„Vzkaz od Pána“, Liahona, leden 2024.
Portréty víry
Vzkaz od Pána
Poznal jsem, že výuka z Knihy Mormonovy je dobrý způsob, jak o této knize získat svědectví.
Foto: Leslie Nilsson
V roce 1993, tři dny poté, co jsem se odstěhoval do Polokwane v severní části Jihoafrické republiky, mi někdo zaklepal na dveře. Když jsem otevřel, stáli tam dva misionáři Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.
Vyrůstal jsem jako nábožensky založený člověk a rodiče mě vždy varovali, abych se těmto misionářům vyhýbal. Ale připadali mi sympatičtí a já si o náboženství povídám rád, a tak jsem je pozval dál.
Po úžasné návštěvě mi řekli: „Mohli bychom vám dát Knihu Mormonovu?“
„Počkejte chvíli,“ odvětil jsem. „Myslím, že už jednu mám.“
Když jsem jim knihu ukázal, byli ohromeni. Vysvětlil jsem jim, že v mém domovském Kapském městě mi před několika lety dali Knihu Mormonovu misionáři na jedné výstavě. Nechal jsem si ji a čas od času jsem si v ní listoval.
Po této naší návštěvě jsem misionáře pozval, aby přišli znovu. Byl jsem ale vychováván v jiné církvi, ve které můj nevlastní otec působil jako duchovní. Skutečnost, že bych se musel dát znovu pokřtít, se stala jedním z kamenů úrazu v mém obrácení. Začal jsem nicméně navštěvovat malou odbočku Církve. Asi po roce a půl mě president odbočky pozval do své kanceláře.
„Chceme, abys získal svědectví“
„Davide, chci ti dát takovou výzvu,“ řekl president odbočky. „Moc si přejeme, abys získal svědectví o Knize Mormonově. A mám pocit, že ho získáš, když tě povolám učit třídu Nauka evangelia. Už učíš na univerzitě a nebojíš se stát před lidmi.“
Dnes musí být učitelé členy Církve.1 Ale tehdy president odbočky pocítil inspiraci požádat mě, abych učil. A já jsem za to vděčný.
„Dobře,“ řekl jsem.
Každou sobotu večer jsem si lekci velmi detailně prostudoval, abych jí porozuměl, seznámil se s ní a získal vztah k příběhům a postavám z Knihy Mormonovy. Pro mě osobně byla výuka z Knihy Mormonovy dobrým způsobem, jak o této knize získat svědectví.
Jednou v neděli, když jsem učil už asi rok, přijel z Pretorie na konferenci president misie a zúčastnil se mé třídy Nedělní školy.
„Díky, bratře Baxtere,“ řekl mi poté. „Byla to pěkná lekce. Odkud jste?“
Když jsem mu řekl, že z Kapského města, zeptal se, do kterého sboru jsem chodil.
„Nechodil jsem do žádného sboru.“
„Jak to?“ zeptal se.
„Jsem takzvaný pohan, jak tomu říkáte,“ odvětil jsem. „Nejsem členem Církve.“
President misie zbledl a vyrazil za presidentem odbočky.
„U vás učí o písmech nečlen?“ zeptal se ho.
„No, učil špatně?“
„To ne.“
„Byla jeho výuka inspirující?“
„Ano.“
„Učil pravé nauce?“
„Ano.“
A tak mě nechali učit dál. O několik měsíců později jsem se vydal navštívit na vánoční svátky svou rodinu v Kapském městě. Maminka mi řekla, že poté, co můj nevlastní otec zemřel, se chystá ze své církve odejít. V tom okamžiku mi Pán pomohl zbavit se pocitů viny, které jsem měl, protože jsem pociťoval určitou loajálnost vůči mamince i vůči církvi, ve které jsem vyrůstal.
Když jsem se vrátil domů, zavolal jsem presidentovi odbočky.
„Chtěl bych se dát zítra pokřtít,“ řekl jsem mu.
„Davide, to myslíš vážně?“
„Rozhodně,“ odpověděl jsem. „Dostal jsem vzkaz od Pána.“
„Něco pro tebe mám“
Když jsem svému biologickému otci řekl, že jsem se stal členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, nechápal jsem, že je tak klidný.
„Povím ti něco ze svého života,“ odvětil.
Můj otec, který se mnou o náboženství nikdy nemluvil, mi vyprávěl, jak jako mladý muž chodíval v Kapském městě do sboru Cumorah. Hrával v basketbalovém týmu sboru. A měl několik blízkých přátel, kteří byli Svatými posledních dnů. Jedním z jeho nejlepších kamarádů byl misionář, který po misii přišel o život ve Vietnamu.
Myslím, že kdyby tatínek o svého kamaráda nepřišel, vstoupil by do Církve. Jeho život by byl úplně jiný. I o mnoho let později si Svatých posledních dnů stále velmi vážil. Sám žádné náboženství nevyznával, ale mé rozhodnutí vstoupit do Církve plně podporoval.
Několik měsíců poté, co zemřel můj nevlastní otec, jsem o svém křtu řekl i mamince. To nedopadlo tak dobře. Když jsem se ale vydal do Nizozemska navštívit příbuzné z matčiny strany, řekl jsem jim o svém obrácení. A tehdy jsem se dozvěděl o dalším spojení mé rodiny s Církví.
Během mé návštěvy za mnou přišel strýc. „Něco pro tebe mám,“ řekl. A pak mi podal první vydání Knihy Mormonovy v nizozemštině publikované v roce 1890.
„Patřila před mnoha lety naší rodině,“ řekl. „Chtěl bych, aby sis ji vzal.“
Tato dvě spojení rodiny s Církví pro mě byla velkou útěchou. Dodnes si této Knihy Mormonovy v nizozemštině cením jako pokladu. Připomíná mi to ony první misionáře, kteří mě navštívili. Připomíná mi to, jak důležitá pro mé obrácení byla výuka z Knihy Mormonovy. Připomíná mi to úctu, kterou můj zesnulý otec choval k Církvi, a to, že někteří moji předkové přijali znovuzřízené evangelium.
A také mi to připomíná, že Kniha Mormonova má vskutku moc přesvědčit jak Židy, tak pohany, „že Ježíš je Kristus, Věčný Bůh, zjevující se všem národům“.2