Osobní cesta dítěte Božího
Jakožto Boží děti smlouvy chováme k těmto duchům, kteří přicházejí z předsmrtelného světa, lásku, vážíme si jich, vyživujeme je, chráníme je a vítáme je.
Každý z nás je ovlivněn celosvětovou pandemií, když rodinní příslušníci a přátelé nečekaně opouštějí smrtelný život. Dovolte mi zmínit tři z těch, kteří nám nesmírně chybějí, jako zástupce všech těch, které máme rádi.
Toto jsou bratr Philippe a sestra Germaine Nsondiovi. Bratr Nsondi sloužil v době, kdy zemřel, jako patriarcha kůlu Brazzaville v Konžské republice. Byl to lékař, který se o své talenty štědře dělil s druhými.1
Toto je sestra Clara Elisa Ruano de Villarealová z ekvádorského Tulcánu. Znovuzřízené evangelium přijala ve věku 34 let a byla oblíbenou vedoucí. Rodina se s ní rozloučila zpěvem její oblíbené písně „Já vím, že žije Spasitel“.2
Toto je bratr Ray Tuineau z Utahu se svou krásnou rodinou. Jeho manželka Juliet řekla: „Chci, aby si [moji chlapci pamatovali, že jejich tatínek] se vždy snažil dávat Boha na první místo.“3
Pán pravil: „Budeš žíti s druhými v lásce, natolik, že budeš plakati pro ztrátu těch, kteří zemřou.“4
A ačkoli pláčeme, tak se rovněž radujeme ze Spasitelova slavného Vzkříšení. Díky Němu naši blízcí a přátelé dál putují po své věčné cestě. President Joseph F. Smith vysvětlil: „Nemůžeme na ně zapomenout; nepřestáváme je mít rádi. … Postoupili dál; i my postupujeme dál; rosteme tak, jak rostli oni.“5 President Russell M. Nelson řekl: „Naše slzy zármutku se [mění] v slzy očekávání.“6
Víme, že existuje život před narozením
Pohled z perspektivy věčnosti nejen prohlubuje naše porozumění týkající se těch, kteří pokračují po své cestě za hranicemi smrtelnosti, ale také otevírá naše porozumění týkající se těch, kteří jsou teprve v předcházejícím úseku cesty a do smrtelnosti právě vstupují.
Každý člověk, který přichází na zemi, je jedinečný syn nebo dcera Boží.7 Naše osobní cesta nezačala narozením. Než jsme se narodili, byli jsme společně ve světě, kde jsme se připravovali a kde jsme „obdrželi své první poučení ve světě duchů“.8 Jehova řekl Jeremiášovi: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě.“9
Někteří se možná ptají, zda život začíná ve chvíli, kdy se vytvoří embryo, kdy začne bít srdce nebo kdy je novorozeně schopné žít mimo dělohu; pro nás je však nepochybnou skutečností, že duchovní dcery a synové Boží kráčejí po své osobní cestě a přicházejí na zemi, aby obdrželi tělo a zakusili smrtelnost.
Jakožto Boží děti smlouvy chováme k těmto duchům, kteří přicházejí z předsmrtelného světa, lásku, vážíme si jich, vyživujeme je, chráníme je a vítáme je.
Úžasný přínos žen
Pokud jde o ženu, mít dítě může představovat velikou oběť z hlediska fyzického, emočního i finančního. Chováme velikou lásku a úctu k úžasným ženám této Církve. S inteligencí a moudrostí nesete břímě své rodiny. Milujete. Sloužíte. Přinášíte oběti. Posilujete víru, sloužíte potřebným a přispíváte význačnými způsoby společnosti.
Posvátná zodpovědnost chránit život
Před mnoha lety pronesl president Gordon B. Hinckley, který pociťoval hluboké znepokojení nad počtem interrupcí ve světě, k ženám Církve slova, která se týkají i nás v této době. Řekl: „Vy, které jste manželky a matky, jste kotvou rodiny. Rodíte děti. Jak nesmírná a posvátná je to zodpovědnost! … Co se děje s naším chápáním posvátnosti lidského života? Interrupce je zlo – kruté, skutečné a odporné – které se šíří po celé zemi. Naléhavě žádám ženy této Církve, aby se mu vyhýbaly, aby se k němu nesnižovaly, aby se stranily kompromitujících situací, které zapříčiňují, že se toto zlo jeví jako žádoucí. Může být několik málo okolností, kdy k tomu může dojít, avšak jsou nesmírně omezené.10 … Jste matky synů a dcer Božích, jejichž život je posvátný. Chránit je představuje Bohem danou zodpovědnost, kterou nelze snadno smést ze stolu.“11
Starší Marcus B. Nash mi vyprávěl příběh o drahé 84leté ženě, která při pohovoru ke křtu „přiznala, že [před mnoha lety] podstoupila interrupci“. S upřímným dojetím řekla: „Nosila jsem břímě toho, že jsem šla na interrupci, každý den svého života po dobu čtyřiceti šesti let. … Nic z toho, co jsem udělala, tuto bolest a pocit viny neodstranilo. Byla jsem zoufalá, dokud mě neučili pravému evangeliu Ježíše Krista. Naučila jsem se činit pokání … a najednou jsem byla naplněna nadějí. Konečně jsem poznala, že pokud budu opravdu činit pokání z hříchů, může mi být odpuštěno.“12
Jak vděční jsme za božské dary pokání a odpuštění!
Co můžeme udělat my?
Jaká je naše zodpovědnost jakožto pokojných učedníků Ježíše Krista? Žijme podle Božích přikázání, učme jim své děti a dělme se o ně s druhými, kteří jsou ochotní naslouchat.13 Mluvme o tom, jak hluboce vnímáme posvátnost života, s těmi, kteří mají ve společnosti pravomoc rozhodovat. Možná nebudou plně respektovat to, čemu věříme, ale modlíme se, aby více chápali, proč podle nás tato rozhodnutí dalece přesahují hranice toho, co člověk od svého života chce.
Pokud se má narodit neplánované dítě, nabídněme pomocnou ruku s láskou, povzbuzením a, je-li to potřeba, i s finanční pomocí; a posilujme matku, aby svému dítěti umožnila se narodit a pokračovat na jeho cestě ve smrtelnosti.14
Krása adopce
V naší rodině jsme byli nesmírně požehnáni, když se před dvaceti lety jedna mladá 16letá dívka dozvěděla, že čeká dítě. S otcem dítěte nebyli sezdaní a nedokázali si vůbec představit, že by byli v budoucnu spolu. Tato mladá žena věřila, že život, který v sobě nese, je drahocenný. Porodila holčičku a umožnila jedné spravedlivé rodině, aby novorozeně adoptovala. Pro Bryce a Jolinne byla tato holčička odpovědí na modlitby. Pojmenovali ji Emily a učili ji důvěřovat v Nebeského Otce a v Jeho Syna Ježíše Krista.
Emily vyrostla. Jsme nesmírně vděčni, že Emily a náš vnuk Christian se do sebe zamilovali a byli oddáni v domě Páně. Nyní již mají svou vlastní holčičku.
Emily nedávno napsala: „Během těchto uplynulých devíti měsíců těhotenství jsem měla čas přemýšlet o okolnostech svého vlastního narození. Myslela jsem na svou biologickou matku, které bylo teprve 16 let. Když jsem zažívala bolesti a změny, které těhotenství přináší, nedokázala jsem se ubránit představě, jak obtížné by to bylo v tak mladém věku 16 let. … Mám v očích slzy i teď, když myslím na svou biologickou matku, která věděla, že mi nemůže poskytnout takový život, [jaký by si pro mě přála, a tak mě nesobecky dala] k adopci. Neumím si představit, čím si asi během oněch devíti měsíců procházela – druzí se na ni dívali s odsouzením, když se jí začalo měnit tělo; přišla o zážitky spojené s životem dospívajících; věděla, že na konci tohoto díla mateřské lásky předá své dítě do náručí někoho jiného. Jsem tak vděčná za její nesobecké rozhodnutí – že se nerozhodla použít svobodu jednání takovým způsobem, který by odňal tu mou!“ Emily na závěr píše: „Jsem tak vděčná za božský plán Nebeského Otce, za mé úžasné rodiče, kteří [mě milovali a pečovali o mě], a za chrámy, kde můžeme být připečetěni k rodině na věčnost.“15
Spasitel „vzav pacholátko, postavil je u prostřed nich, a vzav je na lokty, řekl jim: Kdož by koli jedno z takových pacholátek přijal ve jménu mém, mneť přijímá“.16
Když se spravedlivá přání zatím nenaplnila
Chovám lásku a soucit ke spravedlivým párům, které se vezmou, a nemohou mít děti, jež si tak dychtivě přejí mít, a k ženám a mužům, kteří dosud neměli možnost uzavřít sňatek podle Božího zákona. Nenaplněným životním snům lze těžko porozumět, pokud se na ně díváme jen z pohledu smrtelnosti. Jakožto služebník Páně vám slibuji, že když budete věrní Ježíši Kristu a svým smlouvám, obdržíte v tomto životě požehnání, která vám to vynahradí, a vaše spravedlivé touhy budou naplněny podle věčného časového plánu Páně.17 Na cestě smrtelností můžeme zažít štěstí, i když se všechna naše spravedlivá přání nenaplní.18
Děti potřebují naši pomoc i po narození. Některé ji potřebují velmi naléhavě. Každý rok jsou prostřednictvím pečujících biskupů a vašich štědrých příspěvků ve formě postních obětí a příspěvků do humanitárních fondů požehnány miliony a miliony dětí. První předsednictvo nedávno oznámilo poskytnutí dalších 20 milionů dolarů na pomoc organizaci UNICEF v jejím celosvětovém úsilí distribuovat dvě miliardy vakcín.19 Bůh děti miluje.
Posvátné rozhodnutí mít dítě
Je znepokojující, že i v některých nejbohatších zemích světa se rodí méně dětí.20 „Přikázání, které Bůh dal svým dětem, aby se množily a naplnily zemi, je stále v platnosti.“21 Kdy dítě mít a kolik dětí mít, jsou osobní rozhodnutí, která je třeba učinit mezi manželem, manželkou a Pánem. Díky víře a modlitbě se mohou tato posvátná rozhodnutí stát nádhernými zážitky spojenými se zjevením.22
Podělím se o příběh rodiny Laingových z jižní Kalifornie. Sestra Rebecca Laingová píše:
„V létě roku 2011 se zdál být náš rodinný život dokonalý. Byli jsme šťastně sezdaní a měli jsme čtyři děti – ve věku 9, 7, 5 a 3 roky. …
[Měla] jsem riziková těhotenství i porody, … [a tak jsme se cítili velmi] požehnáni tím, že máme čtyři děti, a mysleli jsme si, že naše rodina je úplná. Když jsem v říjnu poslouchala generální konferenci, měla jsem nezpochybnitelný pocit, že máme mít další miminko. Když jsme o tom s LeGrandem přemýšleli a modlili se, … zjistili jsme, že Bůh má s námi jiné plány, než jaké jsme si pro sebe vytvořili.
Po dalším náročném těhotenství a porodu jsme byli požehnáni krásnou holčičkou. Pojmenovali jsme ji Brielle. Byl to zázrak. Pár okamžiků po jejím narození, když jsem byla ještě na [porodním sále], jsem slyšela nezaměnitelný hlas Ducha: ‚Ještě je tam jedno.‘
O tři roky později se narodil další zázrak – Mia. Brielle a Mia jsou pro naši rodinu nesmírnou radostí.“ A na závěr sestra Laingová píše: „Snaha být otevření vůči Pánovým pokynům a následovat Jeho plán, který pro nás má, nám vždy přinese více štěstí než … spoléhání se na vlastní chápání.“23
Spasitel miluje každé drahocenné dítě.
„A on bral jejich malé děti, jedno po druhém, a žehnal jim. …
A … upřeli oči své k nebi … a uviděli anděly sestupující s nebe … uprostřed ohně; a [andělé] … obklopili ony maličké a … sloužili [jim].“24
Svědčím o tom, že vaše osobní cesta jakožto dítěte Božího nezačala ve chvíli, kdy jste se na zemi poprvé nadechli, a neskončí ani ve chvíli, až ve smrtelnosti vydechnete naposledy.
Kéž vždy pamatujeme na to, že všechny duchovní děti Boží přicházejí na zemi po své osobní cestě.25 Kéž je vítáme, chráníme a vždy milujeme. Slibuji vám, že když budete přijímat tyto drahocenné děti ve Spasitelově jménu a budete jim na jejich věčné cestě pomáhat, Pán vám bude žehnat a zahrne vás láskou a uznáním. Ve jménu Ježíše Krista, amen.