Generální konference
Běžme k cíli
Generální konference – duben 2021


Běžme k cíli

Nezáleží tolik na tom, čím v životě procházíme, ale spíše na tom, kým se stáváme.

Když čtu knihu Skutků a Pavlovy epištoly, jsem ohromen tím, jak láska a vděčnost motivovaly Pavla ve službě, učení a vydávání svědectví o Ježíši Kristu. Jak může takový člověk sloužit s takovou láskou a vděčností, zvláště pokud uvážíme jeho velké útrapy? Co Pavla motivovalo ke službě? „K cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“1

Běžet k cíli znamená věrně pokračovat po „těsné a úzké cestě, jež vede k věčnému životu“2 s naším Spasitelem a s Otcem v nebi. Pavel prohlásil, že jeho utrpení „nejsou rovná … oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás“.3 Dopis Filipenským, který Pavel napsal, když byl ve vězení, oplývá radostí a jásáním a je povzbuzením nám všem, obzvláště během této obtížné a nejisté doby. Všichni se potřebujeme inspirovat Pavlovou odvahou: „Všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána mého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za smetí, jedné abych Krista získal.“4

Zatímco zkoumáme Pavlovu službu, mohou nás inspirovat a pozvednout naši vlastní dnešní „Pavlové“, kteří také slouží, učí a svědčí s láskou a vděčností uprostřed výzev, kterým v životě čelí oni sami nebo jejich blízcí. Jeden zážitek, který jsem měl před devíti lety, mi pomohl uvědomit si, jak důležité je běžet k cíli.

Když jsem se v roce 2012 poprvé účastnil školení vedoucích v rámci generální konference, nemohl jsem se oprostit od zdrcujícího pocitu nedostatečnosti. Na mysl mi neustále přicházelo: „Ty sem nepatříš! Tohle je nějaký velký omyl!“ Když jsem si hledal místo k sezení, všiml si mě starší Jeffrey R. Holland. Přišel ke mně a řekl: „Edwarde, moc rád tě tu vidím,“ a přátelsky mě poplácal po tváři. Cítil jsem se jako malé dítě. Jeho láska a objetí mě zahřály u srdce a pomohly mi pociťovat ducha sounáležitosti a bratrství. Následujícího dne jsem si všiml, jak starší Holland, stejně jako mně předešlého dne, projevuje vlídným poplácáním lásku tehdy staršímu Dallinu H. Oaksovi, který je služebně starší než on.

V tu chvíli jsem díky těmto mužům, kterým vyjadřujeme podporu jako prorokům, vidoucím a zjevovatelům, pociťoval Pánovu lásku. Starší Holland mi prostřednictvím svých laskavých a nenucených gest pomohl překonat mé zaměření sama na sebe a mé pocity nedostatečnosti. Pomohl mi zaměřit se na posvátnou a radostnou práci, ke které jsem byl povolán – přivádět duše ke Kristu. Stejně jako Pavel zastara mě i on nasměroval, abych běžel k cíli.

Zajímavé je, že nás Pavel povzbuzuje, abychom běželi kupředu, ale zároveň zapomněli na to, co je za námi – na své předchozí strachy, rozptýlení, neúspěchy a smutek. Vyzývá nás, stejně jako náš drahý prorok, president Russell M. Nelson, k novějšímu a svatějšímu přístupu.5 Spasitelův příslib je opravdový: „Nebo kdož by chtěl duši svou zachovati, ztratíť ji; kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.“6

Ve svém prvním proslovu na generální konferenci jsem vyprávěl, jak mě maminka učila pracovat na našem poli. „Nikdy se neohlížej,“ řekla. „Dívej se dopředu, kolik práce je ještě před námi.“7

Když ke konci života bojovala s rakovinou, žila se mnou a Naume. Jednoho večera jsem slyšel, jak ve svém pokoji pláče. Měla velké bolesti, i když si pouhé dvě hodiny předtím vzala poslední denní dávku morfia.

Šel jsem za ní do pokoje a plakal s ní. Nahlas jsem se za ni modlil, aby se jí dostalo rychlé úlevy od bolesti. Poté učinila to samé, co udělala před lety na poli – zastavila se a poučila mě. Nikdy nezapomenu, jak v tu chvíli vypadala její tvář – churavá, sklíčená a plná bolesti, s lítostí upírající zrak na svého zarmouceného syna. Skrze slzy se pousmála, podívala se mi zpříma do očí a řekla: „To, zda tato bolest pomine, nebo ne, není na tobě ani na nikom jiném – je to pouze na Bohu.“

Tiše jsem seděl. Ona také. Tu chvíli si pamatuji velmi živě. Ten večer mi Pán prostřednictvím mé matky dal lekci, kterou si budu pamatovat navždy. Když maminka vyjádřila své přijetí Boží vůle, vzpomněl jsem si na důvod, pro který Ježíš Kristus trpěl v zahradě getsemanské a na kříži na Golgotě. Řekl: „Vizte, dal jsem vám evangelium své, a toto je evangelium [mé], které jsem vám dal – že jsem přišel na svět, abych vykonal vůli Otce svého, protože Otec můj mne poslal.“8

Obrázek
Kristus v<nb/>Getsemanech

Často přemítám o prorockých otázkách, které nám položil náš drahý prorok, president Nelson, na poslední generální konferenci. President Nelson se zeptal: „Jste i vy ochotni dovolit Bohu, aby ve vašem životě převládl? Jste i vy ochotni dovolit Bohu, aby byl tím nejdůležitějším vlivem ve vašem životě? … Umožníte Jeho hlasu, aby měl přednost před … každým jiným přáním? Jste ochotni nechat svou vůli pohltit v té Jeho?“9 Moje maminka by odpověděla procítěným, ale jistým „ano“; a procítěným, ale jistým „ano“ by odpověděli také další věrní členové Církve všude po světě. Presidente Nelsone, děkujeme vám za to, že nás inspirujete a pozvedáte těmito prorockými otázkami.

Nedávno jsem v Pretorii v Jihoafrické republice mluvil s jedním biskupem, který ve stejný den pochoval svou ženu a dospělou dceru. Přišly o život kvůli pandemii koronaviru. Zeptal jsem se ho, jak to zvládá. Odpověď biskupa Teddyho Thabetheho posílila mé rozhodnutí následovat slova a rady Pánových proroků, vidoucích a zjevovatelů. Biskup Thabethe odpověděl, že vždy existuje naděje a útěcha ve znalosti, že Spasitel na sebe vzal bolesti svého lidu, aby věděl, jak nám pomoci.10 S hlubokou vírou svědčil: „Jsem vděčný za plán spasení neboli plán štěstí.“ Poté se mě zeptal: „To se nás náš prorok snažil na poslední konferenci naučit, že?“

Zatímco se všichni potýkáme s nejrůznějšími výzvami smrtelnosti, zaměřme se na to, abychom běželi k cíli, „k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“.11

Pokorně vyzývám nás všechny, abychom to nikdy nevzdávali! Jsme povoláni, abychom „odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost [konali] běh uloženého nám boje, patříce na vůdce a dokonavatele víry Ježíše“.12

Nezáleží tolik na tom, čím v životě procházíme, ale spíše na tom, kým se stáváme. Běh k cíli skýtá radost. Svědčím, že Ten, který překonal vše, nám pomůže, budeme-li k Němu vzhlížet. Ve jménu Ježíše Krista, amen.