Jaké větší dobro můžeme poznat než přátele podobné Kristu?
Bůh zná potřeby svých dětí a často působí skrze nás tím, že nás nabádá k vzájemné pomoci.
Před několika týdny jsme se s manželem zúčastnili zasedání v chrámu. Když jsme tam vstoupili, pozdravila nás chrámová pracovnice, naše velmi dobrá známá ze sboru. Tímto pozdravem pro nás začal pozoruhodný zážitek. Potkalo nás mnoho lidí, více než si kdy pamatuji, a sloužili nám, a byli to lidé, které známe: přátelé z předchozích sborů, přátelé z města, kde žijeme, muži a ženy, s nimiž jsme sloužili v různých povoláních. Nakonec jsem se setkala s mladou ženou, kterou jsem nepoznala. Byla půvabná, a jakmile začala mluvit, vzpomněla jsem si, kdo to je: Robin, mladá žena z třídy Vavřínových dívek, v níž jsem poprvé sloužila jako presidentka Mladých žen. Když jsme si popovídaly a zavzpomínaly na minulost a sdělily jsme si novinky, řekla mi, jak moc ta doba pro ni znamenala. Já jsem to cítila také tak.
Z chrámu jsem odcházela s dojetím z takového množství laskavosti a s vědomím, jak důležití pro mne byli přátelé po celý život. Čas od času se Pán dotkl mého ducha, a většinou se to stalo prostřednictvím ruky některého z mých přátel.
Tento měsíc tomu bude 38 let, kdy jsme jako novomanželé jeli s Deanem na návštěvu k mým rodičům do Nového Mexika. Otec nás tehdy vzal na jednodenní výlet do hor v severní části tohoto státu. Toho odpoledne jsme na okraji silnice uviděli odstavené auto, které mělo prázdnou pneumatiku. Řidič otci řekl, že má prázdnou i rezervu, a potřeboval dojet do nejbližšího města, aby ji tam opravili. Otec viděl, že muž má v autě i svou rodinu, a tak mu řekl: „Do soumraku byste nestihl dojet do města a zpátky. Ale podívejte, já mám stejně velká kola jako vy. Vezměte si moji rezervu, a až příště pojedete do Albuquerque, dovezte mi ji zpátky.“
Ten cizí muž, udivený otcovou nabídkou, namítl: „Ale vždyť mě ani neznáte!“
Otec odpověděl jako obvykle: „Jste přece slušný člověk, ne? Však vy ji vrátíte.“
Za několik týdnů jsem se otce na tu rezervu zeptala. Řekl mi, že už ji má zpátky.
Můj otec, kterému je nyní 90 let, se stále chová stejně. Většina lidí jeho věku si nechává obědy přivážet, on však jídlo „starým lidem“ rozváží. Často navštěvuje přátele, kteří jsou nemocní nebo umírají. Každý rok chodí se svou motorovou pilou pomáhat Rotary clubu při jejich dobrovolném úklidu města. Když přemýšlím o otcově životě a jeho skutcích, vzpomínám na myšlenku presidenta Boyda K. Packera: Je „aktivní v evangeliu“. („Zlatá léta“, Liahona, květen 2003, 82.) Jeho život, jak se zpívá v oné náboženské písni, se v dobrém dotýká života lidí, a obohaceny jsou obě strany (viz „Each Life That Touches Ours for Good“, Hymns, no. 293). Můj otec ví, co to je přátelství.
Jako předsednictvo Pomocného sdružení někdy slyšíme ženy říkat, že necítí Pánovu lásku. Ale možná by cítily více této lásky, kdyby hledaly Jeho ruku v činech těch, kterým na nich záleží. Může to být člen jejich odbočky nebo sboru, soused nebo jen někdo cizí, kdo jim žehná a projevuje Kristovu lásku. Starší Henry B. Eyring nás poučil: „Jste povoláni, abyste zastupovali Spasitele. Váš hlas, který vydává svědectví, se stává Jeho hlasem, vaše ruce, které pozvedají, se stávají Jeho rukama.“ („Zhostěte se svého povolání, Liahona, listopad 2002, 76.) Dokážeme-li pozvedat druhé v Kristově jménu, jistě můžeme být povzneseni i my.
Jeden domácí učitel, kterého znám, každý měsíc věrně navštěvoval jednu starší vdovu. Kromě běžných návštěv jí však pokaždé na podzim zazimoval klimatizaci a zkontroloval filtr u kotle. Byla to Boží láska nebo láska tohoto domácího učitele? Samozřejmě, že láska obou.
Jaký větší dar uděluješ,
jaké větší dobro můžeme poznat
než přátele podobné Kristu, kteří jemně
posilují naši víru, obohacují naše dny?
(Hymns, no. 293)
Celý život dostávám požehnání od přátel – od přátel svého mládí až k mnoha lidem, kteří požehnali naší rodině v oněch mnoha sborech, v nichž jsme žili. Jejich víra a oddanost evangeliu Ježíše Krista, jejich služba a jejich moudré a jemné rady obohacují náš život. Někteří mí přátelé se ode mne velmi liší. V něčem spolu nesouhlasíme, a dokonce někdy jeden druhého rozčilujeme. Ale přátelství snese rozdílnosti – ve skutečnosti je vstřebává. Ráda navštěvuji kůly, v nichž jsou lidé z různého prostředí, lidé různého věku a etnického původu.
Právě teď prožívám zvláštní míru sesterství tím, že sloužím se sestrou Parkinovou a Pingreeovou a s ostatními ženami, které slouží v předsednictvech a v komisích pomocných organizací. Jsou to dobré ženy. Mám je velmi ráda. Po třech letech prožitých společně mne sestry v předsednictvu dobře znají. Znají mou víru a svědectví, ale znají i mé nejistoty a obavy. Vědí, že když jsem unavená po dlouhé pracovní cestě, nejsem v nejlepší kondici. Ale cítím jejich lásku a trpělivost a vím, že si o mně stejně myslí to nejlepší. Jejich svědectví a modlitby mě podpírají. Jejich smích mě rozveseluje. V každém ohledu jsme sestrami.
Podobné zážitky mám se svou rodinou. V posledních měsících jedna má mladší sestra bojuje s rakovinou. Nebydlíme blízko sebe, ale jsme si blízko díky telefonátům. Vyjadřujeme si lásku, modlíme se za sebe, vzpomínáme a vydáváme si dojemná svědectví, zatímco ona prochází tímto soužením. Mé sestry jsou pro mne drahocenné přítelkyně. A stejně tak mí bratři, můj drahý manžel, mé děti a vnoučata (bez ohledu na to, jak jsou tato vnoučata hlučná).
V počátečních letech znovuzřízení se noví členové shromažďovali, aby vytvořili Sion. Sion byl jak místem, tak cílem – duchem. Dnes se již takto neshromažďujeme. Naším Sionem jsou nyní naše odbočky a sbory. Avšak duch Sionu je v nich pouze tehdy, jestliže členové o sebe navzájem pečují. Naneštěstí někdy slýcháme o ženách a mužích, kteří byli citově zraněni a kteří se odcizili kvůli jiným členům Církve. Nacházíte-li se na jedné straně tohoto dilematu – jste-li viníkem, nebo tím, komu bylo ublíženo – usilujte o odpuštění; pohleďte na svůj podíl na tomto nedopatření. Pamatujte na to, že nás Kristus nabádá: „Pravím vám: Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“ (NaS 38:27.)
Nedávno jsem měla příležitost hovořit se ženou, která se mě zeptala na Josepha Smitha. Její skeptický postoj ohledně jeho povolání a poslání byl zřejmý. Jak jsem s ní hovořila, napadla mě Pánova slova určená Oliveru Cowderymu: „Stůj při služebníkovi mém Josephovi, věrně.“ (NaS 6:18.) Doufám, že o mně lze říci, že onoho dne, a v každém okamžiku svého života, jsem „stála při Josephovi“. Chci být jeho přítelem.
Joseph Smith byl sám dobrým přítelem pro mnohé. Řekl: „Přátelství je jednou z velkých stěžejních zásad ‚mormonismu‘; [je určeno k tomu, aby] způsobilo převrat ve světě a zcivilizovalo ho a aby ukončilo války a rozbroje a aby z lidí učinilo přátele a bratry.“ (History of the Church, 5:517.)
A přesto věděl, že přátelství je něco více než jen abstrakce. Jednou se dozvěděl, že nepřátelé spálili dům jistého bratra. Když členové Církve říkali, že jim to je líto, prorok vytáhl z kapsy peníze a řekl: „Tohoto bratra je mi líto do výše pěti dolarů. Do jaké míry je … [ho] líto vám?“ (Hyrum L. Andrus and Helen Mae Andrus, comps., They Knew the Prophet, [1974], 150.)
Máme k přátelství stejný postoj jako prorok Joseph? Proměňujeme své dobré pocity v praktickou pomoc? Bůh zná potřeby svých dětí a často působí skrze nás tím, že nás nabádá k vzájemné pomoci. Když jednáme podle takových nabádání, vstupujeme na posvátnou půdu, protože dostáváme příležitost sloužit jako zástupce Boha při zodpovídání modlitby.
Bratři a sestry, jsme-li přáteli proroka Josepha, pak jsme také přátelé Spasitele. Žijeme životem, který dosvědčuje „oddanost Spasitelovu jménu“? (Viz Hymns, no. 293.) Joseph Smith tak žil, a v tomto roce, kdy vzdáváme čest muži, jenž zahájil dispensaci plnosti časů, máme pamatovat nejen na jeho přátelství k lidstvu, ale také na jeho přátelství a oddanost k Pánu. Prorok řekl: „Pokusím se být spokojen se svým osudem, neboť vím, že Bůh je můj přítel. V Něm najdu útěchu.“ (The Personal Writings of Joseph Smith, comp. Dean C. Jessee [1984], 239.)
Každému z nás by mělo být zřejmé, že naše největší přátelství má patřit našemu Nebeskému Otci a Jeho Synu Ježíši Kristu. Spasitel nám láskyplně řekl: „Budu vás nazývati přáteli, neboť vy jste přátelé moji.“ (NaS 93:45.) Jeho největším přáním ohledně nás, Jeho bratrů a sester, je, aby nás přivedl zpět k našemu Otci. A tato cesta je nám zřejmá: rozvíjet v životě, natolik, nakolik můžeme, Kristovy vlastnosti a rysy. Být poslušni Jeho přikázání a provádět Jeho dílo a Jeho vůli.
Když vzpomínám na ten den, kdy mě v chrámu pozdravilo tolik lidí, ráda si představuji, že i v našem každodenním životě získáváme tatáž požehnání. Pocítila jsem lásku, jež mi připomněla čistou lásku Kristovu – pravou lásku, jež má naplňovat naše srdce. Představuji si sbory a odbočky, ve kterých se přátelé každého věku a z každého prostředí navzájem podporují a ve svém životě se řídí učením Ježíše Krista.
Vydávám vám dnes svědectví, že Kristus žije. Vzdávám za Něj díky. Modlím se, abych byla vždy Jeho přítelem, a tím budu i vaším přítelem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.