Kapitola 10

Vyživujme věčné manželské partnerství

„Nejkrásnější city v životě a nejšlechetnější a nejuspokojivější impulsy lidského srdce nacházejí své vyjádření v manželství, které se uchovává čistým a neposkvrněným před zlem tohoto světa.“

Ze života Gordona B. Hinckleyho

Jednoho večera, když president a sestra Hinckleyovi spolu v poklidu seděli, sestra Hinckleyová řekla: „Ty jsi mi vždy dával křídla, abych mohla létat, a já tě za to miluji.“¹ President Hinckley v komentáři k tomuto výroku své manželky řekl: „Snažil jsem se lépe poznat osobnost své ženy, její povahu, touhy, prostředí, z nějž pocházela, a její ambice. Nechal jsem ji vzlétnout. Ano, nechal jsem ji vzlétnout! Nechal jsem ji, aby rozvíjela své talenty. Nechal jsem ji dělat vše po svém. Uklidil jsem se jí z cesty a podivoval jsem se nad tím, co dělá.“² Sestra Hinckleyová podobně podporovala svého manžela – jako otce, v jeho osobních zájmech a v jeho rozsáhlé církevní službě.

Po většinu dospívání žili Gordon B. Hinckley a Marjorie Payová ve stejném sboru a mnoho let bydleli naproti sobě přes ulici. „Poprvé jsem ji uviděl v Primárkách,“ vzpomínal později president Hinckley. „Zrovna něco nahlas četla. Nevím, proč to na mě tak zapůsobilo, ale nikdy jsem na to nezapomněl. Pak vyrostla v krásnou mladou ženu a já jsem měl dost rozumu na to, abych se s ní oženil.“³

První schůzku měli na církevním tanečním večeru, když jemu bylo 19 a jí 18 let. „Tenhle mladý muž to někam dotáhne,“ řekla Marjorie potom své matce.⁴ Jejich vztah se dále rozvíjel, zatímco Gordon studoval na Utažské univerzitě. V roce 1933, rok poté, co dostudoval, byl povolán na misii do Anglie. Když se v roce 1935 vrátil, pokračovali dále v námluvách a v roce 1937 uzavřeli sňatek v chrámu Salt Lake. Sestra Hinckleyová o prvních letech jejich manželství řekla:

„Peněz jsme měli poskrovnu, ale byli jsme plni naděje a optimismu. Tyto dny v začátcích nebyly všechny blažené, ale byly naplněny odhodláním a velkou touhou vytvořit šťastný domov. Milovali jsme se, o tom nebylo pochyb. Ale také jsme si na sebe museli vzájemně zvykat. Myslím, že každý manželský pár si musí na sebe zvyknout.

Hned na začátku jsem si uvědomila, že bude lepší, když se budeme spíše snažit si na sebe zvyknout, než abychom se neustále snažili jeden druhého změnit – což, jak jsem zjistila, bylo nemožné. … K vytvoření šťastného domova je zapotřebí trochu obětí a mnoho přizpůsobivosti.“⁵

President Hinckley byl povolán generální autoritou v roce 1958 a během prvních let jeho služby zůstávala sestra Hinckleyová doma, jak bylo běžné, aby pečovala o jejich pět dětí, zatímco on cestoval kvůli církevním pověřením. Když jejich děti vyrostly, Hinckleyovi často cestovali spolu – čehož si vážili. Na duben 1977, zatímco byli na dlouhé cestě, aby se setkali se Svatými v Austrálii, připadlo 40. výročí jejich sňatku. Toho dne si president Hinckley zapsal do deníku:

„Dnes se nacházíme v Perthu v Austrálii a samotná naše přítomnost symbolizuje to, co nám přinesla léta. Den jsme strávili setkáními s misionáři Australské misie Perth. Byl to nádherný den, během něhož jsme si vyslechli svědectví a poučení. Misionáři darovali Marjorii kytičku květin, kterou jsem já sám neměl čas koupit.

O minulých 40 letech bychom mohli napsat celý román. … Měli jsme určité těžkosti a problémy. Ale celkově se nám dařilo. Byli jsme nádherně požehnáni. V tomto věku člověk začíná chápat, co je to věčnost a jakou hodnotu má věčné společenství. Kdybychom dnes večer byli doma, sešli bychom se nejspíše s rodinou u večeře. Buď jak buď, jsme daleko od domova ve službě Pánovi a je to milá zkušenost.“⁶

O dvacet dva let později, když president Hinckley sloužil jako president Církve, napsal sestře Hinckleyové dopis, v němž vyjádřil, co k ní cítí po více než 60 letech manželství. „Jsi mi drahou společnicí,“ řekl. „Společně jsme zestárli a byla to milá zkušenost. … Až se někdy v budoucnosti ruka smrti jemně dotkne jednoho nebo druhého z nás, budou tu slzy, ano, ale bude tu také tiché a jasné ujištění o našem opětném shledání a věčném společenství.“⁷

Když se začátkem roku 2004 Hinckleyovi vraceli ze zasvěcení chrámu Akkra v Ghaně, sestra Hinckleyová se zhroutila únavou. Již se nezotavila a 6. dubna 2004 zemřela. O šest měsíců později president Hinckley na říjnové generální konferenci řekl:

„Když jsem ji držel za ruku a sledoval, jak jí z prstů odtéká smrtelný život, přiznávám, že jsem byl přemožen. Než jsem se s ní oženil, byla dívkou mých snů. … Byla mi drahou společnicí po více než dvě třetiny století, před Pánem jsme si byli rovni, ve skutečnosti byla lepší. A nyní ve stáří se pro mne opět stala dívkou mých snů.“⁸

Presidenta Hinckleyho v jeho zármutku utěšovala znalost, že on a Marjorie byli zpečetěni na věčnost. „Ztratit tolik milovaného partnera, s nímž jste tak dlouho kráčeli sluncem i stínem, je naprosto zničující,“ řekl. „Je tu sžíravá samota, která se stupňuje. Bolestně hlodá v samotné duši. Ale v tichu noci slyšíme slabý šepot, který říká: ‚Vše je v pořádku. Vše je v pořádku.‘ A tento hlas z neznáma přináší pokoj a ujištění a neochvějnou jistotu, že smrt není konec, že život pokračuje, s prací, kterou bude třeba vykonat, s vítězstvími, kterých bude třeba dosáhnout. Tento hlas tiše, neslyšně pro smrtelné uši, přináší jistotu, že, tak jistě, jako došlo k oddělení, přijde i radostné opětovné shledání.“⁹

President a sestra Hinckleyovi se těšili ze šťastného a láskyplného manželství a posilovalo je „tiché a jasné ujištění o … opětném shledání a věčném společenství“.

Učení Gordona B. Hinckleyho

Nebeský Otec ustanovil manželství již na počátku.

Jak úžasné je manželství v plánu našeho Věčného Otce, v plánu, který připravil ve své božské moudrosti pro zajištění štěstí a bezpečí svých dětí a pro pokračování lidského pokolení.

On je náš Stvořitel a ustanovil manželství již na počátku. Při stvoření Evy „řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; … Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.“ (Gen. 2:23–24.)

Pavel napsal korintským Svatým: „A však ani muž bez ženy, ani žena bez muže v Pánu.“ (1. Kor. 11:11.)

V novodobém zjevení Pán řekl: „A opět, vpravdě pravím vám, že kdokoli zakazuje ženiti se a vdávati se, není ustanoven Bohem, neboť manželství je pro člověka ustanoveno Bohem.“ (NaS 49:15.) …

Nikdo, kdo čte písma, ať již dávná, nebo novodobá, dozajista nemůže pochybovat o božském pojetí manželství. Nejkrásnější city v životě a nejšlechetnější a nejuspokojivější impulsy lidského srdce nacházejí své vyjádření v manželství, které se uchovává čistým a neposkvrněným před zlem tohoto světa.

Jsem přesvědčen, že takovéto manželství představuje to, co si přejí – v co doufají, po čem touží a o co se modlí – muži i ženy po celém světě.¹⁰

V chrámu mohou být manžel a manželka připečetěni k sobě na celou věčnost.

Chrámy … nabízejí požehnání, která nelze získat nikde jinde. Vše, co se děje v těchto posvátných domech, má co do činění s věčnou podstatou člověka. Zde jsou manželé a manželky a děti pečetěni k sobě jako rodiny na celou věčnost. Manželství netrvá jen „dokud vás smrt nerozdělí“. Je navždy, pokud manželé žijí tak, aby tohoto požehnání byli hodni.¹¹

Žil snad někdy nějaký muž, jenž skutečně miloval svou ženu, nebo žena, jež skutečně milovala svého muže, kteří by se nemodlili o to, aby jejich vztah pokračoval i po smrti? Pohřbili snad někdy nějací rodiče své dítě, aniž by toužili po ujištění, že jejich milovaný k nim bude patřit i ve světě, který přijde? Může někdo, kdo věří ve věčný život, pochybovat o tom, že Bůh nebes by svým synům a dcerám neposkytl ten nejvzácnější atribut života – lásku, jež je nejsmysluplněji vyjádřena v rodinných vztazích? Nikoli, je logické, že rodinné vztahy pokračují i po smrti. Lidské srdce po tom touží a Bůh nebes zjevil způsob, jímž toho lze dosáhnout. Umožňují to posvátné obřady domu Páně.¹²

Jak sladké je ujištění, jak utěšující je mír, který vyplývá z poznání, že pokud správně uzavřeme sňatek a pokud správně žijeme, náš vztah bude pokračovat, nehledě na jistotu smrti a ubíhání času. Lidé mohou psát písně o lásce a mohou je zpívat. Mohou toužit, doufat a snít. Ale toto vše bude pouhou romantickou touhou, pokud nedojde k použití pravomoci, která přesahuje moc času a smrti.¹³

Manžel a manželka kráčejí bok po boku na své věčné cestě.

Když Bůh, ve svém velkolepém projektu, stvořil na počátku člověka, stvořil podvojnost pohlaví. Zušlechťující výraz této podvojnosti se nachází v manželství. Jeden člověk doplňuje druhého.¹⁴

V manželském vztahu není ani podřazenosti, ani nadřazenosti. Žena nekráčí před mužem, ani muž nekráčí před ženou. Kráčejí bok po boku jako syn a dcera Boží na své věčné cestě.¹⁵

Manželství, ve své nejopravdovější podstatě, je partnerství rovnocenných lidí, přičemž nikdo z nich neuplatňuje panství nad tím druhým, ale spíše toho druhého povzbuzuje a pomáhá mu v jakýchkoli zodpovědnostech a cílech, které může on nebo ona mít.¹⁶

Manželky, pohlížejte na své manžele jako na drahocenné společníky a žijte tak, abyste byly hodny jejich společenství. Manželé, považujte své manželky za své nejcennější bohatství v čase či na věčnosti – každá je dcerou Boží, partnerkou, s níž budete kráčet ruku v ruce ve slunečných dnech i ve dnech deštivých, ve všech nebezpečích i vítězstvích života.¹⁷

Vzpomínám na dva [přátele], které jsem znal … v letech, kdy jsem studoval na střední a vysoké škole. On byl chlapec z malého města, obyčejného vzhledu, bez peněz nebo čehokoli jiného zjevně slibného. Vyrostl na farmě, a pokud měl nějakou vlastnost, která byla přitažlivá, byla to jeho schopnost pracovat. … Při svém prostém vzhledu měl však úsměv a osobnost, které jakoby zpívaly o dobru. Ona byla dívka z města, která pocházela z dobře zajištěné rodiny. …

Mezi nimi se událo něco tajemného. Zamilovali se. … Během těchto let se spolu smáli a tancovali a studovali. Uzavřeli sňatek, i když se lidé divili, jak budou moci vydělat dost peněz na to, aby se vůbec uživili. On ze všech sil studoval na odborné škole a na konci studia měl jeden z nejlepších prospěchů ve třídě. Ona se uskrovňovala a šetřila a pracovala a modlila se. Povzbuzovala a podporovala, a když byli opravdu v úzkých, tiše říkala: „Nějak to zvládneme.“ Její víra v něj mu dodávala chuť k životu a díky ní procházel dalšími obtížnými roky. Pak přišly děti a oni je společně milovali a pečovali o ně a poskytovali jim bezpečí, jež pramenilo z jejich vlastního příkladu vzájemné lásky a oddanosti. Od té doby uplynulo více než čtyřicet pět let. Jejich děti jsou už dospělé a dělají čest jim, Církvi i místům, kde žijí.

Nedávno, když jsem letěl letadlem z New Yorku, jsem při cestě uličkou uviděl v pološeru kabiny ženu, bělovlasou, která dřímala s hlavou položenou na rameni svého manžela, a on vřele tiskl její ruku ve své. Byl vzhůru a poznal mě. Ona se probudila, když jsme začali mluvit. I oni se vraceli z New Yorku, kde před jednou celostátní vědeckou společností vystoupil s přednáškou. O přednášce řekl jen málo, ale jeho manželka mluvila s hrdostí o poctách, jichž se mu dostalo. …

Přemýšlel jsem o tom, když jsem se v letadle vracel na své místo. A říkal jsem si, že jejich přátelé v té době viděli jen farmářského chlapce z venkova a usměvavou dívku s pihami na nose. Ale tito dva lidé viděli jeden ve druhém lásku, oddanost, klid, víru a budoucnost. Můžete to nazvat chemií, chcete-li; možná tam něco z ní bylo, ale bylo tam mnohem více. Spíše tam šlo o rozkvět něčeho božského, co tam zasadil Otec, jenž je naším Bohem. Za svých školních let žili tak, že byli tohoto rozkvětu hodni. Žili s ctností a vírou, s vděčností a respektem k sobě i k tomu druhému. V letech, kdy prožívali profesní a ekonomické těžkosti, nacházeli největší pozemskou sílu ve svém vztahu. Nyní, v pokročilém věku, nacházeli společně pokoj a tiché uspokojení. A kromě toho měli ujištění o věčnosti strávené v radostném svazku díky smlouvám, které uzavřeli před dávnou dobou, a slibům, které si před dávnou dobou dali v domě Páně.¹⁸

Bůh neodepře žádné požehnání způsobilým jednotlivcům, kteří neuzavřeli sňatek.

Z nějakého důvodu dáváme v Církvi jedné velmi důležité skupině určitou nálepku. Stojí na ní „svobodní“. Přál bych si, abychom to nedělali. Jste jednotlivci, muži a ženy, synové a dcery Boží, ne masa lidí, kteří vypadají nebo se chovají podobně. Kvůli tomu, že jste náhodou neuzavřeli sňatek, se nijak podstatně nelišíte od ostatních. Všichni se velmi podobáme vzhledem a emočními reakcemi, schopností myslet, usuzovat, být nešťastní, být šťastní, milovat a být milováni.

V plánu, který připravil náš Otec v nebi, jste stejně důležití jako kdokoli jiný a díky Jeho milosti vám nebude na věčnosti odepřeno žádné požehnání, na které byste jinak měli právo.¹⁹

Dovolte mi nyní krátce promluvit k těm, kteří nikdy neměli příležitost uzavřít sňatek. Ujišťuji vás, že jsme vnímaví vůči osamělosti, kterou mnoho z vás pociťuje. Osamělost je hořká a bolestná. Domnívám se, že ji někdy pocítí všichni lidé. Soucítíme s vámi s porozuměním a láskou. …

Toto období vašeho života může být krásné. Jste vyzrálí. Máte úsudek. Většina z vás má vzdělání a zkušenosti. Máte tělesnou, duševní i duchovní sílu pozvedat, pomáhat a povzbuzovat.

Je tolik lidí, kteří vás potřebují. … Udržujte si své duchovní baterie plně nabité a rozsvěcujte lampy druhých lidí.²⁰

Vám, kteří jste neuzavřeli sňatek, … vám dal Bůh různé talenty. Dal vám schopnost sloužit potřebám druhých a žehnat jejich životu svou laskavostí a zájmem. Podejte pomocnou ruku někomu potřebnému. …

Získávejte poznání za poznáním. Kultivujte svou mysl a dovednosti v oboru, který jste si zvolili. Existují pro vás nesmírné příležitosti, jste-li připraveni je využít. … Nemějte pocit, že kvůli tomu, že jste svobodní, vás Bůh opustil. Svět vás potřebuje. Církev vás potřebuje. Tak mnoho lidí a záležitostí potřebuje vaši sílu, moudrost a talenty.

Modlete se a neztrácejte naději. … Žijte tím nejlepším životem, jakým dokážete, a Pán vám ve své větší moudrosti a ve své věčné době na vaše modlitby odpoví.²¹

Obracím se na vás, kteří jste rozvedení – vězte prosím, že na vás nepohlížíme jako na ztroskotance jen proto, že ztroskotalo vaše manželství. … Naší povinností je nikoli odsuzovat druhé, ale odpouštět a zapomínat, pozvedat a pomáhat. Ve chvílích zármutku a opuštěnosti se obracejte na Pána, který pravil: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. … Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Matouš 11:28, 30.)

Pán vás neodmítne ani se od vás neodvrátí. Odpovědi na vaše modlitby možná nebudou nijak dramatické; možná jim hned neporozumíte, nebo je dokonce nedoceníte. Avšak přijde doba, kdy poznáte, že jste byli požehnáni.²²

Štěstí v manželství pramení z projevování láskyplného zájmu o blaho svého partnera.

Vyživujte a zušlechťujte své manželství. Bděte nad ním a pracujte na tom, aby bylo pevné a krásné. … Manželství je smlouva, je to dohoda, je to svazek mezi mužem a ženou podle plánu Všemohoucího. Může být křehké. Vyžaduje péči a velkou míru úsilí.²³

Poté, co jsem se léta zabýval stovkami rozvodových situací, jsem přesvědčen, že uplatňování jediné zásady by více než cokoli jiného pomohlo řešit tento bolestný problém.

Kdyby každý manžel a každá manželka neustále dělali vše, co je možné, pro to, aby zajistili uspokojení a štěstí svého společníka, bylo by rozvodů jen velmi málo, nebo žádné. Nikdy by nebylo slyšet hádku. Nebylo by obviňování. Nedocházelo by k výbuchům hněvu. Ale zneužívání a podlost by byly nahrazeny láskou a zájmem. …

Lék na většinu manželských potíží nespočívá v rozvodu. Spočívá v pokání a odpouštění, v projevech laskavosti a zájmu. Lze ho najít v uplatňování zlatého pravidla.

Je to velmi krásný výjev, když mladý muž a mladá žena u oltáře spojí ruce ve smlouvě před Bohem, že se budou vzájemně ctít a milovat. Jak chmurný je to pak pohled, když za několik měsíců, nebo za několik let, slyšíte urážlivé poznámky, podlá a kousavá slova, zvýšené hlasy a hořké obviňování!

Nemusí to tak být, milí bratři a milé sestry. V našem životě se nad tyto mdlé a bídné živly můžeme povznést (viz Galatským 4:9). Můžeme jeden v druhém vyhledávat a uznávat božskou přirozenost, kterou získáváme jako děti našeho Otce v nebi. Můžeme spolu žít v Bohem daném modelu manželství a dosáhnout toho, čeho jsme schopni, budeme-li ukázňovat sami sebe a zdržíme-li se snahy ukázňovat svého společníka.²⁴

„Vyživujte a zušlechťujte své manželství. Bděte nad ním a pracujte na tom, aby bylo pevné a krásné.“

Každé manželství občas postihne bouřlivé počasí. Ale s trpělivostí, vzájemnou úctou a s duchem zdrženlivosti můžeme tyto bouře přestát. Když došlo k chybám, může nastoupit omluva, pokání a odpuštění. K tomu však musí existovat ochota na obou stranách. …

Zjistil jsem, že to, co opravdu učiní manželství šťastným, je … když každý starostlivě pečuje o pohodlí a blaho toho druhého. Budeme-li myslet jen na sebe a na uspokojování vlastních přání, nepovede to k budování důvěry, lásky ani štěstí. Pouze díky nesobeckosti bude vzkvétat a rozvíjet se láska se svými doprovodnými vlastnostmi.²⁵

Mnozí z nás potřebují přestat vyhledávat chyby a začít vyhledávat ctnosti. … Některé ženy naneštěstí chtějí přetvořit manžela k obrazu svému. Někteří muži považují za své výsadní právo, že mohou nutit svou ženu, aby se přizpůsobila jejich měřítkům toho, co je podle jejich názoru ideální. To nikdy nefunguje. Vede to jedině k neshodám, k nedorozuměním a k zármutku.

Musíte mít úctu k zájmům toho druhého. Musíte dát tomu druhému příležitost rozvíjet a projevovat osobní vlohy a musíte ho k tomu povzbuzovat.²⁶

Ke svému partnerovi, kterého jste si vybrali, buďte naprosto pravdiví a věrní. V čase a na věčnosti bude ona nebo on tím největším bohatstvím, které kdy budete mít. Ona nebo on si zaslouží to nejlepší, co ve vás je.²⁷

Náměty ke studiu a k výuce

Otázky

President Hinckley učil, že Nebeský Otec ustanovil manželství mezi mužem a ženou „pro zajištění štěstí a bezpečí svých dětí“. (1. oddíl.) Jaký vliv může mít tato znalost na vztah mezi manželem a manželkou? Jak mohou manžel a manželka uchovat své manželství „čistým a neposkvrněným před zlem tohoto světa“?
Jaká požehnání v tomto životě i ve věčnosti plynou z manželství na věčnost? (Viz 2. oddíl.) Jaké zkušenosti vám pomohly více si vážit věčných vztahů? Jak můžeme učit děti důležitosti věčného manželství?
Proč je třeba, aby manželství představovalo „partnerství rovnocenných lidí“? (Viz 3. oddíl.) Co se dozvídáte z příběhu ve 3. oddíle? Jak může manžel a manželka ve svém manželství pěstovat tento druh síly?
Jak mohou zaslíbení a rady presidenta Hinckleyho, které jsou uvedeny ve 4. oddíle, pomoci těm, kteří neuzavřeli sňatek? Jak se učení v tomto oddíle vztahuje na všechny lidi? Proč je důležité používat své talenty a dovednosti ke službě druhým?
Jak mohou manžel a manželka vyživovat a zušlechťovat své manželství? (Viz 5. oddíl.) Co jste se dozvěděli ohledně toho, jak manžel a manželka mohou překonat zkoušky a dosáhnout většího společného štěstí? Jakých příkladů toho jste byli sami svědky?

Související verše z písem

1. Korintským 11:11; Matouš 19:3–6; NaS 42:22; 132:18–19; Mojžíš 2:27–28; 3:18, 21–24

Pomůcka ke studiu

„Pokud budete každý den věnovat určitý čas, osobně i s rodinou, studiu slova Božího, zavládne ve vašem životě pokoj. Tento pokoj nebude pocházet z vnějšího světa. Bude pramenit z vašeho domova, z vaší rodiny, z nitra vašeho srdce.“ (Richard G. Scott, „Nechť je používání víry vaší hlavní prioritou“, Liahona, listopad 2014, 93.)