děti, učte je, vydávejte jim svědectví, čtěte spolu písma a bavte se.¹⁵

Rodiče mají začít učit své děti, když jsou ještě velmi malé.

Nedlouho poté, co jsme se vzali, jsme si postavili svůj první dům. Měli jsme málo peněz, a tak jsem na něm hodně práce udělal sám. Terénní úpravy byly zcela mou zodpovědností. První z mnoha stromů, které jsem zasadil, byl beztrnný dřezovec a já si představoval, jak jednoho dne bude jeho stín v létě pomáhat ochlazovat dům. Umístil jsem ho k rohu domu, kde vítr z kaňonu, který ležel východním směrem, vál nejsilněji. Vykopal jsem jámu, vložil do ní obnažené kořeny, zasypal je hlínou, strom zalil a víceméně na něj zapomněl. Byl to jen stromeček, s kmínkem o průměru necelé dva centimetry. Byl tak pružný, že jsem ho mohl snadno ohnout na jakoukoli stranu. Roky ubíhaly a já jsem stromku nevěnoval moc velkou pozornost. Pak jednou v zimě, když byl bez listí, jsem se na něj náhodou podíval z okna. Všiml jsem si, že je nakloněný na západ, zkroucený a nevyvážený. Nechtěl jsem tomu ani věřit. Vyšel jsem ven a opřel jsem se do stromu, abych ho narovnal. Kmen byl ale nyní již téměř 30 centimetrů silný. Ani jsem s ním nehnul. Přinesl jsem si z kůlny kladkostroj, připevnil jeden konec ke stromu a druhý k pevně zasazenému sloupu. Zatáhl jsem za provaz. Kladky se trošku pohnuly a kmen stromu se lehce zachvěl. Ale to bylo vše. Jako by mi ten strom říkal: „Nedokážeš mě narovnat. Už je moc pozdě. Vyrostl jsem nakřivo kvůli tvé nedbalosti a teď už se neohnu.“

Nakonec jsem ze zoufalství vzal pilu a na západní straně odřezal velkou, těžkou větev. Poodstoupil jsem a zadíval se na to, co jsem udělal. Odřízl jsem větší část stromu, což na kmeni zanechalo obrovskou jizvu, širokou asi 20 centimetrů, přičemž k nebi směřovala jen jedna malá větev.

… Nedávno jsem se na ten strom podíval znovu. Je velký, má lepší tvar, a pro dům je značným přínosem. Ale v mládí prošel vážným otřesem a metoda, kterou jsem použil, abych ho narovnal, byla opravdu bolestivá. Když jsem ho na začátku zasadil, stačil by jen kousek provázku, který by stromek držel na místě a chránil ho před silou větru. Mohl jsem, a měl jsem, ten provázek ke stromku přivázat, a nestálo by mě to téměř žádné úsilí, ale neudělal jsem to. A tak podlehl silám, které na něj působily.

Děti jsou jako stromy. Když jsou malé, jejich život je tvárný a lze je vést, a obvykle to nestojí téměř žádné úsilí. Slovy pisatele Přísloví: „Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní.“ [Přísloví 22:6.] Tato výuka má kořeny v rodině.¹⁶

„Shromážděte kolem sebe své děti, učte je, vydávejte jim svědectví, čtěte spolu písma a bavte se.“

Izaiáš řekl: „Synové pak tvoji všickni vyučeni budou od Hospodina, a hojnost pokoje budou míti synové tvoji.“ (Iz. 54:13.)

Tak veďte své syny a dcery, tak je provázejte a řiďte od doby, kdy jsou velmi malí, tak je učte po způsobu Páně, aby mír byl jejich celoživotním společníkem.¹⁷

Pokud se děti bouří, mají se rodiče za ně dále modlit, mít je rádi a nabízet jim pomocnou ruku.

Jsem si vědom toho, že existují rodiče, kteří navzdory záplavě lásky, kterou věnují svým dětem, a tomu, že je s pílí a věrností učí, jsou svědky toho, že jejich děti vyrostou v pravý opak, a pláčí, když jejich svéhlaví synové a dcery vzdorovitě kráčí po cestách přinášejících tragické následky. K takovým pociťuji nezměrný soucit a mám ve zvyku jim citovat slova Ezechiela: „Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy.“ (Ezechiel 18:20.)¹⁸

Jednou za čas, bez ohledu na to, co všechno zkoušíte, bude vaše dítě vzdorovat. Vytrvejte však. Nikdy to nevzdávejte. Dokud se budete snažit, nikdy neprohrajete. Vytrvejte.¹⁹

Pokud je vaše dítě nebo někdo blízký v onom stavu [vzpurnosti], nevzdávejte to. Modlete se za ně, mějte je rádi, projevujte o ně zájem a pomáhejte jim.²⁰

Někdy se může zdát, že je příliš pozdě. … Ale vzpomeňte si na můj beztrnný dřezovec. [Viz strany 165–166.] Oklestění a utrpení ho proměnilo v cosi krásného a v pozdějším životě poskytoval vítaný stín a ochranu před horkem dne.²¹

Svou rodinu posilujeme tím, že usilujeme o nebeskou pomoc a pěstujeme ducha vzájemné lásky a úcty.

[Vychovávat rodinu] nemusí být jednoduché. Může to být plné zklamání a výzev. Bude to chtít odvahu a trpělivost. … Láska může mnohé změnit – láska štědře dávaná v dětství a otvírající náruč v obtížných letech mládí. Dosáhne toho, čeho peníze, štědře poskytované dětem, nikdy nedosáhnou.

A trpělivost, ruku v ruce s krocením vlastního jazyka a sebeovládáním potlačujícím hněv. …

A povzbuzení, které snadno chválí a zdráhá se kritizovat.

Toto spolu s modlitbami způsobí zázraky. Nemůžete předpokládat, že to zvládnete sami. Při výchově nebeského dítěte – vašeho dítěte, které je rovněž dítětem Nebeského Otce – potřebujete pomoc z nebe.²²

Každé dítě, s několika málo případnými výjimkami, je výsledným dílem domova, ať již je dobrý, špatný nebo neutrální. Tím, jak děti v průběhu let rostou, je jejich život do značné míry utvářen rodinnou výukou a tuto výuku odráží. Pokud se zde vyskytuje hrubost, týrání, neovládaný hněv, nevěrnost, plody budou zaručené a rozpoznatelné a se vší pravděpodobností se budou opakovat i v následující generaci. Na druhou stranu, pokud se zde vyskytuje tolerance, odpuštění, úcta, ohleduplnost, laskavost, milosrdenství a soucit, plody budou opět rozpoznatelné a budou přinášet věčnou odměnu. Budou pozitivní, lahodné a nádherné. A když rodiče milosrdenství projevují a učí mu své děti, bude se opakovat i v životě a skutcích další generace.

Promlouvám k otcům a matkám, ať jsou kdekoli, s prosbou, abychom odložili hrubost, abychom ovládali hněv, abychom ztišili hlas a abychom se ve svém domově chovali jeden k druhému s milosrdenstvím, láskou a úctou.²³

V dávných dobách bylo řečeno, že „[odpověď] měkká odvracuje hněv“. (Přísl. 15:1.) Zřídkakdy se dostaneme do problémů, když mluvíme jemně. Jen tehdy, když zvýšíme hlas, se spor rozhoří a z malých krtinců se stanou obrovské hory nesváru. … Hlas nebe je tichý a jemný [viz 1. Královská 19:11–12]; a stejně tak tichý je hlas pokoje v rodině.²⁴

V rámci rodiny je samozřejmě třeba ukázňovat. Ale ukázňování s přísností, ukázňování s krutostí nevyhnutelně vede nikoli k nápravě, ale spíše k nelibosti a hořkosti. Nevyléčí nic a problém pouze zhorší. Maří své vlastní záměry.²⁵

Na celém světě se žádné ukázňování nevyrovná ukázňování z lásky. Je zázračné samo o sobě.²⁶

Pracujme bez ustání na tom, abychom posílili svou rodinu. Nechť manželé a manželky pěstují ducha absolutní vzájemné věrnosti. Neberme jeden druhého jako samozřejmost, ale pracujme neustále na tom, abychom vyživovali ducha vzájemné lásky a úcty.²⁷

Ó, Bože, náš Věčný Otče, požehnej rodičům, aby učili s láskou, trpělivostí a povzbuzením ty, kteří jsou nejcennější, děti, které přišly od Tebe, aby mohly být společně ochraňovány a vedeny k dobrému a aby během toho, jak budou růst, mohly přinášet požehnání světu, jehož budou součástí.²⁸

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Hinckley učil, že rodina „zahrnuje ty nejposvátnější vztahy ze všech“. (1. oddíl.) Jaký vliv může tato pravda mít na naše vztahy se členy rodiny? Jak by mohla ovlivňovat to, jaké priority si stanovujeme ohledně trávení času a ohledně svých činností?
Proč mají rodiče věnovat „to nejlepší úsilí výuce a výchově dětí v zásadách evangelia“? (Viz 2. oddíl.) Jak výuka evangelia ve vašem domově požehnala a žehná vaší rodině? Jak se mohou rodiče zlepšit ve svém úsilí pomáhat dětem žít podle evangelia?
Projděte si učení presidenta Hinckleyho týkající se požehnání plynoucích z rodinné modlitby. (Viz 3. oddíl.) Proč podle vás rodinná modlitba přináší požehnání? Jakých požehnání se vám díky pravidelné rodinné modlitbě dostalo či dostává? O co můžeme přijít, zanedbáváme-li rodinnou modlitbu?
Čemu se můžeme naučit ze zkušenosti, kterou Gordon B. Hinckley získal jako malý chlapec ohledně rodinného domácího večera? (Viz 4. oddíl.) Jaká požehnání obdržela vaše rodina prostřednictvím rodinného domácího večera?
Znovu si projděte příběh presidenta Hinckleyho o beztrnném dřezovci. (Viz 5. oddíl.) Jaká ponaučení si z tohoto příběhu můžete odnést?
Jak by mohlo učení presidenta Hinckleyho uvedené v 6. oddíle pomoci rodičům, jejichž dítě je vzpurné? Jak mohou rodiče a druzí lidé někomu s láskou nabídnout pomocnou ruku?
Proč je důležité, aby rodiče ukázňovali své děti s láskou spíše než s hněvem? Co mohou rodiče dělat pro to, aby ukázňovali s láskou? Jak mohou členové rodiny pěstovat ducha vzájemné lásky a úcty? (Viz 7. oddíl.)

Související verše z písem

Deuteronomium 11:19; Enos 1:1–5; Mosiáš 4:14–15; Alma 56:45–48; 3. Nefi 18:21; viz také „Rodina – prohlášení světu“, Liahona, listopad 2010, 129

Pomůcka k výuce

„Možná máte pocit, že nerozumíte určité zásadě, kterou se připravujete učit. Pokud ji však budete s modlitbou studovat, budete se snažit podle ní žít, připravíte se, abyste o ní mohli učit, a pak se o ni podělíte s ostatními, vaše svědectví se posílí a prohloubí.“ (Učení – není většího povolání [1999], 19.)