Místo v hostinci
V tomto velikonočním období nás Ježíš Kristus vybízí, abychom se stali takovými, jako je On – milosrdným Samaritánem, abychom z Jeho hostince (Jeho Církve) vytvořili pro všechny útočiště.
Drazí bratři a sestry, ačkoli můj otec zemřel již před 20 lety, jsou chvíle, kdy mi chybí. Velikonoce ale obsahují slib, že ho znovu uvidím.
Když jsem postgraduálně studoval v Anglii, otec mě přijel navštívit. V srdci věděl, že se mi stýskalo po domově.
Tatínek měl rád dobrodružství, ale ne v jídle. I ve Francii, která je proslulá svou kuchyní, říkával: „Pojďme si dát čínu.“ Jakožto dlouho sloužící patriarcha v Církvi byl duchovní a soucítil s druhými. Jednou večer, když Paříží projížděly sanitky s hlasitými sirénami, řekl: „Gerrite, tyto nářky představují zranění velkoměsta.“
Při oné návštěvě jsem byl svědkem i jiných nářků a zranění. Jakási mladá žena prodávala z malého vozíku zmrzlinu. Kornouty měla velké právě tak na jeden kopeček. Z nějakého důvodu k této mladé ženě přistoupil jakýsi vysoký muž. Začal křičet a strkat do ní, převrátil jí vozík a rozsypal zmrzlinové kornouty. Nemohl jsem nic dělat, protože kornouty rozdupal. Dodnes vidím onu mladou ženu, jak klečí na ulici, snaží se zachránit kousky kornoutů a po tváři jí tečou slzy úzkosti. Tento obraz mě často pronásleduje a připomíná mi nelaskavost, necitelnost a nepochopení, kterých se až příliš často jeden vůči druhému dopouštíme.
Jednou odpoledne jsme s tatínkem navštívili velikou katedrálu v Chartres nedaleko Paříže. Malcolm Miller,1 světový odborník na tuto katedrálu, nám v ní ukázal tři sady vitrážových oken. Řekl, že vyprávějí určitý příběh.
Na první sadě oken jsou zobrazeni Adam a Eva, jak opouštějí zahradu Eden.
Druhá sada vypráví podobenství o milosrdném Samaritánovi.
Třetí sada zobrazuje Pánův Druhý příchod.
Společně tato vitrážová okna mohou znázorňovat naši věčnou cestu. Vybízejí nás, abychom pro všechny našli místo v Pánově hostinci.2
iStock.com/digitalimagination
Tak jako Adam a Eva i my přicházíme do světa plného trní a bodláčí.3
iStock.com/digitalimagination
Na našich prašných cestách do Jericha jsme napadáni, zraňováni a ponecháváni v bolestech.4
Ačkoli máme jeden druhému pomáhat, až příliš často, ať již z jakéhokoli důvodu, přecházíme na druhou stranu ulice.
Soucitně u nás však zastavuje Milosrdný Samaritán a obvazuje nám rány vínem a olejem. Víno a olej, jakožto symboly svátosti a dalších obřadů, nás přivádějí k duchovnímu uzdravení v Ježíši Kristu.5 Milosrdný Samaritán nás pokládá na svého oslíka nebo, jak je znázorněno v některých vitrážích, nás nese na ramenou. A nese nás do hostince, který může představovat Jeho Církev. V hostinci pak Milosrdný Samaritán říká: „Měj o něj péči. … Já když se vrátím, zaplatím tobě.“6 Milosrdný Samaritán, symbol našeho Spasitele, slibuje, že se vrátí – tentokrát s majestátem a slávou.
iStock.com/digitalimagination
V tomto velikonočním období nás Ježíš Kristus vybízí, abychom se stali takovými, jako je On – milosrdným Samaritánem, abychom z Jeho hostince (Jeho Církve) vytvořili pro všechny útočiště před ranami a bouřemi života.7 Na Jeho slíbený Druhý příchod se připravujeme tím, že každý den činíme těm z „nejmenších“8 to, co bychom činili Jemu. A oním nejmenším je každý z nás.
Když s tímto Milosrdným Samaritánem přicházíme do hostince, dozvídáme se o Ježíši Kristu i o sobě pět věcí.
Zaprvé – do hostince přicházíme takoví, jací jsme, se všemi slabostmi a nedokonalostmi, které všichni máme. Každý však můžeme přispět něčím, co je potřeba. Na cestě k Bohu se často nacházíme pospolu. Patříme k sobě jako sjednocené společenství – ať již čelíme pandemiím, bouřím, lesním požárům či obdobím sucha nebo mlčky naplňujeme každodenní potřeby. Když se společně radíme a přitom nasloucháme každému, včetně každé sestry, a Duchu, získáváme inspiraci.
Tak jak se naše srdce mění a my přijímáme Jeho obraz do své tváře,9 lépe chápeme úlohu Krista i svou úlohu v Jeho Církvi. V Něm nacházíme srozumitelnost, nikoli nesoulad. V Něm nacházíme důvod konat dobro, důvod být dobrými a větší schopnost stát se lepšími. V Něm objevujeme trvalou víru, osvobozující nesobeckost, láskyplnou změnu a důvěru v Boha. V Jeho hostinci nacházíme a prohlubujeme osobní vztah s Bohem, naším Otcem, a s Ježíšem Kristem.
Pán nám důvěřuje, že z tohoto hostince pomůžeme vytvořit místo, kterým tento hostinec musí podle Pána být. Když nabídneme své talenty a to nejlepší úsilí, budou nás posilovat a žehnat nám i Jeho duchovní dary.10
Jeden tlumočník do španělštiny mi jednou řekl: „Starší Gongu, věděl jsem skrze Ducha, co řeknete, abych to dokázal přeložit, a sice,“ jak tento věrný bratr řekl, „darem jazyků.“
Dary víry a ujištění přicházejí a projevují se v různých situacích různě. Jedna drahá sestra obdržela duchovní útěchu, když jí následkem covidu-19 zemřel manžel. Řekla: „Vím, že budeme s mým drahým manželem znovu spolu.“ V jiné situaci související s covidem jiná sestra řekla: „Měla jsem pocit, že mám prosit Pána a lékaře, aby dali mému manželovi trochu víc času.“
Zadruhé – Pán nás naléhavě žádá, abychom z Jeho hostince vytvořili místo laskavosti a prostoru, kam může přijít kdokoli a kde je místo pro všechny. Jakožto učedníci Ježíše Krista jsme si všichni rovni – bez jakýchkoli skupin lidí druhé kategorie.
Všichni jsou vítáni na shromážděních svátosti, na dalších nedělních setkáních i na společenských akcích.11 V duchu uctivosti uctíváme Spasitele a jsme k sobě navzájem ohleduplní a pozorní. Přijímáme a uznáváme každého jednotlivce. Usmíváme se na druhé, přisedáme si k těm, kteří sedí sami, a známe jména druhých, včetně nově obrácených, navracejících se bratrů a sester, mladých žen a mladých mužů i všech drahocenných dětí z Primárek.
Představujeme si sami sebe na jejich místě, a tak vítáme přátele, návštěvníky, ty, kteří se nově přistěhovali, i ty zaneprázdněné, kteří nevědí, kde jim hlava stojí. Truchlíme s druhými, radujeme se s druhými a jsme připraveni druhým pomáhat. Když nejednáme podle svých ideálů a jsme uspěchaní či nepozorní a když druhé soudíme nebo jsme zaujatí, žádáme je o odpuštění a snažíme se být lepšími.
Jedna rodina z Afriky, která nyní žije ve Spojených státech, řekla: „Od prvního dne byli členové Církve přátelští a přívětiví. Každý se snažil, abychom se tam cítili jako doma. Nikdo se na nás nedíval spatra.“ Otec této rodiny řekl: „Bible svatá učí tomu, že z kořenů evangelia pochází ovoce evangelia.“ „A pokud jde o misionáře,“ řekli otec i s matkou, „chceme, aby náš syn a naše dcera byli jako oni, až vyrostou.“ Bratři a sestry, kéž v Pánově hostinci srdečně vítáme každého.
Zatřetí – v Jeho hostinci se učíme, že dokonalost spočívá v Ježíši Kristu, nikoli v perfekcionismu světa. V důsledku nereálného a nerealistického perfekcionismu světa zobrazovaného přes filtry dokonalosti se můžeme cítit nedostateční a závislí na svajpování, lajkování či poklepávání. Naproti tomu náš Spasitel Ježíš Kristus o nás ví vše, co ani nechceme, aby druzí věděli, a přesto nás miluje. Jeho evangelium je evangeliem druhé i třetí šance, což je umožněno Jeho smírnou obětí.12 Vybízí každého z nás, aby byl milosrdným Samaritánem, který bude méně soudit a více odpouštět sobě i druhým, zatímco se snažíme v plnější míře dodržovat Jeho přikázání.
Když pomáháme druhým, pomáháme i sobě. Jedna rodina, kterou znám, bydlela u rušné silnice. Projíždějící se u nich často zastavovali s žádostí o pomoc. Jednou brzy ráno slyšela rodina hlasité bouchání na dveře. Ospalí a znepokojení, kdo by to mohl ve dvě hodiny ráno být, přemýšleli, zda někdo nepotřebuje pomoc. Bouchání nepřestávalo a vtom uslyšeli: „Hoří! Vzadu vám hoří dům!“ Milosrdní Samaritáni si pomáhají.
Začtvrté – v Pánově hostinci se stáváme součástí společenství evangelia, které se zaměřuje na Ježíše Krista a je ukotveno ve znovuzřízené pravdě, žijících prorocích a apoštolech a dalším svědectví o Ježíši Kristu – Knize Mormonově. Pán nás přivádí do svého hostince a také do svého domu – do svatého chrámu. Dům Páně je místem, kde nás Milosrdný Samaritán, tak jako v případě zraněného muže na cestě do Jericha, může očistit a obléci, připravit nás na návrat do Boží přítomnosti a sjednotit nás na věky v Boží rodině. Jeho chrámy jsou otevřené všem těm, kteří s vírou a poslušností žijí podle Jeho evangelia.
Radost z uctívání v chrámu zahrnuje jednotu v evangeliu uprostřed rozmanitých původů, kultur, jazyků a generací. Při slavnostním výkopu pro stavbu chrámu Taylorsville v Utahu se 17letý Max Harker podělil o rodinný odkaz víry, kterou o šest generací dříve přijali jeho praprapradědeček Joseph Harker a jeho manželka Susannah Sneathová. Ve znovuzřízeném evangeliu Ježíše Krista se může každý stát silným článkem v generacích své rodiny.
A konečně zapáté – radujeme se z toho, že Bůh miluje své děti v jejich různých prostředích a situacích, v každém národě, pokolení a jazyku. Ve svém hostinci má místo pro všechny.
Za posledních 40 let se členstvo Církve stalo mnohem více mezinárodním. Od roku 1998 žije více členů Církve mimo území Spojených států a Kanady než právě tam. Očekáváme, že do roku 2025 bude v Latinské Americe žít tolik členů jako ve Spojených státech a Kanadě. Shromažďování věrných potomků otce Lehiho je naplněním proroctví. Věrní Svatí, včetně těch, kteří žijí v oblastech osídlených prvními pionýry, jsou nadále zásobárnou oddanosti a služby pro celosvětovou Církev.
A dále, většina dospělých členů Církve je nyní nesezdaná, ovdovělá či rozvedená. To je podstatná změna. Zahrnuje to více než polovinu sester v Pomocném sdružení a více než polovinu dospělých bratrů v kněžství. Tento demografický trend se v Církvi projevuje celosvětově již od roku 1992 a ve Spojených státech a Kanadě od roku 2019.
Naše postavení před Pánem a v Jeho Církvi se neodvíjí od našeho manželského stavu, ale od toho, jak se nám daří být věrnými a udatnými učedníky Ježíše Krista.13 Dospělí si přejí, aby na ně druzí pohlíželi jako na dospělé, a chtějí být zodpovědní a něčím jako dospělí přispívat. Učedníci Ježíše Krista pocházejí z různých míst a prostředí a jsou různých velikostí, odstínů a věku, přičemž každý z nich má talenty, spravedlivé touhy a nesmírné schopnosti žehnat a sloužit druhým. Každý den se snažíme následovat Ježíše Krista s vírou ku pokání14 a s trvalou radostí.
V tomto životě někdy čekáme na Pána. Možná ještě nejsme tam, kde doufáme, že v budoucnu budeme, a kde si přejeme být. Jedna oddaná sestra říká: „Čekat věrně na Pána, abychom získali Jeho požehnání, je svaté postavení. Toto čekání nesmí být doprovázeno útrpností, povýšeností či odsuzováním, ale posvátnou úctou.“15 Mezitím žijeme tady a teď; nečekáme, až náš život teprve začne.
Izaiáš slibuje: „Ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, a však neumdlévají, chodí, a neustávají.“16
Náš Milosrdný Samaritán slibuje, že se vrátí. Když o sebe budeme navzájem pečovat tak, jak by to činil On, budou se dít zázraky. Když přijdeme se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem,17 nalezneme zastání u Ježíše Krista a budeme objati Jeho chápající náručí bezpečí.18 Posvátné obřady poskytují smluvní sounáležitost a „moc božskosti“,19 aby mohly být posvěceny vnitřní záměry a vnější skutky. S Pánovou milující laskavostí a shovívavostí se Jeho Církev stává naším hostincem.
Když v Jeho hostinci budeme vytvářet místo a když budeme všechny vítat, Milosrdný Samaritán nás bude moci na naší prašné cestě smrtelností uzdravit. Náš Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus nám s dokonalou láskou slibují „pokoj v tomto světě a věčný život ve světě, který přijde“20 – „takže kde [jsou Oni], [my budeme] také“.21 O tom s vděčností svědčím v posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.